To auto jsem si hned zkraje pojmenoval Zm(a)rd… Je divné ze všech stran a jak podotýkám hned zkraje, nesvezete se v něm, ani si v něm nezašukáte.
Ta věc skýtá jeden jediný bonus – dá se s ní zaparkovat i na španělském pobřeží a hledání místa k odstavení trvá (v nejdelším případě) dvě ulice. Místy to jde dokonce i kolmo k chodníku.
Smarta mi nabídli na letišti v Málaze v půjčovně poté, co jsem se – zklamán absencí volných aut v pondělí ráno – otáčel od přepážky Goldcaru k sousednímu Sixtu a poté, co zjistili, že kufr který vezu je pro nás oba i s manželkou jediným zavazadlem. Nic zlého netuše, stal jsem se běhen desíti minut držitelem neskladného klíčku, připomínajícího přerostlé lízátko a během dalších pěti minut i čehosi, připomínajícího ze všeho nejvíc hypertofovaný golfový vozík černé barvy. V porovnání s naším kufrem byla ta věc jen o málo větší a měla o dvě kola bohatší podvozek.
Tehdy poprvé jsem řekl nevadí.
Líp nebylo. Po stisku tlačítka s odemčeným zámečkem věc sice blikla a cvakla servy, madlo kufru zavrčelo, kufr ale otevřít nešel. Otevřel jsem dveře, pokrývající celý bok vozu, abych našel pojistku, aretaci či madlo otevření kufru, ve voze se ale nic podobného nenacházelo. Pomohl až pohled
zevnitř – záď vozu nemá jedny dveře, ale hned dvoje. Skleněný díl se po zmáčknutí madla na spodním dílu plechovém odjistí a po přehmátnutí na jeho nijak nezvýrazněný kraj jde vyklopit nahoru, spodní díl se pak po odjištění dvojice pojistek nechá sklopit dolů. Otevře se prostor o hloubce cca šedesáti centimetrů, předělený v polovině výšky absurdní roletkou. Položil jsem tam kufr a při snaze zavřít spodní díl to nešlo – musel jsem kufr dosunout až na doraz k přepážce a víko zabouchnout za pomoci docela vydatné rány nohou.
Po vsednutí do auta nastává další šok – v místech, kde je člověk zvyklý mít auto je už okolí. Motor sedí někde nad zadní nápravou, tedy pod kufrem s vašimi svršky a čtením na dovolenou. Tak, kde bývá normálně je místo pro nohy, vylepšené dvojicí z podlahy vytopořených pedálů. Ten plynový je nízko a veleměkký, ten brzdový vysoko a veletvrdý. Spojku vůz nemá, lépe řečeno, spojka je pro řidiče neobsluhovatelná, protože je za vás mačká automatizovaná převodovka. Celé se to jmenuje GETRAG a patří k tomu ještě cosi, podobného dalšímu lízátku, tentokráte kuličce Chupa-Chups na špejli.
Podobně, jako volič automatu to má na boku tlačítko a na hlavici vyryté polohy N a R. A pak ještě plus a mínus. Páka stála na N. Vyšlápnul jsem brzdu, vytáhnul z kaosy klíček a pravou rukou ho zastrčil pod volant. Nic. Předal jsem klíček do levé ruky a po dalším šátrání jsem rozsvítil v kabině světélko tvaru a barvy perleťové pudřenky. Nic.
Tehdy podruhé jsem řekl nevadí.
Díra pro klíček je za oním šaltrem od převodovky. Rozsvítil se jediný půlkulatý budík s LCD displejem v dolní části a přehršel konrtrolek s převážně známými symboly. A taky dvě, budící nezdravou pozornost technikovu – jedna zelená, jedna žlutá, obě s nápisem ECO. Po dalším pootočení klíčku naběhnul motorek, uložený kdesi vzadu a kontrolky pozhasínaly, s výjimkou oné žluté. Sáhnul jsem po voliči automatiky, stisknul tlačítko „aretace“ a pokusil se posunout ho dopředu do míst, kde jsem čekal polohu drive. Nic. Uprostřed displeje svítilo veliké N a auto se (vcelku logicky) ani nehnulo. Cvaknul jsem tou věcí doleva k sobě a N na displeji nahradila jednička. Ulehčeně jsem si odfouknul a veleopatrně jsem s tou věcí vyjel z parkovacího boxu. Světla se u Smarta rozsvěcí stejně, jako u Mercedesu a celý vůz se – kupodivu – chová stejně, jako normální auto, tedy po otočení volantu po směru hodinových ručiček jede doprava. Ulehčeně jsem odfouknul podruhé, přidal plyn a čekal, kdy automat zařadí dvojku. Nic. S již docela vyjícím motorem jsem ten šaltr postrčil dopředu a auto s mocným zhoupnutím zařadilo dvojku.
Tehdy potřetí jsem řekl nevadí, ale líp nebylo.
Ta věc nemá automatickou převodovku, jen jakýsi interface do převodovky normální. Tam, kde je na voliči automatu aretace, je ve skutečnosti tlačítko pro volbu módu automat-sekvencomat. Moc spolehlivě to nefunguje a stalo se mi, že v horách nad Granadou systém vypověděl službu a až do vychladnutí šlo za doprovodu elektronického pískání řadit jenom ručně. Řazení samo (bez ohledu na režim) je zoufale pomalé, provázené zhoupnutím a ztrátou otáček, automat má navíc snahu držet pětku až do chvíle, kdy se vůz skoro dusí. Při akceleraci se projevuje jakýsi nevyzpytatelný kick-out, jehož algoritmus mi přes dvě vysoké školy zůstal utajen – vůz někdy drží jedničku až do uvolnění plynového pedálu, někdy ve stejném režimu chaoticky řadí.
Dlouhou dobu mne zaráželo, proč vůz chcípe při vyšlápnutí brzdového pedálu. Na denním světle před hotelem jsem ale objevil na středovém tunelu kolébkový přepínač, označený ECO a OFF. Vedle něj je umístěna dvojice podlouhlých zářezů, které jako by z oka vypadly mincovnímu automatu. Manželka vyjádřila názor, že se autu platí za poskytnuté služby a že zastrčení dvojeura se zpřístupní bonusové funkce jako stěrače nebo rychlejší jízda. Mince do té díry opravdu zastrčit jde, ale jenom z poloviny – pravděpodobně to má sloužit jako pohotovostní držák na mýtné.
Spínač je naopak funkční a jeho vymáčknutím na straně OFF zhasne i ono rozsvícené ECO. A ejhle, auto se začne chovat normálně, místo toho, aby na každé křižovatce vypnulo (a pak znovu nastartovalo) motor, nechává ho běžet. Vůz totiž nemá klasický alternátor, ale reverzibilní startéralternátor, který zdechlý motor při puštění brzdy promptně zase nahodí. To žluté ECO svítí, pokud je motůrek (pětačtyřicetikilowattový litrový trojváleček) příliš studený, aby si podobný výsměch nechal líbit.
Jízdní vlastnosti jsou takové nijaké. Auto jede. Nijak moc a nijak moc živě, ale jede. Vzhledem ke konstrukci, rozvoru a požadavkům na bezpečnost nemá Smart samonosnou karosérii, ale prostorový rám Tridion – taková hodně, ale opravdu hodně tuhá klec, která vám i na slušné španělské dálnici vytřese a omlátí o zadek každou dilatační spáru na vozovce. Ve spojení s krátkým rozvorem je to docela peklo na retardérech, kterými je pobřeží poseto. Řízení je hodně strmé, auto se chová trochu jako motokára, na to si ale jde zvyknout docela rychle.
V autě je neočekávaně mnoho místa – asi proto, že všude kolem už je jenom vzduch, oddělený plechem, sklem nebo plexitem na celoprosklené střeše nad hlavou. Tu jde naštěstí překrýt další stahovací roletkou, protože jinak se vůz i přes klimatizaci rychle mění v pařeniště. Sednout si „sám za sebe“ není možné, za sedadly je uzounký prostor tak na deštník a notebook, pak následuje ocelová přepážka a onen již zmíněný kufřík. Sedadla mají vysoká opěradla s poměrně slušným příčným vedením, přiměřeně dlouhé a hluboké sedáky a příjemnou, byť pevnou výšku. Místo pedálové podlahy je rub přední masky auta, pedály trčí z podlahy doslova.
Brzda je příliš vysoko – koleno leckdy narazí do věnce pevného volantu. Pro odložení nepotřebné levé nohy je prostoru spousta. Souložit v autě nejde, a to ani při vynaložení veškeré možné fantazie. Nejde to ani na autě a pravděpodobně ani s autem. Možná by se daly provozovat nějaké orálně manuální aktivity, ale velké prosklené plochy kolem budí dojem výkladní skříně a ověření v praxi bránil nedostatek exhibicionismu na obou stranách.
Resumé? Tohle auto bych si v životě nekoupil. Původně jsme mysleli, že bude alespoň funny, ale po najetí skoro tisíce kilometrů Andaluzií od Granady po Gibraltar jsme byli docela rádi, když jsme Zmrda vrátili půjčovně.
(8x známkováno, průměr: 3,13 z 5)