Zhouba tradičního systému – demence mužů

Featured Image

Jak už název napovídá, tento článek je reakcí na skvost jménem „Zhouba tradičního systému – emancipace žen“. Mým původním záměrem bylo reagovat v komentářích, nicméně to, co jsem se tam dočetl, mě nakonec přimělo napsat článek.

Pro začátek předesílám, že nejsem žádný pomatený feminista, ani zastánce lámání emancipace přes koleno a už vůbec nepodléhám žádné propagandě nejrůznějších antidiskriminančních zákonů (jsem ostatně odpůrce všech statních zásahů do čehokoliv).

Dále by neškodilo shrnout fakta. Je evidentní, že mezi ženou a mužem existuje spousta rozdílů; ty biologické a fyzické asi většinou nikdo nezpochybňuje (možná s výjimkou některých jedinců, kteří mají -z pro mě nepochopitelných důvodů- potřebu tajit před dětmi sexualitu), avšak ostatní rozdíly bývají předmětem sporů. Osobně v tomto případě zastávám názor, že „Novák není Nováková“ a navzdory tomu, že to asi není politicky korektní, mi zdravý rozum říká, že i duševní atributy žen a mužů se budou statisticky lišit, následkem čehož budou jistě pro některá povolání vhodnější ženy a pro jiná zas muži. Předmětem článku ale rozhodně není rozbor činností, pro které má to či ono pohlaví obecně předpoklady. Důraz bych naopak kladl na slova statisticky a obecně.

Nyní si dovolím odbočit k matematice, respektive správnému a špatnému použití statistiky. Nemusíte se ale obávat, není to nic odborného, omezím se pouze na výsledky, ke kterým lze dojít aplikací elementární logiky, případně selského rozumu. K čemu nám tedy v rozhodování o nějakém konkrétním problému pomáhá statistika? Můžeme s její pomocí dojít k heuristickému řešení, jehož výhoda spočívá patrně v ušetření času, avšak zjevná nevýhoda tkví v nepřesnosti, která může být velmi fatální. Proto v případě, že máme k dispozici i jiné údaje než statistiku, jsou tyto pochopitelně relevantnější. Pro jasné pochopení uvedu několik příkladů.

Správné použití statistiky:

– Jedu v dopravním prostředku s bandou cikánů – začnu si lépe hlídat věci a peněženku (politicky nekorektní a logické chování).

– Zvýšenou opatrnost ve výše uvedeném případě ostentativně nedemonstruji (ani nekomentuji) národnostní menšině, nýbrž to dělám nenápadně, abych nedostal po tlamě (tento příklad vnáší do celé věci chybějící politickou korektnost).

– Nehraji sportku.

– Použiji heuristiku při tvorbě algoritmu, jenž musí rozhodovat rychle, avšak ne nutně úplně přesně.

Špatné použití statistiky:

– Nedůvěřuji člověku, kterého dobře znám, jen proto, že je dotyčný cikán (za tu dobu jsem měl možnost nasbírat mnoho relevantnějších informací).

– Nehraji sportku, i když vím, které míčky nějaký podnikavec ohřál/ochladil tak, aby ovlivnil jejich fyzikální vlastnosti a výrazně tím zvýšil šanci na jejich „tažení“ (tohle se mimochodem opravdu stalo).

– Napíši algoritmus, který napřed složitě a neefektivně určí přesné řešení problému a pak stejně použije heuristiku (to je samozřejmě nesmysl, nicméně navazuje to na následující bod).

– Dlouhodobě žiji se ženou, jejíž vlastnosti za několik let poznám. Sám jsem na světě také nějaký ten pátek, takže znám (nebo bych alespoň měl znát) i své vlastnosti. Všechny tyto poznatky zahodím a závěry o fungování našeho konkrétního vztahu zakládám na obecné statistice. Stejně idiotské argumenty používám při hádkách s družkou; protože jsem náhodou právník, cítím se hrozně drsně, jak jí to dokážu natřít a chytit ji za slovo (a ano, když mě konečně odešle v prdel, jdu si poplakat na D-F).

A zde se dostáváme z okliky zpět k tématu. Autor článku, na který reaguji, se stále ohání různými frázemi typu „klasický model“, „vůdčí role“, „osvědčeno historií“, „emancipace“ a podobně. K tomu bych měl v zásadě čtyři připomínky:

1/ Autoritu nelze vynutit. To je prostě fakt. Buď autoritu máte, nebo nemáte. Samozřejmě tento stav půjde pravděpodobně měnit nějakými psychologickými triky (jejichž úspěch bude nejspíš závislý na inteligenci a vůli protistrany), ale rozhodně ne tím, že o tom budete dementně kecat (tím lze velmi spolehlivě dosáhnout efektu přesně opačného). Sám jsem velmi šťastně ženat a za celou dobu trvání našeho vztahu jsme nějak nikdy neměli potřebu řešit, kdo je „hlava rodiny“, případně kdo „nosí kalhoty“ a jsem naprosto přesvědčen, že verbální řešení obdobných problémů nepřináší žádné výsledky (s výjimkou možného zesměšnění jedné či obou zúčastněných stran).

2/ Cokoliv se „historicky osvědčilo“, se osvědčilo pouze statisticky. To znamená, že podobné závěry mohou úspěšně (samozřejmě jak pro koho úspěšně) aplikovat sociální inženýři, politici, případně mohou být prostě zajímavé. Každopádně je absurdní z toho cokoliv vyvozovat pro vztah dvou konkrétních lidí, kteří se vzájemně znají a mají k dispozici neporovnatelně více mnohem cennějších dat. Záleží přece na každém jednotlivém páru, jak si společný život zorganizuje.

3/ Mají-li partneři různé cíle a představy, není to chyba jednoho z nich. Prostě buď ten vztah oběma stojí za to a udělají nějaký kompromis, nebo ne. Je-li pro oba prioritou práce a vydělávání peněz před péčí o domácnost, lze za tuto péči buď někomu platit, případně se o ni střídat, nebo to bude dělat ten, kterému to méně vadí, či nemá tak ostré lokty jako ten druhý. Jen idiot řeší situaci tak, že prohlásí, že o domácnost se má starat žena, protože to tak většinou je/bylo a pokud má ona náhodou jiný názor, je to blbá emancipovaná feministická zmrdice.

4/ „Klasický model“ nejsou jen submisivní ženy, ale i silní muži. Je velmi častým jevem, že si muži stěžují na emancipaci a dovolávají se různých osvědčených modelů, avšak sami přitom zapomínají, že tyto modely vychází nejen z poddajných žen, ale i silných mužů; ti naopak dnes bývají nerozhodní, případně vnitřně rozložení, což rádi maskují siláckými řečmi o blbostech (viz. „hlava rodiny“ a podobně) místo toho, aby tak skutečně žili. Bohužel asi aktuálně není „in“ být silným a rozhodným mužem, který má své názory, stojí za svým slovem a hlavně umí nést zodpovědnost za následky svých činů. Jsem přesvědčen, že emancipace žen jde ruku v ruce s „bábovkovatěním“ mužů. Těžko říci, co je příčina a co následek, rozhodně to spolu ale souvisí.

Dále mě zarazilo, jak silou podporu našel autor v komentářích (i když samozřejmě jen v některých). Ať procházím samotný článek odshora dolů, nenacházím v něm jedinou objektivně špatnou vlastnost autorovy partnerky. Ba naopak – je úspěšná, evidentně pracovitá, cílevědomá, pravděpodobně bude mít i vůli. Ač autor mnohé z těch vlastností obratně prezentuje jako záporné a dokonce hraje i na klasickou vohnoutí strunu (ona si lítá soukromým jetem, co to asi bude za člověka), tak vlastně jediné, čeho se jeho partnerka dopustila, byl ten šílený hřích, že sama v jejich vztahu zaujala zcela přirozeně roli, po které toužil dotyčný, což se samozřejmě neodpouští (a řeší se to propadáním hysterii a ublíženeckými pomluvami, viz. celý článek).

A konečně se dostávám na samotný konec, kde se autor údajně nemůže dočkat reakcí, jaký je šovinista. Inu, ode mě se takové reakce nedočká. Netroufám si ho sice nějak zásadně soudit, neboť chvilkový výpadek může mít každý, avšak kdybych si měl tipnout na základě článku, neřekl bych, že je dotyčný šovinista, ale spíš bych soudil, že bude asi debil. Každopádně mu samozřejmě přeji štěstí, což bude v jeho případě nejspíše slepička s polovičním IQ, která jej bude bezmezně obdivovat a vzhlížet k němu, žrát mu všechny ty historií ověřené modely a uzná jeho nadřazenost jakožto alfa-samce. Ale což, každý jsme nějaký. Někdo potřebuje k životu inteligentní partnerku, se kterou může diskutovat o těžších tématech, někdo potřebuje obdiv a domácí buchty. Žen obou typů (a všech možných povahových mixů mezi tím) je na světě dost…. jen kdybych hledal bezduchý obdiv s domácími buchtami a pocitem dominantního alfa-samce v historií otestovaném modelu, z důvodů čistě statistických bych asi nevybíral z řad vysoce postavených manažerek ;o)


30.3.2011 Urza


Související články:


12345 (3x hodnoceno, průměr: 2,33 z 5)
429x přečteno
Updatováno: 13.12.2015 — 22:40
D-FENS © 2017