Volební poselství pana Maslowa

Úvodem si připomeneme osobnost a dílo Abrahama Maslowa (1908-1970). Maslow se narodil v Brooklynu ruským židovským přistěhovalcům jako jedno ze sedmi dětí. Otec z něj chtěl mít právníka, Maslowa to ale táhlo jinam.

Rád si všímal výrazných osobností s jasnou myslí a to ho postupně přivedlo k psychologii. Byl prakticky orientovaný a soustředil se na oblasti duševního zdraví a lidského potenciálu. Jeho přístup k lidské psychice dokonale vystihuje jeho vlastní věta: „… studium zmrzačených, nezdravých a nezralých objektů vede pouze k zmrzačené psychologii a zmrzačené filozofii“.

Narozdíl od Freuda, s jehož filozofií (částečně naplňující definici z konce předchozího odstavce) si dnes vyplachuje hubu každej vidlák, pochopil Maslow, že lidské potřeby nejsou rovnocenné, ale některé mají vyšší prioritu. Například když je člověk hladový a má žízeň, snaží se nejprve opatřit něco k pití. Maslow pracoval s touto teorií a sestavil slavnou hierarchii potřeb. Ta kategorizovala lidské potřeby do pěti skupin:

– fyziologické potřeby, tedy vodu, vzduch, potravu, teplo, sem tam nějakej sex
– pokud je předchozí skupina docela naplněna, přijde na řadu další kategorie potřeb, totiž potřeba bezpečí. Příslušný jedinec začne toužit po takových věcech, jako sociální a zdravotní pojištění, jistota pracovního místa, bezpečný domov a podobně.
– poté, co jedinec dosáhne uspokojení v této oblasti (nebo aspoň získá dojem, že je tomu tak), pocítí potřebu vztahů, sounáležitosti, patřičnosti k nějaké komunitě. Dalo by se říci, potřeba lásky k lidem nebo k něčemu jinému, toť podstata církve. Tato potřeba se podle všeho dá vyjádřit i negativně, pak by se jednalo o hledání společného nepřítele, samozřejmě v nejčistším duchu pravdy a lásky.
– až nyní to začíná být zajímavé. Další kategorie potřeb má nálepku uznání. Jednak uznání jinými, jednak uznání sebou samým. Do této kategorie by patřila kromě obvyklých potřeb akceptace, důstojnosti, důvěry, případně dominance.

Dosud popsané potřeby jsou tzv. deficitní – důvodem vzniku potřeby je její nedostatek. Když se někdo cítí bezpečně, patrně nebude mít zájem akceptovat další regulace k tomu, aby se cítil ještě bezpečněji, a obavy o jeho bezpečí je v něm třeba správně volenými prostředky nejprve vzbudit. Nedeficitní potřebou je kategorie pátá – potřeba seberealizace. Ta je motivační sama o sobě.

Rozdíl mezi uznáním a seberealizací je patrný na Havlovi a Klausovi. Havel vyhledával a dosud vyhledává uznání. Obklopil se kohortou vlezdoprdelníků, kteří mu občas prolízli análek. Nechával se fotografovat na koních a večer si přendaval medaile ze saka na pyžamo. Jeho touha po seberealizaci byla nulová, pouze cosi žvatlal o tom, jak by toho prezidentování rád nechal, což bylo stejně naprosto nereálné. Zato jeho touha po uznání byla enormní, projevující se navíc tvorbou a hromaděním různých artefaktů. Klaus tyhle nesmysly neprovozuje, dvorní sbor klaunů v Pištěkových hábitech rozehnal a jede si svojí lajnu. Je příležitostně ochoten obcházet zákony země nebo hledat pochybné spojence, aby bylo po jeho. Sice toho zatím moc neprosadil, ale sám před sebou má účet čistý. Maslow také pojmenoval, co přesně pohání lidi s potřebou seberealizace – označil to peak events – jistě známe ten pocit, kdy si můžeme říci, „to se mi to ale povedlo“. V Klausově hradní kariéře najdeme těchto momentů celou řadu, u Havla žádný.

Maslow říkal, že člověk je takový, jaký je a nemůže být jiný. Maslow na druhou stranu připustil, že je možné se mezi kategoriemi pohybovat, ale pravděpodobnější je posun výš než posun níž, který má dočasný charakter. Pokud například onemocní člověk jinak veleúspěšný v práci, na nějakou dobu se orientuje na své zdraví, ale pak se vrátí k uznání či seberealizaci.

Maslowa pochopitelně zajímala především skupina lidí, kteří měli potřebu seberealizace. Zjistil, že se jedná zhruba o 2% populace. Maslow vytipoval tyto jedince a studoval jejich životopisy, spisy a s některými také mluvil. Zjistil, že mají některé vlastnosti společné – například orientaci na realitu (schopnost rozeznat, co je skutečné a co jsou sračky), orientaci na problém (obtíže jsou problémy vyžadující řešení, nikoli úprk či hledání zastání jinde), dále byli schopni jednat samostatně a preferovali úzký okruh přátel. Také upřednostňovali autonomii a odolávali „socializaci“ – jazykem českých intelektuálů glajchšaltování.

Formalizací této teorie se stala známá Maslowova pyramida potřeb. Ta díky své názornosti zasáhla poměrně rozsáhlou část populace a uplatnila se v personalistice, vedení lidí či v marketingu.

Některé otázky zůstaly nezodpovězeny. Například, zda má pyramida vedle kvalitativní také kvantitativní interpretaci. Nebo jak se přesně se odehraje posun od jedné kategorie potřeb k druhé. Jinak stvořil Maslow pekelný nástroj, který je zde připraven pro každého, kdo o něj má zájem a který se hodí zejména na odhalování jedinců, kteří nedovedou otevřeně hovořit o svojí motivaci.

Ještě zajímavější výsledky nabízí aplikace Maslowovy pyramidy na českou politickou scénu.

Například ČSSD se soustředí zcela jasně na první level. Součástí její propagandy je, že lidem sebere peníze, aby mohla uspokojit většinou nepříliš komplexní potřeby svých voličů (buřt, pivo, Škoda Fabia skrze šrotovné). S tím sociální demokrati dosáhli volebního výsledku kolem 30%. ODS dělá totéž, ale trochu jinou formou.

KDU-ČSL se zaměřila na druhý level. Její program je od začátku do konce o tom, že zreguluje společnost natolik, aby se její příznivci – spatřováni takto v rodinách s dětmi – cítili bezpečně. Souhrn všech možných regulací, kterými chce tato strana oblažit českou společnost, tvoří naprosto absurdní seznam (regulace hracích automatů, kouření, surfování na internetu, jízdy na motocyklu a já nevím čeho všeho ještě). Jelikož ale KDU-ČSL nestrká lidem do úst špekáčky za 35 Kč/kg, její volební preference jsou nižší. Stejně postupuje TOP09, která slibuje bezpečí zprostředkovaně tím, že její představitelé, ještě nedávno špičkové korupční veličiny, „budou dobří hospodáři“. Nebo bezpečí plynoucí z toho, že hlavní představitel strany Schwarzenberg nebude krást, protože už má dost (což je další popření Maslowa). Když se podíváte na program této zmrdistrany, uvidíte zase jen regulace, regulace a regulace. O společný volební výsledek kolem 15% se oba subjekty musejí podělit.

Komunistická strana a Strana zelených jedou třetí level. Obě strany jsou pseudoreligiózní seskupení. Jedni jsou motivováni nenávistí (ke kapitalistům), druzí vzývají bohyni Gáju (v lepším případě) nebo je žere nenávist ke kapitalistům, protože z nich má Gája krámy. Obojí jsou to čistě ideologická seskupení, do kterých vstupují lidé, kteří mají nutkání k „nim patřit“. Není za tím racionálního – když si položíme otázku, o kolik je naše příroda lepší po čtyřech letech spoluvlády Zelených a zavedení různých ekologických daní, poplatků a odpustků, je ve výsledku velké nic. Projevuje se to na volebním výsledku – nenávistná případně pravdoláskomilná demagogie oslovuje něco kolem pěti až deseti procent voličů.

Možná jste zaznamenali, že žádná ze stran neoperuje s potřebou uznání. V minulosti to tu bylo („chceme, aby Čechy byly opět slavný národ“ nebo tak něco), ale to by bylo v kolizi s oficiálně přijatou linií „evropanství“ a kdo by s tím začal, ten by si koledoval o nálepku nacionalisty, což je pochopitelně silně diskreditační, protože se médiím podařilo vložit mezi pojmy nacionalista = nacista rovnítko.

IMHO pouze jedna z větších politických stran nabízí svým voličům jako použitelnou hodnotu možnost seberealizace, a to Strana svobodných. Hned někde nahoře v jejím programu stojí toto: „Za nejcennější hodnoty, které chce podporovat a rozvíjet, považuje svobodu jednotlivce, svobodnou vůli člověka, jeho schopnost odpovědně se rozhodovat a volit lepší variantu z více možných, lidskou kreativitu a iniciativu.“ Samozřejmě, takový svět by byl výzvou, kterou by podstatná část populace neunesla a uchýlila se opět do fiktivního bezpečí komunistických regulací. Proto Svobodným reálně hrozí dvouprocentní volební výsledek, zcela v souladu s Maslowem – pokud tedy nedokážou přesvědčit větší počet lidí, že k buřtu a pivu se lze dobrat i jinak než přes sociální dávky – k více buřtům a více piva v podstatě.

Psal jsem tento článek proto, protože odpovídá na často vyslovovanou otázku, proč voliči nehlasují racionálně nebo tak, jak by bylo nejlepší, aby hlasovali. Odpověď je, že optimum je nezajímá, protože každý máme jiný systém priorit. Stejný máme pouze počet volebních hlasů per capita.

P.S.

Platnost této úvahy se v prostředí našeho webu osvědčila v této dvojici anket, kterých se účastnili čtenáři D-F.