Vidím tady euforii…

Featured Image

… tak trochu jiný příběh o tom, jak se ze mne stal „paragán“.

Aby bylo jasno, ze mne je už „paragán“ ne nějaký ten pátek, ale nějaký ten rok. Cesta a realizace prvního seskoku nebyla tak růžová, jak jsem se dočetl v článku „Z letadla zkratkou snadno a rychle“. Je to možno přisuzovat tomu, že se můj výcvik a seskok konal v roce 2002, tedy dřív, než se adrenalinové sporty a zážitky tohoto typu rozmohly do dnešních rozměrů, ale možná to bylo tím, že jsem výcvik a následný seskok neabsolvoval na „značkovém“ letišti u Příbrami, ale na poměrně zastaralém sportovně-vesnickém letišti nedaleko Ostravy. Případné rýpaly prosím, aby si komentáře, že Ostrava je vidlákov, kde by byl býval něco podobného čekal předem, prosím o zdrženlivost, protože takto to myšleno není. Ostravsko je kraj „rázovitý“, ale mám ho rád. Jakkoli popisuji své vzpomínky a uvádím své dojmy (které jsou přiznám se po 6-ti letech již trochu vybledlé), tak popisuji realitu, nikoli fikci. Dovolím si svůj zážitek trošku šířeji popsat zejména proto, aby se potenciální zájemci o tento druh adrenalinu dopředu poinformovali do čeho, s kým, a pomocí čeho na první seskok půjdou. Mé osobní zkušenosti jsou totiž oproti zkušenostem autora uvedeného článku diametrálně odlišné…

Zážitek spadá do období mých čerstvých 25-ti let, kdy jsem se byl kontaktován svou nevybouřenou kamarádkou, nicméně šťastně vdanou a s dítětem, a bylo mi nabídnuto, abychom se zúčastnili výcviku a následného seskoku na jednom malém sportovním letišti nedaleko Ostravy, za obvyklou cenu nějaké té tisícovky. Vzhledem k tomu, že na cestách v té chvíli ležel sníh, blesklo mi hlavou, že protože do závějí se asi neskáče, tak momentálně netřeba řešit a narychlo jsem předběžně souhlasil. Překvapení se konalo o pár měsíců později, přesněji v průběhu léta, kdy mi byl danou osobou sdělen termín (cca za 14 dní) a byl jsem vyslán pro potvrzení k lékaři. Patřičně zaskočen jsem zapochyboval o své odvaze, ale řek jsem si, že výšek se nebojím, koneckonců lozím po skalách, tak proč se nemoct chlubit okolí, že jsem fakt skočil. Nevím proč, a přičítám to pracovnímu vytížení, jsem nepátral po jakýchkoliv podrobnostech.

Na poslední chvíli jsem dorazil k lékaři udělujícímu osvědčení potenciálním skokanům a byl jsem vyšetřen. Vyšetření bych specifikoval jako klasickou epizodu z prostředí obvodního lékaře v ČR. Byl jsem cca 60-ti letým doktorem dotázán, jestli mě něco bolí, byl mi změřen tlak a v předklonu jsem byl poklepán v oblasti ledvin. Toť vše. Zasvěcení asi upřesní, jestli pro způsobilost k seskoku vyšetření tohoto rozsahu stačí, mně osobně to přišlo jako rychle vydělaných 500Kč, které jsem na místě zaplatil, ale nechci být nespravedlivý, mohu se mýlit. S potvrzením v kapse jsem zavolal kamarádce, kdy a kam mám nastoupit a po udání adresy a termínu jsem začal přeplánovávat obvyklý pracovní týden s tím, že budu během něj pravděpodobně školen na „paragána“. Abych nebyl za úplného joudu, samozřejmě jsem se kamarádky vyptal, na jak dlouho to asi je, ale ta, shodou okolností, (byla na mateřské, takže nemusela vyřizovat dovolenou a hlídání má v poho) taky věděla kulové. Místo toho, abych volal a zjišťoval, řek jsem si, že to vidím tak na týden a následný seskok.

Den „D“ nastal a sešli jsme se na letišti. Do té doby jsem dané místo neměl tu čest navštívit, proto jsem byl vcelku překvapen komorním prostředím. Ošuntělá hala na eroplány, něco jako přístavba k ní v podobě betonové stavby o dvou patrech, rovná zatravněná runway, veranda, vzadu něco jako zahrada, poblíž nějaké vysoké stromy, asi topoly nebo co… a jinak nikde nikdo. Vešel jsem do něčeho jako restaurace-kantýna. Vzhled 70-tá léta, nějaké fotky, poháry za bůhví co a okýnko s pultíkem, kde se dal zakoupit nějaký ten pišingr, pivko, Kofola apod. Po chvilce hledání jsme narazili na 2-metrové chlapisko okolo 40-ti let, který se k nám hlásil jako instruktor. Nechal nás převléknout se do zašpinitelných hader, navlékli jsme kotníkovou pevnou obuv a šli ven. Teprve nyní jsem se osmělil zeptat, na jak dlouho a jak vlastně výcvik plánuje. Odpověď mě opravdu zaskočila. Instruktor se zastavil, podíval se na oblohu a řekl : „No, jak to tak vidím, tak bychom to dneska sfoukli a ráno bychom si šli skočit“. Uvědomil jsem si, že jsem byl vedle jak ta jedle a zapochyboval jsem o svém zdravém rozumu vzhledem k odhadovanému týdnu příprav na seskok. Každopádně mi jeden den přišel jako krátká doba na to se vrhnout z bůhví kolika set metrů k zemi a navíc jsem se psychicky dosud se skokem nesrovnal a doba na to se dost zásadně zkrátila. Během mých stále černějších a poměrně pesimistických myšlenek jsme došli k pískovišti. Zahnal sem chmurné myšlenky a čekal co bude dál.
 
Instruktor nás zastavil, postavil se před nás a začal vysvětlovat co nás čeká. Během několikaminutového monologu jsem se dozvěděl že se v rámci výcviku dozvíme jak vyskočit, co udělat po výskoku, co udělat když se něco posere a zjistím to po výskoku, jak a kam dopadnout, jak a kam nedopadnout. Nastal praktický výcvik. Nemám páru, s jakýma padákama se skáče rekreačně teď, ale my měli k dispozici armádní(?) kulové padáky vzor 95, takže tehdy cca 8 let staré. Ty mají, dle instruktáže, tu výhodu, že jsou velmi bezpečné, nicméně velmi špatně řiditelné (nízká dopředná rychlost při letu) a s poměrně tvrdým dopadem, který se prý může rovnat, opět dle instruktáže, skoku až z výšky druhého patra. No potěš koště. Proto je v rámci výcviku nezbytné natrénovat pořádně parakotoul, který správně proveden následky dopadu eliminuje. K tomu nám výborně posloužila okolní tráva. Po několikerém omlácení se o zem jsem postoupil do dalšího levelu a následovalo pískoviště, které bylo vybaveno malou rampičkou končící nad ním v cca 2-3 metrech. Takže rozběh po rampičce, odraz, dopad do parakotoulu. Po cca 2 hodinách mlácení se o zem jsem toho měl tak akorát. Těšilo mne pouze, že si po dopadu snad nezlámu nohy a taky mě velmi pobavila demonstrace našeho instruktora, respektive jeho názorná ukázka parakotoulu po dopadu z rampičky. Jako předskokan pro demonstraci správného provedení si zapomněl ověřit místo dopadu a tím pádem nezjistil, že se z písku (poměrně starého, žádný zlatavý píseček) po nočním deštíčku stal špatně namíchaný zatuhlý beton. Takže po odrazu a následném dopadu se jeho 2-metrové tělo poskládalo do parakotoulu s ne zcela profesionálním heknutím a značně otřesen se následně kulhajíc a nadávajíc vydal pro hrabky a pískoviště jsme rozryli do požadovaného stavu.

Nácvik parakotoulu skončil a my se vydali do útrob letištního zázemí. V místnosti tvářící se jako tělocvična jsme se zavěsili do postroje z padáku a trénovali mimo jiné odhození hlavního a otevření záložního. V podstatě stačilo naučit se pravidlo „pravá, levá, levá, pravá“, první dva pohyby jsou složení rukou na hrudi a další dva odhození-otevření (levou rukou odhazujeme padák rukojetí na pravé straně – logicky skládáme ruce přes sebe na hrudi). Splést pořadí se vřele nedoporučuje, neb pak máme dva zmuchlané padáky v sobě a blížící se zem. Po vtlučení do hlavy následovala nudná instruktáž v jakési malé posluchárně, z které si po letech pamatuji už jen např., že na padák spolupadajícího si neradno sedat, že jestli se nic neotevře do posledních 100 metrů pádu, tak už otvírat netřeba, že pádová rychlost je „pouhých“ 220/hod, takže kráter po dopadu nebude velký apod…

Následoval odchod do hangáru. Tam nám byl přestaven „maslostroj“ z minulého století, který budil rozporuplné dojmy. Starý, obouchaný, v kokpitu polovina budíků zalepena neprůhlednou páskou (asi aby nerušily pilota), sem tam rez… začal jsem se bát. Trénovali jsme přípravu před skokem. Zvednout se, připnout karabinu, postavit ke dveřím, opřít se, složit ruce, a… skočit do prázdna + následná kontrola otevřeného padáku. Moc si z toho nepamatuju a proč si z toho moc nepamatuju? Promptně vysvětlím.

Vrátili jsme se zpátky do baráku a dali si kofolu. Mezitím instruktor zmizel, aby naplánoval další setkání. Byl jsem trochu zmaten, trochu unaven a těšil jsem se, že odsud zmizím, dám si večer panáka a půjdu spát. Vzhledem k rozporuplným pocitům z výcviku a prostředí jsem si opravdu nebyl jist, jestli hned druhý den budu ochoten a schopen skočit. Rozhod jsem, se, že rozhodnutí nechám na ráno. Nicméně všechno bylo tak trochu jinak. Po pár minutách se nám instruktor vrátil, podíval se na nás, pak vylez ven, kde koukal na oblohu, vrátil se zpátky a povídá : „Tak jsem to zjišťoval a na zítřek to nevidím, má se nám posrat počasí, tak já zkusím zbudit pilota, a zfoukli bychom to ještě teď“ …a odešel. Zastavilo se mi srdce a schopnost uvažovat naprosto ovlivnil strach a adrenalinové vzrušení. Po pár minutách jsme byli vyvedeni, neb zpropadený pilot prý vstane a poletí. Nebylo kam zdrhnout a jak se z toho vylhat. Šli jsme kamsi do „zbrojnice“, dostali přilby, prý čerstvě sbalené a překontrolované padáky (nevím kým, kromě spícího pilota a výdejčího tekutin tam nebyla ani noha), oblečení a připravení jsme čekali na „Ikara“, který s náma měl letět do oblak. Nálada na konverzaci nebyla, kamarádka byla bledší a dobitější než já, takže jsem vzal telefon a obvolal známé a přítelkyni, že se pravděpodobně rozmáznu někde okolo a to prosím ještě dnes, tak ať na mne vzpomínají v dobrým. Po nějakých 10-ti minutách, kdy jsem se věděl, že nejbližší snad stihnou dorazit, takže vzdát to nepřipadalo v úvahu, se otevřelo jedno z oken v druhém patře baráku a rudá tvář muže ve středním věku (očividně po opici) se nás optala, kde je Honza. Honza se zove náš instruktor a ten svižně přispěchajíc se dozvěděl, že náš ocelový pták včera dolétal, takže jsme v kýblu. Proč byla tato informace neveřejná a jak mohl vlastně dolétat (co nelítá, spadne, shoří…), mi zůstalo záhadou a pod tlakem náhlé euforie jsem pookřál a vlastně to ani nechtěl vědět, zas jsem se viděl doma v peřinách. Nicméně Honza se nevzdával a požádal pilota, aby sešel dolů a po pár minutách postávání a tichého hovoru oba zmizeli v útrobách hangáru. Začalo ve mně klíčit podezření a nepřímou úměrou se ve mně měnila dobrá nálada a obavy, asi tušíte, co narůstalo. Už jsem začínal být z vlastních psychických stavů trochu unavený.

Naše instruktorská dvojka byla zpátky cobydub a na tváři měli rozpačitý úsměv. Následná slova instruktora jsem vnímal značně šokován. „Mno, tak se nám to nějak zkomplikovalo, ono to fakt asi v nejbližší době nepoletí. Ale nebojte se (cynik), máme náhradní plán. Sice jsme z toho ještě neskákali, ale určitě to půjde. Takže pojďte.“ No a šli jsme k něčemu, co vypadalo jako práškovací letadlo. V letadlech se příliš nevyznám, ale z dálky i z blízky to vypadalo spíš jako ultralight. Nebyl. Byl to malý, žlutý hornoplošník, do kterého se nasoukají kromě pilota tři lidi (spíš si letadélko v plném osazení obléknou. Možná se ta věc zove „čmelák“, ale jistě to nevím, měl jsem jiné starosti, než se vyptávat). Pořád jsem nechápal, co se s touto napodobeninou letadla zamýšlí. Došli jsme k letadélku, náš Honza se zastavil a hluboce se zamyslel. S pilotem koukli dovnitř, pak se instruktor postavil na stupátko vlezu a poškrábal se na hlavě. Kouknul na pilota, pak na nás, vysadil dveře (!), šel k nám a povídá : „No nebude to ideální, ale půjde to. Všechno, co jsem vám říkal o výskoku, zapomeňte. Pojďte dovnitř. Po nasoukání se do letadla pokračoval : „Podívejte, je to jednoduchý, je to tady malý, takže vy dva si sednete taky k té díře (původně dveře), nastoupáme do cca 900 metrů, jo, abych nezapomněl, tak na nic, co je žlutě natřeno nešahat, tam teče palivo, takže karabinu si zacvaknete o ukotvení sedačky (názorně předvedl) a až na vás kývnu, tak, a teď se pořádně koukejte“. Opravdu jsem koukal a nevěřil svým očím. „Chytnete se tady (chyt se za okraj průlezu), vystrčíte nohu ven a postavíte se na stupačku.“ Vypadalo to divně, protože v tuto chvíli už prakticky stál venku z letadla. „Teď se chytnete tady i druhou rukou“, pokračoval, zatímco se držel oběma rukama za okraj vlezu a stál venku z letadla na stupačce. „No a teď bude následovat to složitější, takže dávejte pozor.“ Začal jsem uvažovat, jestli nejsem v nějakém pošahaném pořadu se skrytou kamerou.“Pravou rukou se pustíte, jakoby budete padat dopředu a chytíte se za tohle“ a chytil se za vzpěru cca 1 metr od vlezu, která podpírá horní křídlo letadla. „Tak a teď se držíte, zůstanete stát na levé noze a pravou vystrčíte doprava a… skočíte“. „Víte, jak jsem vám říkal, že se máte trochu propnout v zádech, tak na to zapomeňte, protože tohle letadlo je krátký a mohli byste se fláknout do hlavy o zadní křidýlko, takže se sbalte do klubíčka, nebojte, já mávnu na pilota, ten půjde s čumákem dolů a v pohodě to křidýlko minete. Pak už jak jsem vás to učil. Tak si to teďka vyzkoušejte a jdem na to.“ Myslel jsem, že se začne smát a řekne, že si dělal prdel a že máme jít domů a vyspat se na zítřek. Nedělal. Přiznám se, v tu chvíli jsem chtěl odejít, ale znáte to, únava, adrenalin, kamarádka, která sice vypadala, že je trochu mimo, ale každopádně nic neřekla, prostě jsme do toho šli. Několikrát jsme odzkoušeli celý postup a s pocitem odevzdanosti jsme nastoupili do „čmeláka“ a začali rolovat na start. Byl jsem v tranzu, měl jsem skákat jako první a z celého letu si pamatuju ručičku výškoměru, kterou jsem hypnotizoval. Po dosažení 950m mi začal adrenalin vytékat z uší a pln děsu jsem se přinutil podívat na instruktora, který se lehce usmíval (asi ho pobavila naše aktuální barva pleti, která musela být bílo-zelená). Bohužel na mne kývl.

Mírně se mi zatmělo před očima, došla mi nevyhnutelnost následného, takže jsem se v duchu pokřižoval, nacvak jsem karabinu za držák sedačky a začal realizovat z mého pohledu kuriózní výlez ven. Venku byl samozřejmě fičák, takže jsem se přestal loučit se životem a soustředil se na to, aby mě to neodfouklo dřív, než bylo radno (případný střet se zadním křidýlkem, vzhledem k masivním přílbám na hlavách, by možná nebyl v tu chvíli fatální, ale hrozila ztráta vědomí a samozřejmě poškození letadla, navíc naše padáky nebyly vybaveny sofistikovaným nouzovým otevřením padáku v limitní výšce) a začal jsem se soukat ven. Chycení se za okraj dveří, hop na stupátko, pravou rukou se pustím, spíš se natáhnu ke vzpěře než že bych na ni spadl – fouká to brutálně, natáhnu druhou ruku, stojím na jedné noze, druhou natáhnu do prostoru a… hop dolů.

Z následných několika sekund si pamatuju prudké trhnutí při otevření padáku, které sice překvapilo, ale na druhou stranu bylo balzámem na panikou prorostlý nervový systém, pak vyděšený pohled nad sebe a vizuální kontrola padáku, která dopadla dobře a následná euforie z letu. Vytáh jsem šňůry ovládající směr, zkusmo zatahal a s uspokojením zjistil, že se padák otáčí dle pokynů. Chvilku jsem v duchu jásal, jaká že je to paráda, ale pak racio převážilo nad euforií a začal jsem si přehrávat, co bylo řečeno při výcviku. Nepadat směrem ke stromům, domům, drátům, cestám. Mířit nejlépe na pole za letištěm a nejlépe na pole, na kterém není jímka na sračky (byla tam jedna o objemu zahradního bazénu, ale nervy jsou holt nervy, takže co nejdál od ní…), natočil jsem se směrem od letiště. Tak si padám a padám, užívám si to a dochází mi, že hnědé pole, na kterém jsem chtěl přistát, nejspíš přeletím. Ale žádná panika, za ním je jich asi dalších 20, nikde v dohledu nic závadného. Padák jsem otáčet nechtěl, protože foukalo směrem mého letu a nechtěl jsem sebou fláknout pozadu. Mám osobní zkušenost, která mne poměrně překvapila (možná jsem byl moc ve stresu, nebo jsem výjimka), a to těžko odhadnutelná doba a místo dopadu. Vzpomínám si, že jsem měl nejdřív pocit, že budu za chvíli dole, ale letěl jsem, letěl, dál a dál, ve finále moc daleko, minul jsem jedno pole, druhé pole… Vhledem k tomu, že celá doba od výskoku po dopad byla cca 2-4 minuty, jsem měl pravděpodobně zkresleno vnímání času. Takže jsem si v pohodě letěl a najednou, jak se tak koukám pod sebe, přišlo mi, že ta tráva je nějak divně zelená, že to vlastně není tráva a že jsem už asi dost nízko a pak prásk! Instinktivně jsem nohy stáhnul do postavení na parakotoul a dopad jsem do vzrostlé řepky (myslím). Každopádně to nebylo rovné měkounké pole, ani romantický trávníček, ale zarostlá plocha osazena v pravidelných řádcích tak, že mezi jednotlivými řádky byla určitá vzdálenost a hlavně řádky měly určitou výšku danou nejen kulturní plodinou, ale i vrstvou hlíny a kamenů. O precizním parakotoulu nemohla být ani řeč. Zapích jsem se nohama mezi řádky, sjel jsem v pokusu o skulení se do boku, bokem jsem udeřil na vyvýšenou plochu a přílbou jsem nazil do dalšího řádku. Místo toho, aby se síla dopadu rozložila na celý bok a rameno, posbíral jsem ji chodidly, bokem a hlavou. No nic moc, byla to rána jak z děla a myslel jsem, že se nehnu a zhebnu. Bohužel nebylo mi dáno. Padák se samozřejmě nevyfouk a začal mě nekompromisně tahat po poli. V rámci možností jsem se vyhrabal na nohy a vystartoval ho oběhnout (cenná rada při výcviku), aby se hajzl vyfouk. Vítr nám nabral trochu na síle, takže se rekreační start změnil ve zběsilý úprk, který jsem docela potlučený a v né zrovna příznivém terénu stěží zvládal. Dobrá věc se podařila, padák splaskl a já jsem se moh konečně zastavit, sednout si a ohledat modřiny. Po chvilce vztekání se jak to bolí jsem si uvědomil, že jsem to zvládl, jsem v rámci možností celý a taky že po tom kutálení se a běhání vím kulový, kterým směrem je letiště. Při svém spanilém letu jsem vážně trochu přestřelil vzdálenost a dostal se pořádně daleko od základny. Naštěstí se mi podařilo zahlédnout orientační bod v podobě vzrostlých stromů nedaleko letiště (podotýkám, že jsem krátkozraký a jak to u této zrakové vady bývá, tak i trochu šeroslepý, takže v nastávajícím šeru jsem viděl fakt hovno) a vyrazil jsem.

Pod vlivem dobré nálady z překonaný překážek jsem navzdory bolestem skotačivě vyběhl vytyčeným směrem. Tenhle blbý nápad jsem po cca stovce metrů samozřejmě vzdal. Jednak jsem byl docela navlečený a zima nebyla, takže jsem se potil jako prase, navíc bolesti byly a vojenský padák vzor 95 jsem držel v náručí a ten kromě toho že taky něco málo váží, má tendenci vypadávat a plantat se pod nohy . Pomalým krokem jsem pokračoval a nadával si do kokotů, kam až jsem to doletěl. Cesta trvala cca půl hoďky, ale došel jsem.

Po vstupu do kantýny, kde vysedávala posádka, mi byla mi podána ruka instruktorem, něco jako že „vítej v klubu paragánů“, bylo mi řečeno, že pilot šel pro svůj offroad (přivolali ho hned zpátky), aby mě jel hledat do polí, ale hlavním tématem byl poměrně vyděšený rozhovor ohledně výskoku kamarádky, který nabral trošku divočejší rozměr a který mohl skončit pořádným průserem.

On ten výskok z letadla ne zrovna obvyklého typu fakt byl asi na tomto letišti premiéra a vymýšlet ho za pochodu pro nezkušené nováčky nemohl být nejlepší způsob. Mockrát jsem na tím přemýšlel a abych to správně vysvětlil… Při výskoku ze standardního letadla se po vyskočení (snad i dnes, tehdy dle instruktáže každopádně) maj překřížit ruce, aby se nezapletly do šňůr otevírajícího se padáku a zároveň nám bylo řečeno, že se máte vzepnout do mírného oblouku, jako byste se chystali dělat most. Má to svoji logiku, neb tlak vzduch spolu s tímto postavením těla vás jakž-takž stabilizuje při pádu a padáte víceméně po břiše či po nohách, každopádně vcelku stabilně. Způsob vymyšlený naším instruktorem, kdy máte po výskoku překřížit ruce a stáhnout se do klubíčka, navíc jste li před výskokem v poloze pololežmo držíc se za vzpěru křídla vás jednoznačně destabilizuje a můžete se ve vzduchu začít kutálet, protože sbalení se po výskoku, jste-li v předklonu, je v podstatě provedení kotoulu vpřed. Věřte mi, že i těch několik málo metrů, než lano vyrve ven hlavní padák, stačí, abyste se pořádně lekli. Nevěříte? Představte si to: Domlácený, vystresovaný, v panice, strachu, vyskočíte dost nestandardním způsobem a padáte, vidíte zemi, letadlo, zemi… Můžete se leknout a průser je na cestě. Kamarádka se lekla pořádně a porušila pravidlo číslo jedna po výskoku, nedržela ruce na hrudi a vystřelila je nad sebe, asi aby instinktivně stabilizovala pád. Co čert nechtěl, tak koulejíc se ve vzduchu se její ruce dostaly do šňůr otevírajícího se padáku a  totální průser byl na spadnutí, a to doslova. Z pohledu pozorovatele zespoda (referoval chvějící se manžel a moje přítelkyně), vyskočila ven, padák se jakoby chtěl otevřít, nicméně splaskl a jako vlající prostěradlo se s ní propadal vstříc poli pod ní. Po pár sekundách (dle svědectví 50-100m) se jí podařilo ruce vytrhnout, padák se nafouk a v dále již standardním pádu se jí povedlo normálně přistát (podstatně blíž než mně). Kdyby se jí ruce zaklínily pořádně a nedostala je ven, asi bychom ji mohli zasypat v té jámě, kterou by si dopadem vytvořila. Byla to podle mne jenom nešťastná shoda okolností se zázračně šťastným koncem. Asi všem došlo, že jakákoli snaha o odhození hlavního padáku a otevření záložního je utopie, když máte ruce spoutané nad hlavou. Jasně, byla to její chyba, ruce na hrudi je jasné pravidlo které bylo řečeno a v rámci možností dostatečně trénováno, ale ten výskok byl nestandardní a značně traumatizující, takže si troufám tvrdit, že by to pan Honza mohl i odskákat. Teda pokud by ho rovnou nepopravil manžel na zemi.

No tak a to je tak asi všechno. Pro ty, kteří dočetli až sem přidám ještě epilog. Možná vám přišlo, že jsem byl dostatečně vyděšen, poškozen a poučen, abych se dál věnoval pouze lezení po skalách a myšlenku na padák mi už evokovala pouze čepice na vrcholu oroseného piva, ale není tomu tak. Byl jsem si skočit ještě jednou, byl jsem si skočit ze stejného letadla, se stejným instruktorem a stejným typem padáku. Bez únavného výcviku a s prodělanou zkušeností jsem byl v podstatě v pohodě. Udělal jsem to proto, abych neměl vnitřní pocit, že se toho bojím. Skočil jsem tedy znova, ale s jednou drobnou změnou. Po výskoku jsme se měli propnout dozadu, stejně jako při výskoku ze standardního letadla pro seskok a nikoliv do kotoulu. Po výskoku jsem doplachtil vítězně takřka na přistávací plochu, s pocitem zadostiučinění jsem vrátil propriety v podobě přilby a padáku a sed jsem si do kantýny.

U vedlejšího stolu sedělo pár lidí a upíjejíc kolu jsem poslouchal vyprávění jednoho z nich, jak se tady před pár měsíci mále zabila holka při výskoku.. „Skočila blbě, začala se vzduchu kulat jak bowlingová gula, roztáhla ruce a zapletla se do šňůr. Povedlo se jí ty ruky vyrvat ven, ale už to vypadalo blbě, no Honza to vykládal…“ Jak jsem to tak poslouchal, moc dobře mi nebylo, abych řek pravdu, naskočila mi husí kůže. Pro všechny, kdo se pohrnou pro svou dávku adrenalinu : Není to vždycky jenom „vo pohodě“ a „vo adrenalinu“ jako při skoku s gumou z mostu, z vlastní zkušenosti vím, že se něco posrat může a to pořádně. Tak na sebe dávejte bacha.


28.09.2008 Petriver

12345 (3x hodnoceno, průměr: 2,33 z 5)
173x přečteno
Updatováno: 28.11.2015 — 0:02

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!