Po posledním článku na téma zaměstnání jsem se sice s několika myšlenkami ztotožnil, nicméně zklamalo mne jen částečné rozebrání celé problematiky. Rozhodl jsem se tedy popsat tento kolotoč trošku více do šířky.
Před více než půl rokem jsem opustil křeslo ve firmě, z důvodu nadbytečnosti … ta krýze, nó. Sic firma propouštět musela, jako v kanceláři služebně nejstarší a nejzkušenější jsem jistě nebyl na řadě, alébrž si vybral tuto možnost sám. Důvodů byla celá řada, nicméně řekněme, že můj pohár trpělivosti se naplnil.
Úřad práce dnes plní funkci spíše výplatní, než že by nabídky skutečně zprostředkovával. Po registraci jsem je sice skutečně prošel; byla jich neuvěřitelná stovka a většina z nich s nadpisy Číšník, Zedník nebo Obsluha CNC. Jaký div, že ani zprostředkovatelka mi nic nutit nezkoušela a přímo se ptala jestli mám možnost vyhledávat práci na netu a kde to konkrétně provádět. A jelikož je toho strašně moc, mám se zastavit za dva měsíce, jestli není něco nového.
První věc, co mne zaujala na online pracovních portálech jsou nedotažené možnosti filtrování. Každý portál to má jinak, nicméně díky bydlišti téměř na hranici tří krajů musím filtr spouštět třikrát (pro každý kraj zvlášť) a případně ještě pro každý obor. Až začínám přemýšlet o tom, že provoz portálu, který bude fungovat uživatelsky přijatelně, by mě mohl živit.
Problém nacházím ve svých vědomostech, které jsem cílil dle zaměření svého zaměstnání, tedy vyhledání vhodné pozice na míru není příliš jednoduché. Přesto jsem během daného období nalezl přes 80 nabídek, které více či méně mému profilu vyhovovaly. Vzhledem k tomu, že jsem si každou z nich ukládal, a to včetně reakcí a časů, můžu nyní vytvořit dlouhodobější statistiku a z ní vycházet.
Ve dvou případech jsem se dočkal telefonického kontaktu během 24 hodin, v jednom zamítnutí smskou po řádově třech týdnech. V jedenácti případech (hlavně větších firem a agentur) dorazila obratem automatická odpověď, obvykle něco v tom smyslu, že se do x dnů ozvou, jinak to mám považovat jako negativní odpověď. K většinou personifikované odpovědi se pak uchýlilo celkem 18 oslovených. S tím, že obvyklý obsah zněl „nevyhovujete požadavkům“. Téměř dvě třetiny úplně bez reakce.
Dnešní problém většiny firem a společností je v tom, že hledají hotového člověka, který profilem posledního místa v životopisu přesně pasuje na jejich pozici. Jediná možnost uchytit se je lhát. Zjistit o firmě detaily, přepsat do zkušeností přesně jejich požadavky a tím zaujmout. To nicméně funguje u některých personálních agentur, které zkontrolují zkušenosti, odškrtnou a pošlou dál. Osobní pohovor pak sice většinu lží dokáže prolomit, nicméně pokud člověk zvládne hraní nebo o oboru skutečně něco ví, věřím, že zvládne projít i tím. Můj problém je ten, že lhát neumím, ba naopak, jsem až přehnaně upřímný, a navíc když se rozjedu, vykecám i to, co by nikdo vědět neměl. Kdybych měl na zahradě tajnou raketovou základnu, budou to vědět i pastevci v Mongolsku.
Personální agentury jsou kapitolou samou pro sebe. Drtivá většina kontaktu s nimi byla ve stylu nevyhovujete, smůla, necháme si Váš životopis a nikdy se už neozveme. V mnoha případech nemají nastavenou ani automatickou odpověď. Nebudu jmenovat, nicméně výjimky, které mi utkvěly v paměti byly tři…
V jedné agentuře jsem byl registrován po delší dobu (ještě než jsem našel poslední místo), kde se skutečně pracovalo zhruba tak, jak by se od personální agentury dalo čekat. Občas mi někdo zavolal, aby zjistil, jednak jestli jsem ještě dostupný, a druhak, že našli něco, co by mi vyhovovalo. Po nadiktování odkazu (abychom to nemuseli řešit po telefonu) a zkontrolování inzerátu zjistím, že protistrana buď prohodila moje papíry s někým jiným nebo tam chlastají. Ani jednou (během dvou let a zhruba dvaceti telefonátů) se mi nestalo, že by volala stejná osoba, což, vzhledem ke kanceláři se třemi stoly, dává celkem slušnou personální točku přímo uvnitř. Několikrát se stalo, že mi v rozmezí několika dní volali dva lidé a nabízeli stejnou pozici. A aby to bylo zajímavější, jednou dokonce tatáž osoba. Když jsem se nabídl, že si radši projedu jejich nabídky sám na stránkách, zjistil jsem, že tomu sprasku nefunguje listování ani filtr, ve FF mají rozhozenej styl a grafická úprava je z doby předrevoluční. Po dvou letech spamování a nula kusů skutečně efektivně nabídnutých míst, mi, při další duplicitní nabídce, vytekly nervy a poslal jsem je písemně do prdele s žádostí o vymazání s databáze a dodatkem, jak si mohou dovolit nabízet firmám zaměstnance, když je nejsou schopni zajistit ani sami sobě, o webdesignerovi nemluvě. A za měsíc mi volala zase nějaká nová…
Druhá agentura mne kontaktovala další den po odeslání odpovědi na jejich nabídku. Přestože hned jako první mí osoba na druhé straně oznámila, že na místo nesedím kvůli odborné škole, kterou klient požaduje (a která ovšem v nabídce uvedena nebyla), následně došlo k nabídnutí několika pozic, které jsme postupně seškrtali nu nulu. Sice už se pak odsud nikdy neozvali, nicméně už jen tím individuálním přístupem, kdy nepřišel mail se stručnou odpovědí ve stylu „máte smůlu, mrkněte k nám na web, kdyby vám do oka padlo něco jiného“, mi společnost utkvěla v paměti.
O té třetí, nejčerstvější, bych se rozepsal více. Tentokráte jsem reagoval na pozici, která byla tak trochu „pod moji úroveň“, jelikož poptávali absolventa, jehož zkušenosti bych převálcoval několikanásobně. Opět, druhý den ráno telefonát a téměř patnáctiminutová debata na téma, jestli bych se na pozici skutečně hodil, jak vidím finanční situaci, jak to v dané firmě chodí, kde sídlí a další detaily, a nakonec kdy se u nich můžu zastavit…
Naproti mne usedá drobná brunetka ve věku něco málo přes pětadvacet let. Vlasy po ramena ji neposlouchají a po pozdravu mne usadí příjemným úsměvem. Holka má na sobě volné šaty bez výstřihu, nejspíš ten typ, co nepovažuje rifle za módní oblečení, můj chodící sen. Většinu rozhovoru raději hledím z okna nebo do papírů před sebou, abych nečuměl jak úchyl a oba se tak vyhli trapasu. Jsme tu přece jen z jiného důvodu.
Probrali jsme moji pracovní minulost a to možná až do nechutných detailů. Nejvíce prostoru bylo logicky věnováno mému poslednímu místu, obsahu práce a taktéž odchodu. Probrali jsme čím se firma zabývá, co jsem konkrétně dělal já, co mě bavilo a co naopak. A pak zmíněný odchod. Zmiňuji že můj pohár trpělivosti je obvykle s děravým dnem, nicméně tentokráte přetekl a jestli to chce řešit, měla by revidovat schůzky v kalendáři.
Narážím na to, že firma, leč téměř o sto hlavách, je stále soukromým vlastnictvím jednoho člověka a vzhledem k firemní dlouholeté minulosti v ní není o zazmrdování nouze. Zaměstnání se zde získávalo jako odměna za laskavost majiteli, bohužel (možná až infantilní) majitel nikdy nedokázal tuto odměnu vzít zpět (tedy rozloučit se). Firmu a její vedoucí pozice nyní ovládají známí, kteří, leč by po letech měli získat zkušenosti k vedení a oboru, místo mají jisté a nepřetrhnou se. Úroveň zazmrdování roste a neschopní lidé střídají místa po pár letech, protože jejich průsery už nelze více tolerovat. Brunetka souhlasně přikyvuje a dodává, že rodina ve firmě je zlo.
Přihazuji několik dalších situací a z jejího výrazu vyplývá, že nechápe, proč jsem se tam vlastně vůbec snažil držet. Z odstupem času to taky nechápu, nicméně svým způsobem jsem se i neschopností svých nadřízených tehdy bavil. V průserech jsem je vždy vydatně vymáchal a, i když jsem za ně byl odpovědný následně já, či někdo z kolegů, pocit dobře vykonané práce zmrdobijce mi nikdo neupře. Problém je však v tom, že zmrda v jeho prostředí porazit nejde, jedině remizovat. Zmrd taky nikdy nepřizná porážku, takže přestože jsem se tam soukromě několikrát zastavil, tvrdil, že vše je v nejlepším pořádku, přičemž od bývalých kolegů vím, že obchodní postupy se po mém odchodu vrátily o několik let zpět, a zisky znatelně poklesly díky nezkušenému cenaři.
Po prokonzultování mé minulosti docházíme ke společnému závěru, že pozice pro mě určena není a než, aby mne tam, nešťastně pro obě strany, roubovala, abych následně stejně hledal něco jiného, přecházíme do druhé části, kde se mi snaží pomoci zjistit, kde je problém.
Problém je evidentně v tom, že většina firem hledá zaměstnance formou známostí a druhak v tom, že čekají vyprofilovanou ovci přesně do jejich řad. Přestože plnění různých ISO norem by firemní postupy mělo sjednotit, každá firma se odlišuje málokdy pouze v drobnostech a to vyžaduje více či méně přizpůsobivosti ze strany nováčka.
A můj problém? Jestli považujeme člověka za všeobecně líného, můžu se považovat za nadčlověka. Na druhou stranu to ale doháním vysokou inteligencí a analytickými schopnostmi, díky čemuž svou línou fyzickou schránku donutím pracovat pouze zlomkově skrze zoptimalizované postupy. Aneb jak říkal můj zesnulý soused: „Radši budu tři hodiny přemýšlet a pak hodinu dřít, než abych teď hned vzal kladivo a celej den do toho tupě mlátil.“
Možná jsem měl jen smůlu na šéfy, ale na příkaz „udělej“ jsem nikdy nereagoval „ok“, ale spíše „proč“ a následně též co je vstupem mého úkolu a co má být jeho výsledkem. Na to však byl dosud málokterý schopen, a vlastně spíše ochoten, reagovat. Pokud však ano, většinou zjišťuji, že léta používané postupy jsou vlastně zcela neefektivní a díky pár hodinám práce navíc teď se mi tento čas průběžně vrátí mnohonásobně.
Všichni lidé jsou líní a když to vezmu na příkladu, přecenění několika tisíc položek v IS by si běžně vyžádalo spuštění skriptu, který přiřadí z nového ceníku dle nějakého identifikačního znaku novou hodnotu do příslušného pole databáze. Admin pro otázky IS však již ubezpečil vedení, že to možné není a tak se přecenění řešilo vždy přijetím party brigádníků, kteří ceny z excelu datlovali do IS ručně. Pravděpodobně jako první člověk (po adminovi) jsem se nad postupem zarazil a vyžádal si přístup k sql serveru s tím, že to klidně udělám o víkendu, ale hlavně s nulovou chybovostí a následně okamžitou opakovatelností, pokud bude potřeba přecenit zase. A pak už to najednou uměl i náš IS, trvalo to sice pár hodin, než se přidal / upravil skript, nicméně přecenění je dnes otázkou asi dvou minut běhu skriptu, narozdíl od týdne práce několika lidí, a navíc s eliminací chybovosti. Zajímavé na tom všem ale je, že všem těm lidem okolo to do té doby nepřišlo vůbec divné, jen tupě optimisticky přijímali fakt, že z toho vyvázli ještě dobře, když nebudou to přecenění řešit sami o víkendech. Svůj pesimisticky realistický nadhled mi dává výhodu věčné nespokojenosti, vážení rizik a nekonečnou nespokojenost, která mne neustále postrkuje dopředu, vylepšuje a optimalizuje výsledky.
Zaráží mne, že absolventi gymnázií či obchodních akademií nejsou schopni napsat vzoreček v excelu, pokud zabruslíme na pole jednoduché podmínky, typickou odpovědí bude, že programování jim moc nejde a radši to ani nebudou zkoušet. Celé školství a vůbec dnešní (a vlastně i minulá) výchova je tak trošku postavená na hlavu. Nadiktuje se nám zadání, řešení a předepsaný postup. Samozřejmě v některých případech to jinak nejde, nicméně při pohledu zpět považuji za naprosto geniálně prozíravý přístup mého otce, který mne ve třinácti posadil do auta (za volant), sedl si vedle a poručil „jeď“. Nutno podotknout, že jediná moje předchozí řidičská zkušenost byla ze závodů na osmibitech, kde se auto ovládalo čtyřspínačovým směrovým joystickem (jako na mobilech) s jedním tlačítkem, které v těch složitějších hrách ovládalo řazení z LO na HI. Též nutno uvést, že první pokusy nedopadly nejlépe a rozjel jsem se až po pár minutách, nicméně rozjel, ale přišel na to sám a nepotřeboval k tomu manuál a ani instruktora autoškoly.
Ovšem, tento přístup má taktéž svoji stinnou stránku. Lze tak řešit problémy až v okamžiku kdy přijdou, tedy neznám-li řešení, nastuduji problematiku, analyzuji problém, některé řešení zkusím a podle výsledku postup upravím. Jelikož jsem tak vlastně absolvoval školy a část života, těžko se budu nyní přizpůsobovat. Tedy když mi někdo dá katalog produktů s tím, že by bylo vhodné se jej během pár týdnů naučit, smůla. Pořád to budou jen nějaké obrázky, nějaká katalogová čísla a případně nějaké ceny. Ano, půjde se je naučit, ale opět zde bude vysoká chybovost a taky bude zbytečné se učit skutečně všechno, jelikož ne vše bude bestseller, u kterého bude třeba znát parametry do nejmenších detailů. Já se naopak nechám unášet na pohodlné vlně a až dojde na okamžik, kdy bych měl o produktu skutečně něco vědět, nastuduji to a úměrně ke způsobené ostudě, případně problémům si parametry zapamatuji. Doteď si třeba pamatuji jednu cestu, při které jsem špatně odbočil na kruháči (díky chybě navigace) do jednosměrky, odkud mě vytroubil autobus. Je to pět let stará příhoda, která trvala několik sekund, ale budu ji mít zarytou hluboko v sobě nejspíš navždy. Naopak, kdybych si měl vybavit tváře nebo jména lidí ze škol, skutečně těžko je budu dávat dohromady a dost možná bych si nevzpomněl ani na pětinu. A vůbec, nejsmutnější je se učit jazyk – jednoduše to nejde. Ano, s počítačem angličtinu potřebuji a když nevím, najdu ve slovníku a problematické slovíčko mi opět utkví v paměti, takže slovní zásobu mám, nicméně mluvit jsem nikdy nepotřeboval, nikdo mě to neučil a jen tak se to naučit nejde, takže smůla.
Ale abychom se vrátili zpět k tématu tohoto článku. Klesající zisky nutí firmy najímat více obchodních zástupců s dobrými kontakty a především dobrými prodejními schopnostmi. Není tedy divu, že v nabídkách práce těchto pozic neustále přibývá. Na tuto práci musí být člověk trochu agresivní krysa, aby mohl nutit lidem něco, co se mnohdy ani prodat nedá. I k nám do firmy jezdilo několik zástupců, kteří se k akvizici dostali spíše omylem díky charakteru svého prodejního místa a neměli na to. Nedokázali šlápnout konkurenci na krk, podlézt ceny, případně nabídnout věcný dar (české synonymum pro úplatek s oporou v zákoně). Akvizičních pozic je dnes v nabídkách okolo 80% a věřím, že zkušený a schopný zástupce po zavolání na libovolné číslo ze zlatých stránek má místo téměř jisté. Podkapitolou jsou též různí bankovní poradci, prodejci a nabízeči „optimalizovaných balíčků bankovních produktů“, které osobně označuji jako bankovní prostitutky, jelikož se jejich plat úměrně odvíjí od toho, kolik si po klientech vyšlapou. O jejich inteligenci nemám příliš velké iluze, běžně mi do xichtu nabízejí perly ve stylu hypotéky ve výši 200k se splátkou 1359 Kč na 8 let včetně všech poplatků
A v nabídkách zůstávají různí kontroloři, vývojáři a pak libovolní pracovníci v automotive, kde všude bez rozdílu vyžadují x let praxi v přesně stejném oboru, ke které se půjde dostat nejspíš jen skrze známosti, jelikož žádná firma si nováčka evidentně vychovávat nehodlá.
Vzhledem ke své stávající, lehce zoufalé, situaci přemýšlím o tom, že si do životopisu napíšu jen frázi ‚naučím se cokoliv‘. Takže teď už mi zbývá jen jedno… Chcete mě?
(Zatím nikdo nehlasoval)