Můj šlechetný zaměstnavatel mi usnadňuje vydělávání jeho peněz využitím Služebního Vozu. Ve své nekonečné štědrosti mi dovolil použít tento Vůz i pro soukromé účely. Tím těší mne i daňový systém.
Klade to ale zvýšené nároky na typ pixly, kterou si pořídíte – musíte uspokojit továrníka i manželku.
Výběr Služebního Vozu se řídí Car Policy. Car Policy je jeden z výdobytků moderní civilizace, který si jako takový zaslouží samostatnou stať plnou slov jako zmrd, vohnout, metla, ochcávka, hlíny…. Můj chlebodárce je naštěstí rozumný a celou Car Policy omezil na finanční třídy a mne zařadil do klasy +/- 850k CZK, zakázal offroady, kabriolety a ojetiny. Jsem dobrej, proto píšu o těch prachách, ale 850k má svůj význam i dále.
Nejsem žádný začátečník (jsem starej fotr 40+, mám najeto přes 1,5M km po Evropě a USA). Vím co chci od auta a co naopak nesnáším. Živím se těma počítačema a před deseti lety bych měl hodnocení jiné.
Co chci (v pořadí priorit)
– kombík a hagusy (život mne nutí vozit sebou spoustu krámů, v práci i soukromě)
– pohodlí pro mé skoro dvoumetrové obtloustlé tělo a pro 4 další chachary v mé rodině (kritérium – řidičovo sedadlo dorazit úplně dozadu a vměstnat svoje tělo na zadní sedadlo za řidičem + taky důstojně vystoupit – deklasuje francouze, Audi a Mercedes C)
– tiché a spolehlivé auto (vlastní zkušenosti odmítají francouze a němce obecně)
– nezáludné jízdní vlastnosti pro svižnou jízdu a dobré brzdy kvůli ostatním pitomcům on the road
– diesel (50k KM ročně najetých znamená 50k CZK ročně úsporu na palivu), navíc mám pocit, že je to obecně ekologičtější – uvařit naftu dá méně práce než benzín.
– 95kW a více, abych neměl ze šaltrpáky mixér, tempomat
– kvalitní rádio a CD
– jednoduché ovládání a dobrá čitelnost všech údajů i pro majitele brejlí jak popelníků. Optimální auto má 12 ovládacích páček (12) – světla, blinkry, stěrače, tempomat, teplota, větrák na přední okno, topení zadního okna, regulace rychlosti ofuku větráku, vlož CD do changeru, vyndej CD, ladění rádia, hlasitost … dobře – předvolby stanic (6 stačí)
– odpor k autu ze strany zlodějské veřejnosti (u němců to vypadá na formu pozdních válečných reparací)
Co nechci (opět v pořadí)
– jezdit každou chvíli do servisu, hlídat si záruku a vůbec se o auto starat mimo lití petroleje a modrého hnusu do vstřikovačů. I to mne otravuje. (Fiat, Němec, Renault = tamagoči)
– vyfikundace – různé složité počítače nastavující kdejakou zbytečnou pitomost kterou většinou potřebuju jednou za život auta (a to když si čtu návod a mazlím se s novou hračkou). Různé roztodivné knoflíky kombinované s displejíky. Stovky titěrných čudlíčků, které nepoužívám, u většiny nevím na co jsou a deprimují mne neboť mne stály peníze a leží ladem.
– abych musel za jízdy koukat na to, kde se reguluje teplota, ladí rádio, nastavuje tempovat a přitom sundávat oči ze silnice
– ohyzdnou krabici se kterou se potkám denně na silnicích tisíckrát
– sporťák – znám se, raději se zabiju chlastem a kouřením než proměnou na perkelt někde pod Tatrou
– blinkry v zrcátku – to je ale blbost, žejo ?
– aby v noci auto uvnitř zářilo jak sen mladistvého modrodioďáka
S těmito požadavky a 850k CZK jsem vyrazil na náš vyspělý trh s automobily a prožil drsný šok.
Primární selekce vyřadila němce i čechoněmce – za 850k bylo auto se švihadly, bez volantu a motoru, bylo malé – nebo má ho každý jouda. Stejně jsem to s nima nemyslel vážně, skoro 1M KM za volanty němců a čechoněmců mne opravdu přesvědčil, že auto mám kvůli ježdění za zákazníky, ne kvůli ježdění na plaťáku do servisu. Jojo, kdepak jsou časy piána od Mercedesu, při 300k km se skromně začaly ozývat čepy. U Céčka jsem měnil půlku podvozku v 60k, stejně jako u Audi a VW. BMW nevím, čorli mi ho za tři měsíce. Opel – nevím, neznám, nelíbí se mi.
Citroen C5. Citroen proto, protože mám dobré reference od kolegů a to i na spolehlivost. Bohužel, interiér je příšerný, nepohodlný a prodavač mne svým chováním odpudil.
Ford Mondeo. Reference na spolehlivost smíšené, motory TDCi nic moc a ten interiér – to je ale ultra hnus. Nejlepší byl beďar pod volantem na ovládání rádia. Při druhém nastupování do auta v krámě jsem ho málem ukopl a sám jsem si odnesl modřinu a dojem, že to snad dělal nějaký 13letý radioamatér doma na koleni.
Korejci – nic moc. Fiat – hm. Alfa – krása, ale nebaví mne sedět v autě s hlavou na stranu kvůli nízkému stropu a koukat se na SPZ na straně – to auto jakoby šilhá.
Nakonec je japonec. Zůstal Nissan Primera (skvělé zkušenosti z dřívějška ale současný model je pro mne nepohodlný), Honda Accord – skvělé a kdyby měli diesel v době kdy jsem svůj pekáč kupoval, píšu o ní (v mínusech by bylo rádio co vypadá jako koupené od ťamanů za cicta).
A pak Mazda 6. Kombík, 2l turbodehet, 100kW, model Mazda 6 Wg, MZR-CD – Exclusive, – cena okolo 850k – za měsíc jsem si ho vezl domů. Nyní má 150k KM, tři roky – čas předat do autobazaru, dopsat tento test a koupit novou – Mazdu 6. (podotýkám, že je mi úplně u prdele, kolik Mazd se v ČR prodá).
Plusy
– všechny moje požadavky a výhrady viz výše splněny.
– Hagusy na střeše mají standardní tvar, nemusím kupovat extra zahrádku každé tři roky.
– spolehlivost – v servisu jsem byl za celou dobu 2x mimo servisní interval (á 20k KM). Jednou mi praskla žárovka nad SPZ (dodnes mám všechny ostatní původní) a jednou kvůli uvolněné roletě v kufru. Servisní náklady jsou výrazně nižší než u němců, ve srovnání s A4 jsem za tři roky zaplatil o 80k Kč méně a Passat o 50k Kč méně, Mercedes/BMW jsem nepočítal. K tomu navíc pronájem náhradních aut – s Mazdou nebylo třeba, u němců – celkem po 1 měsíci nadrnčených ve Fobii/Polu zatímco servis servisal.
– pořád mám originál podvozek a nic mu nechybí. U Mercedesu C, A4 a Passatu vždy výměna těch různých tyček co drží kola za 60k – 80k km.
– double-lock systém – k tomu aby se do auta někdo dostal potřebuje pajcr a flexu.
– vnější vzhled i dnes po třech letech neurazí, lak je zachovalý, neotlučený (A4 nebo Passat jsem měl po stejné době a ježdění po stejných cestách vpředu obitý jak po zásahu šrapnelem)
– kufr má úplně placaté dno, včetně prahu – těžkou věc zvednu, položím na práh a zatlačím dovnitř. Geniální sklápění zadních sedaček – zatáhnu za páčku v kufru a mám rovnou podlahu dlouhou 2m a vůbec nemusím vytahovat opěrky hlavy ze zadních sedadel.
– Dobrý pocit z bezpečnosti – spousta všelijakých pytlů okolo a přede mnou (ještě jsem je neviděl ale snad tam jsou), aktivní pedály, vynikající brzdy s asistentem. (standard i v základním modelu)
– Tichý a silný motor (100kW, turbodehet, společná kolej), váhá chvilku mezi 1000 – 1500RPM, pak ale kopanec a letím. Do interiéru je motor slyšet jenom při mrazu a prvních cca 2km. Při 160 motor točí 3100 RPM a spotřeba je 7l na rovině s tempomatem. Pokud máte rádi 411, jezdíte okolo 6,5l (50:50 město – venku), pokud se Šimonovského nebojíte, nepojedete za víc než 7,2l přitom pojedete na hranici bezpečnosti pro ostatní i sebe.
– Jednoduchoučký ale pohodlný, účelný interiér, stále velmi pěkný a útulný (i když současná verze je výrazně hezčí a působí výrazně luxusněji).
– Autorádio Bose a 6 CD changer + subwoofer v rezervě v kufru– málokomu hraje domácí HiFi tak, jako tohle autorádio.
– Ovládání rádia a tempomatu na volantu (logické a jednoduché) – i pro ten nejzákladnější model.
– V základu je u dieselu Webasto přihřívač – super věc – za cca 10k Kč se dá dokoupit časovač a pak ráno sedáte do teplého auta. Bez časovače – za 1km už je teplíčko.
– Podvozek je zvláštní a hlavně vynikající – dá se jezdit velmi ostře a přitom pohodlně. Nedrnčíte jak na žebřiňáku a přitom se v zatáčce nebojíte, že se vám svlečou gumy a dáte boudu. ESP je dobře zdrženlivě nastaveno. Auto je stabilní i s maximálním nákladem (A4 nebo Passat se zvedl předek a auto bylo velmi nebezpečné, na hranici ovladatelnosti, Mercedes potřeboval v zimě pytel cimentu v kufru).
Mínusy
– když je interiér studený (mráz), plasty různě povrzávají a podrnčují. Vše ztichne jakmile se ohřejí nad nulu – 3 km v -180C.
– roleta v kufru je sice kombinovaná se síťkou a dá se různě v interiéru posouvat a využívat jako přepážka když vezu něco většího, ale trefit se s ní do závěsů nebo vyndat jí úplně je otravné a chce to určitou šikovnost.
– Osvětlení počítadla kilometrů je ztlumeno se zapnutými světly. Za dne je ten displej prakticky nečitelný, když svítí slunce tak nelze přečíst vůbec.
– Citlivost rádia na vypálená CD. Po zkušenostech, kdy mi bylo několikrát vykradeno/ukradeno auto a přišel jsem o cenná raritní originální CD sebou vozím pouze výpalky. Pokud se použije jiné než to nejdražší médium, mechanika má občas problémy s vedením po stopě. Pak je nutné disk vyjmout a znovu založit.
– Horší nafta znamená solidní čoud z vejfuku. Motor má sice stejný výkon, možná je jen o něco hlučnější. Ale – kouříme. Moje auto ještě nemá filtr ve výfuku (současné verze mají). Ale – NO SMOKE, NO FUN.
– Haubna motoru má klasický šprajc. Od němců jsem si navykl na pneumatické podpěry a tady mi chybí – čisté ruce jsou čisté ruce.
– S dieselem si není možné koupit automatickou převodovku. Stárnu a chtěl bych jí…
Shrnuto a podtrženo:
Mazda 6 je velmi dobře vybavené spolehlivé auto a s jednoduchým ovládáním. Oceňuji to, že přesně dělá co od auta chci – se zálibou spočinu okem na jeho křivkách, v davu se neztratím a rychle mne za rozumných nákladů pohodlně dopraví kam potřebuji a nenechá mne nikde ve štychu. Nechci aby mi auto kecalo do života a různě mne otravovalo.
(5x známkováno, průměr: 2,00 z 5)