Tento text volně navazuje na D-FENSův článek „System shutdown“, uveřejněný zde dne 31. 3. 2005, který mne svou naléhavostí pohnul k malému zamyšlení nad stavem poměrů ve společnosti. Následující řádky nejsou jen vyslovením mých osobních názorů a pocitů, ale též artikulováním mé plné podpory ve věci D-FENSova rozhořčení nad neutěšenou podobou ekonomicko-sociálního prostoru, ve kterém toho času většina z nás žije.
Po kolena v hnoji a co s tím? Ano, stav naší veskrze prohnilé a pseudo-kapitalistickým vedením stále rozkrádané republiky mne zneklidňuje, troufám si říci, nejméně tak, jako D-FENSe. I já se znepokojením seznávám, že stavy zaměstnanců státní správy a jiných apanážistů utěšeně rostou, kvalita veřejných služeb se od revoluce bezbolestně ustálila na mučivém podprůměru a když se člověk ocitne v nějakém právním loji, tak se u příslušných orgánů jen stěží dovolá jakékoliv snahy o pomoc při řešení takové svízele. Jeden se třese, aby nemusel vyhledávat asistenci bezpečnostních orgánů, komunikace s úředníky je noční můrou a pocity při placení daní se blíží těm, které zažívali rolníci při odvádění poplatků do pokladnice šerifa z Nottinghamu těsně před příchodem Robina Hooda. Ale kde se to tu, sakra, na začátku třetího tisíciletí všecko vzalo?
Původ tohoto svrabu se nám zprvu může zdát nejasný, ale stačí se ohlédnout do minulosti a zjistíme, že na něm není zhola nic magického. Při listování historií českého národa si člověk uvědomí, že lidem obývajícím tyto kraje odnepaměti ztěžovala (sic!) život schopnost a ochota nechat problémy vyhnít, hodit je na krk někomu jinému či se tvářit, že neexistují. Zkrátka vrozený talent se na libovolné životní, třebaže celonárodní strázně pěkně od podlahy vysrat.
Nositeli, udržovateli a především apologety této české „přednosti“ se v posledních letech stali naši vrcholoví politici; ti, pracující pod Ministerstvem zahraničí pak obzvlášť. Občan z toho až získává dojem, že tito vysocí úředníci trpí jakousi nezvladatelnou touhou propagovat toto odpudivé češství coby vývozní artikl, který by se měl uhnízdit v co nejvíce zemích světa. Snad se tak nestane. V postižených krajinách by to mělo následky snad ještě horší, než import komunismu do afrických zemí s obyvatelstvem žijícím na úrovní prvobytně pospolné společnosti.
Rozdíl oproti minulým staletím je dnes snad jenom v názvosloví: předposranost se změnila v diplomacii, zoufalá a bezpáteřní neschopnost postavit se v případě nutnosti bezvýhradně na tu či onu stranu je dnes vysvětlována jako taktické vyčkávání, jehož výsledkem má být co nejlepší a nejvýhodnější postavení České republiky na světovém politicko-ekonomickém kolbišti.
Jenže ouha! Jsme malá země s adekvátním počtem obyvatel, na mapě světa nic neznamenáme a i přesto, co říká pan Profesor, druhé Švýcarsko z nás nikdy nebude. Narozdíl od země helvétského kříže máme líné obyvatelstvo, kterému v jeho většině vyhovuje mít prd a zároveň na všechno kafrat. Obyvatelstvo, které už zapomnělo, jaké to je se ozvat, když mu někdo škodí. Fakt, že hlavními škůdci s oficiálním mandátem k vykonávání této činnosti jsou mašínfírové a soustružníci, tedy z lidu povolaní vykonavatelé popravy státního rozpočtu, už nikoho neudivuje. Hlavní je přeci klid k práci, no ne? Vždyť to venkoncem není zas tak špatné, současný stav nese už i své ovoce: vzrůstající preference rudé alternativy, kladný vztah obyvatelstva k všemožnému perzekuování bohatých lidí, bezmyšlenkovitá podpora dojení státní kasy co to jde, nezájem o řešení ekonomických problémů prací nebo snad dokonce omezením sociálního komfortu, rozmáhání salónního žvanění o tom, co kde na světě kdo dělá špatně a jak by se to mělo dělat nejlépe a tak dále pořád pryč.
Shledávám odpudivým a nanejvýš dehonestujícím, že slovo „Čech“ se stává dokonalým synonymem pro termín „vychcanec“. Éra vtipů o české vynalézavosti a nechuti pracovat je nenávratně pryč. Zhnusení a rezignovanost nad stavem věcí se šíří už i mezi vzdělanými lidmi, o dělnické třídě nemluvě, ta je nespokojená vždy a programově. Jakoby nestačilo, že se náš ublížený pidinárůdek nebyl schopen během patnácti let vyrovnat s ohavnou komunistickou minulostí, a to ani na úrovni prohlášení z oficiálních míst, natož pak v rámci veřejného povědomí o hodnotách takové společnosti, která vám neupírá možnost svobodné volby. Dle mých pozorování Češi s každou další generací úspěšně navazují na po staletí tříbenou a hýčkanou, vleklou a zoufale neléčenou chorobu zvanou malost. A jak už to bývá, „malý“ člověk chce „malé“ věci. Kdepak svoboda, demokracie, nějaké ideje, to je pro Čecha příliš nehmatatelné. Nedá se do toho kousnout, nedá se tím zatlouct hřebík, tak co s tím? Snad zahodit…
Převrat roku 1989 byl bezpochyby přínosem, o tom nehodlám polemizovat. Nevýhodou je, že kreatury, které se velice rychle poté dostaly k veslu, lépe řečeno byly k němu naivně připuštěny, daly národu té demokracie a tržního prostředí jenom líznout a dost. To, čeho jsme svědky v současnosti, jsou už jen kyselé hrozny nedůslednosti a bařtipánství, toliko ryze českých rysů, s jakými byla naše země obhospodařována patnáct let. Stát se nám pod rukama rozpadá, vrže a sténá, a místo toho, aby byl solidním partnerem a podporovatelem v něm zrozených nenahraditelných individualit, se v hrozivé metamorfóze mění v jakési obludný moloch, požírající peníze a trpělivost daňových poplatníků.
Alespoň, že s našimi současnými politiky víme, na čem jsme. Oni jsou páni, vládci nad životem a smrtí, a my jsme tu jen a pouze proto, abychom platili daně, které oni poté částečně rozkradou a částečně si za ně pokusí neobratně koupit přízeň lidových mas. A to je přeci fér. Hmm. Tak to bohužel dopadne ve většině případů, když je někomu svěřena pravomoc zacházet s mocí a cizími financemi. Na nic se neptat, nikomu se nezodpovídat, napakovat se do foroty, a když nadejde čas, jít spokojeně od válu. Kohorty takových vykuků nalezneme nepochybně v každém systému, nicméně je nutno vypíchnout fakt, že nám neustále vnucovaný socialismus, prezentovaný coby spravedlivé zřízení pro všechny, dokázal rutinu rozkrádání a fungování na bázi bezúčelného pochlebování většinovému davu vypilovat k naprosté dokonalosti. K praktickému životu v socialistickém luxusu se dá ještě poznamenat, že asi bude něco pravdy na tom tvrzení, že pravice se soustředí na to, jak peníze vydělat, kdežto levice na to, jak je utratit.
A tak, když se tedy většinou delegovaní darmožrouti rozhodli brát nám naše mnohdy těžce vydělané peníze, nenapadá mě jiný způsob jak z této pasti ven, než jim je prostě přestat dávat. To by jim mohlo pročistit palice. Jak se říká, kde nic není, ani darmožrout nebere.
V čistě sobecké a osobní rovině jsem uvažoval o řešení, ve kterém bych se nechal prohlásit úředně za mrtvého a zbytek života si vydělával jako neexistující osoba na černo. Avšak bohužel v obchodním kontaktu jsou vždy alespoň dvě strany a těžko bych k tomuto kroku přemluvil své případné chlebodárce, kterým by jinak mé honoráře dělaly paseku v účetnictví.
V rovině celonárodní by nějaké ovoce mohla přinést dohoda velkého počtu občanů, ideálně tak 50ti či více procent, že přestávají platit daně a ať si s tím vláda poradí. To by snad mohlo zahýbat zatuchajícími vodami našeho českého rybníčku, ale těžko říct, jestli by to neskončilo krveprolitím. A tuto ideu samozřejmě značně komplikuje také fakt, že zhruba 85 procent obyvatelstva není sto se na něčem takovém s kýmkoliv dohodnout, což je koneckonců neblahý faktor, který předem odsuzuje k zániku všechny podobné masové aktivity pro dobrou věc na celém světě.
Pak už mě napadá jenom jedno drastické řešení, nápad to jednoho mého známého, a to připojení naší desetimiliónové zemičky k nějakému fungujícímu západnímu státu, přijetí jeho zákonů, měny, zvyklostí a tak podobně. To by však vyžadovalo rozsáhlá mezinárodní jednání, samotný akt anexe by se zřejmě neobešel bez násilí a konečně, ruku na srdce, existuje na planetě nějaký rozvinutý stát, který by měl zájem o ocelovou kouli na noze v podobě připojené České republiky? Nejsem toho názoru, takže i toto řešení se zdá být pouze úsměvnou utopií.
Co říci závěrem? Vím, návod k restauraci naší pošramocené vlasti jsem nepodal, snažil jsem se spíš motivovat. Třeba se najde někdo šikovný, kdo moje myšlenky doplní a bohatě rozvine v reálný plán na vytvoření funkčního kardiostimulátoru, který by si naše zmrzačené „srdce Evropy“ zasloužilo dnes jako nikdy předtím.
Tímto textem se též otevřeně připojuji k D-FENSovu volání po občanské neposlušnosti a prohlašuji, že v případě o převrat a razantní změnu poměrů budu s jejich iniciátory s chutí spolupracovat.
Související články:
(Zatím nikdo nehlasoval)