V posledních pár týdnech jsem viděl už několik textů, kde autoři na čtenáře vylévali kýble svého rozhořčení nad těmi všivými socialisty, kteří by nejraději zakázali automobil. Psal o tom Dfense, také Ondřej Neff a spousta méně známých entit.
Pochybuji, že se dotyční dohodli, přitom ale v různých obměnách opakovali totéž. Auto je symbolem svobody a nezávislosti na matrixu, zatímco jakákoliv hromadná doprava jest věcí socialistickou, smrdí regulacemi, dotacemi a další levičáckou aparaturou, kterak utiskovat spořádaného občana. Proti autům nic nemám, přesně naopak, mnohá se mi líbí jako taková, považuji je za velmi praktická, mnohdy nezbytná, rád řídím. Ale pokládat rovnítko mezi automobil a svobodu, to mi připadne být moc trapné. Ne, ne, to není to správné slovo. Je to až surrealistické, tak jako třeba kdysi lidé hleděli na zasfaltované náměstí a sloupy s elektrickým vedením jako na věc moderní a proto tedy zákonitě dobrou a krásnou. Jako kdyby ti, kdo auto často používají, cítili ve skrytu své duše těžké výčitky svědomí, se kterými dovedou žít jen tak, že tenhle tichý hlásek ve své hlavě umlčí hlasitým vyřváváním bombastických kravin. Považuji cenu takového vykoupení za příliš vysokou a osobně ji platit nehodlám, to raději budu hřešit dál, než abych si namlouval, jakým jsem to hrdinou, když ráno stojím v koloně.
Proč auto není svobodou? Je velmi snadné se nechat okouzlit báječným pocitem neomezených možností, který zná každý, kdo má plnou nádrž a prázdnou silnici před sebou. V kteroukoliv hodinu, pokud je vůz technicky v pořádku, můžete vyrazit na cestu, kamkoliv jen si budete přát. Auto je opravdu skvělým nástrojem emancipace moderního člověka, má-li to být řečeno vzletně. Opak je nesmyslem, byť se najde pár melounů, kteří by na to přísahali. Ale je tahle emancipace svobodou, je to nezávislostí na matrixu? Ani v nejmenším!
Jako většina toho, co člověk dnes kupuje, jde o dost komplikovaný stroj, který není docela zdarma k pořízení a jehož provoz si také žádá nemalých prostředků. Jakmile se nový nablýskaný vůz dostane do autosalonu, matrix si vyžádá svůj podíl, rozhodně ne nevýznamný. Nasedáte a vyjíždíte ven. U první benzinové čerpací stanice vás opět dostihuje a luxuje vaši peněženku dokonce víc než ropní šejkové, rafinerie a pumpař dohromady. Po jistém čase musíte do servisu. Už tam čeká s nastaveným pařátem a úlisným šklebem. Co víc, na každém kilometru mohou číhat jeho pohůnci a inkasovat tučné pokuty. Někdy zaparkujete v revírech městských drábů, kteří dávají odtahovat a nasazují botičky. Nezapomínejme na třešničku na dortu, dálniční známku. A když se pak uondáni vrátíte domů, čeká na vás složenka povinného ručení. Věřte proto, že matrix není vůbec naladěn nelibě vůči automobilistům, ministr financí je má rád, stejně jako konzumenty alkoholu a kuřáky, automobilismus je pro něho nevyčerpatelným proudem zlaťáků do lačné státní kasy. Čím více kilometrů urazíme po našich tankodromech, tím více se členům vlády rozjasní líčka. Věřit, že ve vlastním voze člověk nějak rebeluje, to už chce pořádnou dávku fantazie. Ani Don Quijote neslul TAKOVOU obrazotvorností.
Další zajímavostí na pořadu je ta fešná dichotomie mezi autem jako symbolem kapitalismu a autobusem (vlakem, tramvají, vozem metra) na straně druhé jako reliktem socialismu. Z logiky věci plyne, že dopravce, který reaguje na poptávku a zavede nějakou linku, je kapitalistou. Jak jinak to nazývat? Je jím dokonce i ve vztahu ke státu, pokud různé jeho části dotují některé spoje. Rozhodně nemám žaludek nějakému obecnímu zastupitelstvu říkat, co by mělo nebo nemělo dělat, jak se s dopravcem má dohodnout. Mnozí na to nervy mají a dělají chybu, protože se tím staví do pozice technokratů, kteří ví nejlépe a rádi by svět přinutili, aby je poslouchal. Ať rozhodnou voliči příslušných úředníků. Kde ti, kdo jimi nejsou, berou právo do celé věci mluvit? Nebudou to obyvatelé měst a vesnic, kde zastupitelé promrhají svěřené prostředky, kteří si to vlastně odskáčou? Jistěže ano! Dopravní prostředky socialistické nejsou, ani kapitalistické, tohle je nesmysl, nejde o maskoty nějakého týmu. Socialistické a kapitalistické může být pouze smýšlení lidí. Paradoxně obvyklý cestující ve voze hromadné dopravy má také nějaký automobil, byť právě v garáži. Nevyjel z důvodů, které jsou jen jeho. Prokázal tím ale víc soudnosti než kdokoliv, kdo by horoval pouze pro jediný dopravní prostředek a ostatní zatracoval. Ti, kteří by ostatním rádi diktovali, co je pro ně lepší, jsou těmi pravými socialisty. A tahle nemoc se vůbec nevyhýbá táboru skalních fanatiků automobilu, opak je pravidlem. Není to však očividně příznakem mysli nesvázané stereotypy, ke svobodě ducha má takový přístup dost daleko.
Falešný pocit svobody v automobilistech způsobuje ten pokoutní charakter, kterým stát získává svůj slušný podíl na ceně každého ujetého kilometru. Domnělý socialistický charakter hromadné dopravy je zas důsledkem určité neochoty, úplně přirozené, být v blízkém kontaktu s neznámými lidmi v omezeném prostoru. Ten, kdo ji překoná, se zdá být socialistou, protože přeci projevuje kolektivistický duch. I tak se na to dá pohlížet. Určitě nikomu cizí podpaží a nohy nevoní, zvlášť když je pořádné vedro. V zimě zas může člověk snadno přijít k nachlazení od někoho, kdo se svou chřipkou nezůstal doma (rozumný zaměstnavatel takového rychle odešle zpět pod duchnu). Navíc na hromadnou dopravu se musí čekat, nejede podle přání. Kdokoliv jí cestuje, musí tohle všecko nějak snášet. Je to ale nutně proto hlupák, případně kryptokomunista? Řeknu vám příhodu, která se stala mé maličkosti. Svou nepozorností jsem přehlédl malou holčičku, která, jakmile uviděla svou mámu na druhé straně vozovky, mi vběhla přímo pod kola. Brzdy mám v pořádku, jel jsem pomalu, asfalt byl suchý. Přesto jsem nedobrzdil, chyběl asi metr. Nebýt toho, že jsem strhl volant, takže ta malá stála vedle mého levého sloupku, byla by možná mrtvá, já v base a po zbytek života bych to už neodmazal, byl bych tím vrahem nevinné malé holčičky. Od té doby jezdím ve městě jen tehdy, pokud musím, jinak volím MHD. Totiž uvědomil jsem si díky téhle příhodě to, co možná mnohý řidič nepochopí ani po desetinásobku ujetých kilometrů, které žádná nehoda nepoznamená. A sice fakt, že zodpovědný řidič svého vozu musí leccos zvážit, co jej varuje před každou jízdou, kterou má podstoupit. Když na konečné přesedám ze svého auta na tramvaj, jsem proto komoušem? Leckdo by to tak nahlížel. Možná si však jen myslím, že ta podpaždí, kapsáři a chřipka jsou riziky, se kterými to zkusím raději. Když vídám chodce, jak skáčou pod kola, aby se dostali na druhou stranu silnice o moment dřív, nějak ztrácím nervy. Zdá se mi, že socialismus hromadné dopravy je přeceňován právě těmi lidmi, kteří tahle rizika za svým volantem nepociťují, cítí se v bezpečí, obklopeni plastem, ocelí a sklem. Tak tedy mluví o sockách a socialismu a hnusných státních dotacích, protože nemají ponětí, z jakého jiného důvodu by člověk mohl snášet cestování s cizinci. Tíhu své zodpovědnosti si neuvědomují, považují ji za svobodu.
Automobilismus není individualistický, rozhodně ne příliš. Určitě je takový víc než třeba jízda vlakem, pokud zrovna nemáte pro sebe celé kupé, což se obvykle moc nedaří. Ale kolem vás je spousta řidičů, všude, neustále. Kdokoliv jede, jede možná sám ve svém voze, ale okolo něho je víc takových, každý se svým vlastním cílem, svým spěchem a starostmi. Je to tak samozřejmě nevyhnutelné. Dopravní předpisy a chování mnohých řidičů jsou proto také velmi oblíbeným námětem žhnoucích debat. Kupodivu řada častých diskutérů v podobných hovorech by přísahala na individualistickou povahu motorismu. A přitom se často zalykají oprávněným vztekem nad tím, co to hovado, které potkali dneska ráno, udělalo za prasárnu. Jel jsem si tak jednou po dvoupruhu, když to za mnou (naštěstí) nějaký zmatený tupec obrátil a jel v protisměru, zrovna v místě, kde nemohl být viděn a kde já sám byl před půl minutou. Ten člověk neomluvitelně prasil a zabil by nás jistě oba, být tam o trochu dřív. Věřím, že onen okamžik smrti by osamělým byl, ale žádný jiný takový na silnici neznám. Vy snad ano? Kdykoliv nás tam může někdo se slušnou pravděpodobností sestřelit, třeba přehlédne značku, mikrospánek, nebo si bude agresivitou kompenzovat frustraci z nedostatečné délky svého penisu. Tenhle sport, myslím automobilismus, je pohříchu kolektivní a nikdo nesmí hrát proti pravidlům, to je až příliš často hrdelním zločinem. Vypadá takhle svoboda?
Jistá čtyři desetiletí po sobě zanechala určité zvláštnosti, jejichž analogii na západ od hranic nelze vždy lehce najít. Tak třeba proto, že jsme byli nuceni v hojném počtu žít v panelákových bytech, polovina jejich obyvatel si na venkově pořídila chalupu, chatu. Byl to přirozený důsledek ubohého sektoru služeb socialistického hospodářství, které nedovedlo, považte, ani postavit lidem domy, které by oni byli skutečně chtěli, stejně jako jim nenabízelo příliš mnoho možností, jak strávit volný čas, takže bylo nutno si najít nějaké víkendové útočiště. A tam se pochopitelně muselo jet autem. Bylo to opravdu nevyhnutelné, člověk si s sebou musel vézt potraviny a jiné nezbytnosti, mnohokrát i nějaký ten pytel cementu a montérky. Za tohle mohly zaostalé služby ekonomiky socialistického Československa. Dalo to život určité mentalitě, která dodnes nevymizela, mentalitě svépomoci za každou cenu. Mým koníčkem třeba je, vzdor příšerné vlastní nešikovnosti, oprašovat jistý velmi archaický automobil. Samozřejmě bych mohl šetřit a pak vložit patřičnou sumu do rukou odborníka, který by z mého vozu původem z Eisenachu udělal opět pohledného mladíka. Jestliže to nedělám, není to proto, že si takovou možnost neuvědomuji, mám prostě rád šmír na rukou a ten pocit, když konečně něco funguje tak, jak si přeji. Není snad nic špatného na takové zálibě. Docela určitě je ale špatné takhle dělat všecko. Opravdově vytížený člověk si to ani dovolit nemůže, chápe moc dobře, že je pro něho výhodné dělat tu práci, ve které je vskutku efektivní a která mu tedy nejvíce vynese. Jistá část z nás však pořád křižuje zemi v autech naložených něčím, co by je ani ve snu nenapadlo převážet, kdyby netrpěli touhle úchylkou. Co víc, mnozí z tohohle dělají ctnost a je jim to důvodem, proč vynášet do nebes svůj automobil! Ne, nejde o projev liberálního smýšlení, neochoty nechat se okrádat socialistickým státem. Řemeslník pracuje lépe, rychleji a nakonec i levněji, nemá navíc smysl ztrácet čas snahou zvládnout spoustu profesí. Ani není ctností vytvářet sítě příbuzných a známých, kteří vypomohou, když je třeba, vždyť tohle bylo stejným příznakem nefunkčních služeb jako řemeslník melouchář. Takové myšlení jednoduše patří do jiné doby. Dnes skutečně není třeba jezdit kamkoliv trávit volný čas se spoustou z domova nafasovaných poživatin, ani převážet libovolný stavební či jiný materiál, dnes si tyto služby můžeme všechny koupit, naštěstí. Ideálem svobody je možnost vyrazit kamkoliv s kreditní kartou v náprsní kapse a lehkým příručním zavazadlem na rameni, docela kamkoliv a docela bez zbytečností.
Automobil a nutnost jej používat mnohdy není vůbec žádnou dodatečnou svobodou, spíš příznakem její nepřítomnosti. Určitě bychom socialistickou panelovou výstavbu neoznačili za ideální volbu jejích tehdejších obyvatel, stejně jako chabou nabídku rekreačních možností. Každotýdenní ježdění na chatu v rodinné škodovce nebylo důkazem konzumního blahobytu normalizační společnosti a demonstrací báječné šíře dostupných možností, přesně naopak. Podobně dnešní koupě domu v jakési kolonii takových typových staveb, která je zcela vzdálena jakékoliv hromadné dopravě, také není ničím víc než důsledkem nedostatku financí. Jak jinak si vykládat v inzerátech kladený důraz na dobré spojení, je-li maximou všech kupců právě možnost jezdit výhradně vlastním vozem? Chtěl bych uvést ještě jeden, automobilisticky velmi relevantní, příklad. Kolik z nás jezdí svým autem pravidelně nakupovat do nějakého hypermarketu? Bezmála každý. Rozlehlá parkoviště, davy sunoucí před sebou v tichém odevzdání svůj vozík, fronty u pokladen, rituál průchodu kasou a tak dále. Vypadá takhle svoboda? V tomhle převleku prostě není k poznání. Spíš to připomíná masokombinát jedoucí na plné obrátky, anebo ovčí střižnu. Realizovat svůj nákup přes internet a nechat si jej dovézt až ke svému prahu se mi zdá být podstatně civilizovanějším řešením téhle nezbytnosti. Bohužel je to služba zatím relativně omezená. V případě zboží, které si zákazník musí vyzkoušet všemi smysly a tedy do prodejny skutečně fyzicky přijít, rozhodně nepřipadá v úvahu, aby si jej do svého domova dopravoval sám, nejde-li o absolutní drobnost, v tomto ohledu už naši prodejci naštěstí pokročili (tedy je to různé). Opět tu vystupuje vlastní automobil v roli záporného hrdiny. Ten, kdo jej musí používat, je na tom hůře než ten, kdo si může kráčet nezatížen starostmi o tak otravné podružnosti.
Shrnu to všechno. Vlastní auto rozhodně není zhmotněním svobody! Každá zastávka u pumpy a policejní kontrola jsou jasnou připomínkou toho, že s nohou na plynu se občan státu nijak nevzdaluje, neuniká jeho chapadlům. Co víc, řidič by si měl uvědomovat, že podléhá nárokům podstatně tvrdším, než když je třeba chodcem nebo pasažérem. A to nejen státním, avšak i těm „vyšším“, morálním. Bere na sebe zodpovědnost za život nejen svůj, ale i svých spolucestujících, ostatních řidičů a náhodných kolemjdoucích. Být dobrým řidičem znamená uvědomovat si víc než kdy jindy své okolí a respektovat jej, je to ze všeho nejvíc právě velký kus zodpovědnosti, toho „kolektivního“ ducha. V příliš mnoha situacích nejedeme autem proto, že by nás to těšilo a poskytovalo nám to nové možnosti. Býváme k tomu donuceni a nic pozitivního nám to nenese. Není nic nereálného na světě malých krámků, kde si koupíte pár maličkostí a pečivo cestou z práce, zatímco opravdu velké nákupy vám zaklepou na dveře, aniž byste s nimi ztráceli víc času, než kolik je třeba na pár kliknutí. Bohužel tomu tak dnes nebývá a spousta dosti typických použití auta je takto zbytečných, otravných, svým způsobem i degradujících. Příliš mnoho žen zvláště potřebuje svou „nákupní tašku“, jako kdyby jim osud sám určil povinnost vléci je s sebou životem. Možná se to změní, alespoň v to doufám. Tenhle příklad je jen maskotem, kterého jsem právě vybral, existuje i řada jiných situací, kdy by člověk měl svými penězi být více osvobozen od nutnosti něco vyřizovat, někam jezdit, něčím se zabývat, řešení by totiž měla klepat na naše dveře. Dokonce zaměstnanci mnohých profesí by konečně nemuseli svá těla denně podrobovat čas polykajícímu přesunu z domova do sídla své firmy, celkem jistě ne každý den v týdnu. Tohle všechno by nám skutečně přineslo svobodu a konečně i uvolnilo silnice pro ty, kteří je opravdu musí používat, dodávky rozvážející objednané zásilky, pickupy řemeslníků a konečně i vozy nás samých, když někam skutečně budeme chtít jet a nepřipadne nám lepší si v nějakém prostředku hromadné dopravy přečíst noviny a projít svůj denní rozvrh, případně vyřídit nějaké otravné rutinní hlouposti, jakých je vždycky dost. Pokud jsem byl alespoň trochu výmluvný, měli byste tušit, co považuji za nejsvobodnější ve vztahu k automobilu. Svoboda spočívá v možnosti jej klidně nemít.
(Zatím nikdo nehlasoval)