Právě jsem dočetl knihu, jejíž název je částečně obsažen v názvu tohoto článku.
Zmiňovaná kniha patří k tomu lepšímu z americké provenience, co jsem odtud četl. John Irving si dal skutečně práci s hloubkovým ponorem do psychologie a celkové propracovanosti postav, díky čemuž nejsou charaktery ploché a nevýrazné, jak je tomu v moderní tvorbě často zvykem. Libovolná postava se čtenáři zaryje do povědomí, ať je jí v knize věnován sebemenší prostor. Irving velmi obratně s charaktery žongluje, což má za následek, že čtenář si v ději nemůže být nikým a ničím dopředu jist. I reálie jsou vcelku uvěřitelné a logika nikde neskřípe.
Děj se točí okolo postavy T. S. Garpa, spisovatele na volné noze. Popisuje jeho zrození, vývoj a zánik jak po stránce literární, tak i té životní.
Garpa literáta lze charakterizovat jednoduše; dobrý spisovatel s malou fantazií – většinu námětů čerpá z vlastního života a k psaní ho nejčastěji vyburcují osobní zážitky a tragédie. Ovšem přestože námětů má mnoho, jeho celková tvorba je objemem velmi malá. Garpův pohled na život lze charakterizovat, jako nevyhraněný. Neustále se potácí mezi extrémními názory a až dojímavou umírněností. Jako každý dobrý spisovatel, i Garp má své obscese a jeho náhled na svět je (jako vždy na svou dobu) dosti nekonvenční. Uvažuje v rovinách, které zůstanou masám obyčejných lidí vždy skryty. Garp mi velmi přirostl k srdci, neboť v něm se zračí veškerá marnost boje s věčným nepřítelem lidstva – hloupostí.
Dobře, ale proč tedy Jenny Fieldsová?
Jenny Fieldsová je matkou T. S. Garpa. Je prototypem ženy, která vždy ví, co chce a jde si za tím. A je také ženou, která je díky své povaze a cílevědomosti mylně považována za vzor všeho feminizmu. Její jediný významný životní krok – napsání vlastní autobiografie – ji předurčí pro roli, o kterou nikdy nestála, a která ji špatně charakterizuje v očích veřejnosti – roli vůdkyně feministického hnutí.
Feminizmus je v knize velmi dominantním tématem a v podstatě ovlivňuje celý děj a životy většiny hlavních postav. Kniha je situována do čtyřicátých až sedmdesátých let, kdy se feministické hnutí v USA formovalo do dnešní podoby. Jako vždy, původní myšlenka byla dobrá, ovšem v provedení lidských mas v podobě různých ženských zájmových hnutí celou myšlenku převrátilo na ruby a výsledkem je dnešní zvrácená parodie na spravedlnost.
Ano spravedlnost, neboť prapůvodem feminizmu není nic jiného, než touha žen po trošce spravedlivého rozdělení rolí. Ať si dnešní odpůrci feminizmu říkají pod dojmem všech stupidních gender pozitivně-diskriminačních praktik cokoliv, rozdělení rolí mezi mužem a ženou nebylo ještě před pár desetiletími moc spravedlivé a skutečně bylo potřeba ho změnit.
Čtenář je do problematiky uveden již na samém začátku knihy, kdy mladá Jenny Fieldsová pracuje jako zdravotní sestra. Jenny je též komplikovaná a nekonvenční osoba. Netouží po manželství a rodinném životě, jako jiné ženy, ani po zázemí bohatých rodičů. Celý život dělá pouze to, co sama chce a co sama považuje za důležité.
Děj začíná v okamžiku, kdy si Jenny zajde do kina. Krátce po začátku filmu se jí pokusí jistý voják vtírat do přízně a donutí ji několikrát si přesednout, až zahnána ke zdi nemá kam utéci. Poté ji začne zprvu nenápadně (ruka na vršek sedadla okolo ramen) a vzápětí dosti zhurta (druhá ruka pod sukni) vyzývat ke krátkodobé kopulační družbě – asi někde za kinem, v úzké a špinavé uličce, pravděpodobně na popelnici.
Já tomu říkám samčí taneček před samičkou a vypouštění feromonů. Jednodušší muži si o píchání neumí říci civilizovanou formou, tak používají praktiky z doby předků, které máme (pravděpodobně) společné s opicemi (křesťani a jiná zvířátka jistě prominou).
Jenny Fieldsová ovšem není z těch jednoduchých samiček, které by se tomu s hihňáním, anebo s tupou odevzdaností podvolily; Jenny Fieldsová ví co chce a najisto to není touha nechat se zbouchnout primitivem ve slušivé uniformě někde na dvorku. Její vztah k mužům se celkové dá charakterizovat jako znechucení. Není lesba, ale chlapi se svou tehdejší drsnou a upocenou lascivností ji nelákají. Jako zdravotní sestra je bere spíše profesionálně, obzvláště když přijdou do nemocnice s nějakou venerickou chorobou.
Vojákovo snažení tedy nejprve odmění hlasitou výtkou, která je však přijata bez pozitivní odezvy. Naopak, vyburcuje ho k použítí lehkého násilí. V té době byl vztah mezi muži a ženami často velmi jednostraný a omezoval se na mužovu touhu po rychlém sexu a ženinu odevzdanost. Ani později Jenny nikdo (včetně jejích blízkých) nevěřil, že dotyčného vojáka předtím nikdy neviděla. Nějak implicitně se předpokládalo, že žena se sexem prostě vždycky souhlasí a když ne, tak vlastně jen dělá fóry, kráva jedna a je potřeba ji trochu proplesknout, aby se vzpamatovala. Jak říkám; velmi jednostraný náhled na věc.
Jenny není ovce a když nepomůže verbální napomenutí, přistoupí k fyzickému trestu. Vytáhne z kabelky svou osobní zbraň (starý, vyřazený skalpel) a na několika místech vojcla trochu pořeže. Jako sestra ví, co dělá a nemá tedy obavy, že by mu nějak významně ublížila. Voják řve, jako poražené podsvinče a vyplazí se ze sálu ven, kde je zachycen uvaděčem. Ten vzápětí volá do sálu, zda není přítomen lékař, neboť je potřeba urychlený zdravotnický zásah, kterážto výzva nenechá Jenny Fieldsovou, jako zdravotní sestru, chladnou, takže se vydá poskytnout pořezanému vojákovi nezbytnou zdravotnickou péči. Naprosto paradoxní situaci tedy završí příchod zakrvácené Jenny Fieldsové na scénu, což přivede zraněného vojáka do mdlob a Jenny na policii.
Tato scéna v podstatě vystihuje charakter Jenny Fieldsové, jako velmi rezervovanou ženu, která dělá v životě skutečně to, co je právě zapotřebí a nikterak se nenechá ovlivňovat vlastními pocity. Později, když vydá svou autobiografii, stane se velmi slavnou. Ve stejném duchu, v jakém následovaly davy ovcí Forresta Gumpa (kterému to bylo srdečně jedno) při jeho běhu napříč Amerikou, následují davy slabých a nerozhodných žen Jenny Fieldsovou. Jakožto duchovní vůdkyni feministického hnutí, o což samozřejmě nestála, za ní cestují ženy zdaleka, aby je podpořila, aby jim pomohla, aby je učila, léčila, anebo aby si na ní mohly alespoň sáhnout. Celou knihou se vine, jako červená nit, feminizmus ve všech jeho podobách. Lze sledovat vývoj od prosté myšlenky přes politické hrátky až po čirý fanatizmus původně slabých a utiskovaných žen, ze kterých se ve stádu stávají silné kusy.
Nádherným popisem lidské stupidity je kupříkladu popis vzniku a následného působení Hnutí Ellen Jamesové.
Ellen Jamesová je coby jedenáctileté devče znásilněna a je jí vyříznut jazyk, aby nemohla násilníky popsat. Ti idioti zapoměli, že má ruce, a že už umí psát, což také na policii udělala a podrobně oba muže popsala, takže byli nakonec dopadeni. Celkem triviální zážitek s následným traumatem a v podstatě happy endem. Ovšem na základě tohoto skutku vzniklo Hnutí Ellen Jamesové, jehož členky si nechávaly dobrovolně vyříznout jazyk, čímž demonstrovaly svou solidaritu s osudem malé Ellen a zároveň i svůj postoj k mužské chlípnosti. Dostatečná ukázka lidského kretenizmu. Sama Ellen se po pár letech od hnutí distancuje a nakonec jej i pranýřuje ve své eseji v jistém časopise, avšak to se děje v době, kdy se z docela obyčejného hnutí již stalo hnutí fanatické, jehož členky trpěly naprosto zvráceným smyslem pro realitu, což má nakonec fatální důsledky pro všechny zúčastněné strany. Lidská stupidita se zde ukazuje v celé své nahotě.
Celé feministické hnutí osobně vnímám stejně, jako kterýkoliv jiný podobný obor lidského snažení, což se dá popsat jednoduchým schématem:
- Na počátku je slovo.
- Slovo je šířeno ve své čiré podobě, dokud se ho nechopí zmrd (což nikdy netrvá dlouho).
- Zmrd ke slovu přibalí pár dalších slov a udělá z toho trend.
- Trendu se chytnou ovce, které vyhlíží vše, co je právě IN, neboť být IN jim pomáhá udržet si společenskou integritu, ať už je to cokoliv.
- Toho si všimnou další zmrdi a začnou ze slova ždímat krev.
- Chytají se další ovce a následně další zmrdi.
- Tento proces (který by se dal nazvat ždímačkou) nakonec vyústí v něco, co má s původním slovem pramálo společného.
- Výsledkem je inertní vata bez chuti a zápachu, která je všem lidem nucena k povinnému užívání.
- Vaty je hodně a je naprosto nestravitelná, což má za následek slovo z opačným významem ke slovu původnímu.
Tento systém soukromě nazývám „Ode zdi ke zdi“. Pár zmrdů vytvoří extrém, který má za následek vznik extrému opačného, jako protipólu. Každý pól má své zastánce a obě strany se mydlí, dokud se důkladně nepobijí. Konsenzus existuje málokdy a většinou jen pouze oddálí nevyhnutelný konec. Což znamená jediné. Lidé jsou schopni spolu plně spolupracovat jen v případě vzájemné fanatické nenávisti (jakéhokoliv typu – třídní, národní, politické, či náboženské). Nejlepším příkladem, který je zároveň i historický a proto velmi poučný, je fanatická nenávist náboženská. Vleklé války za hranicí genocidy mezi křesťany a muslimy, ale i mezi křesťany samotnými pro jakousi abstraktní víru, nebo dokonce jen pro odlišný výklad této víry, je vrcholem idiocie na úrovni celého lidstva.
A vzrůstající fanatická nenávist mezi pohlavími je jen další ukázkou tohoto fenoménu.
Jenny Fieldsová jen pomáhala slabým a bezmocným, což později znamenalo převážně slabé a bezmocné ženy. Dělala to pro své přesvědčení a ze své vlastní vůle. Nestála o slávu, ani majetek a dokonce ani o moc. Chtěla jen pomáhat. Její jméno a potažmo celý její život však zneužili zmrdi, což se jí stalo nakonec osudným. Stala se symbolem a nakonec i pomníkem lidské hlouposti.
Když se nad tím zamyslím, nemohu přehlédnout jistou logiku, která se v celé gender válce nachází. Stejně jako svého času syfilis, dnes AIDS, i gender válka má svůj účel, a tím je zřejmě snížit přelidnění. Jako se lumíci údajně vrhají ze skály, i my sami a dobrovolně útočíme na samu podstatu lidského pokolení.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)