(příběh z nemocnice, nikoliv balkánské)
Společensky se znemožnit můžete různě. V některé společnosti tím, že nevíte jak uzavřel Down – Jonesův index, jinde hrubou neznalostí posledního hitu D.J. Blbouna Nejapného. Co je však vlastní všem Čechům již dlouhá léta, bez ohledu na společenské zřízení postavení či funkce, jsou znalosti medicíny. Kdo nenavštěvuje nějakého odborného lékaře, ten je naprosto znemožněn a krajně podezřelý. Jak může žít bez pravidelné lékařské péče? Odpadlík! Vyvrhel! Divné individuum, straňme se jej. Snad proto je v České republice nejsledovanější post ministra zdravotnictví, ač jinde ve světě to bývá ministr vnitra. Mortalita ministrů je zde nebývale vysoká, neb český národ ani tak moc nezajímá kdo koho uplácel, nějakými odposlechy poslanců se již vůbec nevzrušujeme, leč to, že si na svoje oblíbené léky budeme muset připlatit dvě tři koruny snadno vyvolá vlnu stávek a protestů. Tak zvrhlý nápad, jako vybírat v nemocnici na stravu 40 káčé za den, může snadno přerůst až v kontrarevoluci. Jestliže však chcete být opravdu in, nezbude vám nic jiného, nežli prodělat nějakou tu operaci. Lhostejno, zda (zvláště dnes) plastickou, nebo zda vám jde skutečně o kejhák. Teprve pak, pokud přežijete, můžete postoupit na pomyslném společenském žebříčku a na večírcích o tom zasvěceně hovořit. Kolik operací máš, tolikrát jsi člověkem. Proto i já jsem musel splnit tuto společenskou povinnost, konečně dospět v muže a podstoupil jsem „banální“ operaci slepého střeva.
Jednoho dne jsem začal pociťovat jakýsi tlak na pravé straně mého vyvinutého bříška. Když to trvalo příliš dlouho, rozhodl jsem se k smělému činu a navštívil lékaře. Ten navyklým pohybem, rozpomenuv se na základní poučky z fakulty, prohmatal předpisově břuch a pokládal předepsané otázky. „Zde Vás to bolí? Ne? Tady? Také ne? Spíše výše?“ Očividně jsem jej zaskočil. Že by to nebyl slepák? Co udělá lékař pakliže znejistí či je dokonce zahnán do kouta? Správně, odešle pacienta ke kolegovi. A tak jsem začal putovat od čerta k ďáblu. Pardon, od lékaře k lékaři. Když už si vůbec nevědí rady, tak je to od nervů a pacient se posílá na psychiatrii. To jsem však kategoricky odmítl. Až jednou. Pan doktor, přesně ten, jehož bychom si představili pod pojmem řezník, po nacvičených a ovšemže bezvýsledných prohmatech mne poslal vypít jakýsi reflexní koktejl a následně ozářit paprsky pana Konráda Roentgena. Když se apendix zobrazí, tak dobrý, když ne, řežem. Třesoucí rukou jsem přinesl snímek. Pan doktor naň letmo pohlédl a takřka radostně pravil: „Není tam, tak Vám to zítra vyříznu.“ Zalapal jsem po dechu a počal blábolit cosi o děsném strachu z operací, přílišném spádu věcí, nutnosti zařídit v zaměstnání to nejnutnější před neschopenkou, sepsat testament atd. Pan doktor pokyvoval hlavou, evidentně mu to šlo jedním uchem tam a druhým ven, vždyť takových keců už slyšel… Když jsem zakončil svůj takřka hysterický monolog, po chvilce ticha pravil: „Ano, ano, máte pravdu, zítra je pátek, tak přijďte v pondělí. Sestro, koho tam máme dál?“
Po úžasném víkendu, rozloučiv se s pozůstalými, odvezl jsem se vlastním vozem do špitálu. Dostavil se přesně v určenou hodinu a dozvěděl se, že na příjmu o mně nikdo nic neví. Tak jsem dvě hodiny čekal na chodbě, až se uvolní postel. Patrně až někdo zemře. Nakonec se postel našla, leč po jejím původu jsem raději nepátral. „Převlečte se do pyžama a předejte mi své věci“, poručila sestra. Tak nějak se mi vybavily filmy z vězeňského prostředí. Nicméně učinil jsem požadované a vložil veškerý svůj momentální majeteček do pytle, na který bylo napsáno mé jméno a jenž zmizel neznámo kde. Pravděpodobně ho předají až mé matce. Ulehl jsem. Blbý pocit, převlíct se v poledne do pyžama a vlézt do postele, když jednomu vlastně nic není. Venku pulzuje život a já tu tak civím. Člověku se hned změní pohled na svět. Sice jsem nikdy v „krimu“ nebyl, ale řekl bych, že ty pocity musí být obdobné.
Tak jsem čekal na osudový řez. Po menším dohadování sester mezi sebou, jestli mám nárok na oběd, když jsem byl přijat až v poledne, ale čekal jsem tu od rána, se nade mnou ustrnuly a předložily mi „chutnou“ nemocniční stravu. Pak se nic nedělo a tupě jsem se proležel až do večeře. V deset se zhaslo a já stále žil v nevědomosti, kdy TO přijde. Ráno, lépe řečeno ještě v noci, krátce po páté se prudce rozsvítila všechna světla a sestry vtrhly na pokoje. Jsa neznalý nemocničních zvyklostí, domníval jsem se zprvu, že byl vyhlášen letecký poplach. Scházelo jen vytí sirén a iluze by byla dokonalá. Zastávám názor, že gentleman nevstává před devátou (a nemocný gentleman už vůbec ne), takže všecek zpitoměle rozespalý jsem byl poněkud zaskočen, že celý ten humbuk byl jen kvůli teploměru. I sevřel jsem jej v podpaží a přes světla zářivek pražících mi do očí jsem se znovu začal poroučet do náruče Orfeovi. Z té jsem byl vyrván kontrolou teploměrů. Když jsem znovu začal usínat, přišla uklízečka. Pak došlo na převlékání postelí. Pak odběr krve. Pak přinesli snídani. Pak odnesli nádobí. Pak se přišli zeptat na stolici. Pak vizita. Nu tohle by i zdravého silného jedince za pár dní spolehlivě zabilo. Pověstné čínské mučení, kdy nebožáka nenechají usnout, je proti tomu selankou.
Ani po vizitě jsem netušil, kdy přijde řada na mé zpracování. Doktor na mne jen tak letmo koukl, šťouch do mne předepsanou technikou a pak houkl před všemi na sestru: „špinavý pupek, vyčistit“. Dnes, při mých zkušenostech, by mne nerozhodilo, ale tenkrát jsem se málem propadl hanbou. Bože můj, jsem normální civilizovaný člověk, tak jsem se samozřejmě před nástupem do nemocnice důkladně vydrbal!!! Zřejmě to byl jen takový oblíbený úzus pana doktora. Když za hodinu přišel lapiduch s desinfekcí, koukl na mne a zhnuseně zamumlal: „Dyk je to čistý, co s tim mam asi tak dělat. Co ten doktor blbne?“ Symbolicky, aby se neřeklo, mne pošimral vatou na pupíku a vypadnul. Bylo to sice jakési zadostiučinění, jenže u toho nikdo nebyl, takže jsem oficielně zůstal špindírou. Ovšem na druhou stranu, upřímně řečeno, každému to bylo srdečně jedno.
Vstoupila mladičká lékařka. „Pan Švarc? Pojďte se mnou na vyšetřovnu.“ Následovala stokrát omílaná anamnéza. Pak ukázkově provedený školní prohmat. A opět zmatení, když jsem tvrdil, že mne to bolí o hodně výš, než přikazují pravidla. Tak mne raději vrátila na pokoj. Pak přišel mladý lékař. V nemocnici všechno, co má bílý plášť, je doktor. Vše se opakovalo. Trpělivě jsem odpovídal na obligátní otázky a opět jsem způsobil rozpaky nedodržením předepsané vzdálenosti. Když jsem, již poněkud otráveně a možná i nerudně, sděloval anamnézu třetímu lékaři, konečně mi to secvaklo. Prdlajs doktoři, na mně se cvičí medici! A udal jsem obtíže přesně dle manuálu lékařské fakulty. Medik měl radost, že se mu to povedlo hned na poprvé a já byl ušetřen zdlouhavých opakovaných pokusů s cílem trefit se do toho místa, které těm nebožákům cpali ve škole do hlav. V průběhu dopoledne jsem vyřídil šest či sedm učňů a to jsem byl již poněkud nas… nevstřícný. „Ano, narodil jsem se… otec prodělal… matka prodělala… já jsem prodělal… tady bolí… nashledanou.“ Jeden by z toho zcvoknul. Nedovedu si vůbec představit, jaké by to bylo, kdyby mi bylo opravdu šoufl. Nemluvě o tom, že jsem stále nevěděl, kdy budu naporcován.
Večer mi to nedalo a vecpal jsem se na sesternu. Konečně jsem zjistil, byť neoficiálně, že jsem napsaný v operační plánu na zítřek, jedenáctou hodinu. Jo tak to je dobrý, to se stačím zítra dopoledne ještě vysprchovat a připravit se na poslední cestu. Opět se však projevila má absolutní neznalost pravidel nemocničního provozu. Po vyhlášení leteckého poplachu jsem dostal teploměr a k němu také injekci (jak mi bylo později vysvětleno a jak jsem ostatně zakrátko sám pochopil), tzv. náladovku. Jen jsem tak ležel v částečném bezvědomí a bylo mi všechno fuk. Někdy, řekl bych kolem půl desáté, přestávala působit. Začal jsem jasněji uvažovat. „Kurňa, co blbnou! Vždyť můj čas přijde až v jedenáct, tak proč mně zfetovali už v pět ráno? Chtěl jsem se ještě umýt, ale hlavně – potřebuji se vyčůrat. Naposled jsem byl včera večer!“ Když už jsem se dostatek vzpamatoval a začal se hrabat z postele, zjevila se nade mnou sestra a dostal jsem další dávku. Následně mi omotala nohy fáčem, kteroužto činnost jsem nechápal, ale ani jsem se o to už nesnažil.
Kolem jedenácté, nebo zkrátka když na mne přišla řada (pojem o čase jsem dávno ztratil), vrazil na pokoj civilkář s vozíkem. „Svlíkni se a vlez si na to“ zazněla instrukce. Tak nějak jsem učinil požadované, on na mne hodil lajntuch (přes hlavu mi ho nepřetáhl, to čekalo na specialisty) a vyrazili jsme chodbou k výtahu. Cestou ten dobrý muž zvesela halekal na sestřičky, párkrát nevybral zatáčku a vrazili jsme do zdi, ale pak zase s bravurou se mnou rozrážel lítačky. Sjeli jsme výtahem do podzemí a pokračovali nějakou dlouhou tmavou chodbou. Koukal jsem nahoru a jasně poznával to, co znám z práce. Kabely, parovod, potrubí – jasně normální běžný kolektor. Tudy na operační sál? To těžko, maximálně tak na patologii! Náladovka naštěstí fungovala znamenitě. Jindy bych si ucvrnknul strachy, seskočil z vozíku a s divým rykem uháněl pryč. Teď jsem však zvědavě a zvesela očekával, co bude následovat. Projížděli jsme podzemím a já se zájmem sledoval, jaké kabely zde mají a jakým způsobem to mají uchycené. No to u nás to tedy děláme lépe! Profesionální deformace.
Konečně jsme stanuli před nějakými dveřmi. K mému velkému překvapení na nich bylo napsáno: „Operační sál – nevstupovat“. Tak jsme vstoupili. Každý jinudy. Aby byla zachována antiseptičnost, vstrčil civilkář vozík se mnou lítačkama dovnitř, sám to obešel jinými dveřmi, kde na sebe navlékl cosi bílého a z druhé strany mne vtáhl dovnitř. Dost dobře vím, jak vypadá podlaha v kolektorech, tedy čím vším projela kolečka mého vozíku a tak mne ta snaha o sterilitu dojala až k smíchu. Sálová sestra na mne znechuceně pohlédla a dál svačila tatranku. Civilkář zalovil v kapse, vytáhl svazek bankovek a podal jí je. „Tady ti vracím to pětikilo, dík za půjčení.“ „Jo dobrý“, pravila sestra a zastrčila peníze do operačního mundůru. Rozrazily se ty antiseptické lítačky a sterilním vjezdem se dovnitř vřítil muž od záchranky, očividně se právě vrátivší z terénu: „Neni tu někde Karel? Neni? Jo tak to von bude asi vedle. Tak čau.“ a vypadl kudy přišel. Královsky jsem se bavil. „Tady určitě zhebnu, tohle nemůžu přežít. Jezus to je prča!“ Přistrčili vozík k operačnímu prknu: „Sem si přelezte“. Napíchli mi kapačku a pak jsem jen slyšel anesteziologa jak říká: „Dávám x kubíků čehosi“ a hned vše konečně přikryla milosrdná tma.
Probudilo mne pár facek. Ležel jsem zpátky na pokoji, napojen na kapačku a sestra mne proplácávala. Když usoudila, že jsem nabyl vědomí spokojeně odešla. Bylo odpoledne, čas návštěv. U každého z mých spolutrpitelů někdo seděl. Zvláště veselo bylo u teenagera na sousední posteli, za kterým přišla celá veselá parta z diskotéky, takže to kolem mne hučelo jak v restaurantu čtvrté cenové skupiny. Kapačka dokapala. Nevím proč, ale nějak mne ten pohled na prázdný pytlík znervózňoval. Když se dlouho nikdo neobjevoval, s rozpaky jestli to nepřeháním, jsem tlačítkem zazvonil na sestru. Kupodivu se dostavila brzy; ukázal jsem na prázdnou kapačku a ona briskně pochopila a odpojila mne. Jehla mi však zůstala stále zabodnuta v ruce. Nijak jsem to nekomentoval. Jednak jsem usoudil, že do mne budou ještě něco pumpovat a jednak jsem nebyl zrovna jasné mysli, abych se zabýval medicínskými postupy.
Přešel den, za okny byla tmavá noc. Noční sestra se přišla zeptat, zda jsem byl již močit. Pche, jo tak před čtyřiadvaceti hodinami! Že prý se musím do 6 hodin po operaci vymočit, jinak bude cévkování. Takže mám nejvyšší čas (když to tak počítám, tak nejvyšší čas už dávno uplynul). Jenže…! Čůrejte v posteli! Již od útlého věku vám vtloukají, že v postýlce nemožno. Navíc to znamenalo natočit se přímo na svého souseda, v podstatě na něj namířit. Sice spal, ale přesto… Pak si jednou rukou držet vyvrhlé vnitřnosti a druhou nasadit tu skleněnou věc na pindíka a … Neřešitelná záležitost! Do toho neustále chodila sestra ptát se jestli už. Otočila naplno kohoutky u umyvadla. Že prý to pomáhá, že je to močopudné. Proboha, jaký pablb vymyslel takovou hovadinu! Ostatně mně se chtělo, močák jsem měl jak fotbalový míč, já jen nemohl v posteli. Prostě nemohl. Ta tekoucí voda mne děsně iritovala. Takže nezbývalo nic než vstát. Byla to poslední šance, neboť sestra odešla pro doktora. Posadil jsem se na postel, podržel si břicho, vzal bažanta a vyrazil k umyvadlu. Zapřel jsem se mezi něj a zeď, zastavil vodu, nasadil tu ďábelskou věc a naplnil ji až po okraj. S vítězným úsměvem a s nesmírnou opatrností, abych ten důkaz své šikovnost nevylil, jsem se vrátil do postele. Takto křepce pobíhat ani ne půl dne po operaci je celkem slušný výkon, neníliž pravda? Zvládl jsem to akorát. Do pokoje vstoupil lékař s aparátem, který v tom šeru vypadal jako rybářský prut, přinejmenším na sumce. Jestli by tím ze mne dostal moč si opravdu nejsem jist, ale určitě bych se přitom podělal. S velikou úlevou jsem ukázal na bažanta a on zase zhnuseně odešel. Zřejmě jsem ho vytrhl z hloubi spravedlivého spánku, nebo z hloubi nespravedlivé sestry.
Druhého dne, po obvyklém děsivém budíčku, který jsem po operaci a rušné močící noci snášel výrazně hůře, jsem se na vizitě konečně dozvěděl, jak to všechno bylo. Byl jsem pro konsilium rarita, takže nade mnou živě diskutovali: „Pane kolego, to je ten apendix. Vono to bylo 25 cm dlouhý a ještě promotaný skrz ileum a konec ležel až na játrech. Sme to z něj tahali přes hodinu. Pozoruhodné což?“ A v družném hovoru odhopkali do dalšího pokoje. Čili, abychom to shrnuli, při rentgenu se slepák nezobrazil, protože byl schován za tračníkem. Pokud by se zobrazil, tak jen jeho zdravá část a nikdo by nepředpokládal takovou délku. Takže ještě že tak. Jak jsem se později dozvěděl, tak kdyby to přešlo do akutního stavu, byl by to pěkný malér. Nu a tou délkou bylo dáno i to, že jsem si dovolil mít bolesti zcela jinde, než doporučuje příručka pro potíže se slepým střevem. Jinak čtvrtek proběhl standardním způsobem, neustále někdo chodil na pokoj a z pokoje, přiváželi a odváželi mé spolutrpitele k různým úkonům, pak začaly přicházet návštěvy a já pociťoval těžký spánkový deficit.
Pátek začal úplně stejně jako čtvrtek. Byl jsem ve špitále teprve pátým dnem, ale měl jsem pocit, že tu ležím půl života. Nemocniční stereotyp je děsivě ubíjející. Kdyby to šlo alespoň všechno prospat. Toho však není nebohému skomírajícímu dopřáno. Od páté ranní do desáté noční se na cimře neustále něco děje a někdo vyrušuje. Když ne sestry a doktoři, tak pomocný personál a pak návštěvy. Když je vás na pokoji pět, tak je to po celý den pěkný šrumec. Být tu měsíc, či dokonce půl roku, tak je ze mne troska. Chtěl bych vědět, který potrhlý šaman přišel s tím profláklým heslem, že „pacient má mít klid na lůžku“. Z té stoleté proležené postele jsem byl dosti rozlámaný. Tak jsem alespoň požádal o další polštář. Nemohl jsem říci nic vtipnějšího: „Polštář? Chi chi chi! Polštář! Holky von by chtěl další polštář!“ Způsobilo to značné veselí, jemuž jsem ne zcela rozuměl. Co je na polštáři tak vtipnýho??? „Milej pane, sme rádi, že máme jeden polštář na každou postel. Žádost se zamítá!“ To už jsem skoro neměl odvahu se zeptat na tu jehlu, stále zabodnutou do předloktí. „Vy to tam ještě máte?“ podivila se sestra. „To ste si už moh‘ dávno vyndat“ procedila otrávena neschopností některých pacientů. Nicméně jehlu odstranila. Vybavily se mi všechny ty vousaté historky o v pacientech zapomenutých peánech, skalpelech a svorkách a začal se modlit, aby ta jehla bylo to jediný, na co se zapomnělo. Takovou prkotinu, jako že mám stále ještě tu bandáž, jsem vyřešil raději sám a odmotal si to.
Nastal víkend. Začínalo mi z toho všeho hrabat. Ležet jsem už nemohl; byl jsem tedy alespoň vděčný za to, že toalety byly až na druhé straně oddělení. Těch 150 metrů bylo příjemně náročnou procházkou, přinášející rozptýlení. Pokoušel jsem se dívat na místní televizi, leč i to bylo nad mé síly. TV koutek byl umístěn přímo před JIPem a zvuk programu se vydatně mísil s nářkem pacientů. Nutno uznat, že pacienti měli mnohdy navrch. Nikoho to však nerozptylovalo. Mazáci na to byli zvyklí – a ostatně nemocniční personál rovněž. Jen já jsem byl poněkud přecitlivělý. Také jsem se dověděl, jak to bylo s tím kolektorem, kudy jsem jel na sál. Byl jsem operován ve vedlejší budově. Přes ulici. No a ty baráky jsou tím podzemím propojený. A co že to je naproti? Gynekologie! No comment…
O pondělní velké vizitě jsem byl trémou bez sebe. Dostanu dnes milost, opustím gulag? Lékař hodil očko na ránu, zmáčkl ji až jsem kvíkl a pronesl: „Je to sice ňáký zarudlý, ale pustíme ho domů, budem potřebovat postele.“ Že jsem měl třetí den teplotu přes 37° mu ani v nejmenším nevadilo. Má touha po opuštění těchto nehostinných končin byla silnější než rozumné obavy o své zdraví a tak jsem teplotu nechal plavat. Jestli to bylo dobře nebo ne, toť otázka. Uvážím-li to, co nastalo později, a že by se to dělo v této nemocnici, tak bylo asi lepší, že mne propustili. Vizita se mezitím přesunula k novému přírůstku našeho pokoje. Všechny sestry, medici, doktoři a co já vím, kdo všechno tam byl, obklíčili staršího pána. Patrně prostata. „Stoupněte si a stáhněte kalhoty“ zazněl příkaz. Pak jsem byl svědkem absurdního obrazu. Uprostřed místnosti stál onen nešťastník bez kalhot, kol něj dav bílých plášťů prohmatávající mu jeden po druhém genitálie a v pozadí to vše sledovali ostatní pacoši. Cítil jsem se poněkud trapně. Přidržel jsem si vnitřnosti a s velkou námahou se převrátil diskrétně na druhý bok. Zanedlouho mi přinesli pytel s civilem a než jsem se rozkoukal, tak jsem seděl na chodbě a snažil se odněkud zavolat domů, aby si pro mne přijeli.
Domove, sladký domove. Konečně klid, konečně se vyspím a v pořádné posteli, konečně dostanu dobrý oběd. Jen jsem cítil, že teplota rapidně stoupla. Devětatřicet. Připsal jsem to následkům převozu z nemocnice a předpokládal, že to brzy opadne. No neopadlo. Noc byla taková zvláštní a ráno pode mnou doutnalo prostěradlo. Skoro dvaačtyřicet. To je asi špatně. Dostal jsem se do pozoruhodného otupělého stavu. Vše bylo v jakési mlze. Když to tak uvážím, tak mne ani nic nebolelo, vlastně jsem nic nevnímal. Zavolali ke mně naši obvoďačku. Koukla na mne a pravila: „No nejsem chirurg, ale takhle rozhodně nemůže vypadat rána po operaci. Jak vás s tímhle a s teplotou mohli propustit? Napíšu vám sanitku, ať vás prohlídnou na chirurgii.“
Přivezli mne na polikliniku na „chíru“. Paní doktorka se podívala na jizvu a pak na mne. Její pohled nevěstil nic dobrého. „S tím bych vás měla poslat rovnou do nemocnice“. Představa nového nástupu do špitálu ve mně vyvolala naprostou paniku. Ihned jsem to zavrhl a žadonil, aby se mne ujala paní doktorka sama. Ustrnula se nade mnou. „Sestři otevřete okna a jdeme na to“. Položily mne na prkno, obložily spoustou roušek a otevřely stehy. „Už to teče, sestři chytejte to!!!“ Sestra se snažila, leč nestíhala. Cosi se mi valilo mocným proudem po boku. Jukl jsem, co se to děje. Z otevřeného břicha vytékaly tak tři kila shnilých banánů. Ale jako banány to cítit nebylo. Pochopil jsem ta otevřená okna a lehce omdlel. To nejhorší na mne však teprve čekalo. Rána se musela vyčistit, desinfikovat a dostal jsem tam tři dreny. Když se vám někdo hrabe v otevřené dutině břišní, tak je to zážitek na celý život. Nemohu říci, že by to vysloveně bolelo, ale v tu chvíli bych řekl i to co nevím. Děs! Naštěstí paní doktorka měla zlaté ruce a vše dělala s citem. Byl jsem vděčný i za ty tradiční kecy typu: „ty chlapi dneska nic nevydrží“. No, kdybych tohle absolvoval v oné nemocnici… Brrr…
Druhý den mne přivezli na výměnu drenů. Bylo to o to pikantnější, že horečka opadávala, vše jsem lépe vnímal a navíc jsem věděl, co mne čeká. Díky tomu, že jsem nebyl v péči nemocničního felčara, ale skutečné lékařky, se to dalo zvládnout. Třetí den jsem se přivezl vlastním vozem, neboť jsem prý již vyčerpal své nároky na sanitu. Dreny jsem měl celkem týden, pak šití, párání atd. Ještě jsem si hodně užíval a na památku mi zůstala ohyzdná jizva. Jsem však naprosto vyléčen ze seriálů typu „Nemocnice na kraji města“, „Chicago hope“, „Emergency“ apod. Když v nich vidím doktora, jak usedavě roní krokodýlí slzy nad trudným osudem svého pacienta, mám chuť tu kisnu vyhodit z okna. Skvělá paní doktorka z naší polikliniky, které jsem velmi zavázán, trošičku přispěla k mému lepšímu pohledu na naše zdravotnictví, ale do špitálu mne již nikdo nikdy nedostane. Prostě odmítám být znovu kusem masa na zpracování.
(4x známkováno, průměr: 1,50 z 5)