Horká letní srpnová neděle se chýlila ke konci, kostelní hodiny odbily 21:45. Rozpálenou vršovickou ulicí se pomalu šine stříbrný Renault Thalia. Její řidič obezřetně pozoruje řady zaparkovaných aut s nadějí, že se mu podaří zaparkovat méně než kilometr od baráku.
Vlastně je to standartní obrázek, snaha o zaparkování ve Vršovicích po 17:00 připomíná pokus o nalití litru vody do půllitrové lahve. Peklo na zemi.
Konečně, po dokončení cca osmého čestného kolečka po Vršovicích, se na řidiče usmálo štěstí – volné místo. Sportovní ulice, vedle stadionu Bohemians. Parkování na levé straně kolmo, na pravé podélně u chodníku. Volné místo se nacházelo na levé straně, řidič začal blikat doleva, když se v protisměru vynořilo auto. Modrá Škoda Fabia, Social Edition – usoudil řidič podle černých zrcátek a nárazníků. Fabia se blížila – dle poskakování a vlnění na dlažebních kostkách – rozhodně rychleji, než dovolují předpisy. Řidič nechtěl působit zbytečné zmatky, tak zastavil a dal přednost protijedoucí Fabii – odbočoval přeci doleva.
Potom se to stalo.
Blížící se Fabia prudce zabrzdila, kola nepatrně hvízdla a bez blinkru elegantním obloučkem zaplula do řady. Prázdné místo zmizelo stejně, jako když se uklidní voda na hladině poté, co do ní spadne kámen.
Vršovice by si dál poklidně užívaly ospalého nedělního večera………. Kdyby se řidič odevzdal osudu a pokračoval v hledání. Jenže ten malý kousek světa se měl stát svědkem velké události…………
Thalia stojí dál, bliká levá strana. Motor běží, větrák hučí naplno, z přepadu klimatizace kape voda a vytváří pod autem rozmanitý obrazec. Náhodný kolemjdoucí by si řekl – kam tady chce odbočovat, blbec. A šel by si po svém.
Za pár vteřin se změnil malý detail celé scény – zhasla potkávací světla, a k levé blikající straně se přidala i pravá. Zaskřípěla zatahovaná ruční brzda. Cvaknul zámek, dveře se otevřely a řidič vystoupil. Napřímil se do dvou metrů své výšky a přišel k Fabii, ze které vystupovalo cosi. To cosi mělo podobu mladého muže, kolem 20let, dle místní typologie frikulín jak vyšitej. Jen kšiltovka nakřivo chyběla. Rozvinul se následující rozhovor:
F: Frikulín
V: Vincenzo
S-J: Screw-jack
V: To snad nemyslíš vážně. Seber se, skoč to tý piksly a zmiz. Tady parkuju já. (nasraně)
F: Co je, vole? (arogantně)
V: Co je? Deláš si ze mě prdel? Okamžitě tahni do hajzlu, než si Tě podám. (víc nasraně)
F: Vo co Ti de? (arogantně)
V: Vo co mi de? De mi vo to, že já tady jak magor čekám než přejedeš, dávám Ti přednost, abych moh zaparkovat, a ty to tam pošleš jakoby nic! Dobře si musel vědět, že tam chci zaparkovat, neměl sem kam jinam uhnout. A ty se dolu řítíš jak splašenej, abys na poslední chvíli šel na brzdy a pošleš to tam. Naposledy Ti řikám pal vocaď, než se fakt naseru. (seru atomový hřiby, dusím se vztekem)
F: Di do prdele, nemam na Tebe čas. (otrávěne)
V: Máš poslední možnost, pak to začne bejt špatný…….. (tiše, z koncentrace arogance a blbosti mi dochází kyslík)
F: Vo co Ti de? Ser se do někoho jinýho. (nervózně)
V: Vo co mi de? Vo princip. Protože tohle se prostě nedělá, chápeš? Já bych si to v životě nedovolil!!!!!!!! (nasraně)
F: Hmmm………. (otrávěně. otočil se, otevřel pátý dveře a začal si sbírat nákup z kufru)
V: Jak chceš. Odjedeš nebo ne? (rozhodně)
F: Di do hajzlu. (otrávěně)
V: Máš cos chtěl. (tiše. Frikulín se vítězoslavně usmál. Řidič odešel k Thalii, otevřel kufr, a začal odšroubovávat hever. Zatímco uvolňoval hever, díval se na frikulína. Za pár vteřin bylo hotovo. Konec heveru pevně svíral v ruce, a pomalým krokem přišel k Fabii.)
F: Co je, vole? Ses posral? (udivěně)
V: Zatim ne. Tak vypadeš nebo ne? Já to myslim vážně. (tiše)
F: Di do píči, ses zbláznil? (nejistě)
V: Jo. Jeblo mi. Definitivně. (rozhodně. Frikulín instiktivně uskočil – řidič zvednul hever, ovšem bez úmyslu udeřit, pouze si s ním začal hrát – asi jako když si s baseballovou pálkou boucháte do dlaně druhé ruky.)
F: Ty seš magor! Ser na to! Di do prdele! (hystericky)
V: Dost možný. A navíc mě to baví. (vesele, s úsměvem na rtech. Zvedl ruku a napřáhl se………)
F: ……….ticho. Rychle zabouchl páté dveře, skočil do auta, nastartoval, vycouval a s hrabaním a pískotem pneumatik zmizel.
Řidič tam chvíli stál, v napřažené ruce hever…………. Po chvilce ruka klesla, na rtech se objevil náznak úsměvu. Otočil se, přišel k otevřenému kufru, a hodil hever dovnitř. Tlumené žuchnutí bylo přerušeno zabouchnutím víka. Pomalým krokem přišel ke dveřím, unaveně nasedl, pohodlně se opřel a zavřel oči. Možná je měl zavřené vteřinu nebo minutu, to už nebylo důležité. Zaskřípěly uvolněné pakny, se suchým klapnutím se ozvala zařazená jednička, zhasly varovná světla a Thalia skoro neslyšně vplula na prázdné místo. Motor zhasl, světla zhasla…….. Dveře se zabouchly a ozvalo se tupé řachnutí centrálního zamykání. Naposledy dvakrát blikly varovky – signál uzamknutí auta, a poté byly slyšet jen pomalé kroky na kočiččích hlavách. Naposledy se ohlédl – a na tváři se mu objevil spokojený úsměv.
Možná si řeknete, proč takovou banální story označuji velkou událostí – bylo to pro mě poprvé, co jsem na někoho vzal cokoliv co se dá použít jako zbraň. O to je pro mě větší uspokojení, že jsem se dokázal natolik ovládnout, že jsem ho tím heverem nepřetáhnul, i když na misce vah chyběl pro ránu pověstný chlup.
Pro všechny které mě označí za rabiáta – nestydím se za to. A udělal bych to znova. Byl jsem rozhodnutej ubránit si svoje místo na slunci a žádnej zasranej mladej hajzl bez špetky vychování mě nedonutí přehodnocovat priority. Hájení principu jsem z roviny teoretické převedl do roviny praktické. Na hever došlo až poté, co se projevila absolutní neochota zamyslet se, co vlastně provedl, spolu s předvedenou arogancí. Na hrubý pytel hrubá záplata.
Několikrát tu proběhlo heslo „na každou svini se někde vaří voda“. Tahle svině se uvařila.
P.S. Screw-jack se rozhovoru účastnil, ovšem jen jako tichý společník. Považoval jsem za správné ho v rozhovoru zmínit.
(1x známkováno, průměr: 4,00 z 5)