Článek obsahuje sprostá slova, takže by ho neměl nikdo číst.
Neodradil jsem Vás? Ok, tak do toho…
Tedy k tomu co se stalo. Jedu po ránu do práce a jsem na pomezí spánku, rozespalosti a úvah co mne zase „hezkého“ čeká. S vědomím, že zázraky se občas dějí, koukám že se uvolnila sedačka v tramvaji. Charakterně toho využiju a neutrálně čučím z okna. Koukám po lidech venku a při spatření asi stopáté prudce moderní slečny ve zvonáčích muj mozek mi automaticky hodí informaci že je patrně nějaká továrna kde je lisují, podobně jako miss, nebo takzvané superstar. Jinak si to neumím vysvětlit – patrně ve snaze se nějak odlišit vypadají všichni stejně a poztrácet občanky, pochybuju že si vzpomenou kdo je kdo. Zkrátka ranní standard, všechno na jedno kopyto, v tomhle konkrétním případě na jednu píču, popřípadě gelovou hlavu na téma ukaž, jak mě volízla sousedovic kráva.
Ohledně módy to D-F vystihl ve svých článcích tak, že k tomu nelze prakticky nic dodat a proto jen malou vsuvku. Jedna z nemála věcí, která mne na základní úrovni myšlení točí je naprostá neschopnost vymyslet něco nového a originálního namísto třístého kopírování hnusných a dávno opuštěných směrů, nad kterými vysí pověstné Cimrmannovské „Tudy ne, Přátelé.“
Beru že osobní vkus je každého boj, proto to neřeším – v módě se nevyznám, sám mám jasno takže je mi v zásadě jedno. Mně se pumpky a Tyrolák taky nelíbí, a nikdo mi patrně nevysvětlí jak je do dokonale krásný, šik a jak na tom ulítává.
Nicméně žijeme v proZmrdí společnosti – a tak teda proč ne, zvonáče sou šlágr. Podle mojeho rozumu a logiky očekávám do dvou let návrat módy barevných čelenek a růžových kombinézešššek z let osmdesátých. Když se do toho narve Heidi Klum, nebo podobná živnost na téma „zaplaťte a pak ze mě udělejte co největšího blba“, vulgo šlápota s větším sociálním zabezpečením než má průměrná Eržika, nebo Nataša z E55 asi to projde a pár let nebude zas možné zakoupit nic jiného.
Jediné, co se zdá být rozumné je doporučení nevyhazovat pozůstalost po prapředcích z první republiky, protože tak je šance přijít k nejmodernější konfekci zadarmo a v předstihu. Vzhledem k tomu, že mám delší vlasy, vážně uvažuji o tom, že nebudu vylézat z bytu jinak než s kopretinou v hubě, vytetovaným Americkým orlem na prdeli, náušnicí s půlměsícem a nápisem „Bělochům stejná práva“ na prsou, abych byl politicky korektní.
Možná to vylepším ještě o to tričko s Otto Skorzenym. Che Guevara je pasé, Usámu mi nepovolí – i když dejme tomu pár měsíců a možná to bude taky hrdina – podobně jako Stalin, nebo Mao-Tse-Tung, kterého na triku nosit můžu. Charakterizoval bych to jako Sandokanův syndrom. Tedy vezmi dostatečně brutálního magora bez skrupulí, svědomí, pudu sebezáchovy s dostatečným egem a máte skvělý materiál pro proletářského hrdinu, nebo symbol nové Banánové republiky.
Ještě jednu poznámku si neodpustím a o to je zase nový neoneoneopunk. Obrovská móda „kohoutů“ z padesátých let a tudíž prudká novinka. Ultrazmrdí pseudopaknáči zaplavují média a jsou strašně IN, jak už to tak v těchto případech bývá. Možná je to můj osobní trabl, že v tomle případě zatraceně dobře vím o čem je řeč a mezi těmito lidmi jsem aktivně prožil nějakou dobu, než jsem zjistil, že mi nevyhovuje žebrat o drobáky, žít ve squatu a nemít na cigáro.
Být zastáncem nějaké myšlenky a životního stylu patří i to dát ji najevo i navenek. Pokuste se říct nějakému Harleyáři že je debil co si na motorkáře jenom hraje a klidně přijdu sebrat vaše zbytky ze silnice. jde tu jen o další snahu zapózovat aniž příslušný zmrd má páru o čem je řeč a pod vlivem moderního trendu je drsnej, aniž by na tom měl alespoň minimální zásluhu, nebo nedejBože pro to něco udělal. Koho zajímá o čem je punk, a s ním i móda spojená, koukněte se tady.
Takže zpět – jedu si v tramvaji, dokonce i sedím na sedačce, žádný důchodce v dohledu (v době kdy jedu do práce není nikde v řeznictví otevřeno) a najednou přes můj opar mlhy slyším: „Hmhmhm UHNI!!mhmh!“
Nevěnuji tomu pozornost – nejsem fanda na problémy a celkem dovedu pochopit, že měl někdo těžkou noc, kdy se mu postavilo do cesty víc flašek, než bylo únosné. Tedy sedím, dál čumím do blba když v tu chvíli mne ovane dech, který by skolil i Zombii v plném rozkladu a onen hlásek šeptne:
-„HmhmhmPusťMě!!Hmm“ hlasitostí, která by spolehlivě otřásla Titanicem.
Zprvu jsem netušil, co mam kam koho pustit, upustit, nebo cokoliv, ale po chvili moje rozespalost naznačila ze sedim v tramvaji a dala signál očím, aby se pokusily vnímat realitu nepřibarvenou o mé momentální myšlenkové pochody. Prvním pohledem zjišťuji že cosi, co ke mě mluví je slintající (to nekecám), páchnoucí, šilhající ale jinak vcelku zdravé cosi, které si vybralo v řadě obsazených sedaček právě mne. Má to pod rukou krabici s Puzzle a noviny, čímž patrně naznačuje, že umí číst.
Je to neoholené a zřetelně běloch, takže jsem v prvé řadě vyloučil komunikační problém – přiznávám, že když žiju v Praze, pocvičit se důkladně v jazyku kmene Qhuara z Jižní Afriky moc šancí nemám. Omlouvám se tímto všem Afričanům a slibuju, že na tom budu pracovat.
Cosi nade mnou stálo a slintalo. Vyloučil jsem možnost, že jde o vetřelce v ranném stadiu a řekl jsem: „Támhle jsou místa pro invalidy!“ a ukázal na příslušná sedadla k tomu určená. V tu chvíli jsem považoval problém za vyřešený, protože jsem pochopil, že jde o mentálně postiženého člověka vulgo obecního blba, či blázna, jak se mu říkalo za Rakouských-Uheráků. Nicméně individuum stálo nade mnou dál. Přejeli jsme dvě stanice. Statečně jsem zápolil s možností dýchat a uhýbal slinám které mne míjeli skutečně jen o milimetry.
Řekl jsem si, že se hodím do klidu – zbývá pár stanic a asi by v práci neradí viděli jak mám oděv potřísněný nějakým blíže nespecifikovaným značkováním.
-„HmhmhmmPUSŤMĚEhmmm!“ zahuáhlalo cosi o poznání výhružněji a šťouchlo to do mě krabicí. Nejsem adrenalinový týpek, vzal jsem v potaz že chudák námi sponzorovaná menšina neví co dělá a řekl jsem si, že to nechám být. Pak jsem ucítil, že mne to cosi chytlo za mikinu. Zintenzivnělo to mumlání a mě se udělalo rudo před očima.
„Dej tu pazouru ze mě.“, řekl jsem klidně, leč tónem, který povětšinou zabírá na Jehovisty, aktivisty, podomní obchodníky a podobné parazity.
To začalo vřeštět a cloumat mojí mikinou – a situace dospěla k závěru. Uslyšel jsem zvuk trhané nitě mé mikiny a s pocitem „kurva tak tohle teda ne“ jsem tomu mentálně postiženému spoluobčanovi jednu vypálil.
Debil padnul na prdel, chytil se za rypák a rozbrečel se. Jeho další osud neznám, protože jsem dojel právě na zastávku, kde obvykle vystupuji a totéž jsem taky udělal.
Nejsem na celou událost vůbec hrdý. Nepovažuju ji za vrchol svého života, jednak proto, že nefandím Baníku a tudíž násilí je pro mne až posledním argumentem při řešení sporu a jednak proto, že dobře vím, jaké mám sám mouchy a jakej sem byl grázlík za mlada, mám v sobě zabudovaný jistý model zvýšené tolerance k okolí i k jednotlivým činům.
Píšu o tomto ojedinělém incidentu (Pro „fandy“ – jasně jsem to já Sinnister a běžně jezdím tramvají s brokovnicí a v kukle, jsa permanentě na lovu dementů) spíš že to ve mně vyvolalo určité myšlenkové pochody.
Když jsem vystupoval z tramvaje cítil jsem přesně tohle:
Vůbec nic.
Bylo mi to totálně šumák. Bylo mi jedno, jak to s ním vypadá, nebo co s ním bude dál. Bylo mi úplně jedno, jestli se to slaboduché ono nenaštve a nezaůtočí na ostatní cestující, kteří nemají moji „postavičku“, váhu a neochotu ustupovat donekonečna agresivitě i za cenu vyhrocení situace. Asi jsa Pražák, zachytil se ve mne první virus společnos
1. Příznak společnosti – nezájem o okolí, neochota řešit cokoliv v prospěch všech nezištně jako reflexe na okolí.
Není to zase tak divoké – slepcům pomáhám, neparkuji na místech pro invalidy a v obchodě pozdravím, požádám i poděkuji. Mluvím tu o absenci zájmu o obecné záležitosti – tady si dovolím uvést další příklad ze života: Stojím na zastávce a čekám na tramvaj. Na protější straně kolejí zastaví jiná, výstup nástup a se zřetelně zavřenýma dveřma odjíždí. V tu chvíli se s dusáním progóluje (nevím jaké termíny používa Americký fotbal – ale používejte ramena, chrániče a bejzbolku pro nejrychlejší postup davem a a jste zhruba v obraze) nějaký typan (asi skejťák-puberťák, nevím, nerozpoznám jemné nuance v záplavě kapsáču, čepic a náušnic.) oderve dveře tramvaje a mačká se dovnitř. Rozjetá tramvaj brzdí – a v tu chvíli se zvedne nějaký padesátiletý pán, jedním gestem, vykopne hovado z mezidveří tamvaje. Debil padne na záda, tramvaj odjíždí, debil se zvedá a řve, že dotyčného zabije, počká si na něj, ale v davu okloních cestujících mu nezbude nic jiného než počkat na další tramvaj. Je zřetelně plný hněvu, hormonů, guláše z cojávím čeho, nicméně podle mého názoru je to celkem fér, protože teze „na hrubý pytel hrubá záplata“ fungovalo pomerně dobře víc jak 800 let a v zásadě v tom nikdo neviděl zásadní újmu na svoje ego. Z toho vyplývá další věc:
2. Příznak společnosti – snaha měřit každému jinak, zejména pak sobě a když na to nemám, popřípadě čuchám v tom svůj profit, řvu ohledně svých práv. Základní poučka zní: Čím větší kulový o tom vím, o to přidám na hlase. (SocDemoGrácie v praxi)
Jak už jsem se zmínil, předpokládám že i tohle byl incident ojedinělý a většina mých cest v MHD probíhá poměrně nudně. Nechci se v tom nijak výrazně rochnit – ale jak tak koukám, z médií a z okolí jsem nabyl dojmu že svět se skládá jen z ojedinělých incidentů, ale mám velmi intenzivní pocit že se jaksi velice periodicky opakují. ztoho bych odvodil třetí a pro dnešek poslední příznak:
3. Příznak společnosti – dávat svinstvu pozitivní nádech, trapnosti zelenou a sobeckost s bezohledností omlouvat tak dlouho, až je z toho nakonec klad, nebo alespoň etnické specifikum.
Problém, kolem kterého se tu všechno je podle mne jasný a srozumitelný. Jde o prostou slušnost – což je termín který momentálně je společnosti cizí, protože slušnost se s penězi ani s osobním profitem neslučuje, tudíž je na černé listině. Nevím, jestli jsem sám, kdo to tak cítí, jen mi přijde že se standartními postupy, euronárodním štěstím, příručkami pro managery a prudkou potřebou prodat cokoliv ať to stojí za sebevětší hovno slušnost jaksi nepasuje a tudíž je na obtíž. Tohle považuji za elementární – pokud je nám cpána na zálkadní úrovni bezohlednost, stav těžko bude jiný a naočkované osoby se budou chovat stejně, vulgo přirozeně podle výchovy i kdyby se hlaovu státu stal Dalajláma. Svým způsobem chápu, že má šanci přežít jen nejsilnější náboženství (a Bůh peníze rozhodně náboženstvím je – hádejte kterému Bohu bylo postaveno v posledních 200 letech nejvíc chrámů … Bankami počínaje, přes Cinemamonstra, Hypermarkety, Bauhausy a válečnými konflikty konče), proto mi přijde že postapokalyptické vize nejsou až tak vzdálené tomu, co nás jednou stejně nemine. Jediné co mi zatím z toho dává smysl je prodat trabanta a koupit si Desert Eagle, nebo našetřit na rodinnej tank.
Nebo vysvětlit dětem, co je slušnost.
(Zatím nikdo nehlasoval)