K sepsání tohoto kusu mě inspirovaly dvě situace, do kterých jsem se dostal v uplynulém týdnu. Obě se staly v Praze a obě nedaleko Blanky. Kromě místa je ovšem spojují i další věci.
Příhoda 1
Sjížděl jsem z Prašného Mostu autem směrem na Vítězné náměstí. Ačkoliv je před křížením Svatovítské a Václavkovy dopravní značka o uspořádání jízdních pruhů, která informuje o dvou rovnoběžných pruzích, tak levý pruh velice záhy pouze odbočuje do ulice Gen. Píky a rovně nepokračuje. Všichni znalí to vědí. Ti slušní pocukávají v pravém pruhu až dolů na Kulaťák. Ti, kteří místo neznají a orientují se podle ukazatelů na silnici (nebo ti, kteří nechtějí čekat) jedou levým pruhem a pak se děj vůle boží. Ti první, mezi které se řadím já, jsou překvapeni, protože jejich pruh měl pokračovat rovně podle dopravní značky o několik desítek metrů dříve. Ti druzí překvapeni nejsou. Oba dva ovšem svorně sdílí potřebu zařadit se do pravého pruhu.
Řidičům pravého pruhu tikají nervy. Pocukávají v místě, kde se před otevřením Blanky jakž tak dalo jezdit a vůbec mají ze stavu dopravy nervy na dranc. I já jsem se nechal nachytat dopravní značkou a chtěl se zařadit od pravého pruhu docela na poslední chvíli. Nejprve jsem čekal na slitování. Ze strany pravopruhých ale nebyl žádný zájem před sebe někoho pustit. Zkusil jsem tedy dostat se do pruhu intenzivněji, ale řidič bílé skříňové dodávky byl důraznější a bylo jasné, že do pruhu se dostanu jen přes jeho mrtvolu, takže jsem popojel ještě o pár zbývajících metrů dopředu a „vecpal“ se před řidičku osobního vozu, která také sice výrazně gestikulovala, ale nebylo jí to nic platné, protože jsem byl v dobré poloze. Zásadní ovšem je, co následovalo.
Po zdolání kulaťáku jsem jel směrem na Suchdol, kde jsou na ulici Podbabská dva jízdní pruhy. Celou dobu jsem ve zpětném zrcátku viděl onu skříňovou dodávku, jak se velice agresivně probojovává stejným směrem, kterým jedu já. (těsné předjíždění, prudké brždění atd.). Když jsme se dostali na dvouproudovku, držel jsem se klidně za jiným vozidlem a bílá skříň překvapivě klidně za mnou. Pomalu jsem zvyšoval rozestup od přede mnou jedoucího vozidla a vytvořil tak místo, kam se bílá dodávka mohla vejít. Řidič skříně nezklamal, vyjel do levého pruhu, a když měl dobrou polohu, zařadil se velice rychle přede mě. Věděl jsem, že mě bude chtít vychovat a tak ve stejný okamžik, kdy on se zařazoval do pravého, jsem se já velice rychle zařadil do levého pruhu a už jsem jen viděl, jak skříň mizí v pravém zpětném zrcátku, protože stojí na brzdách. K jeho smůle jsem nebyl tam, kde mě očekával a tak vyrazil za mnou se zápalem řidiče formule 1. K jeho smůle se rychle blížila světelná křižovatka (V Podbabě), kde zrovna padla oranžová. Viděl jsem, skříň za mnou a rozhodl jsem se, že na oranžovou nepojedu, ačkoliv jsem jel zhruba 70. Ač nerad, nakonec jsem vychoval bílou skříň já. Jeho brzdy úplně nestačily, takže jsem musel zhruba dvakrát tlak na pedál uvolnit, jinak by skončil v mém kufru.
Vylezl jsem z auta a šel si se šoférem popovídat, abych zjistil, jak se mu daří. Nechtěl vylézt z vozu, jen pootevřel okýnko a byl překvapivě v úsměvném rozpoložení (asi byl rád, že dobrzdil). Vysvětlil jsem mu, že před kulaťákem jsem byl asi tak poprvé v životě a že se omlouvám, jestli jsem ho rozzlobil, ale ať se s tím smíří. Padla zelená a oba jsme si jeli po svém.
Příhoda 2
Ještě teplá. V Patočkově jsem zajel do Brusnického tunelu, který je hlídán úeskovým měřením s limitem 70 km/h-1. Doprava byla docela hustá a pravý pruh jel rychlostí okolo 60 – 65 reálných, km/h-1, pravý pruh byl rychlejší. Na tachometru jsem udržoval zhruba 74-75 km/h-1, abych se nezdržoval a zároveň nedostal obálku. Zhruba na úrovni Prašného Mostu (P6 je asi nějaká zakletá) se za mě zařadilo větší černé SUV s ústeckou značkou, které mě dojelo značnou rychlostí, a muselo asi podstatně zpomalit. Drželo se za mnou tak ve vzdáleností 1 až 2 metry, což nebylo příjemné. Chápal jsem, o co se mě snaží slušně poprosit a chtěl jsem mu uhnout, jenže pravý pruh v ten moment byl výrazně pomalejší a také jsem neměl nikde extra prostor, kam se zařadil. Kdybych hodně chtěl, asi bych to zvládl, ale také bych musel podstatně zpomalit. Kdyby bylo alespoň trochu dobré místo, rozhodně bych uhnul tak, jak mám ve zvyku. Nicméně nebylo. Držel jsem tedy svých +/- 70 km/h-1 a nenechal se vykolejit. Situace nebyla příznivá delší dobu, a když už se blížil můj sjezd, povedlo se mi konečně zařadit doprava a jen tak tak jsem neminul.
Nebudete tomu věřit, SUV zakličkovalo a sjelo za mnou. Zařadilo se na světlech vedle mě a sympatický energický pán na mě opět intenzivně gestikuloval znakovou řečí kmene Rocky Balboa. Odpověděl jsem mu jeho řečí s úsměvem na rtech a rozjel se směrem, kam jsem potřeboval. Rockymu to ovšem nedalo a rozhodl se mě následovat do Tróji. Chvilku jsme tak pocukávali k semaforům v Trojské, všiml jsem si, že pán si vyfotil moje vozidlo, ale nakonec se asi rozhodl, že se vrátí do Ústí bez rozvíření konfliktu v daný moment. Možná si mě šetří na později.
A proč to píšu?
Určitě si řeknete, že takových situací denně potkáváte stovky a není důvod o nich psát. Je to součást řidičského koloritu a v součtu se vlastně (zatím) nic nestalo.
Chci se ale zeptat, proč to takhle máme? Proč nemůžeme jezdit v klidu, nevytvářet nebezpečné situace, neporovnávat svoje ega s jinými. Proč mě musí vychovávat řidiči bílých dodávek a intenzivně na mě gestikulovat řidiči černých SUV, kterým jsem vskutku nic moc neudělal? Proč je to takové klišé?
Odpověď vidím v našich frustrovaných životech. To málo, co můžeme ovlivňovat, se děje na silnici. Řidič je jeden pohyb volantu od smrti, je šéfem situace. Dokud jedeme sami po dálnici nebo horské silničce, je to skvělé. Jenže v okamžiku, když provoz zhoustne, nebo se sníží naše možnosti ovládat situaci (semafory, kolony, cyklisti, slučující se pruhy, doplňte), přestáváme mít situaci pod kontrolou a stáváme se agresivnější. Chceme být pány situaci, a tak si to budeme vynucovat. Silou, agresí a hulvátstvím.
Chtěl bych se upřímně omluvit pánům v bílé dodávce a pánovi v černém SUV. Nemám proti nim nic, jsou mi vlastně docela ukradení. Nikoho z nich jsem nechtěl nijak vychovávat, nikomu jsem nechtěl blokovat cestu. Chtěl jsem v klidu dojet z místa B do místa C (na místě A jsem už byl). Věřím, že jste oba milí a sympatičtí pracovití chlapi, kteří jen nemají nervy z ocele, za což Vás nikdo nemůže obviňovat. Zkuste příště ale přeci jenom ohleduplnost, kterou si vynucujete od okolí, aplikovat i vy. Všem se bude všem jezdit lépe.
17.04.2016 Šmoulla
(207x známkováno, průměr: 1,43 z 5)