… jak díky naprosté byrokracii vyhazovat prachy vidlema a ještě zabít nadějný projekt.
V úterý jsem se spolu s cca 20 dalšími účastníky měl informační schůzku k tomuto projekt na NIDM, příspěvkové organizaci. Jako jediný jsem nebyl v této oblasti profesionálem , všichni ostatní byli učitelé, zaměstnanci DDM atd., tedy všichni do určité míry závislí na státu, já to táhnu pouze ze svých soukromých peněz a z peněz sponzorů. Navíc jsem za celý svůj život pracoval ve firmách na státu závislých pouze 4 měsíce, zbytek života pracuji v soukromých firmách a mám tedy o slovu „efektivita“ a jeho významu poněkud jiné představy. A měřítko efektivity u mne představuje především poměr náklady/výnosy , tedy v tomto případě náklady na projekt/kolik peněz se dostalo k dětem. A v tomto měřítku se jedná o poměr katastrofální.
Nicméně se nedomnívám že je to vina těchto pracovníků. Jsou to nadšenci, pro které to není jen práce, ale dětem se věnují i ve volném čase. Celý problém je ten, že si každý úředník chrání flek. A jak ho ubránit nejlépe? Tím že se stanu, pokud možno ze zákona nepostradatelným. Pokud není zákon, stačí i prováděcí vyhláška, nařízení vlády, v nejhorší i interní předpisy. Totéž platí o EU, kde navíc platí – když se v Bruseli (vzor si doplňte sami) uprdnou, tak se v Praze poserou. Takže ze státu který měl sloužit lidem, se stal moloch kde se 90% práce dělá zbytečně – jen aby se úřednictvo zabavilo navzájem. Navíc kontrola je mizerná, dle kamarádů ajťáků je průměrné využití počítačů cca 30% času…
Takže k tomu, k čemu mě stačí blok, tužka, telefon a e-mail, je třeba tuna papírů a 4 úředníci na plný úvazek a více jak rok zbytečné práce.
Uvedu příklad. Nejdůležitější je „spárovat“ děti a jejich rádce….. takže potřebuju databázi dětí a rádců. Jak by to vyřešil „normální“ člověk? Zakoupením 2 notýsků po dvacetikoruně a propisky. Jak to řeší stát? Zavedením databáze, zaregistrováním databáze u ÚOOÚ, výběrovým řízením na dodavatele databáze a serveru, zajištěním zálohování, směrnicí k vedení databáze, archivací přístupů k databázi, ustanovením správce databáze, registrací oprávněných uživatelů databáze, ustanovením dohledu nad databází, písemným souhlasem každého zaregistrovaného ( samozřejmě s ověřeným podpisem, u dětí u obou zákonných zástupců)… a to jsem ještě nejmíň na půlku věcí zapomněl.
A jak to řeším já?
Projekt Síť
Protože podpora ze strany státu nebo dokonce z EU je strašlivá záležitost vyžadující profesionální byrokraty, několik let práce a ty děcka strašně rychle rostou, a pokud je nepodchytíme včas zapadnou do průměru, považuji za nutné něco začít dělat hned. Tedy si rozeberme situaci – máme dva hlavní problémy.
a) včas podchytit talentovaná děcka
b) sehnat jim podporu
Ten druhý problém lze vyřešit snáze.
Problém první: Kde ty děti brát? Tady existují dvě cesty – ve svém okolí (jako já většinu těch mých) a ve školách.
Oficiální cestou to ovšem půjde jen těžko. Každý ředitel či ředitelka si dneska maximálně chrání své postavení a tak nám těžko povolí i letáček na nástěnku. Podle mne to půjde spíš jinou cestou. Spousta z Vás má děti, a všichni z Vás dětmi byli. Znáte nějaké Pany Učitele nebo Paní Učitelky? Takové, které si dodnes pamatujete a rádi na ně vzpomínáte? Pokud ano, promluvte s nimi o Síti. Pokud budou ochotni pomoci, dejte jim vizitky, ať je rozdají vytypovaným dětem. Dávejte letáčky do škol, knihoven, v práci na nástěnku… musí se o nás děti dozvědět.
Problém druhý: Jak je podpořit?
Tady je několik cest. Ale ta nejdůležitější – děti potřebují rádce, někdy i hmotnou podporu (počítač, měřák, součástky) , ale bez rádce se neobejdou nikdy. A právě rádců je nedostatek, ale najdou se. Děti se taky najdou. Takže zbývá to nejdůležitější – spárovat je :) A to je právě úkolem Sítě.
Chcete být Rádcem?
Dobře si to rozmyslete! Tohle nejsou obyčejné děti. A pomáhat jim je sice velká radost, ale taky tvrdá práce. Intelektem jsem sice dospělí, ale emočně a zkušenostmi rozhodně ne. Navíc potřebujete díky jejich charakteristickým vlastnostem i ocelové nervy.
Jaké vlastně tyto děti jsou? Velice chytré, citlivé, ale na druhou stranu taky pekelně labilní, příšerně paličaté a své. Vymlouvat jim když si něco umanou nemá moc cenu, pokud jim nehrozí nebezpečí tak je nejlepší je nechat ať to zkusí. Nejdůležitější je získat si jejich důvěru. To jde dost těžko. Jednou z charakteristických znaků vysoké inteligence je i určitá „emoční plochost“ a apriori nedůvěra, včetně problémů s komunikací. Donutit je třeba zavolat cizímu člověku (třeba z technické podpory) je u většiny z nich zejména v nižším věku (tak do 16-17 let) práce srovnatelná s výstupem na Mount Everest pozpátku.
Neodradilo Vás to? Tak pár charakteristických příhod:
V debatě: To já už plastické trhaviny nedělám od jedenácti let….. to je mi taková nuda…. to poslední půlkilo jsem už dávno odpálil…..
Ukazuje mi ve dvanácti letech Teslův transformátor: Podívej se jaký jsou ty blesky krásný…. a povšimnu si napájení – 4 transformátory z mikrovlnných trub v sérii – výsledné napětí 10 000 Voltů přivedeno na holé vodiče cívky – zásah nemá to dítě sebemenší šanci přežít….
Přežili jste popis takových situací bez infaktu nebo mrtvice? Pak by jste mohl být tím správným….
Jak to vlastně probíhá? Já jsem takový „manažer“. U mne se sbíhají nabídky pomoci od dospělých a požadavky na pomoc od dětí. Pokud se jedná o požadavek na rádce, proberu svou databázi a předám Skype kontakt – zeptám se rádce zda je ochoten stále pomoci, pošlu kontakt na Rádce dítěti, a pak už je to mezi nimi. Na mne se obracejí jen pokud potřebují pomoci s něčím dalším. Pokud se jedná o požadavek na finance nebo hardware, řeším to s nimi – vyžaduji samozřejmě kdo, proč a na co potřebuje konkrétní pomoc. Podle toho buď seženu požadované věci sám, nebo požadavek zveřejním na blogu a vyčkám reakce.
Chcete se tedy stát rádcem? Napište mi. Potřebuji Váš Skype, telefon, jméno, obec, obor ve kterém jste se dětem ochotni věnovat. Jednoznačně dávám přednost už lidem, kteří mají už aspoň jedno dítě, jsou už „trénovaní“a mnohem klidnější. Navíc díky obvykle vyššímu věku (Tj. kolem 30 let) mají i spoustu praktických zkušeností a děti spíš komunikují se staršími, s lidmi kolem svého věku mají problémy. Počítejte i s tím, že budete muset komunikovat i s jejich rodiči, každý rozumný rodič se zajímá s kým se vlastně baví jeho dítě a co vlastně dělá.
Chcete nám pomoci, ale nechcete být Rádcem? Ozvěte se mi prosím, nějak se domluvíme – kluci potřebují dost často vyřazenou výpočetní techniku, měřící přístroje, součástky…. většinou to ale řeším u jednorázových akcí zasláním na mou adresu, nechci rozdávat jen tak kontakt na ty děti, na Inetu nikdy člověk neví kdo je na druhé straně.
(Zatím nikdo nehlasoval)