Při čtení D-fensových starších kusů jsem narazil na článek „Jak jsem sháněl čerpadlo“ a zapřemýšlel. Měl jsem totiž během svého krátkého života tu čest stát na obou stranách barikády.
Pracoval jsem jako obsluha na čerpací stanici.
Ne, nejsem jeden z těch dementů, kteří sotva dochodili základní školu a jiná alternativa než pumpa u nich nepřipadá v úvahu. Vedoucími zaměstnanci na čerpačce byli moji rodiče, takže jsem tam pracoval coby student VŠ v rámci brigády. Ponejprv pouze přes léto, později, kdy jsem trochu natahoval školu i nastálo, po dobu devíti měsíců než jsem si našel lepší práci. Suma sumárum to bylo něco přes rok.
Díky tomu, že mými nadřízenými byli moji rodiče, byly pracovní podmínky dobré, dá se říci, že jsem měl v poměru k ostatním zaměstnancům do jisté míry i trochu privilegovanou pozici. Přesto nebylo jednoduché přežít jednotlivé směny. Ohroženo nebylo mé fyzické zdraví, nýbrž především duševní. Všude samej vohnout a ksindl, a to jak mezi zaměstnanci, tak mezi zákazníky.
Ze začátku na pumpě nebylo otevřeno non-stop, nýbrž od 5 do 23 h. Celý ten čas pokrývali dva lidi, tedy 18ti hodinová směna. Tohle 2 dny po sobě a pak 4 dny volno. Od té doby, co se otevírací doba upravila na 24 h. režim, dělaly se „pouze“ dvanáctky. Dnes pracuji duševně a většinou 8 hodin denně, a tak není divu, že po těchto zkušenostech mi pracovní doba uběhne jako nic.
Vstával jsem v půl páté ráno. Většinou chodím spát kolem dvanácté, takže si lze dobře představit, jak sem se ráno cítil. Hodil jsem na sebe oblečení a skočil na kolo. Cestou jsem se probudil. Po příjezdu na pumpu jsem vynosil krámy, tzn. stěrky na mytí oken, konvice s vodou a reklamní poutače, převlékl jsem se a kolegyně mezitím počítala kasu. Pak se otevřelo. Ze začátku přijelo pár taxikářů, pak přišli na pivo makáči z místní firmy. Do toho dodavatel kytek a chlápek z bagetama. Od sedmi nastal šrumec. Začala se štosovat auta a člověk chvíli nepostál. Poněvadž jsme vždy měli levné a kvalitní pohonné hmoty, dveře se u nás div netrhly. Za den cca 1000 až 1500 zákazníků, což už je docela síla. Stav obležení trval zhruba do 19 hodin, pak se situace uklidnila a jezdili zas převážně taxikáři. Téměř každý den přijela cisterna s palivem. Poněvadž stáčení bylo debilně umístěné u stojanu č. 1 a 2, zasrala cisterna 1/3 celé plochy k tankování. Při stáčení se měřily zásoby paliva v podzemních nádržích. Šetřílkové nenainstalovali elektronické měření, a tak se měřilo tyčí. To se otevřela nádrž, strčila se do ní tyč a podle toho, v jaké výšce byla hladina, se určilo, kolik v nádrži zbývá. To vše pro každou ze 4 nádrží, před stáčením i po něm, dále ráno a večer. Výpary voněly hezky.
V zásadě bych rozlišil 5 druhů zákazníků:
1. inteligentní a bezproblémové,
2. hloupé a problémové,
3. arogantní a problémové,
4. hloupé, arogantní a problémové,
5. ksindl (zloději a jiní).
První skupina přijela, natankovala, zaplatila a odjela do hajzlu. Paráda. Úplně nejlepší bylo, když platili hotově a brali jenom palivo. Vše ostatní jenom zdržovalo. Druhá skupina přijela, natankovala, popř. se pokoušela natankovat a nastaly problémy. „Dobrý den, mně nejde natankovat“; „Mně nejde otevřít nádrž“; „Nejde Vám vzduch!“; „Co se do toho mýho auta tankuje za palivo?“; „Co tam mám nalít za olej?“; „Já jsem si zapomněl peníze“, atd., atd., prostě děs a hrůza (žádnou z těch hlášek jsem si nevymyslel). Nutno podotknout, že v 99% problém vznikl blbostí zákazníka, který samozřejmě nadával nám. Uvedu pár příkladů stupidity.
Zametám na šestce, dva vedlejší stojany jsou volné. Přijede ženská, sere se na šestku a ještě mi nadává, co se tam motám.
Měníme ceny pohonných hmot, čili musíme na chvilku zavřít. Postavím k vjezdu ceduli „Zákaz vjezdu“. Přijede chlápek, objede ji, dojede ke stojanu a diví se, že mu nejde natankovat.
Mívali jsme různé nálepkové soutěže. Přijedeš, natankuješ X litrů, dostaneš kartičku a do ní nálepku. Pokup máš X nálepek, dostaneš nějaký bazmek. Přijede chlápek a zpupně povídá: „To mě ten hrníček přijde teda pěkně draho, za 6 nálepek po 15 litrech Vám tu nechám dva a půl tisíce!“ „Ještě k tomu máte ten benzín, pane.“ „Hééé, no jó, hmm.“
Přijde trouba, že mu nejde nafouknout kolo. „To musíte zmáčknout to tlačítko „plus“ na tom kompresoru!“ Otrapa za chvíli přišel zas, že mu to furt nejde. Bodejť by jo, když to tlačítko zmáčknul na půl sekundy.
Třetí skupina je horší, protože z hlupáků si lze dělat srandu, aniž by to poznali. Jeden příklad arogantního šmejda. Přijede, natankuje. Chce zaplatit kartou, ale nějak se posere autorizace. V tom případě je nutno zavolat do autorizačního centra, nadiktovat jim číslo karty a přejet kartu „žehličkou“. Jako na potvoru to v autorizačním centru nikdo nebere, takže chlápkovi vysvětluji problém, omlouvám se a chci hotovost. Chlápek se se mnou hádá, cpe mi kartu a tvrdí, že hotovost nemá. Nakonec jde do auta s tím, že na mě kašle a hodlá odjet. Stavím se před auto a vysvětluji, že by bylo rozumné zaplatit, jinak zavolám policii. Chlápek je vrcholně nasraný, jde do kufru, vytahuje peníze a platí.
Čtvrtá skupina je syntézou dvojky a trojky, tedy učiněná pohroma.
Skupinám 2 až 4 jsme říkali potížisti. Jsou to lidi, kteří nejsou schopni nakoupit bez problémů. Příklad dokonalého potížisty. Přijede, nejde mu natankovat, neumí zavřít nádrž. Po půl hodině přijde do krámu, motá se tam, furt si něco vybírá a zase to vrací. Neustále se na něco ptá. Pak si konečně vybere a jde zaplatit. Po namarkování si zase vzpomene, že něco nechce, takže to musím stornovat. Zapomene, že si natankoval. Zapomene si peněženku v autě. Chce platit kartou, ale nezná PIN, kromě toho na ní má málo peněz. Chce účtenku na žvýkačky, ale na sušenky ne, takže to musím rozdělit do více plateb. Chlápek si děsně ověřuje, jestli jsem ho neošidil a podezíravě se ptá, proč jsem to namarkoval na dva účty. Pak zaplatí desetníkama. Poté se děsně vyptává na naši nálepkovou soutěž a furt to nechápe. Chce nálepku, ačkoli si natankoval jen 7 litrů. Uraženě odchází a vyhrožuje, že si bude stěžovat. Nejde mu nastartovat. Odtlačí auto ke kompresoru, kde neumí nasadit hadičku na ventilek. Pak přijde, že chce klíče od záchodu, ale nepřijde je vrátit. Po hodině konečně odjíždí.
Pokud je potížista sám, dá se ještě zvládnout, nejhorší ale je, když přijede s celou rodinkou. Rozjívení parchanti furt řvou a na něco hrabou. Maželka, stará megera je nepříjemná jak hovno na botě. Potížista dělá frajera a ze mě blbce. Když zmizí v oblacích dýmu ve svém Wartburgu, celá pumpa si oddechne.
Potížisti jsou otravní a vyčerpávající, ale nejhorší ze všeho je ksindl. Jsou to šmejdi, kteří kradou a vyhrožujou. Je to hovado, co ujede od stojanu bez zaplacení, je to banda cikánů, kteří se nahrnou do krámu a v mžiku mají půl regálu po kapsách.
Nejhorší zážitek. V noci přijel chlápek a natankoval za 1500,-. Platí pětilitrem, já vracím nejdřív 3 tisícovky a pak ty drobný. Jak jsem se otočil do kasy, šmejd shrábnul ty 3 tisíce a strčil si je do kapsy. Já vrátím zbytek a dám účet. „Ještě 3 tisíce.“ „Ty už jsem Vám dal.“ „No to teda nedal.“ „Třeba už je máte v kapse, kdyžtak se podívejte.“ „Co bych se koukal do kapsy, koukej je navalit!“ „Ale já už jsem Vám je dal.“ „Tak ty mi je teda nedáš?!“ „Já už jsem Vám je dal, nevidím důvod, proč bych Vám je měl dávat podruhé.“ Chlápek mlčí, funí, koulí očima. Já obsluhuji další zákazníky. Čekám, co udělá. Nakonec odchází s tím, že si na mě počká. Pro jistotu si počítám prachy v kase, ale žádné 3 tisíce navíc tam nejsou. Ráno, když odcházím, si raději s sebou beru násadu od stěrky na okno, ale chlápek už se neobjevuje.
Zákazníci po sobě nechávali neuvěřitelnej bordel. Taxikář si koupil bagetu, sežral ji v autě na parkovišti za pumpou a obal mu upadl od huby na zem. Pak vychlastal kafe z automatu a vyhulil cigáro. Obojí putovalo za igelitem od bagety. Nashledanou a přijďte zas.
Ukrajinci si koupili krabicový víno, pivo a vodku. Pak si sedli za pumpou na zídku a pili všechno dohromady. K tomu červený Petry a Tatranku. Obaly naházeli do křoví, kam se ještě vychcali.
Vidím cikána, kterak chčije na trávníku vedle pumpy. „Taky tady máme záchod“, volám na něj. Cikán čumí jak puk a chčije dál.
Přesto všechno jsem vždy byl na zákazníky slušný. Když měli nějaké problémy, nechal jsem je vynadávat. Pak se uklidnili a byla s nimi řeč. Pokud mi sdělovali nějaký přiblblý názor, souhlasil jsem. Jestliže si chtěli stěžovat, dal jsem jim ochotně adresu, kam se mohou obrátit. Snažil jsem se chovat profesionálně. Nicméně myslím, že ochota musí být oboustranná. Je jasné, že pokud se člověk setká s blbem, ať už na kterékoliv straně pultu, nedá se nic dělat. Hlavní je nenechat se vytočit, i když je to občas těžké.
Nyní navštěvuji čerpací stanice jako ten, kdo platí a vždy jsem strašně rád, protože být prodavačem opravdu není žádný med. Je mi jasné, že není krám jako krám, že se liší pumpa a butik, kam přijde za den dvacet lidí. Dle mého názoru je ale vždy nutno posuzovat konkrétního člověka a nenechat se strhnout k jakékoliv generalizaci. Vždyť i v obchodě, kde Vás někdy vyprudí, se na Vás může příště usmívat mladá, krásná a příjemná prodavačka.
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)