Nelze se vždy vyhnout tendencím škatulkovat. Vydělovat se z jedné skupiny a naopak do jiné se řadit. Jenže – v každém z nás je kousek zmrda, vohnouta či hulibrka.
Jak je to možné? A dá se změnit dominance některých těchto charakterů v nás?
Párkrát jsem na tomto webu přispěl a mnohem častěji jsem jej četl. Včetně velké většiny diskuzí. Přiznám se, že rootovy postřehy mě opravdu oslovily. Nikoli snad proto, že bych s nimi bezvýhradně souhlasil, ale s největší pravděpodobností pro jeho snahu přijít věcem na kloub a co je hlavní – pro snahu přemýšlet a formulovat řešení. Nedostatek této schopnosti je totiž přesně ten důvod, který do nás vpravuje vlastnosti, které nás dokážou spolehlivě zařadit mezi výše jmenované skupiny.
Ano, o tomhle jsem přesvědčen – neumíme formulovat a řešit problémy. Neumíme to, co se říká, že umí nekrofilní zoofil – přijít na to, kde je zakopaný pes. Tím „MY“ nemyslím vyvolenou skupinu, okruh lidí. Pojem „MY“ tady znamená celá společnost, jednotlivci v ní, zodpovědné skupiny. Prostě „MY“ jsme my.
Jak je možné, že stát, který již za své historie zažil pocit „být na výsluní“, se dostane do stadia, kdy jistá část jeho obyvatel má tendenci definovat jeho úroveň slovy jako úpadek, hloupost, tupost, hrabivost, strach, ignorace, kariérismus a podobně? Jak je tohle možné ve státě, na jehož příspěvek tomuto světu jsme na jedné straně pyšní (věda, hudba, literatura, sport) a na druhé straně se někdy až stydíme za to, že jsme češi? Důvod je jednoduchý – zůstali jsme trčet na povrchu. Ztratili jsme schopnost jít k meritu věci a ztratili jsme schopnost chápat podstatu.
Existuje cesta, jak z toho ven. Řekl bych, že se z toho dokážeme vylízat, pokud se ve škole budou naše děti učit:
– nejen číst, ale i vnímat co čtou
– nejen psát, ale i vyjadřovat myšlenky
– chápat podstatu problému, nikoli znát jeho popis
– přemýšlet, nikoli pamatovat
– diskutovat, nikoli přít
– že každá myšlenka má autora a tudíž opisování je krádež
– že bezpráví je zlo
– pracovat v týmu a přijímat jeho hierarchii(!)
– chápat, že pozice a moc není cíl.
Je něco takového vůbec možné? Každý, kdo prochází naším školským systémem nakonec spadne do jednoho či druhého pytle. Ten větší je určen těm, kteří pro průchod systémem a zisk titulu potřebují nejčastěji dobrou prdel (aby to odseděli) a velkou hlavu (aby do ní nacpali údaje). Nevypadá to tak, ale vzhledem k tendenci člověka jít cestou nejmenšího odporu, je tento přístup nejpohodlnější a vede přímo k cíli.
Druhý pytel zeje prázdnotou, nebo v lepším případě řídkostí. Lidé, kteří sem patří, mají jiný cíl. Jejich cílem není „mít vzdělání“, ale „být vzdělán“. Směřují, anebo se o to alespoň snaží, do hloubky. K podstatě. Vím, že je to obtížné, zvlášť v systému, kde odměna v podobě známky odovídá tomu, jestli dokážu říct to, co se ode mně čeká.
Všechno je to strašlivě paradoxní, zvláště v zemi, která dala světu postavu vpravdě obrovskou – Jana Ámose Komenského. Všichni jej známe jako „učitele“, stejně jako Bukowského známe jako „sprostého básníka“. Ale podstata nám uniká. Komenský byl neuvěřitelně hloubavý a odhodlaný člověk a jeho poselství daleko převyšuje jeho „učitelskou“ roli. (U Bukowského je to podobné :o).
Já vnímám východiska, neboli symptomy stavu našeho školství, asi stejně, jako se dá obecně vnímat jakýkoli systém, který má něco produkovat:
1. Neznáme-li efektivitu systému, špatně se definují jeho slabiny
2. Nenaleznou-li se slabiny, nelze nic spravit.
3. Pokud se systém neudržuje, klesá jeho efektivita.
4. To ale hned nepoznáme, protože neumíme efektivitu systému měřit.
5. Neznáme-li efektivitu…
Začarovaný kruh.
Navrhuji proto:
1. Měřit efektivitu vzdělávacího systému a to tak často, jak to má smysl. Po prvním stupni, po druhém stupni, maturita. Měřily by se praktické aplikace znalostí při řešení problémů, dovednost vnímání souvislostí a podobně. Měření by probíhalo anonymně z hlediska žáka, adresně z hlediska ročníku a školy. Měření by měly na starosti soukromé subjekty, které by o tuto zakázku bojovaly ve výběrových řízeních. „Testovací otázky“ by byly celorepublikově shodné – takže páťák z Chomutova by odpovídal na stejné otázky, jako páťák z Brna.
2. Testy by se vyhodnocovaly z jednotlivých předmětů. Jejich aplikace v otázkách by ovšem byly smíseny. Tím míním – testovací otázky by vyžadovaly použít k řešení problému dovednosti z různých předmětů. Vyhodnocením odpovědí bychom získali pomyslný žebříček porovnatelných škol a to v jednotlivých předmětech. Žebříčky by sloužily jednoduché školní sebereflexi – škola by například věděla, v čem je slabší, než jiné školy a kde naopak rozpoznatelné problémy nejsou.
3. Školy dostanou v rozpočtu peníze podle umístění v žebříčku. Zpočátku by byl malý rozdíl mezi nejlepšími a nejhoršími. Na příklad 102% oproti 98%. Každý rok by se rozdíl prohluboval až ke 110% oproti 90%. Trvalo by to 5 let.
4. Pět let by trvalo, než by lepší učitelé dostávali o 22% větší plat, než ti horší. Pět let by si ředitelé škol zvykali, že je potřeba přemýšlet o kvalitě odvedené práce. Naučili by se hledat ty lepší učitele proto, aby měli lepší výsledky a dostali víc peněz. Taky by tento systém dal šanci školám rozsahem malým, ale kvalitou velkým.
5. Jelikož vznikne ve školství učitelská kvalitativní konkurence, věřím tomu, že si udrží všechny ty , kteří ve školství jinak nezůstanou, protože mají „na víc“. Učitelům jednoho předmětu nebude jedno, jak učí i jiní kolegové. Ano, bylo by to asi dost bolestivé. Ale nebude jim jedno, jakou práci kdo odvádí. Je to špatně? Je špatně vědět, v jakém článku týmu je slabina a mít možnost to řešit?
Konkurence vede ke zkvalitňování produkce. Samozřejmě u některých institucí k přirozenému zániku. Že měření efektivity do škol patří, to víme. Že ho neumíme dělat, to víme taky. Vím, že je mnoho problémů na takové cestě a za každou mou větou mě napadaly tak dva argumenty, proč by to či ono nešlo. Ale fakt máme hledat důvody, proč by to či ono nešlo? Vždyť začátek řešení každého problému je prostý:
„Nahraďte slovo „problém“ slovem „výzva““.
(Zatím nikdo nehlasoval)