Pojem „demokracie“ jistě všichni znáte. Jedná se o často užívané slovo původem z řečtiny, vyjadřující slovní spojení „vláda lidu“ (demos = vláda; kratei = lid). Podobné údaje vám sdělí kdejaká učebnice sociologie a pokud ne, zkuste tu s názvem Forms of government for Idiots.
Historii názvosloví opusťme, jste erudovaní, je to ztráta času. Pojďme se věnovat raději faktům.
Zjednodušeně: Demokracii známe přímou, tj. kdy se přímo lid podílí na vládě a také demokracii zastupitelskou, ve které si lid (národ) volí své zástupce, kteří prostřednictví své osoby vykonávají vůli lidu a tento zástupce se také stará o potřeby svých voličů.
Postdemokracie vychází právě z druhé možnosti. Jedná se o zmrdí zřízení, které překonalo tuto křehkou, až naivní rovnováhu ve prospěch volených zástupců (zmrdů), na úkol voličů. Volené zástupce přestalo bavit poslouchat svůj lid. Poněkud se zvrhli a začali využívat moci lidem zprostředkované k výkonu jejich práce k tomu, aby se u moci i nadále udrželi. A víte proč? Protože se z nich stali zmrdi. Další prioritou volených zmrdů, pardon zástupců, je udržet lid co možná nejpokornější, aby se staral o své a nebyl moc chytrý.
Postdemokracie má několik základních znaků:
1. Odstraňování politické konkurence
Vládnoucí garnitura systematicky odstraňuje politickou konkurenci. V tomto případě je třeba vytvořit iluzi právního státu, aby OSN neuvalila klatbu (což je vlastně beztak dokument o tom, jak dát pojmu “slova do prázdna” textovou podobu). Z tohoto principu (vyššího, mravního) bohužel nelze používat východoslovanské metody (jednoho krásného dne k vám přijde Voloďa a nestřeženém okamžiku vám prostřelí hlavu samopalem). Ne, tak ne. Musí se to udělat na první pohled civilizovaněji a o to rafinovaněji. Garnitura má v podstatě dvě možnosti.
Legislativu. Tj. různé volební zákony a zákony o politických stranách, které udržují status quo a nedovolí vstupu novým politickým subjektům. Tyto zákony také přidělují peníze stávajícím politickým stranám garnitury, což bychom mohli nazvat výrazem „auto coitus”. Jak zjistíte že je tato metoda používána? Například, pokud jsou v zemi ve které žijete už 16 let voleny ty samé politické strany, jejichž aktivity by se daly shrnou do bonmotu: „řada průšvihů, nepravidelně za sebou jdoucích“ a vůči voličům značně negují pořekadlo, ve kterém figuruje zájmeno, noha a řeka.
Tento symptom je prvním znakem postdemokratického zřízení.
Druhou možností je využití médií k očerňování různých skupin. Provádí se to například tak, že určitá negativní událost bude přisouzena některé skupině lidí, kterou se garnitura snaží očernit a zdiskreditovat, protože se jich jednoduše bojí. Mohli by je totiž odtáhnout od korýtka na porážku. Zprávy podobně postižených médií vypadají například tak, že se dozvídáte, že parta ožralých (ožralý > opilý) lidí v noci zdemolovala čínské bistro. Tato událost byla definována jako rasově motivovaný a společensky nebezpečný trestný čin. Tito lidé, totiž útočili na smažené nudle (mají žlutou, čí světle hnědou barvu), sojovou omáčku (černá) a pekingskou kachnu (červenohnědá). Jednalo se tedy o útok proti lidem všech ras, vyznání a pohlaví. Když však budete pozornější Mumínek, dozvíte se například, že ve stejnou dobu kousl sousedovic neuvázaný Žeryk důchodce. To by nebylo nic šokujícího nebýt toho, že šlo důchodci o život, neb krvácel a nemohl se hýbat. Pes byl totiž „pěkně vostrej”, protože hned potom co domočil a dokálel, vedle Pepíčkovy bábovičky na dětském pískovišti, se rozběhnul za důchodcem o holi a zakousnul se mu do lýtka, čím z něho udělal imobilní jednotku. Když si pro svého rozkošného hafánka přišel majitel s majitelkou, majitel konstatoval se stoickým klidem: „ser na něj” a pár, místo poskytnutí první pomoci, odešel v západu slunce, což nikoho ze židle nezvedlo. Tedy hlavně média. Ve chvíli, kdy je jedna mnohem méně morálně závadná událost upřednosťována a je díky ní voláno po chycení všech občanů pod krkem (zvýšení pravomocí policie), potom se jedná o další znak zavedení postdemokracie.
2. Nesmyslná pozitivní diskriminace.
V postdemokratické společnosti jsou státem zvýhodňovány určité skupiny lidí. Proti tomu by nebylo námitek, kdyby tato zvýhodnění nebyla absurdní a ve jejich výsledek by nebyl v tom, že by pouze stála další peníze. Jedná se tedy o „investice” do vyhazování peněz. Uvedu příklady:
Zvýhodňovány jsou různě skupiny méně přizpůsobivých lidí. Tyto skupiny jsou velmi agresivní a připomínají domorodé tlupy svým chováním, i vzezřením. Lidé z těchto skupin také nemají žádné morální hodnoty a proto se jednoduše neštítí ničeho. Právě takových lidí se vládnoucí garnitura bojí. Nepřizpůsobivcům totiž nečiní problém porušovat zákony a to i ve smyslu útoku na tyto vládnoucí struktury. Nepřizpůsobiví občané také neradi pracují, čehož si pozorní vládci všimnuli a spatřili v tom jednoduchý nástroj, jak tyto nebezpečné živly ovládat. Jednoduše jim dávají peníze za nic (čímž je vlastně učí, že nepracovat je v pořádku), jenom aby byl klid.
Zvýhodňování agresivních a nepřizpůsobivých přistěhovalců. Tito lidé se od první skupiny liší hlavně žlučovitou nenávistí ke společnosti ve které žijí. Zatímco domorodí nepřizpůsobivci se dají prostě koupit, agresivní přistěhovalci nikoli. Vládnoucí garnitura potřebuje tyto přistěhovalce jako své voliče. Jako pojistku, že kdyby v nich místní lid konečně prokouknu bandu zmrdů a nehodlal je opět zvolit, jejich importovaní voliči se o to postarají. Vládnoucí zmrdi jsou na přistěhovalcích v podstatě závislí, a proto jim dovolují cokoli. Přistěhovalci se tedy mohou v hostitelské zemi chovat jako Landsknecht v městě jehož bylo dobyto a běda, jestli by nějaký původní obyvatel protestoval. To by na něj dopadla tvrdá pěst vládozmrdů.
Naopak určité skupiny lidí jsou diskriminovány skutečně (nepozitivně), i když je „na oko“ deklarována rovnost.. Například lidé staří, kterým dává garnitura najevo, že jsou tu poněkud navíc a že jí opravdu hodně moc vadí, že jim musí vyplácet něco jako starobní důchod. Systémovým příznakem této diskriminace je postupné odsouvání věku pro oficiální vstup do důchodu k číslu, které připomíná populární tvar autodráhy. Dalšími potom: nízké důchodové částky, nekvalitní zdravotní systém a příprava a zavádění průmyslového odstraňování těchto nadbytečných osob, pomocí institutu eutanázie.
3. Rozklad právního systému.
Dalším typickým jevem pro postdemokratické zřízení je rozklad právního systému. Je vytvářela co nejsložitější legislativa, které nerozumí ani sami právníci a soudci. Jednotlivé zákony se negují a překrývají a vůbec dělají dojem, že je vytvářel hráč mahjongu, místo erudovaného advokáta. Cílem tohoto prznění je jednak odvrátit schopnost užívat práva všem lidem, kteří nemají IQ alespoň 140 bodů (tedy 99% populace), ale také nechat dostatečné mezery pro vládozmrdy, aby mohli zákon využívat vždy jen ve svůj prospěch. Zákony tak nabývají dosti komických podob a až pateticky chrání zločince a znevýhodňují oběti (tento bod považuji za velmi důležitý, svědčí totiž o úspěšné instalaci postdemokracie).
4. Degradace společenské morálky a tradičních hodnot.
Tuto část považuji za nejdůležitější. V morální společnosti, která ctí morální hodnoty není přechod v postdemokracii možný.
Konstatujme, že vládozmrdi potřebují ke své spokojenosti hlavně dostatek poddaných, kteří budou vykonávat jejich brutální rozkazy a to v podobně hulibrků, či různých podzmrdů a vohnoutů. Z lidí, kteří mají morální kvality nelze snadno vyrobit zmrdy (podzmrdy) a proto je třeba tuto skupinu soustavně vybíjet, jako kanadské tuleně a zajistit, aby se další generace těchto lidí nerodili.
Vybíjení probíhá pomocí stanovování nových, nepsaných společenských norem a řádů. Konkrétně to probíhá tak, že bezzubá legislativa poněkud nedosáhne na občany pracující ve stínové ekonomice. Ti jsou s usměvavým souhlasem garnitury oslavováni vouhnouty, podzmrdy a dalším xindlem, jako národní hrdinové. Jsou vzorem jak rychle, snadno zbohatnou a být „správně hustí”. Tito (pod)lidé si ale neuvědomují, že je to všechno pouze divadlo. Občané pracující ve stínové ekonomice jsou většinou vládozmrdy podporováni (nebo jsou to přímo oni), koordinováni a také je nad nimi držena ochranná ruka. Vládozmrdi jsou totiž buď přímo finančně zainteresováni v jejich aktivitách, nebo jim jde právě o systematické upravování společenské atmosféry, o ono „vybíjení” slušných a morálních. Slušní a morální lidé to potom mají ve společnosti velmi těžké. Poctivou a tvrdou prací zbohatnou pomalu (pokud vůbec) a mnohdy jsou jim pravidělně házeny klacky pod nohy, kvůli demoralizaci. Sami se dostávají do minority a jejich okolí bohatne rychle vzájemným vyjebáváním samo se sebou. Abych to uvedl na pravou míru, jedním z dalších znaků postdemokratické společnosti je vítězství mamonu nad zdravým rozumem. Peníze se staly vším jiným, než jenom prostředkem. Většinou splňují nový účel. Tvoří středobod lidské existence, což jako funkci peněz v učebnici makroekonomie nehledejte, ale zpět k institutu vybíjení. Slušní a poctiví lidí mají v podstatě dvě možnosti. Být tvrdí jak Paulusova tanková divize a vytrvat, i když v takové společnosti nebudou nikdy uznáváni a vždy v nelibosti, anebo se přidat na stranu xindlu a zúčastnit se soutěžní hry „Kdo dřív koho sežere“ (čímž se mimo jiné odvádí pozornost od problému vládozmrdů; lidé mají dost problémů sami přežít, takže nemají čas řešit politiku). Pokud si zvolí druhou možnost, vybíjení bylo úspěšné. Byli úspěšně vybiti jako druh.
Zajištění nekontinuity generací se provádí hlavně ovlivňováním vzdělávacího sektoru. Konkrétně jde o omezení přísunu financí do školství, které potom není schopno zajistit řádné kantory, kteří by dětem vštěpili morální hodnoty, lásku k tradičním hodnotám, smysl pro právo, pořádek a spravedlnost. Konstatujme, že do vzdělávacího systému se většinou zmrdi (a hulibrci) neženou, protože zde není vidina rychlého karierního postupu a jak už jsem uvedl, co se týče financí, je to tragické. Mezi učiteli tedy najdeme slušné a morální jedince, kteří učí za nízké platy z přesvědčení a chuti něco předat, či změnit, nebo většinou vysokoškolsky vzdělané vohnouty (při dnešních nárocích na některé vysokoškolské obory to není nic neobvyklého). Vohnouti jsou do systému také instalování systematicky a účelově. Díky své lenosti, přístupu k povinnostem a chuti „pořád být v pohodně”, připomíná kázeň v jejich třídách blízkovýchodní protesty proti karikaturám pedofila Mohameda. Vohnoutům se ale jejich laxnost vymstívá, protože se setkáváme s novým fenoménem a tím je šikana učitelů. Šikanovaní učitelé potom dětem (nebo jejich zmrdím rodičům, kteří si přijdou malého zkurvysyna obhajovat do ředitelny) raději ustoupí, čímž jím morálně vštěpují, že být co největší kurva je naprosto normální a schůdná cesta, jak dosáhnout čehokoli. Jak sami vidíte, v takové prostředí může z dětí vyrůst pouze nějaký strejdomrd.
Pokud vám tyto texty připadají povědomé a máte pocit, že něco takového se ve vaší zemi, či okolí skutečně děje, tak mám pro vás bohužel smutnou zprávu. Státní zřízení vaší země přešlo z demokracie na postdemokracii a vládozmrdi se ujali otěží.
Prosím všechny čtenáře, aby se i oni zúčastnili definování tohoto fenoménu a přispěli tak k možnosti, najít důsledná opatření proti postdemokracii a vládozmrdům. Díky!
(Zatím nikdo nehlasoval)