Volby roku 2006 byly v mnoha ohledech vyjímečné…a v mnoha naprosto obyčejné. Byly to poslední volby, kdy u nás byly strany, které dosáhly více než třiceti procent hlasů. Menší strany tu byly už předtím. Některé se dostaly i do vlády (Unie Svobody). Spousta z nich jen krátce zazářila, aby se následovně propadla na smetiště dějin. Jiné tu jsou jako takový folklór. Poprvé se dostala do poslanecké sněmovny a následně do vlády Strana zelených. První následek únavy z bojů dvojčat ODS a ČSSD.
Velmi brzy se projevila zmrdí povaha jejich členů a politiky, což vedlo k pokání voličstva, které je následovně poslalo do zádele. Následky nebyly laciné a kvůli pověstné krátké voličské paměti se návratu ekofašistů na scénu dočkáme spíše dříve než později. Banda ohebných parchantů známá jako KDU-ČSL samozřejmě vlezla i do Topolánkovy vlády. Ta strana má ve skutečnosti jen jeden bod v programu – dostat se ke korytům. A většinou se jim to i daří. Dlouho mi dělalo problém představit si jejich voliče. Říkal jsem si, že asi vážně přežívají jen na PR křesťanské strany, i když jsem nechápal, jak by mezi křesťany mohlo být tolik hejlů. V těchto volbách mi začalo být jasné, že slušná část voličů jsou beznázoroví přizdisráči. Jak pojmenovat něco, co své názory prezentuje následovně: „Jsem živnostník, minulé volby jsem volil ODS, ale naštvali mě, tak to příště hodím ČSSD. Stejně jsem je volil předminule.“ Původně jsem netušil, zda-li se jedná o názorovou swingers párty, nebo o prostou touhu, aby se v politice neprojevoval žádný názor. Obliba Fischerovy úřednické vlády jasně naznačila, že to druhé bude pravděpodobnější. Jasně, Realpolitik ODS byla v té době k nerozeznání od ČSSD, ale drtivá většina voličů se stále vůči sobě velmi ostře vymezovala. Voliči ODS věřili, že se konečně dočkají i nějakého snížení daní. Po Paroubkově upoceném povolebním projevu, kdy varoval před „modrou totalitou“ přišla řada na Topolánkovi „spasit“ zem.
Mimo jiné díky problémům voličů s identitou je po každých volbách nesmírně těžké sehnat většinu. Ani tenkrát tomu nebylo jinak a vláda stála na přeběhlících. ČSSD pod vedením zhrzeného Paroubka se několikrát pokoušela zbavit vládu důvěry, až se jí to nakonec v roce 2009 povedlo. Mirek „Toskánec“ Topolánek a jeho vláda předvedli naprostou rezignaci na pravicovou politiku. Asi jsem teď šokoval jedince, kteří žijí v dojmu, že tu sedm let vládla pravice. Opravdu mne nenapadá jediná oblast, kde bychom se dočkali pravicové politiky. Jejich „reforma“ veřejných financí je ukázkou spousty vynaložené činnosti s minimálním efektem (pár ušetřených desetikorun bylo vyváženo a nejspíš i převáženo zvýšenou DPH a zavedením poplatků ve zdravotnictví. Toto vše prezentováno jako pravicová politika). Nebo Mirkovo poplácávání se s knížetem Bilderbergem nad podpisem Lisabonské smlouvy. Zato výrazné osobnosti této vládě nechyběly. Ať už „Íčko“ Langer, Slizoun Vondra, Vlastička „zpěvačka“ Parkanová, zmrd Řebíček, exoti Džamila a Kocáb a mnoho dalších. Samozřejmě, i socani měli svá obludária, ale takový dream team se jen tak nesežene. Topolánkovi můžu dát plus jen za informování Kalouska o tom, že je jednička.
Po vyslovení nedůvěry přišla na řadu úřednická vláda s předsedou Janem „úlisným zmrdem“ Fischerem, který se svým životním krédem: „hlavně nemít názor“ přesně vyhovoval bezpohlavní části voličstva. Avšak i na ně časem vyplavalo na povrch, jak to podělali se soláry.
A tak jsme doklopýtali k volbám roku 2010. ODS i ČSSD se sotva přehouply přes milion hlasů. Pravověrní hnusáci z KDU-ČSL se sice do sněmovny nedostali (díky Bože!), ale nemálo z nich stejně skončilo v Topce. Za zmínku stojí ještě těsná neúčast Zemanovců a rostoucí strany Svobodných, Pirátů a DSSS.
I řádila v Čechách krize. A Řecko začalo sloužit jako varovný případ. Nemůžeš-li voliče uplatit, tak jej alespoň vystraš. Ne, že bychom snad nemířili řeckým směrem, ale že se narychlo spíchnutá organizace TOP09 v čele s profláknutými ksichty prezentuje jako odpověď na řeckou hrozbu…Nevím, jestli se mám smát nebo plakat. S typickou ukázkou orwellovštiny vznikla strana Tradice, Odpovědnosti a Prosperity. A zachránci pravice se měli stát lidovecký „všudevlez“ Kalousek, zdegenerovaný havlista Schwarzenberg nebo sturmbannführer Heger, který by za Reichu řídil selekci a kuřáky posílal rovnou do plynu. Podle výsledků a počtu mandátů budoucí vlády se zdálo, že se voliči konečně rozhoupali jedním směrem. Z tohoto omylu nás ovšem vyvede pohled na onu beznázorovou sebranku známou jako Věci Veřejné, jejichž politickým programem byl „boj proti dinosaurům“.
Toto brutální kombo nachystalo zvyšování daní, zákazy všeho možného, zvyšování daní, megaschodky rozpočtu, zvyšování daní (vydávané za důchodovou reformu) a další zvyšování daní. Koktejl působící lépe než to nejúčinnější projímadlo. Kalousek tak usilovně šetřil, až se prošetřil ke snížení celkových výdajů (z rekordně vysoké úrovně roku 2009) o necelých patnáct miliard.
Žárlivá milenka a už tradičně korupční skandály daly Nečasovi dvě možnosti – skonči nebo budeš skončen. Demisi podal cca v polovině roku 2013.
Pro pochopení dalších událostí se musíme ještě kousek vrátit. Ve snaze zalíbit se voličům došlo na protlačení přímé volby prezidenta. Šaškárna to byla obrovská. Na kandidaturu se shromáždila vážně výběrová individua podle systému – socan, komouš, socan, komouš…Jen támhle vzadu, to je jediná výjimka, sedí dva komouši vedle sebe. Podle toho to taky vypadalo. Ať už ulhaná média tvrdila cokoliv, do finále se dostali 2 zástupci levice. Stará levice (Miloš Zeman) – taková ta klasická sorta ,,jistoty a prosperita“. Nová levice (Schwarzenberg) – elitářská banda havlistů, pro které jsou všichni ostatní póvl. Stereotyp? Možná, ale fakt jen trošku. Kdo alespoň sem tam sledoval kampaň a debaty si určitě vzpomene, jak byly tyto stereotypy posilovány. A tak Zeman objížděl vesnice, ládoval se ovarem, zaléval se tvrdým či ještě tvrdším alkoholem, pózoval s popelníkem pro média, potácel se před kamerami a vůbec posiloval svoje vrozené chování burana. Knížepán zase sbíral hlasy naší kulturní fronty, objížděl vysoké školy, pózoval s dýmkou, jakože těžký konzervativec a sbíral hlasy Schwarzjugend s odznáčky Kchárlpunk a vůbec hlasy samozvané elity národa, pro kterou jsou Zemanovi voliči socky, vidláci a já nevím co ještě. Přitom sami se od těch „socek“ liší akorát hypotékou na krku a opravdu originálním názorem, že když budou pít fairtradeovou kávičku, tak se pozvednou nad nuzné masy.
Zeman nakonec zvítězil a okamžitě dal všem na srozuměnou, kdo je tu pán. Na jednu stranu se člověk musí divit, co všechno tu politikovi projde. Na druhou stranu bylo nesmírně zábavné sledovat, jak Zeman vyjebává s každým, kdo ho před lety odepsal. Becherovkář dal jasně najevo, že hodlá být hodně aktivní a to obzvlášť ve prospěch svých kamarádů. Od rozdávání státních vyznamenání po rozdávání premiérství. Tak jsme se dočkali vlády Jiřího Rusnoka, která sice neobdržela důvěru, ale i tak to doklepala až do konce ledna 2014 a stihla přijmout taková rozhodnutí jako je zvýšení minimální mzdy. Zeman-aktivista to možná malinko přehnal, tak mu hned spousta lidí chtěla přistřihnout křídla a část prezidentských pravomocí rozdělit mezi další části státních složek. Takže nakonec si budeme moct přímo zvolit dobře placeného notáře…
No, tak jsme se dostali k volbám na podzim roku 2013. Člověk by si řekl, že voliči (snad s výjimkou těch, kteří získali nedávno volební právo) si už tak trochu dají jedna a jedna dohromady a docvakne jim, že třeba samotná volba nových ksichtů nezaručuje nějakou změnu, obzvláště když ti noví ksichti vyznávají na chlup stejnou politiku jako ti staří. Taky by jeden čekal, že když skoro každá vláda skončí nějakým tím korupčním skandálem, tak by mohlo lidu dojít, že problém bude někde jinde, než v nějakém „nastavení pravidel“. Co takhle fakt, že taková zločinecká individua jakými politici jsou, mají vůbec moc brát lidem jejich peníze? Není tohle to jádro problému a to, co se nazývá „korupce“ je jen průvodní jevem? Asi ne. Stačí přece zvolit konečně ty správné lidi, kteří nebudou krást a dočkáme se Království nebeského na zemi.
První novinkou těchto voleb byla exploze politických hnutí. Evidentně už není dost sexy se nazývat politickou stranou. Stálicí naopak byl fakt, že předvolební průzkumy jsou na dvě věci – na hovno anebo na manipulaci davem. Ale ta se ne vždy podaří a tak si taková SPOZ, která měla mít vstup do parlamentu jisto jistý, utrhla docela ostudu. Nevyplnily se ani vlhké sny ČSSD na (víceméně) jednobarevnou vládu. Tolik dobré zprávy, teď to bude trochu horší. Do přízně voličstva se dostali samozvaní mesiáši, registrující svá hnutí pár měsíců před volbami.
Tentokrát byly hlasy ještě roztříštěnější než kdy jindy. Hranici milionu hlasů překonala akorát ČSSD (a ANO se jí přiblížilo). Vítěz voleb tak dokonce i pár mandátů ztratil. Jednoznačnou star těchto voleb bylo hnutí ANO v čele s Andrejem Neburešem. Voličstvo místo pokání zvolilo čekání na spasitele. Prý i hvězda betlémská zazářila po volbách na východě. Celé to slavné hnutí ukázalo, jak se dá dostat k moci, když má člověk kliku na situaci a trochu (no…hodně) vytuněný PR. Andrej pak vypadal jako bůh. Andrej je hvězda naše jasná. Andrej je „náš“. Kdyby se mne výsledek netýkal, tak bych se opravdu hodně bavil nad skoro milionem lidí, co se nechá oblbnout zjevem „lidového“ miliardáře, co by i tu poslední koblihu rozdal. Navíc s „programem“, který se zázračně vešel do třech slov „Ano, bude líp“. Ale já tu bohužel žiju, takže to zas taková sranda není. Politiku vyznává na chlup stejnou jako jeho předchůdci, i když jsou jeho média plná toho, jak na ministerstvu ušetřil snížením přídělů toaletního papíru a strouhátek na tužky. Výsledek tudíž bude stejná žumpa. Nejsem si jistý jeho úmysly. Možná šel do politiky, aby si lépe pojistil své postavení řepkobarona. Možná dostal takové to nutkání, jež dostal před více než osmdesáti lety jeden pán s dost blbým knírkem, jakože ho sama Prozřetelnost vyvolila vést národ. Možná obojí. V každém případě už jen čekáme na to, co se na něj provalí. Nebureše asi nechytnou s nějakým ušmudlaným miliónem v igelitce. Ne, když si může zlegalizovat řepkosrágoru, koruptosložku, Babišovy kapky, autoprojímadlo. Ale jsou i jiné cesty na politický hřbitov. Voličstvo klidně odpustí neplnění programu, ale většina politiků se dá nachytat na nějaké hovadině. Burešovými hřebíčky do rakve mohou být nehlídané řeči do éteru. Jako třeba, že Kostelecké uzeniny by nedal ani psovi, ale že pro vohnoutské voliče jsou dobrý dost.
Komunisté dostali skoro patnáct procent, což je docela na blití, if you ask me. Kromě stálé (a stále vymírající) sorty ala Jiřina Švorcová jim prý pomohly hodně tzv. „protestní hlasy“. To by mne vážně zajímalo, co za debily s kachními žaludky může volit takovou sebranku a jaký „protest“ v tom vlastně hledají?
TOPka dost ztratila, i když méně než jsem čekal a rozhodně méně než si zasloužila. Teď už to divadlo s názvem: „Jsme pravicová strana“ šlo hrát o dost hůř. Přesto se bohužel stále našlo dost voličů, kteří slyšeli na (kromě maskota havlistů – uslintaného zombíka) Kalouska a jeho údajně rozpočtově odpovědné pohádky.
ODS dostala krásnou a zaslouženou nakládačku. Obávám se, že důvodem byli spíše „kmotři“ nebo Nagyová, než totální absence pravicových myšlenek. Jinak by voliči nešli za Neburešem a jemu podobnými. Teď už asi nebudete hučet do voličů, aby nedávali hlas malým stranám, protože takový hlas „je vyhozený“, což? Ne teď, když jste se octnuli na chvostu peletonu v Tour de Koryto.
Další příčku obsadilo zase hnutí. Tentokrát za Úsvit přímé demokracie, v čele s Pitomiem Okamurou. Stejně jako u ANO tvoří program neurčitá hesla a líbivé hovadinky typu „konec lichvy“. Naše asijská verze Jasánka se inspirovala u návrhů Pavla Kohouta (který poté, co se dozvěděl CO, že se to ohání jeho jménem, dal jasně najevo, že s tím pošukem nemá nic společného) a sesmolila „program“.
„Ano, bude líp“ bylo nahrazeno „přímou demokracií“, která je teď v kurzu, jinak je to stejný podvod jako u Nebureše. Ideový programový průjem je odrazem Okamurova lebečního obsahu. Potkat jejich voliče je vážně zajímavý, avšak nepopsatelný zážitek. To si prostě musíte vyzkoušet sami.
Nad pět procent se ještě vyšvihli lidovci. Zřejmě se k nim část voličů vrátila od topky. Už by mělo být celkem jasné, co si o nich myslím, takže přeskočím podrobnější popis.
Zemanovci jsou prostě socani, kteří si myslí, že na trůnu všeho socanstva by měl sedět Berija, nikoliv Chruščov – jde tedy ideově o socdemáckou sektu, která věří, že Sobotkovo předsednictví je hereze.
Jasně špatnou zprávou je opětovný vzestup Brčálníků, kteří zahráli divadlo „za všechno může Bursík“ (btw. odporný pravdoláskař, nyní se lísající k topce). Já se jen hrozím dne, kdy opět vlezou na scénu. Co se týká Pirátů, na začátku tu byl jistý zájem i mezi libertariány. Přece jenom projevili rozumný postoj k drogám, proti ACTA…Jde však spíše o image, než nějaké ideové ukotvení. Do takových německých Pirátů, kteří by se dali popsat jako „klasičtí komunisté bez páprdů ve stranických sekretariátech“, mají sice dost daleko, ale i tak je tam dost pochybných individuí s ještě pochybnějšími názory. Tudy cesta nevede.
Když přijde na odpor proti státu, jsem dost radikální. Přesto však nejsem purista v tom smyslu, že strana, která nemá v programu jediný bod – „rozpustit stát“ – nemůže získat moji podporu. Program Svobodných by sice dle mého názoru zasloužil pár úprav, aby se zbavil těch několika nápadů na nový státní program (myslím tím například tzv. „negativní daň“, která nic jiného než státní program není a tudíž ani nemůže dobře dopadnout), ale celkově je to docela slušný. Po dlouhé době (dobře od poloviny devadesátých let) tu máme pravicovou stranu, která má navíc plán toho, co chce dosáhnout. To je dobře. O tom, co si myslím, že by mělo liberální hnutí udělat, aby uspělo, až někdy v příštím článku. Hodlám Svobodné trochu více rozpitvat a porovnat s obdobnými stranami ve světě.
(Zatím nikdo nehlasoval)