Proč se na nejvyšší místa dostanou ti nejhorší neptám se jenom já, ale 70 let zpátky tutéž otázku rozebíral i pozdější nobelista Hayek v 10. kapitole Cesty do otroctví. Zjišťuje, že k prosazování politických cílů především potřebujete ve své straně dosáhnout vysokého stupně názorové homogenity.
Tento tlak už na začátku spolehlivě odežene jedince inteligentnější a vzdělanější, notoricky neschopné shodnout se na „nějaké konkrétní hierarchii hodnot“. Druhým principem negativního výběru je „získání podpory všech těch mdlých a důvěřivých lidí, kteří nemají sice své vlastní pevné názory, jsou ale připraveni přijmout hotový systém hodnot, pokud je jim vtloukán do hlavy hlasitě a často“. A nakonec princip třetí: „ Zdá se být téměř zákonem lidské povahy, že se lidé mnohem snadněji dohodnou na negativním programu – na nenávisti vůči nepříteli“.
Tyto tři principy negativního výběru se podle Hayeka uplatňují pouze ve stranách kolektivistických, individualističtí liberálové a jejich organizace jsou vůči nim imunní. O čemž já mám důvodné pochybnosti, klasik promine. Nevidím prostě toho zásadního rozdílu mezi socialisty a klasickými liberály. Vidím jenom monopolisty – etatisty, vidím násilnické ideologie, lišící se nikoli podstatou, ale jen rozsahem a mírou toho samého. Že se liberálním mistrům rétoriky daří tuto hlubinnou vnitřní spřízněnost maskovat by nás nemělo dál plést. A už vůbec bychom neměli mít problém uznat, že se hayekovské principy negativního výběru vztahují i na pravicové strany, jak liberální, tak konzervativní.
Ve hře je ovšem ještě další mechanismus, podporující vzestup těch nejhorších a morální likvidaci původně slušných a principiálních. Jeho jméno je konkurence. Překvapeni? Nevěříte vlastním očím? Považovali jste až dosud volnou soutěž za něco správného a za všech okolností svrchovaně žádoucího? To já samozřejmě taky, dával jsem ale dobrý pozor při jedné přednášce H. H. Hoppeho. Neuniklo mi tedy upozornění, drobná okrajová poznámka – že totiž není soutěž jako soutěž. Konkurence je skvělá, když chcete produkovat něco, co uspokojuje lidské potřeby (produkovat zboží či služby, anglicky „goods“). V ďáblovo koště se ovšem změní při výrobě agrese, násilí, kriminality (pan profesor užil slovní hříčku „bads“ a demonstroval tento vysloveně nežádoucí typ konkurence na příkladu lupičů, soutěžících o to, jak nás co nejefektivněji okrást). A bohužel přesně tento typ konkurence definuje politické prostředí, řádí nemilosrdně uvnitř stran i mezi nimi. Soutěží se o dočasné správcovství agentury, která své „služby“ zákazníkům nenabízí, ale násilím vnucuje. Která může nedobrovolným klientům účtovat neomezené ceny. K jejímuž řízení není třeba žádných expertních znalostí a tvůrčích dovedností (protože k čemu expertnost a tvořivost, když jako monopolista nemáte žádný důvod vylepšovat své výrobky či zavádět nové?). A ve které fatálně absentuje prvek, který v normálním prostředí dovede razantně vynutit slušnost a dodržování alespoň elementárních etických a morálních pravidel – krach či bankrot vaší agentuře prakticky nehrozí. A i když tato eventualita nepravděpodobně nastane, zase to budou klienti a nikoli správci, kdo ponese následky.
Toto je základní rámec. Procesy negativně konkurenční selekce pak ve skutečnosti nabývají mnoha podob a odstínů, neprobíhají všude stejným způsobem a stejnou rychlostí, jsou ovlivňovány obecnou kulturností dané společnosti i celkovou úrovní bohatství, „ti nejhorší“ mohou mít podobu postkomunistických buranů, žeroucích za hlasitého mlaskání ze zaprasených koryt i elegantních gentlemanů z tzv. „zavedených demokracií“, pojídajících vybranou (ukradenou) krmi (ukradeným) stříbrným příborem a kteří vás přijdou oloupit diskrétně a vždy jen v prvotřídním obleku. V neposlední řadě existují také faktory, které mohou selekční procesy urychlit nebo naopak přibrzdit.
Jeden takový brzdící faktor můžeme zblízka pozorovat ve stranách typu UKIP či Svobodní. Tedy u mladých stran bez zkušeností s praktickou politikou, pro které je charakteristická přítomnost silného a vlivného křídla idealistů, přičemž slovo idealista zde nepoužívám s úmyslem pohanět či zesměšnit. Idealistou je mi prostě ten, kdo je ke vstupu do politiky motivován něčím jiným, než vidinou okamžitého materiálního prospěchu. Existence této frakce dočasně tlumí účinky negativní selekce, nositelé principů stranu oddělují od oranžových, zelených, modrých, rudých či bezbarvých. Jejich dny jsou však sečteny a jejich osud (a také osud celé strany) se naplní s prvním volebním úspěchem, s prvním průnikem do struktur státu. Tím okamžikem se totiž mění úplně všechno. Idealisté minimálního státu, kteří věří, že je možné monopolně omezit monopol v jeho monopolnosti a že právě jim se to podaří, jen co usednou za řídící páky monopolu, se najednou ocitnou ve dvojím tlaku, budou nemilosrdně drceni dvěma mlýnskými kameny.
Kámen spodní – to budou jejich vlastní spolustraníci, v naprosté většině neidealisté. Ti, jejichž subjektivní pocit spokojenosti je zvýšen lepším autem, novým domem, vyšším bankovním kontem (zatímco idealista bude spokojenější tam, kde bude víc svobody a morálky, lepší materiální standard představuje z jeho pohledu druhotný efekt, i když vítaný). Je tomu tak i v normální společnosti, i zde mírně převažují jedinci, v jejichž hodnotovém žebříčku mají materiální statky dominantnější postavení (samozřejmě vedle jiných, pro které má relativně vyšší hodnotu vzdělání, bohatá knihovna, vítězství jejich mužstva v okresním fotbalovém přeboru, sex či rozvinutá síť přátel). Pokud jde o to, jak zvýšení materiálního blahobytu dosáhnout, nabízí reálný svět jen dvě možnosti: Dá se na to jít ekonomicky, tedy přes uspokojování potřeb ostatních lidí. Musíte produkovat a směňovat, musíte obstát v konkurenci ostatních, kteří se taktéž pokoušejí strefit do potřeb vašich zákazníků. Nutit nemůžete nikoho k ničemu, takže jste silně závislí na dobrých vztazích s ostatními, jste nuceni potlačovat své nejhorší vlastnosti a máte motivaci k objevení „lepšího já“ – kooperativnosti, podnikavosti, aspoň konvenční slušnosti. Vstupem do každodenního politického provozu ovšem neidealista odhalí i jiný, než ekonomický způsob zvyšování své materiální úrovně, totiž právě způsob politický. K nemalému překvapení zjistí, že na lidech je možno i parazitovat, že místo pracného přesvědčování se dá přikazovat, že zastrašování a vydírání je přípustné a beztrestné. Oboustranně výhodné win – win směny netřeba, oloupit je mnohem snadnější. Přitom tyto „výhody“ politického prostředí jsou k dispozici už na nejnižších stupních, i člen zastupitelstva té nejzapadlejší vesničky může profitovat z kontaktů, které by jinak neměl šanci navázat, i jemu se při troše šikovnosti otevírá cesta do struktur. Navíc s každým stupněm výš roste geometrickou řadou nabídka lákadel. Ale běda. Zájemců je z principu vždy více, než je možno v dané chvíli uspokojit. A přesně to je ta chvíle, ten okamžik, kdy se naplno rozběhne selekční proces, který spolehlivě vybere ty nejhorších z nejhorších. V (monopolně) degenerovaném, od samočistících (konkurenčních) mechanismů normální lidské společnosti izolovaném skleníku budou nelítostně odmrštěni ti, kteří nejsou ochotni přijmout jeho pravidla. Šanci přežít mají pouze takoví, kteří v sobě dokáží probudit zasuté dravčí instinkty, ze řetězu pustit všechny běsy, udržované do té doby na uzdě tlakem společenské morálky. A udělají to nikoli proto, že jsou od kořene zlí a zkažení. Nemají jinou volbu, chtějí-li v novém prostředí obstát. Průměrně slušní lidé jsou násilnickým monopolem donuceni stát se nelítostnými intrikány, uťápnutý, v tržních poměrech tak – tak konkurenceschopný živnostníček teprve v monopolní tornistře objeví svou tak dlouho hledanou maršálskou hůl, zuřivá snaha prosadit se, prosadit sebe sama (nic jiného k prosazení tu totiž není) udělá z příležitostného vyčůránka všeho schopné monstrum. A opakuji znovu – hlavním důvodem, proč taková proměna u lidí nastane je patologická motivační struktura, patologická struktura pobídek a odměn, vytvářená monopolem. Ale abychom nezapomněli na našeho idealistu. Ten milý popleta, dosud užitečný při vylepšování imidž strany ztrácí v tomto okamžiku jakoukoli potřebnost, mění se v nepraktické motovidlo, které všude jen překáží a které bude rychle uklizeno stranou, pokud se z cesty neodklidí raději samo.
Nebohý stranický idealista bude ovšem semlet i seshora a to přesně tím, co si předsevzal změnit. Vstupuje do struktur státu s nejlepšími úmysly a s jistotou, četl Smithe, Hayeka, Friedmana či Buchanana a ví tedy, do čeho jde. První praktický kontakt s reálnou politikou ho však brzy z jeho jistot vyvede a reformátor zažije to, co zažívá každý slušný člověk, stojí-li poprvé tváří v tvář kriminálnímu podsvětí. Na tuto situaci ho nepřipraví žádné studium, žádná teorie. Bude šokován, a to nikoli věcnou podstatou (o té nemá žádné iluze), ale spíš skutečným rozsahem úkolu, který před ním stojí. Ohromí ho, jak rafinovaně složitá je ta síť vzájemných vazeb a zájmů, kterou slíbil voličům rozplést a zprůhlednit. Upřímně míněná snaha toho docílit však ztroskotá už v první fázi – nikdy se mu nepodaří identifikovat skutečné zdroje moci. Jeho úsilí bude systematicky neutralizováno něčím, co je sice známo i z praxe předstátních kriminálních gangů a mafií, co ale stát dovedl k naprosté dokonalosti – perfektním krytím, neprůstřelným maskováním, bezchybným mimikri. Dlouhá a bolestná bude cesta, která našeho miniarchistu nakonec přivede k pochopení, že nikoli náhodou představuje instituce státu vrchol evoluce organizovaného zločinu. Vedle jiných věcí je totiž perfektně imunní vůči průniku zvnějšku, poznat či ovlivnit jeho skryté řídící mechanismy je možno pouze zevnitř. Tam jste ovšem vpuštěni jen tehdy, pokud jste prokazatelně ochotni se zapojit, přijmout „pravidla moštárny“. Což vy, jako člověk principů udělat nechcete…
Zhroucení ideálů pod náporem reality (pokolikáté už v životech některých z nás), nebo psychologicky řečeno mezní situace. Situace, kdy se jevíme, jací opravdu jsme a kdy reagujeme, jací opravdu jsme. Ti nejsilnější v takové chvíli zmoudří. Pochopí, že stát je inkarnací čistého zla, z principu nepoužitelný pro cokoli dobrého. A jen nejsilnější si přiznají, že měli více naslouchat těm, kteří to všechno dávno věděli, přesně popsali a kteří včas varovali. Nic ale není ztraceno, věci se dají dostudovat, načíst, je možné se dovzdělat. Další vystřízlivělí idealisté v sobě najdou sílu k pochopení, ale ne už k přehodnocení. Stanou se pokornějšími, zredukují své ambice na město či region a v takto omezeném rámci budou dál bojovat svou ztracenou válku, ve které se jim tu a tam podaří i vyhrát malou ústupovou bitvu. Cynická rezignace – to je cesta, kterou se v mezní situaci dávají slabí. Vědomí, že promarnil tolik let jízdou na mrtvém koni vyvolá u slabocha záchvat vzteku a iracionální zášti. Nejdřív proti sobě, později proti celému světu. A typicky slabošskou touhu „jim“ to vrátit (za jeho prohry přece vždycky a zásadně mohou „oni“). Uvědomí si také , že má vlastně právo se odškodnit za dřívější marné úsilí. A náš bývalý idealista prchá do Lesů (České republiky), do ČEZu, do ČSA, do Bruselu, do poradenských agentur či do diplomacie. Honem, honem, chytit ještě poslední volná místa, která zatím nestačili obsadit neidealističtí pragmatici, cílevědomě směřující tamtéž od samého začátku a mající tedy náskok. A tam si taky nakonec všichni zbylí miniarchisté svorně padnou do náruče s úhlavními nepřáteli socialisty. Kruh se uzavře. I když vlastně… ještě ne úplně. Po každém masakru zbydou přeživší. V našem případě to bude zvláštní skupina idealistů – intelektuálů, většinou onoho podivně mimózního typu, lidé nepoužitelní pro cokoli praktického. I o ty se pravicová strana postará, ovšem až pořádně zbohatne. Založí pro ně think – tank, ve kterém budou pořádat konference o M. Thatcherové, opěvovat krásy minimálního státu a vychovávat miniarchisty – dorostence pro další kolo.
(5x známkováno, průměr: 4,20 z 5)