„Žádné autobusy nejedou“, řekla mi slečna s výrazem pitbula a na kolečkové židli se přisunula blíž ke stolu, aby dosáhla na monitor. Zkušeným pohybem ruky monitor otočila ke mně, aby dokázala, že nekecá.
Pod časy 13.30, 14.00, 14.30… byly napsané nuly. Zkoušela jsem rozdýchat tuhle záživnou informaci. V pravé ruce jsem držela ucho od tašky na kolečkách a odvážlivě jsem se postavila na odpor: „Mám z internetu zjištěny všechny autobusové spoje do Jihlavy a vím, že autobusy dnes odpoledne jedou.“
„To musíte na informace.“
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Připadala jsem si jako turista v neznámém městě. Jako cizinec. Snažila jsem se pochopit systém mnoha okýnek. Za většinou z nich seděli prodejci jízdenek a všichni do jednoho vypadali chytře nebo se o to alespoň snažili. Po chvilce tápání mi došlo, že informace jsou za něčím, co vypadalo jako barový pult uprostřed. Přestala jsem skenovat okýnka a vydala se k barmanům.
„Všechny rezervace jsou vyprodané. Můžu vám nabídnout místo k stání, ale jen když vás řidič vezme…“
Narovnala jsem se jako pravítko. Po vyhodnocení situace jsem se otočila a odkráčela pryč s pocitem, že tady mě už nikdo v životě neuvidí.
Cestou ke svému autu jsem si v duchu málem nafackovala za pochybnosti, kterými mě naplnily dobře míněné rady, že auto je zbytečný luxus.
Domnívala jsem se, že ušetřím cca 500,- Kč, když pojedu autobusem, že nebudu mít starosti a věděla jsem, že budu mít odvoz. Cesta na Florenc + zastávka na Hlavním nádraží, abych zvážila všechny eventuality, mě stála hodinu času navíc. Když připočtu hodinu a půl čekání na plánovaný odjezd z Prahy ve 13.30, jsem v časovém skluzu 2,5 hodiny. Kdybych vyjela, jak jsem původně chtěla rovnou z práce, vyhnula bych se pátečním zácpám v dopravní špičce. Vzhledem k časové prodlevě a několika telefonátům navíc, které jsem musela vyřídit ohledně změny času příjezdu, a které taktéž budu muset zaplatit, jsem se trefila do páteční zácpy 2x. Jako bonus navíc jsem samozřejmě zaplatila lístek MHD. Co jsem vlastně ušetřila?
Je to klasický příklad masáže, kterou jsme už dvě desítky let pravidelně masírováni, a kterou si ještě sami a v podstatě dobrovolně/nedobrovolně platíme z daní, protože máme vládu, která si výši daní sama určila.
Jsem svobodný občan a jako takový mám právo se rozhodnout samostatně kdy a kam chci jet. Nikdo mě nemá právo omezovat. Jak je možné, že si nemůžu koupit lístek na autobus, když ho chci jednou za deset let použít? I když je autobusové nádraží na Florenci krásně zrekonstruované, k čemu mi to je? První myšlenka, která mě napadla, byla: „Koho musím podmáznout, abych se dostala do autobusu?“ Smutné. Vzpomněla jsem si na dobu komunistickou, na dobu, kdy jsem chodila do školy a nechápala podle čeho funguje výběr do systému vyvolených.
A tak máme v Praze systém MHD, který má sloužit občanům. Taky máme ekologické aktivisty, kteří podporují výstavbu cyklostezek, rekonstrukce autobusových nádraží a vyhrazené jízdní pruhy pro taxikáře. Jenže jsou to aktiva na efekt. Ve skutečnosti si někdo kdesi nahoře udělal čárku za projekt, za který dostal odměnu a čárku za výstavbu něčeho, co má jakože být dobro. Nafasoval na to peníze. Stavěl levně, aby ušetřil. Co zbylo si nechal. Inkasoval dvojmo. Podle mě to takhle funguje. Kecy o průhlednosti jsou… jen kecy. Všichni jsme členy stáda a šlapeme podle toho, jak nás pastevci ženou. Vše se postupně zdražuje. Benzín. Potraviny. Elektřina. Nájmy. Voda. Průběžně s tím nás krmí úžasnými projekty jako třeba Open card, aby se ukázalo, jak jsou na nás hodní. Nikomu nahoře nejde o blaho občanů. Nikdo neřeší dlouhodobé důsledky vysokých rozhodnutí. Občas se nějaká zbloudilá ovce ozve a zabečí. Ostatní ji však umlčí, nebo převálcují nebo ji pastevci zaženou.
Přemýšlím o změně myšlení. Kdy se to stalo, že jsem začala tyhle věci vnímat? S čím to souvisí? Nevím. Ale až mi zase někdo začne vykládat, že je zbytečné, abych měla auto, že ho nepotřebuju, když máme v Praze MHD a autobusy jezdí všude, že auto stojí peníze, pošlu ho do prdele, protože investice do svobody není ztrátovou investicí. Ti nahoře to dobře vědí. A tak nás omezujou všude i na pojistkách a povinném ručení. Možná by stálo za to zjistit, kolik vysoce postavených úředníků sedí v dozorčích radách pojišťoven… Žijeme ve světě byznysu, kde se vydělává na poddaných, kteří se snaží pracovat. Ti, co nepracují (mám na mysli ty, co pobírají sociální dávky i ty nahoře), parazitují. Až se přestaneme chovat jako ovce, možná se něco změní. Mám však obavy, že parazité měli příliš dlouho volné ruce, a co mohli, si vzali. Možná už je pozdě, možná ne. Uvidíme.
(Zatím nikdo nehlasoval)