Tak choleravirus nám jakžtakž ustoupil, pomalu sundáváme náhubky, téma je definitivně vyčerpáno, experti ze všech stran už řekli své, tak zkusím hodit něco pro odlehčení v trochu jiném formátu než obvykle. Anžto nejsem žádný literát, berte tento příspěvek jako odlehčení a hozenou rukavici pro ty, kdo mohou nabídnout zajímavější „svezení“.
Zrovna jsem oslavil kulatiny – 20 let vlastnictví řidičského průkazu B a tedy legálního sezení za volantem a taky to nějak vychází zhruba a tu půlku života (snad) za sebou. Napadlo mě tedy drobně si shrnout všechny vozy, za jejichž volantem jsem strávil alespoň plus mínus tisíc kilometrů a jaký ve mně zanechaly dojem. Nebudu si hrát na Koubka nebo Vaculíka, nejsem automobilový profesionál ani novinář, zkusím tedy jen shrnout velmi subjektivní vzpomínky, které ve mně ten který vehikl zanechal, ignorujíc jak chemické složení slitiny výkovku výfukových svodů, tak odkládací plochy na PET lahve nebo uživatelskou přívětivost ynfotejmentononc. Vynasnažím se uvést v pořadí, v jakém se mi dostaly do rukou, což je rovněž klíčové, protože jiná situace byla na cestách, co se týče srovnatelnosti aut v roce 2000, kdy byla Felicie 1,6 považována za raketu a jiná je dnes, kdy jsou motory se 150-200 koňmi v každém druhém služebním otloukánku a včera jsem potkal v Orlové zánovní Lamborghini.
1996 Ford Escort 1,4i CL
První auto, se kterým jsem jezdil všude možně, vůz mých rodičů, který mi velkoryse zapůjčovali, kdykoliv jsem potřeboval. Tehdy se jednalo o zánovní auto, které vystřídalo náš předchozí Škoda Forman a proti tomu to byl jiný vesmír. Ticho, ABS, servo, centrál, stříkačka, cestovní rychlost po dálnici 150 v pohodě a to s 55 kW motorem. Z dnešního pohledu by to byl už asi hrozný krám, ale tehdy silnice opanovaly ještě ve velkém stodvacítky a žigulíky, v lepším případě favority, takže na tu dobu super. Auto mělo příslovečnou fordí hravost za volantem a strašně příjemně se řídilo, i na gumách 175 perfektně sedělo a projet si s tím serpentiny mezi kopci byla radost. Podvozek měl však zrádnou vlastnost se v určitém momentě urvat a pak už to šlo do hodin, bez možnosti korekce. Co mi ještě utkvělo v paměti, že z dnešního pohledu byla životnost relativně malá, v 60 000 spojka KO, tekl z toho občas olej, chronicky odcházely zapalovací káble, ale jinak to bylo spolehlivé. Ještě drobná zajímavost – Ford byl zakoupen místo tehdy zamýšlené Felicie, protože vyšel už tehdy levněji a byl o třídu výš, cenová strategie se v Boleslavi za ta léta tedy nezměnila.
1984 Škoda 120 GLS „Marilyn“ (podle samolepky na kapotě)
Když nebyl po ruce Escort, bylo tu tohle, brašinovo studentský kočár. Unikátní stroj to v pravdě byl. Zakoupen na nějaké dědině okres Blansko, byla to vyšlehaná stodváca, kterou nějaký vidlák poskládal asi z 6 různých aut, nastříkal někde na dvorku na „divná bordeaux“ barvu, nalepil tam obří křídlo z vrakáče urvané z Fordu Scorpio a celé to olepil šíleným množstvím nálepek, korunou byl obří nápis NO FEAR přes celé zadní okno. Prostě definice pojmu vidle-tuning. Ale byla za rozumnou cenu, nebyla shnilá a bylo to ge-el-eso s pětikvaltem, královna stodvác. Na takové auto se nezapomíná, překvapivě to slušně jelo (snížená hlava, až 160 tachometrových) a úžasně brzdilo (na stodvácu), a to zadní brzdy nefungovaly vůbec. Bracha tam dal micheliny z toho escorta a na nich to i překvapivě dobře sedělo. „Závodní“ volant a sedačky, auto bylo sice křáp, ale mělo fun faktor. Motor vzadu, přetáčivost, ten typický škodovkový rachot, velmi lehké a přesné řízení, prostě s tím autem byla sranda a ne že ne, hlavně na sněhu. Samozřejmě byla to vyšlehaná stodváca, takže rozborka sborka čehokoliv byla na denním pořádku. V převodovce prakticky nefungovaly synchrony, takže jsem se naučil řadit na tom nejtvrdším, což se později hodilo na traktoru na farmě. Stírací kroužky byly KO, takže zahřáté auto v létě po zastávce na benzince po nastartování (když se podařilo, jinak bylo nutno praštit do startéru kladivem) vypustilo obří oblaka modrého dýmu. Občas po přejetí přejezdu třeba upadl člověku na hlavu celý tapecírunk střechy. Vůbec seznam závad a failů co to mělo, by byl na několik stran, vždy ale dojelo do cíle. Přesto jsem měl tuhle bedrunu rád, byla to vůně prázdnin, kámošek, smrad kámošů, garáže, přehrad, čundrů, jedno z nejlepších období života, ještě bezstarostných a to auto mu dělalo nezapomenutelné kulisy.
2000 Opel Corsa B 1,2 16 V
Druhé auto rodičů, poslední limitovaná edice béčkové Corsy s velmi povedeným motorem. Autíčko šikovné, bezproblémové. Tehdy nám to připadalo se 48 kW živé, dnes by to asi bylo utrpení. Jezdilo to pod 6 litrů, dobře to projíždělo terénem a moc se mi líbil ten interiér, podle kterého by se ještě dneska mohly mnohé značky učit. Tento vůz je v širší rodině dodnes a dodnes spolehlivě slouží, později ho měl brácha, pak děda a nakonec bráchův tchán, který moc nejezdí a má ji v garáži, takže mu vydržela dodnes a furt vypadá skoro jak nová.
1986 Fiat Uno 75 i.e.
Dědův vůz, s kterým jsem občas řešil pojížďky, opravená z Německa dotažená bouračka. Jedno z toho nejlepšího z 80. let. Motor už stříkačka, ale ještě bez kurvítek a tlumítek, jen jednocestný katalyzátor, takže reakce na plyn jak karburátor. Lehounká plechovčička s předimenzovaným těžkým motorem, jediné auto, které dokázalo vyjet krpál k nám na chalupu na trojku. Jelikož to nemělo servo, mělo to obří volant a ještě strašně pomalý převod, což bylo někdy v zatáčkách humorné, když člověk mimoděk „nedotočil“. Mělo to dost slabé brzdy, zato aftermarket výfuk z Polska měl zvuk jak laďák. Strašně se mi tehdy líbilo, jak to auto bylo řešené jednoduše, spartánsky, ale účelně a prakticky. Jeden stěrač, jedna rychlost ventilátoru, minimum kontrolek. Na to jak to bylo malé, vešli se dovnitř relativně pohodlně 4 dospělí. Navzdory kecům o italských křápech to mělo závad méně než některá fungl nová auta, co pamatuju, tak snad odešlo akorát čerpadlo vstřikování a shnil ten výfuk, jinak vesměs nic, časem to začla žrát koroze, ale to už mělo skoro 20 let.
1992 Škoda Forman 135 L LPG „Tripeček“
Studentský kočár kamaráda, spolužáka a spolubydlícího, s kterým jsme dojížděli na koleje do Prahy. Jako studentské auto kombík na plyn byl boží, vešlo se do toho kopec kámošů, batohů a kytar a jezdilo to za korunu kilometr. Oproti stodvácám a podobným verglům to navíc fungovalo vesměs spolehlivě. Na D1 byly limity motoru znát, táhlá stoupání to škrábalo osmdesátkou, na rovince se to rozkulalo stěží na 140. Mělo to šíbr a boží obří popelník, takže startky šly na dlouhých cestách jedna za druhou. Mělo to favorití nemoci, takže to občas vařilo, řízení šlo jak na traktoru, asi jak prdly stírací kroužky řídící tyče a zarezlo to, taky to táhlo na stranu, ale kámoš na tom sjezdil celou evropu a skoro vždycky dojel. Přesto to ve mně lásku k Favoritímu mýtu národního pokladu nevyvolalo, přišlo mi to ve srovnání třeba s tím Fiatem Uno jako zastaralé, podmotorované, hlučné auto na to, že to bylo tehdy prakticky zánovní, dobře udržované a taky dost drahé. Ten dokonalý podvozek, o kterém se teď všude píše minimálně 2 články denně, jsem tam nějak nezaznamenal, ale bylo mi 18 let.
1971 Polski Fiat 125p 1300/1500 „Žluťák“
První vlastní automobil, o kterém jsem zde kdysi dávno publikoval samostatný článek. Co říct, prostě první moje auto. Jako milovník starých amerik s nuzným studentským budgetem, zakoupil jsem tuto chromku klasické koncepce, protože to bylo popravdě jediné auto, které se mi vešlo do rozpočtu, aby to nebyl vrak a mělo to papíry a STK. Na ty roky tomu nic nebylo, prakticky bez koroze, jen úplně matný lak a jetý interiér. Miloval jsem to houpání, plavnou jízdu, ten velký volant s chromovaným kolem klaksonu, lineární tachometr typu „teploměr“, ty kulaté rohy kapoty, které byly vidět oknem vpředu, plechovou palubní desku s chromem. Zadní sedadlo bylo pružinové kanape a ano, bylo na „to“ velmi vhodné. Co se týče spolehlivosti, nebylo to o nic horší než kterékoliv jiné auto podobného stáří, ani hnít to nijak zvlášť nehnilo, hlavní neduh byla asi pro studenta spotřeba, bralo to po městě 13, v průměru kolem 10. Motor jsem původní 1300 vyměnil časem za 1500, táhlo to líp a žralo stejně. Auto mělo velký problém – nemělo číslo karoserie, asi bylo v minulosti výrazně opravované a já to kupoval v době, kdy evidenčky ještě nebyly a jako zelenáč jsem to neřešil. STK se následně řešila vždy po známosti, takže to nijak zvlášť nevadilo, ale když mi po získání dalšího auta zbyl doma navíc, nemělo smysl si to nechávat jako veterána a tak šel nejdřív ke kamarádovi a nakonec zpátky do domoviny do Polska, kde se tyto vozy těší obrovské oblibě a kde se problémy legální a technické na rozdíl od kocourkova dají řešit. Dodnes se mi o něm čas od času zdá, byla to prostě láska
199? Škoda Felicia „whatever“
Feldy dávám dohromady, protože jich bylo víc. Auto na tu dobu dobré, praktické, ohromně prostorné a ne už takový uřvaný, uvrzaný, poruchový, líný křáp jako fačko. Moc vzpomínek mi ale nenechaly, za zmínku snad stojí kamarádova felda 1,6, která jezdila fakt moc pěkně a sjezdil s tím celou Evropu. Pamatuju taky, že tomu odcházely rády jinak moc hezky řešené budíky, které pak za jízdy ukazovaly úplné nesmysly i na relativně nových autech. Taky některé anachronismy úplně mimo oblast 90. let, které jsem si uvědomil až po letech, jako „kolmo“ umístěná spínací skříňka ještě ze škody 100 nebo mechanický rozdělovač. Dobrý služebník to ale byl, nicméně 15 let mimo svou dobu.
2002 Fiat Stilo 1,8 3dv. „Mussoliniho varhany“
Další rodičů auto, s kterým jsem v rodině taxikařil. Nádherný nadčasový design, který ještě dnes působí velmi moderně, stejně tak velmi povedený interiér a výbava, super fialová perleť metalíza, no drahokam. První opravdu relativně „silné“ auto, s kterým jsem se svezl dvěstě. Nádherný zvuk motoru, strašně přeposilované řízení a příliš „lehké“ pedály, tehdy to byla móda. Bohužel jednalo se o jednu z prvních sérií a ještě asi páteční kousek a tedy toto auto dostálo klišé o italských křápech. Od novoty svítilo „check engine“ a nikdo nikdy nezjistil proč, výfuk shnil za 3 roky, nečekané elektrické závady co vybily neznámým způsobem baterku a člověk neodjel, přední okno prasklo samo od sebe při vyjetí z garáže, žralo olej od novoty, jednou se rozpadly brzdy, jindy ulítlo víčko oleje a tento vyprskal po motorovém prostoru. Prkotiny, ale v té době u nových aut už ne běžné.
2003 Hyundai Getz 1,6 GLS
Můj druhý vůz, poděděný z rodiny. Dohromady jsem s tím jezdil nějakých 14 let, rovněž jsem zde kdysi věnoval samostatný článek (http://dfens-cz.com/test-hyundai-getz/), ale to bylo ještě dlouho předtím, než jsem ho prodal. Tohle auto skvěle jezdilo, hlavně díky velkému motoru (78 kW) a brzdám z větších modelů značky. Nebyl to žádný babolap, designový skvost nebo technická zajímavost, cool faktor nula by se řeklo, ale věrný společník na cestě životem. Odvozil na střeše nábytek z IKEA, partu na pařby, vozil mě denně do práce, na dovču do Bosny, Chorvatska i po Polsku, bylo to velmi prakticky a celkem spartánsky řešené, přesto v „plné palbě“. Závady to nemělo skoro žádné, jen pár prkotin typu vyteklý tlumič nebo žárovky v palubní desce. Bavil mě na tom efekt sleeper, kdy jsem z prdele občas proháněl násobně vyspělejší a dražší auta, protože to mělo stovku kolem 9 vteřin a to nikdo od korejského křápu pro důchodce na křižovatce nečekal. Ke konci hnily lemy zadních blatníků a přední blatníky jako takové, s přírůstkem v rodině byl čas se s ním rozloučit. Prodal jsem ho sousedovi, ten vyměnil blatníky, zakitoval lemy a jezdí s ním vesele dodnes a už na něj nedá taky dopustit.
1980 (?) David Brown 1390 4WD „Old lady“ (trakař)
Zde se nejednalo o tisíc kilometrů, ale desítky hodin práce s tímto úžasným strojem, s kterým jsme si různě pomáhali při brigádách na farmě v kraji hobitů. Mašina byla „v plný palbě“ s hydraulikou a náhonem na čtyři a taky v „v korozi“ a „v dezolátu“. Jak říkal farmář Nick, „its an old lady, but she will do the job“. Startovalo se to klíčem, tedy jako klíčem na matice, vražením mezi kontakt baterie a startér, vylítla jiskra, starter zatočil a už to chrochtalo a kouřilo. Stěrače a podobné blbosti to dávno nemělo, taky mě pobavilo, jak na jihoanglickém venkově byli lidi svobodní a bylo jim u prdele, že máme papíry akorát na auto a motorku, policajti neexistovali, na co by tam taky byli, takže jsme se mohli stát traktoristy. Stroj plnil všemožné úkoly, od tahání vozíků se zvířaty a materiálem přes hrnutí hlíny radlicí, zatloukání kůlů na plot, orání louky, sekání louky nebo například stěhování piana na téže radlici nebo přikládání balíků sena do ohně s 10 m plameny. Pocit síly a nepřemožitelnosti úžasný, zapadnout s tím nešlo do žádného bláta, vždycky to vyjelo. Převodovku si pamatuju tříkvalt, ale podle specifikace má být čtyřkvalt, tak kdoví jaké to bylo sbijaniko, každopádně šla blbě, ale já proškolen na stodváce řadil snadno. Chcal z toho olej hydrauliky, servo občas vyprdlo a brzdilo jen jedno zadní kolo, ale to vůbec nevadilo, důležité věci fungovaly OK, práce se s tím udělalo kopec a fakt to byla bžunda, nejlepší brigáda v životě. Někdy bych si zase zatraktořil.
2005 Hyundai Coupé GK 2,7 V6
Další z aut v rodině, s kterými jsem příležitostně jezdíval. Tohle auto se Hyundai moc povedlo, taky to bylo historicky jediné korejské, které pochválili ve slavném Top Gearu. Sametový tah šestiválce, povedený líbivý design, tehdy ještě ne zcela běžný šestikvalt, k dokonalosti chyběl jen zadní náhon. Zadní sedačky byly pouze nouzové, zato kufr obří. Západní tisk to tehdy okomentoval jako trefu Korejců do segmentu levných líbivých aut pro studenty, u nás se jednalo o splnění celoživotního snu stárnoucího doktora o sportovním autě, no co už. Mělo to parádní řízení se strmým převodem a celkově se s tím výborně cestovalo i kličkovalo v zatáčkách. Prostě fun faktor vysoký, nádherný zvuk motoru, i když to opravdu rychlé auto vlastně nebylo.
2008 Volvo C30 1,6 i
Konec studia a začátek práce a s ní spojené občasné služebky. První zaměstnavatel vyznával u aut heslo „jen to nejlepší a nejdražší je dost dobré“, a tak se ve flotile jako základní vozidlo pro všechno uhnízdilo několik Volv C30, přičemž vyšší šajby měly vyšší řady téže značky. Existenci tohoto auta jsem však dost dobře nepochopil. Fordí šestnáctistovka měla kolem 100 koní, což na těžký švédský ingot nebylo zrovna nejvíc, auto nejelo, řvalo a na dálnici žralo klidně 11 litrů. Zadní prosklený kufr byl designově zajímavý, ale nevešlo se do něj vůbec nic. Celkově mi pak design připomínal prakticky kopii výše zmíněného Fiatu Stilo, ale bez italského šmrncu. Podvozek byl spíš do pohodlna a auto bylo fakt těžké a tak rallye Bílá-Turzovka do žilinské pobočky firmy byla někdy trochu o ústa, dobržďování před zatáčkami z kopce dokázalo působit hrozivě. Přecejen Volvo, takže interiér byl fest, pořádný, kvalitní, celkově po přesednutí z Felicie to byla trochu facka, hlavně pak přesednutí zpátky. Nicméně za cenu dvou slušných aut nižší střední nebo bytu 2+1 v našem okresním městě nevím, mě to neoslovilo.
2008 Subaru Impreza WRX
Zase jedno z rodinných svezení, asi nejzajímavější vůbec. Byla to už ta „nehezká impreza“ hatchback a ne ostré STi. Mělo to ještě nějaký kit tak snad údajně kolem 250 k. Tohle fakt jelo a zatáčelo nejlíp z toho, v čem jsem v životě seděl. Zábava s tím byla ohromná, i když už to nebyl hardcore sporťák jako předchozí generace, ale spíš nenápadné rodinné auto. Velmi mě překvapil podvozek, který ani na tehdy ještě nerekonstruované D1 vůbec nemlátil a byl překvapivě pohodlný, takže se s tím dalo i dobře cestovat, což u této kategorie je tipuju spíše výjimkou. Samozřejmě legendární je u těchto aut spotřeba a skutečně, na lechtačku se dalo i za 8-9 litrů, ale jak se tomu naložilo, šlo to přes 20. Auto zajímavé taky z pohledu paradoxu – na jednu stranu nabušený hnací agregát, na druhou stranu interiér byl na úrovni Hyundai a protikorozní ochrana podvozkových částí ještě podstatně nižší. Za jedinou zimu úplně zrezly chromované matice kol, to jsem na žádném jiném autě ještě neviděl. Časem šlo pryč, přecejen to byla opička s drahými a komplikovanými banány.
2009 Subaru Forester 2,0 D
Občas zapůjčeno z rodiny, když bylo hlavní auto v servise nebo bylo třeba převézt něco extra. Jediné SUV, které jsem kdy řídil, takže srovnat nemám moc s čím. Boxer diesel, zvláštní. Za studena to od novoty dost klepalo, zahřáté už pak bez problému, rozumná spotřeba dost léčí tradiční subaří neduh. V terénu jsem s tím nebyl, po silnici to na vysokých gumách plave trochu jako polský Fiat, celkově se to ale řídí příjemně, vybízí to k pohodové klidné jízdě. Vevnitř místa kopec, ale kufr slabší. Absolutně nezvládnuté brzdy velikostí vhodné tak na malý hatchback, takže účinnost nicmoc a hlavně životnost řádově pár desítek tisíc km a pak komplet vyměnit. Auto je v rodině furt, nyní už začíná žrát dost peněz, spojka, tlumiče (adaptivní, drahé jak řiť), ale v podstatě standardní spotřebák, nic vážného.
2010 Mercedes Benz E220 CDi
Firemní standard pro zaměstnance střední kategorie, který nám nižším byl občas zapůjčen, když se jelo hodně daleko, protože na place stál jeden plonkovní navíc. Mergl v dehtu, pohodlný na dlouhé cesty, přiměřeně výkonný a přitom úsporný, výbava základ, takže např. elektricky sklopná zrcátka neměl, ale jinak přecejen na tu dobu slušná. Překvapil mě systém „všecko vlevo“, kdy jak blinkry, tak stěrače se ovládaly všechny vlevo a vpravo nebyla páčka vůbec, takovou atypickou věc jsem v 21. století nečekal, zvlášť u Němců. Líbilo se mi, že to byl poslední pravý Mercedes se zaměřovačem na kapotě, než to začalo vypadat v posledních letech tak strašně čínsky. Na všech vozech se vyskytla už v nízkých kilometrech jakási závada údajně kabelů, kterou servis nedokázal odstranit, podle mě tomu prostě prokluzovala spojka, to je přece ten stav, kdy se vám u manuální převodovky zvýší otáčky motoru, ale rychlost ne. No prý to byly kable, výměna nepomohla.
2012 Volvo V60 2,0 D Automat
Rovněž „ten lepší“ vůz ve flotile, který zbyl jeden navíc na dvorku. Na rozdíl od té pekelné třicítky, tohle bylo moc povedené auto, pohodlné, prostorné, tiché, přiměřeně výkonné, úsporné, výborné na dlouhé cesty. Velmi zajímavý byl podvozek, který byl naladěn moc dobře na sníh a tak i v zimě rallye Bílá-Turzovka byla zábavou beze strachu a to byla přitom jen dvoukolka. Převodovka byla taky moc příjemná, na rozdíl od jiných automatů, které mi k srdci moc nepřirostly. Taky to byly asi jediné firemní typy, u kterých se fakt nic nekazilo.
2012 VW Polo 1,2 HTP
Z opačného konce spektra, původně určen pro sekretářku na ježdění na poštu, ale když bylo třeba, musel dát i dálnice. Hrkadlo, jehož motor je na českých silnicích legendární. Bylo to tak na úrovni toho Favorita, akorát se to dokázalo na rovině rozjet až někam ke 160. Jinak prostě malý hatchback se vším všudy, furt tam něco klepalo na nápravě a cosi hučelo v motoru, znělo mi to jako ložisko alternátoru, ale bůhví. Mělo úsměvný tuning se sedačkami Recaro a závodním volantem GTi, dokonce mělo šaltrpáku z GTi na které byla nakreslená šestka, kterou tento výlet do historie samozřejmě neměl. Ale mělo to kvalitní plasty interiéru a měření tlaku v pneumatikách, které od novoty svítilo nonstop
2014 Kia Cee’d SW 1,6 GDi
Moje třetí auto, první a zatím poslední funglovka. Když přišly děti, bylo třeba kombík a tento úsměvně pojmenovaný „sporty wagon“ po důkladném proklepání trhu výběrové řízení vyhrál v poměru cena – výbava – výkon – záruka – 7 let garanček zdarma. Taky na tu bídu co byla tehdy na trhu jedna z těch povedenějších karoserií na rozdíl např. od sesterské i30, která se mi nelíbila. Bratia v Žilině to musím říct postavili dobře, už spolu začínáme šestý rok a zatím nula problémů, ani podvozkové části karoserie zatím nehnijou. Auto určeno pro fotříka jako jsem já, nejedná se tedy o nějaké sportovní svezení, ale je to vyladěné tak, že je to přiměřeně pohodlné, tiché, úsporné a překvapivě hbité při kličkování po městě. Ne řízení skutečně nemá zpětnou vazbu, atmosférický motor se chová jako atmosférický motor, takže se to musí točit, aby to jelo, což tomu tisk furt vytýká, ale mě to neva, zvuk motoru v otáčkách je velmi příjemný. Moc příjemné jsou i brzdy. Abych jen nechválil, asistent rozjezdu do kopce funguje velmi fórově, tedy spíš vůbec. Na palubce chybí teploměr motoru, musí se vyhledat v eufemisticky označeném oldschool červeném „palubním počítači“, který je pár let pozadu za současníky. Zato palivoměr je obří jak na americe. Venkovní teploměr má zase svou hlavu a někdy se sám od sebe rozhodne měřit úplné nesmysly. Jinak ale maximální spokojenost. Ano není to oktávka, takže do kufru se nevlezou 4 padesátky piva vedle sebe nastojato, nicméně vždy jsme se vešli i s kočárkem, 2 dětmi, skládací postýlkou a pár taškama dárků na vánoce. Takže do hlavy se netluču, rozhodl jsem se tehdy myslím dobře a doufám, že mi vydrží ještě dlouho.
2012 Opel Astra GTC 2,0 CDTi
Auto zděděné z rodiny, co provozuju jako druhý vůz. Strašně zvláštní kombinace. Je to celkem povedená snaha o GT pro working class, motor je fakt super, 121 kW, táhne, jede, nežere. I podvozek dobrý, sedí jak přibité, převodovka, interiér, bez výhrad. Na dálnici na dlouhé štrece je tento stroj fakt šťastný. Taky je překvapivě prostorný, zadní sedadla jsou plnohodnotná, takže úplně v pohodě pojme celou rodinu, podobně do kufru se bagáž vejde i s plínkama. Ovšem běda vozit s tím děcka do školky, jezdit po nákupech po městě a dojíždět do práce. Má totiž 1,7 tuny, rejd asi jako zaoceánský parník a není z toho vidět ven ani v jednom směru krom přímo dopředu. Je to z té doby, kdy u Opela vyznávali teorii, že čím víc železa, tím lepší. Z toho vychází extrémní neobratnost a fakt dost velký problém s parkováním, navíc samozřejmě velký diesel se zahřívá pomalu, tak je v tom v zimě kosa. Má podivnou kombinaci výbavy, takže například má světla s automatickým vypínáním dálkových a super pohodlná sedadla, ale nemá couvací pípáky, vyhřívání sedadel ani handsfree nebo USB vstup, což byl tehdy už celkem standard a jak už si člověk zvyknul, tak to celkem chybí. BTW bylo to původně za cenu oktávky v základu.
2016 Škoda Fabia III 1,2 TSi
Holka pro všechno u současného zaměstnavatele. Jeden s posledních čtyřválců, moc povedené autíčko. Jede to fakt dobře a nežere to skoro nic, ve městě je radost s tím krosit ulicemi. Překvapivě velmi stabilní i na dálnici a při vyšších rychlostech člověk vůbec nevnímá, že sedí v tak malém autě, šestikvalt pomáhá. Má příplatkové sportovní sedačky, z kterých neskutečně bolí prdel po víc jak 2 hodinách jízdy, fakt na to nejsou dělané. Vytknout se tomu dá akorát, že v určitých otáčkách vibrujou okénka a pak jen prkotiny jako humpolácký zvuk centrálu a nesympatický chrochtavý „kov na kov“ zvuk koncernového motoru, ale to není závada. Toto auto mi dalo pochopit, proč někteří lidi vozí pentli nebo tenisák na anténě auta. Když totiž s autem jel předtím někdo z kolegů a na parkovišti před kanclparkem věčně není nikde místo, takže se to prostě píchne, kam to zrovna jde, zkuste najít škodovku v stříbrné metle mezi tucty jiných škodovek v stříbrné metle, když centrál na dnešních autech už nedělá takový ten zvuk, co dělal ten černoch v policejní akademii. Po několikátém zoufalém pětiminutovém bloudění mi ruply nervy a objednali jsme tenisák na anténu a od té doby není problém.
2015 Škoda Octavia III 1,8 TSi 4×4 L&K
Kolegův bývalý služebák, občas zapůjčený na delší cesty, nebo když byla Fabka zrovna pryč. Ano, první a jediná Octavia, s kterou jsem vlastně v životě jezdil. Plná palba, kožka, kombík, čtyřkola, sen většiny národa. Dobré auto, motor parádní, výbava pohodlná. Akorát čtyřkola, takže za devět na sto, někdy i víc a to DSG, jak už to mělo sto tisíc najeto, prostě blblo. Studené cukalo, občas řadilo totální nesmysly. S moc automata jsem sice nejezdil, ale tenhle byl zaručeně nejproblémovější a bylo to otravné, například ve výše zmíněném Volvu při skoro dvakrát vyšších kilometrech o převodovce člověk nevěděl, že tam je. Tedy nechápu tu slávu a proslulost této fičury, možná jen blbý kus. Taky přece jen míč je míč, za to je s nějakou slevou už to Volvo.
19?? Praga V3S, Valník s rukou
Perlička na závěr, s kterou jsem jezdil jen asi dvacet minut mimo veřejnou komunikaci. Hračka a zdroj příležitostného podnikání mého kamaráda, po komplet generálce krásná modrá vejda. Před lidmi co s tímhle jezdí celou šichtu, klobouk dolů. Motor jde překvapivě dobře a chová se příjemně, převodovka je asi jak na tom traktoru, chce to dvojí vymáčknutí spojky a pak není problém, ale řízení bez serva, maras. První zatáčka a fakt problém, to je pro pořádného chlapa, nedovedu si představit nějaký úhybný manévr. Rovněž brzdy i po prázdnu chtěly málem obě nohy a pak zabraly zas až moc. No výlet někam dost hluboko do historie, ale zážitek parádní, povozili jsme děcka na korbě, měly taky oči na vrch hlavy, po všech těch autosedačkách a helmách. Příště ji snad vezmem do terénu a uvidíme, co to umí.
No a to je zatím celý můj pohnutý motoristický příběh co se 4 a více kol týče. Krátce jsem jel ještě ve spoustě jiných, třeba i s Karosou, Triumphem Spitfire nebo Wartburgem 311, ale málo na to, abych si udělal pořádný obrázek. Očekávám, že teď už to bude nudnější a nudnější, stejně nejvíc emocí ve mně nechaly ty auta z 20. století, všechny ty novější už byly takové nějaké plus minus stejné, přeskok z jednoho do druhého je jen o tom, zvyknout si na ovládání rádia.
22.05.2020 Howgh, Pospec
(137x známkováno, průměr: 1,95 z 5)