Každý den vidíme, že zastupitelská demokracie jako způsob vlády vykazuje čím dál větší chyby. V posledních letech je to skoro tragikomické.
Základní myšlenkou demokratické vlády je, že to, co se odhlasuje potřebnou většinou hlasů zastupitelů, je vždy správně. Podobně jako po válce dějiny vždy píšou vítězové a proto v novodobé historii v podstatě neexistují vyhrané nespravedlivé války, ale jen ty spravedlivé, tak v demokracii nevznikají špatná rozhodnutí. Vzniknou nějaká rozhodnutí, po čase ale vznikne potřeba reforem, poté, co jsou tyto reformy zavedeny, je třeba zavést zase další reformy, aby napravily nedostatky těch předchozích reforem a podstatné je, že reformy, ať ty či ony, jsou vždy demokraticky odhlasovány. Pokud je paní Vomáčková z Čech, žije reformami již od roku 1997, aniž by se cokoli reformovalo.
Demokracie dovede odhlasovat i věci, které jsou zcela nereálné. Například novodobé poroučení větru dešti nazývané boj s globálním oteplováním, pardon, s klimatickou změnou, protože globální oteplování se prý může projevovat nejen oteplováním, ale také ochlazováním nebo setrvalým stavem. Demokracie dovede odhlasovat vzdělání oligofrenikům, bohatství neschopným a chudobu schopným, sňatky buzerantům, zdraví chorým nebo smrt ještě více chorým. Dokáže zavřít již postavenou atomovou elektrárnu za několik miliard, protože se demokraticky odhlasovalo, že znamená příliš velké riziko, a dokáže z dvouproudové kapacitní komunikace udělat jednopruhovou silnici se soustavnou zácpou, aby vedle ní mohla demokraticky vzniknout zcela prázdná cyklostezka, po které projede jedno kolo za hodinu. Kdyby Vomáčková neměla demokratické zastupitelské sbory a rozhodovala vždy znova o každém problému ad hoc, patrně by ji takové pitomosti ani nenapadly, natož aby je aktivně podporovala. Suma nenormálních východisek, které demokratická společnost nalezla, se každým dnem zvyšuje a jde to čím dál rychleji. Takové Věci veřejné nám ještě předvedou, co je demokracie za cajk. Bohužel nelze odhlasovat změnu lidské mysli a i přes nebývalé úspěchy masových médií v oblbování mas se stává čím dál častěji, že i Vomáčková od plotny prohlédne a konstatuje naprostou iracionalitu demokratického systému.
V demokracii nikdo za nic neodpovídá. Nikdo není hnán k odpovědnosti, když utratí stamilióny za úroky z dluhů, za vzdělávání nevzdělatelných, nákupy nepotřebného či rušení potřebného. Proč by taky někdo měl nést odpovědnost, že. Vždyť jsme to tak všichni chtěli, zvolili jsme naše zástupce s jejich programem, a ti jen zvedali ruku. Všichni jsme odpovědni, ale nelze ukázat prstem. Vomáčková nechápe, proč se ekonomicky vyplácí ozařovat solární panel reflektorem a vyrábět tak z nečisté elektřiny čistou, ale když hledá viníka tohoto tristního stavu, může ukázat pouze sama na sebe.
Poslanci jako nositelé klíčové úlohy v zastupitelské demokracii v lepším případě nehlasují v souladu se svým mandátem, ale v souladu s pokyny stranických klubů, které ovládají lobbisté a rozvědky. V horším případě vůbec neví, o čem hlasují, protože návrhy zákonů nečtou. V nejhorším případě nemají ani dostatek mentálních předpokladů, aby návrhy zákonů chápali.
Vomáčková by si myslela, že když má někdo ve volebním programu, že zavede povinné zimní pneumatiky, tak by je měl zavést. A když ve svém programu nic takového nemá, tak by se o to neměl ani pokoušet, protože překračuje mandát, který mu Vomáčková dala. Tento problém zastupitelská demokracie úspěšně vyřešila. Volební programy jsou tak obecné, že volič dává svým zástupcům tak široký mandát, že mohou dělat co chtějí. V programu tak může být, „zavedeme opatření k zásadnímu zvýšení bezpečnosti silničního provozu“ a za to se může schovat cokoli včetně pokácení veškerých stromů v desetikilometrovém okolí od silnic. Naštěstí si bežný volič tenhle problém neuvědomuje, protože ty programy nečte. Existuje taky určitý personální rozpor mezi tím, koho Vomáčková volí a kdo nakonec Vomáčkovou zastupuje v systému zastupitelské demokracie. V rámci zastupitelské demokracie vznikla nová profese zvaná politkomediant. To je populární a veskrze stupidní tajtrlík, který dělá politikům kamufláž a zastupuje je směrem k veřejnosti. Například Schwarzenberg, John nebo tak někdo.
Jako nejefektivnější se ukázalo propojit demokracii s byrokracií a oligarchí. Čím rozsáhlejší byrokratický aparát demokracie vybuduje, tím stabilnější její instituce budou, protože úředníci se mohou účastnit voleb a mají také voličské hlasy. Vznikne určitá autodynamika, díky které byrokracie převezme kontrolu nad rozhodováním, které mělo být původně rozhodnutím demokratickým.
Patrně se systém zcela zahltí množstvím demokratických, ale zcela nesprávných rozhodnutí. Z jednotlivých iracionalit jako jsou cyklostezky za sto mega vzniknou systémové iracionality a z těch problémy, se kterými se demokracie nebude umět vypořádat, i kdyby hlasovala jako vzteklá. Takovým problémem je například zadlužení všech zemí, které si demokraticky odhlasovaly moderní sociální stát pro své voliče.
Nyní jsme v určité přechodné fázi, která se vyznačuje tím, že koncentrace iracionalit v systému ještě není kritická, ale také už není zanedbatelná. Demokracie na to reaguje několika způsoby. Jednak se snaží problémy maskovat vedením různých mediálních kampaní a skupováním médií. Čtení novin a sledování televize se tak mění na davovou hypnózu, kdy je občanům a voličům sdělováno, co se zase demokracii zase podařilo skvělého odhlasovat, aby se za pár měsíců mohli dozvědět, že to, co bylo ještě nedávno tak skvělé, je už nyní úplně špatné a musí se to zase reformovat. Také se snaží postihovat likvidačními tresty všechny, kdo mají s demokracií problém a chtěli by jinou formu správy věcí veřejných. Podobně jako většina režimů na začátku svého konce, i demokracie neustále vyostřuje svoji rétoriku a neustále vede s někým boje: boj se změnou klimatu, boj s počítačovým pirátstvím, boj s obezitou, boj s kouřením, boj proti chudobě, boj proti bohatým, boj proti drogám, boj za legalizaci drog jiných, násilí ve školách … postupem času vyhlásí demokracie boj úplně všemu a nakonec možná sama sobě.
Někteří jsme se možná v práci naučili, že čím větší počet účastníků jednání, tím horší je kvalita jeho výsledku. Dá se to dohnat ad absurdum v podobě různých summitů a panelů, kde se účastníci v podstatě shodnou jen na tom, že si mají na závěr vzájemně zatleskat. Některá rozhodnutí vytvořená autokraticky nebo v malé skupině kvalifikovaných rozhodovatelů bývají naproti tomu pozoruhodně kvalitní. Tak se začíná kopat demokracii hrob.
Docela by mně zajímalo, kdy konec demokracie přesně nastane, za jakých okolností to bude a zda je možné její trápení zkrátit. Jaká struktura ji nahradí a jaké komplikace budou tento porod provázet. Původně jsem myslel, že nemám velkou šanci se toho dožít, některé události z poslední doby ukazují, že se toho dožiju a Vomáčková patrně taky. Sice na jedné straně poněkud trpíme tím, že musíme trávit čas našich životů v tomto období chcípající demokracie, na druhé straně se nám nabídne unikátní možnost spolurozhodovat – asi už ne demokraticky – o podobě příštího uspořádání společnosti.
(Zatím nikdo nehlasoval)