Pan Urza a D-Fens nabídli p.t. čtenářstvu neotřelý pohled na komunisty a jejich současné postavení v politickém spektru. Při svém hodnocení přitom nepoužili obvyklé stupidní studenoválečné schéma jako to dělá třeba Roman Joch, ale v jejich hodnocení je zajímalo, co komunisté aktuálně dělají, v jakých podmínkách a kontextu, což je zde docela novátorský přístup.
Na druhé straně kupř. pan Urza zůstal poněkud na povrchu a to mě vyprovokovalo k literární činnosti, abych si zase mohl spravit svoje ego a vyvyšovat se nad slušné a obyčejné lidi: nuže, zde je můj výplod.
Důvod, proč se komunismus v Kocourkově uplatnil, byl dán celkem jednoznačně poválečným dělením sfér vlivu kodifikovaném v závěrech Jaltské konference z února 1945. Na podobě komunismu se dále spolupodílela hloupost a naivita prvorepublikových politiků a až animální nenávist tehdejšího prezidenta Beneše k Němcům a všeobecná frustrace z výsledků tehdejší velmocenské hry na rozpoutání vojenského konfliktu mezi nacistickým Německem a SSSR, která byla završena Mnichovskou konferencí v roce 1938 a následným vznikem Protektorátu a která, jak víme z historie, západním mocnostem poněkud nevyšla. Dalším faktorem byla i historická snaha Čechů „být papežštější než papež“, takže československý komunismus se snad nejvíce podobal tomu sovětskému ze všech jeho evropských satelitů – tedy 100% státní vlastnictví, stranické čistky, boj proti vnějšímu nepříteli a dalšími atributy – kdo pamatuje, ten ví. Přispěla k tomu totiž další typická česká vlastnost a tou je vstřícná předposranost, která zde existovala snad již z období pobělohorského. Vstřícná předposranost se projevila i po převratu v roce 1989, kdy se stejnou vehemencí s jakou jsme lezli do análu komunistům a Rusům, jsme nyní začali dřívější režim odmítat a nekriticky přijímat vše, co přišlo od našich nových pánů, což se projevilo například při jednání o americkém radaru. Jednou ze zvláštností české demokratury je proti jiným postkomunistickým zemím také persistence Komunistické strany Čech a Moravy, jako reliktu komunismu, jenž si zachovává poměrně silnou voličskou podporu.
Pan Urza má pravdu v tom, že komunisté stejně jako jiné strany mají společný cíl a tím je udržení svého podílu na moci, z čehož vyplývá možnost vést nákladný a luxusní život v klidu a bez starostí a odpovědnosti, s pravidelnou gáží. Rozdíl je pouze v míře této snahy.
Základní otázku, kterou si musíme položit, je, proč komunistická strana stále existuje. Stejně jako kterákoli jiná strana je i existence komunistické strany založena na společenské poptávce. Po převratu v roce 1989 měla KSČ asi milion členů. Řada těchto členů svoji kariéru nezaložila na nějaké ekonomicky prospěšné činnosti, kdy při budování profesní kariéry bylo členství v KSČ nutnou podmínkou hladkého kariérního růstu, ale na čisté loajalitě k vedení strany a papouškování komunistických nesmyslů. Tito lidé ve snaze být papežštější než papež si zároveň zavřeli cestu k pragmatickému převléknutí svého kabátu v době, kdy členství v KSČ už nebylo cool ani in. Poté co členství v KSČ už nezaručovalo bezpracné příjmy, neměli často jinou možnost, než vstoupit do politického boje ve vzniklém politickém spektru a doufat v nostalgii a resentiment části obyvatelstva, což se v prvních fázích po Velké Sametové ukázalo jako dobrý podnikatelský záměr. Znal jsem osobní historii několika takových komunistů (a zároveň spolupracovníků StB s velkým máslem na hlavě) a nedovedu si představit třeba takového soudruha Grebeníčka nebo soudruha Kašubu (oba učitelé marxismu-leninismu), jak by se živili jinak. Kromě těchto lidí s racionálním důvodem do poslední chvíle setrvat na lodi, o které si všichni mysleli, že se sama potopí, zde zůstala i celá řada naivních lidí stále věřících v myšlenku komunismu a po prvních volebních úspěších se k nim postupně přidávali další pragmatici, kteří správně tušili, že bude dobré bydlo býti komunistou.
To, proč sázka na komunistickou kartu lidem v KSČM vyšla, ale to není dáno komunisty jako takovými ale poptávkou a resentimentem po komunismu a ten zase dán kořistnou a nárokovou mentalitou části české populace, která bez mrknutí oka vymění talíř vurstguláše a sklenici piva za občanské svobody. Tahle realita je neměnná, pevně daná a komunisté se jí pouze přizpůsobili. Můžeme se jen domnívat proč na rozdíl od jiných národů je u nás komunistický resentiment takto silný – osobně si myslím, že kromě toho, že současná vládní garnitura samozřejmě nárokovou mentalitu a závislost na státu úzkostlivě živí, tak zde existují také historické kořeny tohoto jevu, které sahají daleko za protektorát.
Pokud se zde tedy nachází tato společenská poptávka, politická síla, která tuto poptávku zareaguje, by se vždy objevila. Komunisté přitom vlastně žádní komunisté ve skutečnosti nejsou, je to jen prachsprostá frančíza. Všimněte si, že komunistům stačí jejich rudá hvězda a název a za PR a propagandu, za kterou jiné politické strany dávají před volbami stovky milionů, dají oni pár korun. Soudruzi z jiných stran se musejí sakra namáhat, aby někde nakradli prachy, zaplatili PR agenturám a novinářským vonucím a slovy vyvrhele Ratha „nakrmili bestii“. Naproti tomu komunistům úplně stačí, když se soudružka Semelová vyjádří pochvalně o Gottwaldovi a mají propagaci úplně zadarmo. Myslím si, že pozici, kterou komunisté v politickém spektru mají, jim ostatní strany musejí svým způsobem závidět.
Jaký je ve skutečnosti politický program komunistů? Tedy ne ten, co mají někde napsaný, aby tím krmili svoje věrné voliče ale ten skutečný politický program? Ví to někdo? Myslím, že ne. Podíváte-li se na statistiku komunistických hlasování, tak zjistíte, že jejich hlasování je obrovský kočkopes, mnohdy hlasují komunisté mnohem pravicověji a liberálněji než soudruzi z ODS a TOP 09, drží si přitom jen některé ideologické propagační postuláty jako je odpor k NATO, odpor k EU a odpor k církvím. Několikrát dokonce zabránili hlasováním například tomu, aby tato společnost byle ještě více profízlovaná, toho času hlasují proti vyšší daňové zátěži, což je další pravicový počin. Proč? Určitě ne proto, že by vyznávali pravicovou ideologii. Je to prostě proto, že jim za to nikdo nezaplatil. Komunisté jsou totiž hlasy na prodej a jejich politickým programem je čistá a nefalšovaná politická prostituce, pokud se nejedná o ideologicky zásadní věci jako restituce církvím nebo proevpropské postoje, kde si udržují zásadně negativistické stanovisko. V dílčích věcech se však s nimi dá docela dobře dohodnout ať už zprava nebo zleva, jak dokazuje například kauza soudruha Dolejše v případě lobování za změnu loterijního zákona. A jak se vlastně realizují platby za jejich hlasy? Nemyslím si, že by vždy přímo šlo jen o peníze různých kmotrů, i když ani tento scénář nelze vyloučit. Ve státní správě se najde mnoho teplých místeček, méně viditelných, které nejsou zas tolik atraktivní pro jiné hnědobolševiky a které se mohou stát odměnou za dočasnou podporu v tom či onom případě. Komunisté si stále udržují rozsáhlou členskou základnu asi 50 000 členů a výše členských příspěvků se jistě individuálně odvozuje podle toho, co matička strana pro toho konkrétního soudruha zařídila. Někdo je poslancem, někdo senátorem ale někdo může být třeba jen lokálním ředitelem domova důchodců nebo členem několika dozorčích rad státních korporací s hezkou pravidelnou gáží 50 000 čistého měsíčně a minimální pracovní aktivitou a odpovědností a takový člověk bude mít samozřejmě úplně jiné příspěvky matičce straně, než bývalý vrátný bývalého socialistického podniku nyní v penzi Kč 6000,-, který si dodnes představuje, jak s těmi všemi kapitalisty jednoho dne zatočí. Vzhledem k minimálním nákladům, které má strana za jeden utržený hlas a také vzhledem k nivelizovaným příspěvkům politickým stranám jakož i vzhledem k počtu přispívajících rudých soudruhů, jim to k naplnění jejich byznysplánu stačí. I kdyby takových neviditelných soudruhů byla jen desetina z celkového počtu 50 000 členů, představte si, že když takový soudruh odevzdá straně jen 2% z celkového ročního platu, bude strana disponovat jen z tohoto zdroje 50 miliony ročně a bude tudíž po započtení státních příspěvků a odečtení provozních a volebních výdajů hrubě zisková.
Komunistům rozhodně nejde o sociálně slabé a už vůbec ne o komunismus ale jen a pouze o jejich vlastní příjmy a pohodlí (v tom si jsou s ostatními stranami rovni), ale díky protestnímu potenciálu, které tato strana má, mohou být její lídři v absolutním klidu. Stačí jim v části populace živit resentiment po starých sociálních jistotách ukázat rudou hvězdu a sem tam vychválit Gottwalda a tím je v podstatě jejich volební výsledek zaručen – pak už jen mohou sedět s rukama v klíně a čekat, jaké že korupční skandály se díky vzájemnému soupeření jednotlivých frakcí hnědobolševického spektra provalí navenek a podle toho budou mít buď 10% nebo 17% – nikdy to nebude 30%, ale komunisté jsou toho názoru, že nemusí pršet, hlavně když kape. A to si pište, že některým komunistům toho za ta léta už nakapalo! Proto se také komunisté nepouštějí do žádných riskantních korupčních operací jako ODS nebo sociální demokracie – oni totiž nemusejí.
Existence komunistů má ještě další nezanedbatelné důsledky pro systém. Především politici ODS by měli soudruhu Filipovi každý den ráno povinně líbat nohy z vděčnosti, pokud by o to soudruh Filip stál.
Je to totiž naše fašistická pseudopravice, která má z existence komunistického franšízingu největší prospěch. Komunisté jednak přirozeně drénují hlasy sockobolševické levici, která přestože vyhraje volby, má velký problém hledat legitimního koaličního partnera v politickém středu. Tento fenomén hraje největší roli zejména ve volbách do Poslanecké sněmovny. Dále zde komunističtí soudruzi úžasně stabilizují a utužují režim. Uvažujme situaci, co by se stalo, kdyby byli komunisté najednou zničeni. Do které strany by se přelil jejich protestní potenciál? To nelze s jistotou říci – část voličů by asi volila ČSSD, která by tak dost posílila ale ta další část by zřejmě dala přednost nějaké „extrémistické straně“, například Sládkovým republikánům, Vandasovým Dělníkům sociální spravedlnosti nebo již téměř uhynulým Národovcům bankovní analytičky Edelmanové – čili stran s velmi silnou agendou hledání vnějšího nepřítele a velmi neprediktabilním chováním na politické scéně. To se soudruhy komunisty se modrobolševíčci a samozřejmě i všechny ostatní parlamentní strany velmi dobře domluví a naši rudí političtí prostituti tak drží skutečné extrémisty od koryt, na které by jinak tito extrémisté dosáhli, kdyby tady v této části volební nabídky nebyl rudý hegemon.
A konečně – komouši jsou ideálním strašákem. Díky světové hospodářské recesi, která jeví jisté synergické efekty se způsobem vládnutí současné hnědobolševické věrchušky (a nebojte se, bude trvat dlouho) je mnoho lidí nejistých a nespokojených se současnou politickou garniturou. V mnoha zemích se věrchuška bojí o svá koryta, což občas vede k jistým racionálním reakcím. Ne ale v čekoprasečáku, tam se hnědobolševická věrchuška ničeho obávat nemusí – buďte v klidu, protože hlasy nespokojených a utlačovaných slíznou komunisti a ne nějací „extrémisti“, kteří by rozhrábli mocenské rozložení a korupční vazby stávajících soudruhů u koryta. A pak to přijde: zapomeňte na všechno to svinstvo, zapomeňte na všechny ty nenechavé pracky ve vaší kapse, na Klausův bankovní socialismus, co vás připravil o úspory, Kradlouskovy Pandury a letouny Casa, na Buštěhrad, středočeské nemocnice, zapomeňte na Šnajdra, Hegera a IZIP na gigantické zdanění, aroganci státní správy, policejní brutalitu a municipální sviňárničky lokálních pochopů městapa, fízlování soukromí různými institucemi, o kterých běžný občan nemá často ani tušení, zapomeňte na nezákonná a neústavní trestní stíhání na politickou objednávku, na úplatné soudce a státní zástupce, sice jsme kradli a svinili, pošlapávali vaše občanská práva a svobody ale jestli to náhodou nevíte, tak teďka čelíme rudému nebezpečí! Bubububu, budliky budliky!! Teď nás budete volit, vy blbé vofce, protože jinak si to slíznete s komunistama a vy víte, čeho jsou ti hajzlíci schopní! A kdo nevolí ODS, dává hlas komunistům! Mobilizacéééé!
Že to teď už nezabere? Ale to víte, že jo. Stačí si přečíst net a výplody fašistických tupých vofcí v souvislosti s volebním úspěchem KSČM, které o sobě tvrdí, jací že to jsou velcí pravičáci a libertariáni. Člověk se té erupci stupidity musí chechtat a dochází mu, že v tomhle prasečáku se opravdu nic ale vůbec nic nezmění. Tímto mechanismem totiž budou rudí soudruzi držet od koryt nejen extrémisty, ale i nové seriózní strany, které by se jinak na politické scéně uplatnily ale které se neuplatní díky uměle živené atmosféře strachu. Místo toho se opět uplatní dualismus velké Hnědostrany, a vofce se jen budou divit, jak se jim utahují šrouby.
Samozřejmě se nabízí otázka, co by se stalo, kdyby strana komoušské franšízy skutečně vyhrála volby. Podle mě by to byl začátek konce jejich glorioly, protože v té chvíli by proti nim stála celá společnost a navíc by přišli o svoji výhodu proteststrany a podle mě tohle soudruzi velmi dobře vědí.
Nelze samozřejmě vyloučit, že by pár idiotů z vedení KSČM nebylo v pokušení ujmout se koryt a restaurovat svůj sociální model. Samozřejmě, že stále v Kocourkově existuje početná skupina lidí, kteří by si rádi znovu střihli 50. léta a zatočili se všema kapitalistama a zmrdama intelektuálskejma a rádi by je poslali tahat do Mišelinky pneumatiky, pokud by je rovnou nepověsili na první kandelábr. Tihle lidi chtějí svoje sociální jistoty – tj. mít klid, pravidelnou gáži, pokud možno nic nedělat a každý večer inkasovat za rozumnou cenu svoji dávku piva a televizních keců. Mají pocit, že na to mají nárok a že kapitalisti a hnusní velkoburžoazní intelektuálové a kosmopoliti jim překážejí v jejich jinak nárokovém štěstí. Restaurovaný komunistický režim by jim možná tohle na nějakou dobu zajistil a možná by i pověsil nějakého hnusného intelektuála, co se vyvyšuje nad obyčejné lidi, ale naskýtá se otázka, jak dlouhá by tahle doba komunistické nirvány asi byla a pro kolik vohnoutů by se kýžené nárokované výhody mohly zajistit, když je v Kocourkově situace jak u snědeného krámu a rudí soudruzi nemají v zádech Stalinovy poradce a Rudou armádu s jejich kalašnikovy. Asi moc dlouhá ne, protože tyhle jistoty se dají realizovat pouze prostřednictvím lidské práce a tu jaksi komunističtí příznivci nemají v povaze (já neříkám, že by nebyli ochotni třeba házet lopatou, sedět v kanclu na úřadě nebo fízlovat lidi, to by určitě byli, ale na volném trhu po tomhle jaksi kvůli technologickému vývoji není poptávka). Navíc dnes už není rok 1948, jsme v éře globalizace, kterou už pochopili i čínští a vietnamští rudí soudruzi a ti mají sakra jiné koule než soudruh Filip – ironií osudu čínský komunistický režim dnes obdivuje nejeden český libertarián. Navíc si svá aktiva můžete vyvést ze země pomocí pár kliků na počítači. To je pro aplikaci komunistického modelu existence ne úplně plausibilní situace.
Rudý výherce voleb by tak řešil dilema, zda setrvat v modelu „nemusí pršet, hlavně když kape“ nebo jít rovnou ke korytu a do rizika, že nesplním očekávání vohnoutů s nárokovou mentalitou a věřte, že očekávání vohnoutů jsou velmi vysoká. Být soudruhem Filipem, rozhodně volím první možnost, protože šance na naplnění katastrofického scénáře při realizaci té druhé možnosti je prakticky stoprocentní. Co by se stalo pak a kdo by se eventuelně ocitnul na konci provazu českých kandelábrů, je velká otázka. Přijít o své trumfové eso hustostrany pro frustrované vohnouty není úplně strategicky výhodné.
(Zatím nikdo nehlasoval)