Hned na začátku nebudu tvrdit, že jsem kdovíjaký harcovník po českých a světových silnicích, udělám s bídou 50 tisíc ročně z toho tak 10 tisíc po cizině.
Ale i tak mám pocit, že začínám chápat, z čeho plyne ten otřesný bordel na našich silnicích. Jsem přesvědčen, že na celé záležitosti se podílejí tři faktory, které se snoubí v dokonalé harmonii a dokonce se vzájemně posilují. Jsou to ŘIDIČI, POLICIE a ZNAČKY (resp. samotné silnice).
1. Řidiči
Nebudeme si nic nalhávat – v Česku jsou řidiči prasata. Důvodů je hodně, od pocitu mnohých, že jsou „free a cool“, takže si můžou dělat co chtějí, přes častou (a poměrně logickou) úvahu dalších, že i když si nemůžou dělat co chtějí, tak to stejně nemá kdo zkontrolovat a případně je za to potrestat, takže je to stejně fuk. Další skupina vůbec nechápe o co na ulici jde, takže kromě toho, že se snad někam sami dovezou, roztrušují kolem sebe chaos a nebezpečí.
Jsem si téměř jist, že pokud by ale další dva dopravní faktory pracovaly tak, jak mají, ve všech těchto skupinách by se počet účastníků rapidně omezil. Debílci, kteří prasí, protože jim to přijde super, by dostávali pravidelné pokuty, museli by na úřadě častěji vysvětlovat své chování a leckdy by i o papíry přišli. A nezáleží vůbec na tom, zda prohánějí zánovního Cayena nebo Kadetta GSi zrozeného ve stejném roce, kdy ještě Jakeš přednášel na Červeném Hrádku. Zkrátka by tihle „zmrdi“ pociťovali od státu (všimněte si že se zde dá krásně použít „od nás, slušných lidí“) intenzivní tlak na své chování. Zrovna včera jsem pokal podobného borce ve Fabii RelativněSvižné který ačkoliv prasil na Jižní spojce (pro nepražáky – jeden z několika kousků silnce dálničního typu v Praze), předjížděl agresivně a bez blinkrů, tak stejně u odbočky byl jen o pár vteřin dřív než my všichni ostatní.
Standardní paka s „oktáfkou f kombíku a f tédéíčku“ by si většinou jezdila slušně a pokud by si tu a tam za čas chtěli zablbnout všechno by se v klidu mohlo vyřešit. Buď by na to nikdo nepřišel, pokud by to nedělali 1. září před základní školou, a nebo by prostě zaplatili pár stovek/tisíc pokuty a dostali třeba několik bodíků, ostatně jako dostane i taťka z Reichu v Mercedes C-klasse, když to v Mnichově na přivaděči trošku rozpálí.
No a ty zbývající trubky by se buď naučily jezdit, nebo by přišli o prachy i o papíry.
Dobrým důkazem, že ale všechno není v řidičích je to, že i řada cizinců, často původem z bývalé „Třetí říše“, je schopná v Česku jezdit způsobem, který by si doma nedovolili. Velmi pikantní je to zejména u Holanďanů a Belgičanů, kteří jsou například dodržováním své „stodvacítky“ na dálnicích doslova posedlí, protože jim kvůli velmi častým kamerám a radarům nic jiného ani nezbývá.
2. Policie
Upřímně si nemyslím, že by policie dělala hovno. Ona sice něco dělá, ale to, co dělá má efektivitu a smysl asi jako hrábě v konečníku. Všichni známe měření na nejčastějších místech, kde buď o radaru každý ví a nebo tam všichni jezdí rychle, protože je to rovný a přehledný úsek. Stejně tak zastavování na „kontrolních stanovištích“, jejichž počet je třeba v širším centru Prahy asi tak 3 a standardní lekárničková buzerace.
Na piedestalu debility se často skví příslušníci obecních policií, kteří neváhají a zcela s minimálním právním zázemí se pokoušejí regulovat dopravu ve svém miniaturním okrsku. Bůh jim žehnej, že se realizují především na parkujících autech a zatím se nemontují do ničeho více, ačkoliv jim novela zákona o obecní policii dala poměrně dost pravomocí.
Nevím, jak je to dnes, ale ještě relativně nedávno nebyla podmínkou vstupu k obecní policii ani maturita. Velmi dobře si pamatuji na jednu debatu v právní rovině mezi mnou a příslušníkem, jehož občanským povoláním byl zřejmě „kopáč struh k vepřínům a kravínům“, který se mě pokoušel tvrdit, že pro zvýšení efektivity své práce právě dočasně převedl svá práva strážníka na nějakého bezdomovce stojícího opodál, jehož pokynů jsem já nedobře uposlechl.
Stejně tak ve mě zhaslo malé, téměř mikroskopické světélko naděje, když se dva městští policisté pokoušeli vyhledávat řidiče, kteří využívají pruh určený pro autobusy, na nábřeží pod Barrandovským mostem. Bohužel si k tomu zvolili čas kolem poledne, kdy doprava byla velmi slabá, takže na nikoho takového pochopitelně nenatrefili protože se všichni v pohodě řadili do toho správného pruhu.
Co tedy udělat ze strany policie, aby to všechno fungovalo?
– Změnit systém hodnocení jednotlivých složek tak, aby nebylo prioritou pro hlídku vykázat za večer 85 zkontrolovaných vozidel, ale aby všem šlo o jistou úroveň bezpečnosti na silnicích.
– Vyhodit všechny, kdo místo skutečné práce u policie jen simulují cosi, co lze shrnout pod trojic slov „papíry, lékárnička a světla“.
– Dát policii dostatečné, ale přitom nikterak přehnané pravomoci.
– Na místa odpovědných vedoucí nasadit lidi, kterým jde opravdu o bezpečnost na silnicích.
– A programově stíhat nešvary, se kterými se potkáváme každý den – špatně jedoucí kamiony na dálnicích, kreténi ve městech, nedodržování odbočovacích pruhů, hraní si na zip jen tam, kde se to hodí, příliš rychlá a agresivní jízda.
Svůj smysl by mělo určitě pár jednoduchých legislativních změn, z nichž ty nejdůležitější už byly mnohokrát diskutovány. Odebrání řidičského průkazu je hloupost, ale zabavení vozidla či zamezení pokračovat v jízdě už tak špatně nezní.
A obvyklá výmluva při diskuzích nad fotografiemi registrační značky auta doprovázené údajem z radaru, že „řídil někdo jiný a já nevím kdo“? Odpovědnost za půjčené vozidlo samozřejmě nelze převést na majitele, ale bylo by určitě dobré se poučit o tomto problému v zahraničí. Tam se sice lze obdobně vymlouvat, ale při opakovaném přestupku a stejném typu výmluvy pak soud nařídí vést majiteli vozidla standardní knihu jízd se jmény všech osob, kterým bylo auto zapůjčeno. Porušené této povinnosti je pak při standardní silniční kontrole tvrdě trestáno.
3. Značky
Umístění značek na českých silnicích je kapitola sama pro sebe. Jakoby snad všechny ukazatele maximální povolené rychlosti sborem počítaly, že se jimi nikdo řídit stejně nebude a tak jsou pro jistotu o 20 km/h nižší, než kolik by bylo rozumné.
Schválně se třeba podívejte, jak často jsou výkopy lemovány třicítkou v červeném kroužku. Víte, že takovou rychlostí se dá skoro běžet? A že navíc téměř každý tachometr ve vozidle ukazuje „třicítku“ v momentě, kdy se skutečná rychlost auta leckdy jen těsně přehoupne přes 25 kilometrů za hodinu? A přesto jsou ochránci bezpečného provozu u každého druhého výkopu na stráži a umísťují zde s železnou výdrží své třicítky, abychom mohli jako řidiči zapochybovat, zda je opravdu auto rychlejší standardního oslího povozu.
Pozor, nechci zpochybňovat funkci tohoto rychlostního limitu v obytné zóně či na železničním přejezdu (kde tedy často rychleji ani jet nelze), ptám se ale po celkovém kontextu. Onomu pozicování takové značky rozumím přibližně: „no, víte, moc přes pětačtyřicet by se tu fakt jezdit nemělo“ a stejně to vnímá i drtivá většina ostatních řidičů. Stejně je to s padesátkami třeba na nájezdu u Barrandovského mostu v Praze – vždyť v Německu zvládnou udělat křižovatku dvou dálnic ve 110 km/h, tak proč u nás musíme zpomalovat na 50? A obdobně příjemné jsou samozřejmě i osmdesátky na dálnici, v místech, kde leží v odstavném pruhu krumpáč, dva pytle písku a jeden opilý Ukrajinec a kolem nich 20 směřovacích světel a tři desítky kuželů.
Samostatným problémem jsou dobře známí značkoví „sirotci“. Totiž situace, kdy maringotka s úkáčky dávno zmizí v dáli, ale všechny značky, či alespoň nezbytné snížení rychlosti zůstává. Jakousi olivkou na velmi nakyslém dopravním salátu jsou pak momenty, kdy ze stavby zmizí značky úplně všechny, jen vyjma právě zmíněné osmdesátky. To je pak radost čekat do dalšího dálničního exitu, než de jure povinnost dodržovat maximální rychlost zmizí.
A řešení – vzhledem k tomu, že dopravní značky jsou poměrně závažnou věcí, která ovlivňuje svobodu řidičů (byť je jejich prapůvodním záměrem snaha o bezpečnost provozu), měl by mít na jejich změnu, přidání či odebrání právo pouze člověk znalý a způsobilý. Tím nemám na mysli stavbyvedoucího, který ještě před týdnem rozlíval z vaničky asfalt, ale protože šéfa z toho smradu kleplo, tak ho teď zastupuje. Dokud bude mít možnost si svou osmdesátku (padesátku, třicítku, zákaz předjíždění či cokoliv jiného) na silnici položit každý debil a nikdo to po něm nezkontroluje, tak se respekt řidičů ke značkám nikdy nezlepší.
Smysl by možná mělo začít úplně novou kampaň ve smyslu „téhle značce věř, tu jsme zkontrolovali“, jakousi obdobu ISO norem pro výrobu. Mělo by být přímo ze značky patrné – ano, sem přišel člověk a spolu s nějakou komisí odborníku potvrdil, že tady ta padesátka má smysl, protože kdo pojede sedmdesát, tak buď zabije sebe, nebo někoho jiného. Je nezbytné aby tyto „trusted“ značky kontrolovala policie a jejich dodržování vyžadovala.
A čím to celé zakončit? Snad jen mým hlubokým přesvědčením, že pouze cílená změna všech třech klíčových faktorů současného stavu na silnicích může něco udělat. Přejme si, aby to napadlo i někoho, kdo má sílu to vše ovlivnit.
(1x známkováno, průměr: 2,00 z 5)