Příspěvky pro tento web píšu velmi zřídka a výhradně jako polemiku s články jiných. Nejsem rád, že tentokrát se objektem mé polemiky musí stát sám zakladatel tohoto blogu, ale novoroční amnestie a na ni reagující článek „Amnestie aneb vohnoutí ruka spravedlnosti“ si o reakci z tábora těch, kteří kriminály plní, říká velmi hlasitě.
Omlouvám se čtenářům za délku textu. Jinak to ale nešlo, pokud jsem se chtěl vyhnout alespoň nejkřiklavějším „bulvárním“ zkratkám, které vedou k nepřesnostem. Dalo by se totiž říci, že taková amnestie je složitý proces, kterému málokdo rozumí.
Pokud se něco v uplynulém roce prezidentu Klausovi skutečně povedlo, byl to jeho projev ve Vladislavském sále Pražského hradu dne 28. října. Zejména pak formulace „Namísto malého silného státu nás obepíná stále mohutnější obruč stále slabšího státu“ ukázala naši současnost v celé její nahotě. Škoda jen, že dva měsíce po vyřčení této věty vět zasadil její autor slabnoucímu státu další těžkou ránu, která však jen těžko byla z milosti, neboť mimo jiné vyvolá volání po dalším posílení státní obruče. Amnestií tak v mých očích Václav Klaus popřel sám sebe, což je nehodné státníka, za kterého by rád byl považován.
Obecně
Novoroční amnestie má mnoho tváří. Jednou z nich je pro mě její sociální necitlivost, kterou bych dokázal pochopit u Václava Klause let devadesátých, ale už bych ji nečekal u Václava Klause roku 2013. Inu zmýlil jsem se. Proč považuji amnestii za sociálně necitlivou a vůči komu?
Za prvé vůči všem tzv. slušným občanům ČR, tedy té většině, díky které může tento stát vůbec existovat, přičemž není rozhodující, zda jde o vohnouty či čtenáře DFENSe. Nový rok přinesl těmto občanům jistě ještě vyšší daně, ruku v ruce s nimi vysoce pravděpodobně vyšší nezaměstnanost a v součtu tedy nižší životní úroveň. Díky amnestii přinese asi i vyšší kriminalitu (což se ovšem s určitostí dozvíme přibližně za rok a čtvrt, až bude známa její statistika za rok 2013, která umožní porovnání s kriminalitou let předchozích). To celkově lze jen ztěží považovat za pozitivní, proto nelze očekávat, že by lidé, kteří tento stát svojí prací živí, s radostí odpouštěli lehkoživům, kteří si na svůj chléb odmítají vydělávat a raději si ho ukradnou. Jsem přesvědčen, že kdyby stejná amnestie byla vyhlášena před pěti lety, tedy v době před současnou ekonomickou recesí, kdy životní úroveň nemalé části obyvatel byla výrazně lepší, zdaleka by nevzbudila takové negativní emoce (byť je pravdou, že ať udělá Václav Klaus cokoli, pro pravdoláskaře a na ně navázaná média je to špatně vždy), jako nyní.
Za druhé je (každá) amnestie sociálně necitlivá i vůči samotným amnestovaným, jakkoli se takové tvrzení může zdát absurdní. Jak vysvětlím níže, mezi amnestovanými je i nemálo těch, kteří „sedí“ již tak dlouho, že návrat do občanského života ztěží zvládnou i při normálním výstupu z výkonu trestu, natož při nečekané amnestii. Při vší slabosti našeho „nápravně-výchovného“ systému (který takřka nikoho nenapraví, což by ovšem nemělo být řešeno amnestií) totiž výstupu z výkonu delších trestů předchází jakési adaptační období, v průběhu kterého se mají vězni naučit alespoň základy občanského života. Vězni na výstupním oddělení jsou odděleni od ostatních, mříží i dozorců je podstatně méně, režim je volnější. Nechodí v „eráru“, nemusí jíst ve vězeňské jídelně, ale dostávají peníze, za které si chodí nakupovat mimo objekt věznice, v předstihu si zajistí oblečení, které odpovídá datu výstupu, mohou využít pohovorů s psychology atd. V případě amnestie toto vše odpadá.
Příklad 1: Hypotetický vězeň Lojza vykonal již několik postupně uložených trestů odnětí svobody, má za sebou „osmičku“ za „elpasa“ a nyní mu zbývá již jen pár kratších trestů za obyčejné „čórky“ a taky za „mařenu“, kterou si přivodil, když se osmičce za loupeže přes dva roky vyhýbal. Sedí tedy už tak dlouho, že hypermarkety zná pouze z televize anebo vyprávění příležitostných návštěv. Do výkonu byl dodán vprostřed léta, v pantoflích, kraťasech a tílku. Trest vykonává na druhém konci republiky, než má bydliště (pokud jej má) a jeho bližní (pokud je má) si pro něj ztěží přijedou, neboť ani netuší, že i jejich Lojza, co seděl tu osmičku, bude taky propuštěn, protože to do rozhodnutí soudu, který v uplynulých dnech prošel stovky spisů, netuší vůbec nikdo. Náš Lojza se tak dostává v pozdním lednovém večeru před bránu věznice v naprosto neodpovídajícím oblečení, zato s 1.000,- Kč v kapse, které by měl využít na cestu domů. Prodere se houfy novinářů, kteří se jej chtějí zeptat, jak tam bylo, či zda mu není zima. Nejbližší vlak či autobus mu jede za 9 -12 hodin, vietnamská tržiště, kterých bylo všude plno, když jej „zabásli“, nemůže nikde najít, šance koupit si něco na sebe se, stejně jako venkovní teplota, rovná nule. Jde se tedy zahřát do hospody či nonstop baru. Jako kdysi Švejk, i Lojza za chvíli všechny své „vlaky do Budějovic“ propije, navíc po letech trestu není zvyklý pít a také nedobře nese pohledy vohnoutích štamgastů, kteří mu dávají těžce najevo, že ví, odkud do hospody přišel. Otázku, jak vysoké jsou Lojzovy šance na nespáchání dalšího trestného činu hned v prvních hodinách po propuštění, nechávám otevřenou.
Koho začnete v důsledku amnestie potkávat na ulicích?
(pro pochopení následujícího textu je třeba vědět, že čl. I amnestie promíjí nepodmíněné tresty odnětí svobody uložené ve výměře nepřesahující jeden rok odnětí svobody bez ohledu na to, kolik jich je, článek III nepodmíněné tresty do dvou let za podmínek, o nichž pojednám níže, a článek IV tresty podmíněné a tresty obecně prospěšných prací. Článek II. pak zastavuje trestní stíhání trvající déle, než 8 let, kde trestní sazba nepřesahuje deset let)
Článek I amnestie
Nelze souhasit s tím, že by amnestie svědčila jen pachatelům „mařenek“ tj. maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 tr. zákoníku (TZk) a neplatičům alimentů (zanedbání povinné výživy dle § 196 TZk). Zdaleka totiž není pravdou, že by tresty do jednoho roku byly ukládány jen za trestné činy, kde je taková sazba stanovena zvláštní částí TZk. Pro ukládání trestů je totiž kromě konkrétní sazby za jednotlivé trestné činy důležitá obecná část TZk. Díky obecným pravidlům pro ukládání trestů pak trest do jednoho roku, případně i do dvou let, jde uložit za širokou paletu trestných činů, kde sazba dle zvláštní části TZk je výrazně vyšší.
Mařenky a alimenty – okrajová poznámka, kterou nemusíte nutně přečíst, neboť nemá vliv na význam textu
Okrajem zmíním to, že pokud jde o „mařenky“, dostat za ně nepodmíněný trest již vyžaduje notnou dávku „snažení“ a DFENSem naznačený příklad není ani zdaleka postačující! Krom několika skutečných vohnotů, kteří až do poslední chvíle nevěřili, že do výkonu skutečně půjdou, sedí obvykle ti mařiči, kteří jsou prostě nepoučitelní, tedy ti, kdo se s chozením do autoškoly anebo alespoň minimální střídmostí v konzumaci alkoholu či drog před řízením auta jaksi neobtěžovali. Uvedený trestný čin má i mnoho dalších forem, které nechci na tomto místě blíže rozebírat, nicméně sem spadají i vyhoštění imigranti, kteří nevycestovali, případně se vrátili pod jinou identitou. Pojednání o vykázání a jeho maření by vyžádalo širší rozbor fenoménu tzv. domácího násilí, což rovněž není na tomto místě možné. Proto se omezím na konstatování, že domácí násilí objektivně existuje (což jsem si ověřil za léta, kdy jsem se věnoval vyšetřování násilné kriminality) a přinejmenším některé jeho formy trestněprávní relevancí mají a musí mít, neboť nelze přistoupit na to, že jde o soukromou věc zúčastněných a že pokud je někdo způsobilý být obětí, má se jí také stát (to bychom totiž nemuseli stíhat např. ani pohlavní zneužívání a obdobné delikty za zavřenými dveřmi, což nepovažuji za šťastné řešení).
Pokud jde o neplacení výživného, v zásadě souhlasím s tím, že kriminalizace je kontraproduktivní. Neodpustím si ale malé rýpnutí na příkladu rodiny Beňákových z Chomutova. Na výživné nebylo, ale na oslavu ano? Inu, snad se na oslavě řádně vyživí i malí Beňáci, na které paní neplatila, protože po zbytek roku (anebo života) je zase budeme živit my všichni…
Drtivá většina obyvatel věznic nevykonává jediný trest odnětí svobody, ale trestů více, které odpovídají jejich kriminální kariéře. Nezřídka tak jsou dle čl. I amnestie propouštěni pachatelé celé řady trestných činů (nejčastěji krádeží), kteří měli odsedět např. tři postupně uložené tresty odnětí svobody (některé původně podmíněně, později tzv. „přetočené“ na nepodmíněné) ve výměře do 12 měsíců včetně, takže nebýt amnestie, pobyli by ve vězení i několik let.
S amnestií je spojena i fikce neodsouzení, která s sebou i do budoucna přinese další zastavená trestní stíhání.
Příklad 2: Hypotetická dvaadvacetiletá Monika F. krade odmala, stejně jako její otec Imrich a matka Žaneta přesně v duchu učebnice majora četnictva Košťáka (v … tlupě krade každý; muž, žena i dítě, a to podle svých schopností). Jako mladistvá dostala nejprve několikrát alternativní tresty, jako obecně prospěšné práce, případně podmíněné tresty odnětí svobody. Protože kradla dál, propracovala se k prvnímu nepodmíněnému trestu a také „přetočení“ dřívějších trestů (všechny samozřejmě s ohledem na počátek její kriminální kariéry ve výměře do 1 roku). Než byla vypátrána a do výkonu trestu dodána, stihla Monika poprvé otěhotnět, což ihned po nástupu výkonu trestu úspěšně „reklamovala“, vědoma si toho, že výkon trestu na těhotné ženě se přeruší až do jednoho roku po porodu (při vysoké úrovni reprodukce v některých částech populace může toto přerušení být i opakované – a pak že neexistuje perpetuum mobile!). Od propuštění do porodu stihla Monika dalších pár trestních stíhání, neboť si je vědoma, že do basy jen tak nepůjde. Oblečení ani jídlo obvykle nenakupuje, prostě si je v obchodech bere. Občas ji chytí, většinou však ne, má přece praxi. Díky tzv. speciální recidivě (§ 205 odst. 2 TZk), byla v jejím případě trestná i krádež zboží v hodnotě nedosahující 5.000,- Kč. Protože však s amnestií je spojena i fikce neodsouzení, padá do budoucna v případě Moniky i speciální recidiva a tak se po nějakou dobu bude nadále dopouštět pouze přestupků, za které jí budou ukládány pokuty, které nezaplatí a protože její oficiálnjí příjem tvoří jen neexekuovatelné sociální dávky, jsou nevymahatelné. Přibližně po roce se buďto díky institutu pokračování (§ 116 TZk) anebo spáchání kvalifikovanější krádeže, dostane opět do spárů trestní justice. Díky fikci neodsouzení ovšem postupně začne zase s alternativními tresty, což jí umožní nejen zaslouženou mateřskou pauzu (uvěznění nebude momentálně hrozit, tak proč si s těhotenstvím chvíli nepočkat), ale hlavně prodloužení její kriminální kariéry nepřerušené vězením. Posuzováno hlediskem ekonomické efektivity, vyplatilo by se zdánlivě Moniku netrestat vůbec. V komentářích si rád přečtu, zda budete čtenářstvo DFENS tak liberální?
Článek III amnestie
Nelze ani souhlasit s tím, že díky amnestii se nedostanou na svobodu pachatelé násilných deliktů. S ohledem na výše uvedená obecná pravidla trestání se do čl. III amnestie často „vejdou“ i pachatelé loupeží (je totiž zařazena mezi trestné činy „proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství“, neubude se na ni tak vztahovat omezení čl. III odst. 2 písm. b amnestie), znásilnění, sexuálního nátlaku, kuplířství, výroby či šíření dětské pornografie, opuštění dítěte či týrání svěřené osoby, únosu, ohrožování výchovy dítěte (přinejmenším v základních skutkových podstatách jsou to – viz § 14 TZk – totiž přečiny, nevztahuje se na ně tedy omezení čl. III odst. 2 písm. b amnestie, vztahující se pouze na zločiny), dále drogových trestných činů a mnohých dalších, které bych rozhodně neoznačil za „bagatelní“.
Mladiství
Odlišný způsob trestání se uplatňuje u mladistvých (15-18 let věku), sazby zvláštní části trestního zákoníku se snižují na polovinu s omezením horní hranice trestní sazby u mladistvých, která ani po snížení nesmí přesáhnout pět let (výjimečný trest je u mladistvých 5-10 let), přičemž nepodmíněný trest se mladistvým ukládá zcela výjimečně ve zvlášť závažných případech. Protože amnestie toto nijak nezohledňuje, výčet trestných činů, které se do ní v případě mladistvých „vejdou“ se ještě rozšiřuje.
Problematický článek II amnestie
Jsem přesvědčen, že přísloví „kdo rychle dává, dvakrát dává“ by se více než kde jinde mělo uplatnit v trestním soudnictví. V úvodu citovaná silnější obruč slabšího státu spolu s vládami gaunerů však s sebou mj. přinesla určité komplikace v těch nejzávažnějších (a tím logicky i skutkově a právně nejsložitějších) případech hospodářské a finanční kriminality. Sečteme-li neustálou reogranizaci policie, do které se krom několika vln odchodů zkušených policistů skryla i likvidace např. solidně fungujícího útvaru Finanční police, působení justiční mafie, Kalouskovy telefonány vyšetřovatelům a další faktory, nelze se divit, že vyšetřování některých případů dosti vázlo. Ano, je to šptaně a je to nepochybně vina státu (nikoli však nutně policistů, státních zástupců a soudců), nicméně ten za svoji vinu potrestá jako obvykle nikoli sebe, ale své slušné ovčany, kteří to za ty, kdož si (nyní již legálně) nakradli, zase zaplatí (což nás bude stát mnohonásobně více, než výše uváděné alimenty pro malé Beňáky…).
Argumentace „Hradu“ o nutnosti zastavit dlouho běžící kauzy kvůli mezinárodním závazkům a judikatuře má přibližně stejnou faktickou úroveň, jako zpravodajstí TV Nova o amnestii, tj. má jakýsi reálný základ, který ovšem překrucuje takřka „goebelsovsky“. Ano, existuje řada judikátů o nepřiměřeně dlouhých soudních řízeních, způsobujících porušení lidských práv. Nikde však není dáno, že by věc, která není skončena do šesti let, měla být obligatorně zastavena. To je čirá „bulvární“ manipulace, podle mého názoru nehodná Václava Klause, Ladislava Jakla a Petra Hájka.
Berka
Pokud jde o případ soudce Berky (kde zatím vůbec není jisté, zda se na něj amnestie vztahuje), není žádným problémem případné doplacení jeho ušlé mzdy. Propuštění cca 7.000 vězňů totiž objem peněz, který by stál případný Berkův nárok, ušetří státnímu rozpočtu dříve než za jeden den. Problémem by byl spíše Berkův případný návrat do taláru, který by znamenal další snížení důvěry v právo a spravedlnost, všeobecným kocourkovskýcm bordelem a nyní i amnestií již tak dosti mizernou. V komentářích si opět rád přečtu, kdo z čtenářů bude ctít presumpci neviny, až se v případě potřeby obrátí na soud, kde jeho případ dostane přidělen amnestovaný soudce.
Mediální obraz amnestie – ještě větší hnůj, než jsme doufali
Způsob, jakým je o amnestii ve sdělovacích prostředcích informováno, je naprosto nechutný. Ačkoli „dobrodiní“ prezidentské amnestie je na můj vkus obrovské, je rozhodně nesrovnatelné s nechvalně proslulou Havlovou amnestií roku 1989, která propustila více vězňů, než jich současná ČR vůbec měla. Tento nepopiratelný fakt však TV Nova nebrání v tvrzení, že Klausova amnestie je horší. Doslova zabrnkáním na nejnižší pudy divactva pak byla reportáž o cca tisícovce, kterou propouštění dostanou v base na cestu domů a na kterou mají následně nárok ještě jednou. Stejně jako v případě platu soudce Berky jde i v součtu o částku, kterou amnestie „vydělá“ dříve, než za jeden den. Vybírání jednotlivých případů, které jsou dle filtru a podání TV Nova dostatečně strašné, aby jimi šlo doložit nespravedlnost amnestie, je zbytečné (amnestie je nespravedlivá sama o sobě bez ohledu na její šíři – viz níže), nechutné a s ohledem na existující fikci neodsouzení i právně velmi pochybné.
Sečteno podtrženo
Úroveň trestního práva a justice obecně je nízká, stejně jako zbytek státní moci. Veškeré snahy o reformu dopadají podle hesla „chtěli jsme to udělat dobře, ale dopadlo to jako vždycky“. Nelze se tomu divit, když zákony přijímá banda nekompetentních a nemorálních tupců jen jaksi mimochodem, v pauzách mezi porcováním medvědů, rozdělováním trafik, rozkrádáním státního, obecního či krajského majetku, nakupování hlasů a za stálého obouručního držení se všech svých křesel, funkcí a požitků. Zásahy do zákonů, včetně úplně nových kodexů (např. TZk) jsou nekoncepční a nekompetentní, často navíc motivované snahou jakoukoli kontrolu či odpovědnost skutečných gaunerů vyloučit (malí gauneři zákony porušují, velcí si je přizpůsobují). Právu chybí tolik potřebná stabilita. Kriminalizací mnoha bagatelních jednání jsou orgány činné v trestním řízení zahlceny, což efektivitě systému také nepřidá. Společnost se potýká s nízkou úrovní práva i morálky, což není dobré. Cestu ven, jakkoli se zdá být snadná, se nám nedaří nalézt, případně se nedaří po ní jít. Zlepšení by jistě přineslo zvýšení morálky (což samo od sebe nepřijde a jde o velmi dlouhý proces, proto ostatně vzniklo psané právo) a pozdvihnutí úrovně práva, v důsledku čehož by přirozeně stoupnul i respekt občanů k němu (opačně to ztěží půjde).
Amnestie je aktem nespravedlnosti, a to vždy, což vychází z její „plošné“ povahy. Patří do opatření charakterizovaných slovy „když se kácí les, létají třísky“. Nechci připomínat, kdo a kdy se tímto heslem zaštiťoval. Přesto nemohu říci, že bych ji zcela odmítal. Jsem však přesvědčen, že měla být mnohem, mnohem… mnohem užší. A pokud už chtěl někdo široce odpouštět nejen z důvodu uvolnění kriminálů, mohla být vyhlášena amnestie třeba na přestupky (§ 90 přestupkového zákona). Takový symbolický akt odpuštění by se jistě dočkal pochvaly nejen od DFENSe a jeho čtenářů.
Novoroční amnestie v podobě, v jaké byla vyhlášena, tedy možná dočasně vyřešila problém přeplněných věznic, čímž také došlo k nemalým finančním úsporám. Obávám se však, že jen dále přispěla k degradaci hodnot, což nás bude stát více, než uspořené cca 3 miliardy na vězeňství.
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)