Poslední dobou jsem si přečetl Rootovy články týkající se privatizace silniční sítě.
Ačkoli nesdílím jeho nadšení pro konkurenci mezi firmami provozujícími silnice a dálnice v různých koutech naší vlasti a mám několik důvodů, proč jeho vize označit za naivní, jedno se Rootovi upřít nedá – totiž snahu a motivaci najít optimální řešení a hodit ho na papír. Podotýkám, že řešená problematika síťových odvětví patří mezi systémy, v nichž ustanovit nějakou ekonomickou konkurenční rovnováhu je velmi obtížné, takže i přes všechny názorové rozdíly, je třeba Rootovi vyseknout poklonu, to nejsou prázdné pravicové kydy, které se občas může člověk na webu dočíst, nýbrž upřímná snaha o zlepšení, Roote, díky za inspiraci.
Když děkuji za inspiraci, mám na mysli jiný monopol a tím je česká energetika. Nejprve je třeba situaci uvést a popsat současný stav:
V naší republice je monopolní dodavatel elektrické energie a tím je elektrárenská společnost ČEZ, která kromě zcela minoritních energetických zdrojů ovládá veškeré elektrárny a hlavně ovládá celou distribuční síť. Každý občan, pokud nechce životní úrovní klesnout na úroveň středověku, musí platit společnosti ČEZ za dodanou elektřinu – ať se jedná o demotivovaného vohnouta nebo o mladého dynamického majitele prosperujícího podniku. Žádný ze zákazníků ČEZu nemůže říct – „tak, a teď si koupím elektřinu třeba z Rakouska“, jelikož by si za rakouské hranice musel nejprve natáhnout vlastní dráty, což by mu zřejmě nebylo dovoleno, i kdyby na to měl. ČEZ a jeho dceřinné společnosti nás mají v hrsti. Člověk je neustále ujišťován, že je proti takovému molochu dobře chráněn, protože existuje instituce jako „Energetický regulační úřad“, který by měl přirozený monopol regulovat, existují mocné dozorčí rady, které jsou obsazeny volenými zástupci veřejnosti, jako například pan poslanec za ODS OldřichVojíř, který nejenže energetice rozumí, protože kdysi za tuhé totality býval učitelem na základní škole v Mostě (co učil, to se v jeho životopise nedovíte, asi komunistickou občanskou nauku, proto má tak dobrou kvalifikaci), ale i další výkvět naší technické a ekonomické inteligence, který na volených postech nezištně hájí zájmy veřejnosti. Když jsem napsal svůj příspěvek ke Štrajchpudlíkům, ani ve snu by mě nenapadlo, jak brzy se vyplní moje předpověď. Naše ekonomicky superúspěšná firma ČEZ zdražuje. A není to zdražení ledajaké, má to být 30% za 3 roky – tedy ze současných 6000 Kč ročně budu platit 9000. General supermanager této firmy Martin Roman, který se tolik hrdlil o to, abychom nevěděli, že si na odměnách vyplatil 32 miliónů Kč, je považován za české manažerské eso. Nyní už nade vší pochybnost víme, jaké je tajemství jeho ekonomického úspěchu. Argument pro zdražení je zdánlivě prostý: prý máme po Lotyšsku a Maltě nejlevnější elektrickou energii. Tak se tedy podívejme, jak je ta naše elektřina levná. Abychom si to ulehčili, srovnáme si cenu elektřiny například s Velkou Británií, kde je podle sdělení senior office mediálního hulibrka sloužícího panu generálnímu drahá. Kromě toho jsou prý elektrárny zastaralé a je třeba investovat.
Našel jsem si pro zajímavost, kolik stojí elektřina v Londýně, což je prý jeden z nejdražších regionů v zemi. V Británii je cena elektřiny odvislá od toho, kde bydlíte (postal district), dále od toho u jakého dodavatele elektřiny si objednáte služby a taký tarif si vyberete, v Čechách záleží cena pouze na tarifu, který si vyberete vzhledem k množství a časové struktuře odběru proudu. V Londýně u dodavatelské firmy nPower za prvních 728 kWh elektrické energie zaplatí tamní občan 14,93 pencí za kWh plus 6,61 pence/kWh za další odběr nad rámec limitu 728 kWh. Při odběru 1500 kWh ročně (což je cca naše domácnost) bych tedy zaplatil ((728 x 14.93) + (772 x 6.62))/100 x 43 = 6871 Kč. U e-on JME, což je můj dodavatel elektřiny, zaplatím z tarifu D02 (12 x 34) + (1500 x 3.15) = 5133 Kč. To je 75% toho, co zaplatí Brit v Londýně. Nyní si tyto částky přepočítejme na průměrný plat – průměrný roční plat v Británii za rok 2003 je podle Government Statistical Service of UK udáván 25 056 GBP = 1 076 118 Kč, podle ČSÚ je průměrný roční plat za totéž období v Česku asi 19 510 x 12 = 234 120 Kč. Z toho vyplývají následující poměry: obyvatel Británie zaplatí za elektřinu asi 0.6% ročního příjmu, zatímco Čech asi 2,2% ročního příjmu, tedy elektrická energie je pro Čecha asi 4x dražší vzhledem k paritě kupní síly. Vzhledem k mé profesi mě rovněž zajímalo, kolikrát je dražší například pro českého a britského lékaře a zjistil jsem, že český lékař zaplatí za elektřinu zhruba 8x více, než jeho britský kolega vzhledem k průměrnému platu, který má u svého zaměstnavatele. Jistě, nelze očekávat úplně stejný poměr ceny elektřiny k platu, jelikož některé ceny vstupů jsou stejné v obou zemích. Ale myslím si, že nebudou hrát tak významnou roli, jelikož největší investice do energetiky se konaly už za dob socialismu, takže odpisové hodnoty nejsou rovněž nejvyšší, čímž se dostáváme k druhému tajemství papírově-ekonomického úspěchu pana generálního Romana, totiž k „papírově“ nízké ceně vstupů díky nízké ceně odpisů. Cca 4,5x vyšší úroveň osobních nákladů, kterou musí britský dodavatel zohlednit v ceně svého produktu, při srovnání cen českého a britského dodavatele napovídá, že bude asi něco shnilého ve státě ČEZkém, zvlášť když si uvědomíme, že „tržní hodnota“ pana generálního Romana vyjádřena jeho odměnou není rozhodně ani v nejmenším 4,5x nižší, než managera firmy nPower, který si podle statistik vydělá možná stejně, možná o něco málo více jak dobře placený soukromý britský lékař (cca 500 000 GBP ročně). Člověk by řekl, že pan Roman a jeho „dream team“ jsou samí volové. Ale to by se v nich člověk velmi spletl. Firma několik let po sobě vydělávala značné částky, ale žádný rezervní investiční fond netvořila, protože to by nyní nemusela zdražovat, aby si mohla koupit nové parní kotle a turbíny. Mimochodem, kdo bude hlavním dodavatelem, a kolik bude muset dát „provize“ nejvyšším papalášům firmy a státu, to bude určitě pěkně pikantní informace. Místo aby šetřila, utrácela tato firma značné částky na osobní pohodlí manažerského týmu, rozsáhle skupovala elektrárenské podniky v některých východních zemích, kde mají s monopolními dodavateli rovněž problémy. A v neposlední řadě panu general managerovi a jeho věrným v dozorčí radě podniku vyplácela tučné odměny – o detailech se můžete dočíst například zde. Všichni ústavní činitelé včetně pana profesora se mohli v práci přetrhnout , aby hájili zájem veřejnosti a podobné věci nevyšly na světlo. Normálně trvají procedurální otázky kolem přijetí zákona měsíce, ale novelu zákona, která umožňuje opětovně zatajit výdělky manažerské elity, se zdařilo schválit a uveřejnit ve sbírce zákonů za necelých 30 hodin. Pan profesor dokonce přerušil svůj obvyklý program a jal se narychlo škrtat perem, aby chránil „lidská práva“, šlo o věc zásadního významu, protože vohnouti by mohli být znepokojeni a mohli by klást zbytečné otázky. Člověk stojí nad tou flexibilitou státního aparátu v němém úžasu. Pan generální ví, koho a jak má stimulovat, aby i zástupci veřejnosti mluvili stejnou řečí jako zástupci firmy, to se musí nechat. Všechno to platí český stát – ten český stát, který tady léta letoucí tvrdí například lékařům a učitelům, že si sice v kontextu odpovědnosti a náročnosti práce zaslouží lepší ohodnocení, ale stát prý na to nemá. Někdo holt má, někdo nemá.
Nyní k vlastnímu návrhu. První věcí, která by se měla udělat, aby se situace hnula k lepšímu, by bylo oddělení výrobců elektřiny od vlastníka distribuční sítě. Oblast producentská by se fragmentovala na malé kousky, které by se rozprodaly různým vlastníkům, přičemž by se striktně dbalo na to, aby nikde nevznikl žádný monopol. Stát by sice musel vyplatit minorotní akcionáře ČEZu, ale zase by získal na prodeji jednotlivých elektráren, takže by na celé transakci spíš vydělal. Všechny tyto firmy, které by takto vznikly, by měly určitou dobu chráněné postavení na vnitřním trhu, ale po jisté době by se trh zcela liberalizoval tak, aby na něj mohly i firmy zahraniční, které by mohly přímo navázat smluvní vztah s jakýmkoli odběratelem. Monopolizaci výrobců elektřiny by bránil antimonopolní úřad. Firmy by přišly na trh se svojí nabídkou spotřebitelům a spotřebitelé by pak přímo výrobcům platili za spotřebovanou energii. Obchodní vztah regionálních distributorů elektřiny se spotřebiteli by zanikl, protože distributoři by už neměli co prodávat, pravděpodobně by došlo k zeštíhlení a transformaci distributorů do ČEZ, který je beztak jejich majoritním vlastníkem. Samotný ČEZ (toho času ČRZ – české rozvodné závody) by se redukovaly na distribuční síť, která by byla sice ve majoritním vlastnictví státu jako doposud, ale byla by v ekonomickém pronájmu soukromé firmy, která by distribuční síť spravovala. Správu distribuční sítě by potom účtovala jednotlivým výrobcům, kteří by za rozvod svojí energie domácnostem a podnikům platili. Jakým způsobem by platili? Celková cena za rozvodné služby by se jednoduše proporcionálně rozdělila podle toho, jaké množství odběratelů a v jakém regionu vznikly správcovské firmě náklady. Celá konstrukce má samozřejmě jedno slabé místo, a tím je správa rozvodné energetické sítě, kde je prakticky vyloučen klasický konkurenční boj. Zástupce vlastníka rozvodné sítě by byl energetický regulační úřad. Ten by fungoval maximálně transparentně ve smyslu povinnosti podávat informace a by měl tyto pravomoci:
1. pořádat výběrové řízení uzavírat smlouvu se soukromým nájemcem RZ. Smlouva by byla vždy na dobu určitou a byla by ze strany pronajímatele vypověditelná v případě, že by si nájemce neplnil své povinnosti při zajišťování dopravy energie, resp. kdyby došlo ke zvýhodňování určitých subjektů na trhu. Smlouva by standardně platila 5 let, po 5 letech by se konalo opětovné výběrové řízení, které by dalo příležitost k uplatnění jiným firmám s levnější a výhodnější nabídkou. Rozhodnutí ERÚ včetně uzavřené smlouvy by bylo přezkoumatelné a zrušitelné správním soudem, ale žaloba k soudu by neměla odkladný účinek na platnost smlouvy. Tím by se zajistila sice chabá, ale přesto kontrola transparentnosti podmínek výběrového řízení.
2. Kontrola rovných podmínek na trhu s elektrickou energií.
3. Zveřejňování informací. Kromě toho, že by nad správcovskou firmou visel každých 5 let Damoklův meč prohry ve výběrovém řízení, existovala by dále povinnost vést účetnictví metodou „open book“, kdy by veškeré účetní transakce správcovské firmy byly dostupné veřejnosti buď písemně na požádání anebo na www stránkách. Ze zveřejňování by byly vyloučeny citlivé osobní údaje jako platy zaměstnanců apod. s výjimkou souhrnných informací – člověk by se například dověděl, kolik si průměrně vydělá člen managementu, člen představenstva nebo dozorčí rady. Přítomnost ústavních činitelů v takové dozorčí radě by byla striktně zakázána.
4. hlídat, aby nedošlo k tunelování majetku nebo lidských zdrojů z ČRZ a aby se například neopakovala situace kolem TV Nova, kdy by před vypršením smlouvy např. zaměstnanci ČRZ byli pracovněprávně navázáni na správcovskou firmu a nová firma by tak neměla kvalifikované síly, což by v podstatě znemožňovalo provoz energetické distribuční sítě. veškeré rozsáhlejší majetkoprávní a pracovněprávní změny nad určitý objem by tak musel ERÚ kontrasignovat. Ne zcela vyřešenou otázkou zůstává právní postavení zaměstnanců ČRZ. Pravděpodobně by šlo o nějakou formu „outsourcingu“, snad by právní potíže s korektním vyřešením jejich postavení nebyly velké.
Za těchto striktních podmínek by měla správcovská firma zajištěn jistý kšeft, který by nemohl zkrachovat, takže předpokládám, že zájem by byl obrovský.
Co by se dosáhlo tímto uspořádáním? Především by se rozjel opravdový trh s elektrickou energií. Jednotliví výrobci by si vzájemně konkurovali, což by nastavilo optimální cenu energií. Člověk by si mohl vybrat, zda koupí energii z JETE, z Dukovan, z Prunéřova či z Opatovic nebo zda podpoří vodní elektrárny na vltavské kaskádě nebo zda podpoří energii z elektráren větrných, které tak propaguje EU. Důležité by v této souvislosti bylo rovné postavení na trhu všech subjektů – ekologie by dostala novou dimenzi a každý by mohl individuálně ukázat své ekologické cítění tím, kolik a komu dá ze své peněženky. Osobně bych podpořil energii jadernou, protože ta je podle mého názoru jediná, která může zajistit trvale udržitelný rozvoj v oblasti energetiky. Další vedlejší efekt by byl v rozbití dalšího výjimečného postavení, který má toho času společnost Appian Group. Právě toto je důvod, proč byl mladý a dynamický supermanager protlačen do funkce pana generálního ČEZu – totiž hájit dodavatelské zájmy uhlobaronů. Kdyby si každá elektrárna vybírala svoje dodavatele podle mechanismu nabídky a poptávky a dovážela například levnější uhlí z Polska, pocítili bychom to ve 2 oblastech – jednak by klesla cena energie a dále by se ještě zlepšil stav měsíční krajiny na severu Čech, což by mělo pro nás nezanedbatelné benefity ekologické. Restrukturalizace socioekonomického prostředí na severu Čech by si sice vyžádala jisté náklady, ale ty by se mohly částečně zaplatit například z pronájmu energetické sítě.
Osobně mám ještě jeden nápad pro socánky, kterak celou věc vyřešit. Na tento nápad mě přivedl model našeho zdravotnictví. Odběr elektrické energie bychom mohli prohlásit za „věc veřejného zájmu“ a ustanovit nějaké „energetické pojištění“ (tedy energetickou daň). Tu by platili všichni asi tak 3% z příjmu a z obratu zboží. Ustanovila by se všeobecná energetická pojišťovna, která by ČEZu platila nikoli podle odebraného proudu ale podle množství vybraných peněz. Když by se peněz nedostávalo, pak by se řeklo: „Energetici jsou moc velcí hamouni, moc toho po nás za tyto samozřejmé služby chtějí, tolik jim nezaplatíme, jestli chtějí pořádně zaplatit, ať ušetří. Energetika je přece bezedná díra. To by tak hrálo, aby se veřejnost nechala těmito asociály vydírat!“.
Mám ještě jeden nápad, který by výrazně ušetřil prostředky ČEZu. pracovníci ČEZu by mohli mít místo směnného nepřetržitého provozu trvalou pohotovostní službu, za kterou by dostávali pouze 40% nominální hodinové mzdy. 100% mzdu by dostávali pouze tehdy, když by přepnuli spínač nebo otočili kolečkem, popřípadě, když by vylezli na sloup vysokého napětí, tedy byli by placeni způsobem, kterým jsou placeni lékaři již dlouhá léta.
Kdo má trochu toho analytického myšlení a umí si představit, jak by vypadala energetika po zavedení opatření, které tak dobře známe ze zdravotnických služeb, pak zná odpověď i na neduhy zdravotnictví. Situace sice není tak jednoduchá, na otázky proč máme některé veřejné služby takové, jaké jsou se chystám odpovědět. Člověk, který správně interpretuje dopady návrhu číslo 2 v energetice, nemusí moje výplody o zdravotnictví číst.
Dočkáme se někdy lepších a transparentnějších služeb s síťových odvětvích? Těžko říct, ale vzhledem k tomu, že současný managment ČEZ je majetkově spjat s velmi neprůhlednými silami, že mají manageři ČEZu obtočené politiky kolem malíčku nezávisle na politické příslušnosti, jsem k možnosti brzkého příznivého řešení velmi skeptický. Příběh a veřejná vystoupení poslance Vojíře, který alternuje pana Římana na postu stínového minstra průmyslu, představuje typický příklad toho, jak si ODS představuje trh a transparentní pravicové prostředí – totiž jako jedno velké monopolní svinstvo, na kterém budou jako vládnoucí strana parazitovat na úkor vlastních občanů. Abychom byli spravedliví, mezi jednotlivými volitelnými stranami není v přístupu k energetickým monopolům prakticky žádný rozdíl. Všichni jsou to stejní zmrdi. Když však jsou politici zmrdi, v čemž bude panovat asi široká názorová shoda, vyvstává logická otázka: co jejich voliči?
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)