V předchozím povídání jsem zpracoval tématiku lití kulí, nyní pokročím k nabíjení (tedy k použití produktu minulé činnosti).
Komponenty
1. Prach
Klasické předovky a řada dalších zbraní používá ke střelbě černý prach, tedy různě upravenou směs ledku, síry a dřevěného uhlí. K přechovávání a přepravě této substance slouží za běžných okolností nádoby všeobecně zvané prachovnice. Mohou být z nejrůznějšího materiálu a všelijakých tvarů, nejrozšířenější jsou dva základní typy – kovové z lisovaného plechu (tombaku, mědi či mosazi), nebo klasické rohy. Kovové typy a některé rohy jsou opatřeny uzávěry různých systémů s odměrkou na potřebnou dávku prachu. Pokud prachovnice nemá odměrku vestavěnou, používá se odměrka samostatná. Má podobu nádobky s vnitřním objemem odpovídajícím příslušné dávce prachu pro konkrétní zbraň. Při nabíjení se do ní z rohu nasype prach a takto odměřená dávka se pak přesype do hlavně. Prachovnice mají různé velikosti podle účelu, pro zbraně odpalované zážehem prachu na pánvičce se často používají dvě – jedna velká s hrubším prachem, který se sype do hlavně pod střelu, a druhá malá s jemným prachem, který se sype na pánvičku.
Pro střelbu je možné použít ještě jeden způsob – přechovávat předem odměřené dávky prachu na jednotlivé výstřely v samostatných nádobkách, papírových dutinkách či jakýchsi „nábojích“ (ujal se z angličtiny převzatý výraz „kártridž“, nově i český „polopatrona“, dříve též „patrona“), obsahujících v papírové dutince prach a střelu. Poslední uvedený systém je hlavně armádní záležitost.
Dávka prachu se liší nejen zbraň od zbraně (nejen každý typ, ale leckdy i konkrétní kus vyžaduje jinou), ale je závislá i na vzdálenosti cíle a kvalitě prachu samotného. Dnes se uvádí 1/5-1/8 váhy střely, dříve to byla 1/10 (kvalita prachu jde dolů).
V současnosti se jednotlivé výrobní šarže černého prachu Vesuvit LC liší kvalitou natolik (k horšímu), že při stejné dávce se zásahy na terči stěhují i o desítky centimetrů! Někdy se to dá řešit přenastavením miřidel, přenesením záměrného bodu, ale v některých případech bylo nutno měnit dávku prachu.
2. Ucpávky
Vedle kulí a prachu jsou ke střelbě zhusta zapotřebí i ucpávky – jakési špunty z různých materiálů, nebo takzvané „flastry“.
„Flastry“ se používají při klasickém stylu nabíjení, kdy je kulatá střela o něco menší než vývrt. Jako materiál slouží promaštěné plátno nebo kůže osvědčené tloušťky. Má tři úkoly – utěsnit střelu v hlavni, u drážkované hlavně udělit nezdeformované střele rotaci (do drážek se zde zařezává plátno, ne vlastní střela) a promazat hlaveň.
Ucpávky se používají v případě, že se střela nabíjí „natvrdo“ do vývrtu hlavně, případně u hromadné střely (broků), aby střelu něco drželo v hlavni. Specifickou roli mají u revolverů, kde brání prošlehnutí plamene a odpalu více komor současně. Materiál ucpávek je různý, nejběžnější je filc, papír lisovaný i „volně ložený“ (zmuchlaný a nacpaný do hlavně či komory revolveru), v současnosti i jekor a molitan (molitan ale nefunguje – je řídký a snadno se spéká, ale to syntetika všeobecně). Filcové ucpávky bývají často na jedné straně maštěné, aby mazaly vývrt. Řada lidí experimentovala u revolverů se sypkými ucpávkami (moukou, kukuřičným šrotem). Podle dostupných informací se původně revolvery nabíjely „na doraz“ a střely zasunuté v rovině s přední hranou válce se utěsnily mazivem. Účel ucpávek je vcelku jasný, povětšinou fungují jako těsnění a mazací element, u revolverů brání prošlehnutí plamene (viz výše).
3. Mazání
Jde o mazání střel, případně ucpávek. Jeho účelem je ochránit vnitřek hlavně před pevným znečištěním (podle některých teorií se nečistoty chytají na mastnotu a ne na hlaveň), usnadnit nabíjení a také čištění po střelbě. Mazací směsi jsou různé, většinou se používá směs loje, sádla a vosku, jednotlivé složky převažují podle dostupnosti pro střelce a ročního období – v zimě měkčí směs, v létě tužší, aby po nabití mastnota nenasákla do prachu a nesnížila jeho účinnost. Někdy závisí i na náboženství – v Indii došlo ke vzpouře hinduistických vojáků, když vyfasovali střelivo mazané lojem. Řada střelců z revolverů používá vazelínu a některé (zejména americké) firmy dodávají vlastní speciální směsi. V praxi si každý musí vyzkoušet různé varianty a ověřit si, co mu nejlépe funguje. Mazat je možno flastry, ucpávky i samotné střely (ogivály do perkusek).
4. Střely
Střely ( projektily – v tomto případě jde většinou o klasické „kule“) mají nejrůznější složení, tvar a velikost. Rozlišujeme střely sférické („kule“, broky) a ogivální. Ty se dále mohou členit na expanzní (relativně tenkostěnné, nebo s dutým klínkem ve dně, při výstřelu se tlakem plynu roztáhnou, těsní a zároveň se zaříznou do vývrtu) a kompresní (mají ve dně malé zahloubení, na dně komory zbraně je trn, na který se střela narazí několika ranami nabijákem a tím se roztáhne a utěsní). Mohou se nabíjet přímo do vývrtu („na tvrdo“), jejich průměr zhruba odpovídá nebo velmi mírně přesahuje ráži vývrtu v polích (kdyby to bylo v drážkách, nastal by problém:-)) a to jak kule, tak ogivály a některé speciální střely (reály a střely tvarované podle vývrtu – např. withworth), tento systém se většinou používá u perkusních zbraní. U revolverů by se měla kule při lisování do bubínku mírně oříznout! Pozor! Velikost střel (a kleští) se může lišit o tisíciny palce a je tudíž dobré svou zbraň proměřit. Roli zde hrají tisíciny milimetru a pro ráže .44 a .45 některé publikace uvádí i několik desítek „oficiálních“ průměrů střely. Ogivální a speciální střely jsou namazané (viz Mazání). Klasicky „přes flastr“ se nabíjí kule menší než průměr vývrtu, nerozhoduje, jestli je vývrt hlavně hladký či drážkovaný. Je to nejstarší metoda nabíjení u ručních palných zbraní.
Hromadné střely – broky, šrot, sklo, sekané či kapané olovo se buďto sypou do hlavně bez obalu, nebo se do ní zasouvají v podobě kontejneru – papírové dutinky, plátěného či koženého pytlíčku plněného hromadnou střelou.
Všeobecně platí, že střely musí být kvalitní, hladké a musí být příslušné ráže:-)!
5. Kapsle
K odpalu u perkusních zbraní potřebujeme kapsle (úředně „zápalky“). Jejich rozměry by měly korespondovat s velikostí a stavem pistonu. Máme oficiálně tři velikosti – 4; 4,7; 6 mm a celou řadu výrobců (specifikuji to pro tuzemsko). Pro revolvery se osvědčily německé „čtyřky“ RWS s jemně drážkovaným povrchem, jsou z tenkého plechu a jejich zbytky neblokují mechanismus tak, jako masivní tuzemské „SB“(ty se hodí pro jednoranky). Navíc jsou menší, než naše „čtyřky“ a lépe sedí na menších pistonech. V případě „šestek“ pro těžší pušky a velké pistole jsou k mání jen produkty RWS (čtyř- a šestikřidélkové). U menších velikostí se vzácně vyskytují i produkty jiných výrobců (Remington). Je nutno zjistit v praxi, co ta která zbraň vyžaduje. Pokud kapsle nesedí (je velká), lze ji v prstech opatrně zmáčknout (zploštit), pak bude držet i na hodně tenkém pistonu.
6. Pomůcky
K nabíjení ládovačky potřebujeme vedle výše zmíněných propriet ještě nabiják od zbraně nebo raději jeho celokovovou kopii (pokud je originál dřevěný či plastový), krátký nabiják a paličku. Někdy je rukojeť paličky uzpůsobena jako krátký nabiják. Na standardní střelnici ještě přijde k duhu podložka pod pažbu (střílíme-li z pušky a nechceme devastovat botku pažby o betonovou podlahu či si otloukat vlastní nohu). Pro manipulaci s kapslemi menších ráží se zhusta používají kapslovníky, čili zásobníky na kapsle. Kovové hlavně pro revolvery, různé lovecké kožené pro ostatní typy zbraní.
Specifikem trapperů jsou nabíjeci destičky – prkénka s otvory, ve kterých jsou zasunuty kule (někdy už balené do flastrů). Připravenou střelu stačí šoupnout nabijákem do hlavně. Občas je možno nechat vyrobit i speciální držák, obsahující dvě střely ve flastru a dvě dávky prachu.
Nabíjení
1.Běžné
Zkontrolujeme zbraň, ověříme průchodnost zápalného kanálku, kvalitu a upevnění křesacího kamene, odmastíme hlaveň výstřelem bez nabití střely, případně odpálením kapsle. Profoukneme hlaveň (kouř ze zátravky či pistonu dokazuje průchodnost, pokud ne, máme problém). Je záhodno odmastit i s nabitím prachové nálože bez střely – kapsle či dávka prachu na pánvičce odmastí komoru, ale ne hlaveň a mazadla znehodnocují prach. Odměříme dávku prachu, nasypeme ji do hlavně. Zasuneme do hlavně ucpávku a pak střelu – posadíme ji na ústí hlavně, zarazíme krátkým a na konec hlavně dorazíme dlouhým nabijákem. V případě nabíjení „přes flastr“ položíme na ústí hlavně flastr, na něj kuli (nebo použijeme nabíjecí destičku) a postupujeme jako v předchozím případě. Pak stačí nasadit kapsli na piston, případně nasypat prach na pánvičku, namířit a vystřelit. Po výstřelu profouknout hlaveň a pokračovat. Je samozřejmě možné nabíjet střelu rovnou na prach, ale je to běžné spíš u ogiválů a speciálních střel, než u kulí. Hodně záleží na „chutích“ konkrétní zbraně.
U volně sypané hromadné střely (broků) se na dávku prachu nasune ucpávka, na ní dávka broků a na závěr se zasune další ucpávka jako špunt, bránící brokům v samovolném opuštění hlavně. Broky v kontejneru nabíjíme rovnou na prach.
2. Armádní
Vojsko používá pro nabíjení papírové polopatrony se střelou. U polopatrony se ukousne nebo utrhne konec, odsype se dávka prachu na pánvičku a zbytek do hlavně (u perkusních zbraní rovnou do hlavně). Kule i s papírem, nebo holý ogivál se nacpe nabijákem do hlavně (až na prach), nasadí se kapsle (u perkusek) a BUM! Profouknout a znova!
3. Zádrhele
Při rychlopalbě hrozí nebezpečí, že v hlavni zůstanou žhavé zbytky a odpálí nám další dávku i s prachovnicí v ruce. Proto je nutno po ráně profouknout lauf a podle pravidel WI CZ sypat do hlavně prach ne přímo z prachovnice, ale ze samostatné odměrky. Výbuch prachovnice (2005, natržená ruka, popálený obličej) v Lišově byl dost velkým varováním.
Kuli se nechce do laufu nebo se kousla – pomůžeme jí palicí (pokud je vevnitř a máme kovový nabiják), jinak ji do hlavně nenutíme. Pokud se kousla definitivně, je to na odvrtání, případně na demontáž a vyklepání kule ve směru střelby, což je dost složitý proces.
Držení nabijáku: správně by se měl držet ze strany a ne tlačit plochou dlaně – dřevěný se může štípnout a probodnout ruku, nebo může dojít k předčasnému zážehu prachu a vše z hlavně „vycestuje“ skrz ruku. Problém je, že střela nikdy nejde do hlavně tak snadno, aby bylo tuhle poučku možno aplikovat v praxi za všech okolností.
Zapomeneme nasypat prach pod kuli. Máme dvě možnosti – podsypat prach pod kuli zátravkou či otvorem po odšroubovaném pistonu a (po kompletaci zbraně) odpálit. Pokud to nejde, je zde druhá možnost – pomocí speciálního vrtáčku na nabijáku či vytěráku navrtat kuli a vytáhnout ji z hlavně. Je to pracné a občas i riskantní.
Pokud máme zažité jisté rituály a střílíme momentálně z vypůjčené zbraně, musíme od majitele zjistit, jaké má zvyklosti a způsob nabíjení. Vlastnosti a tudíž i „chutě“ zbraní se liší kus od kusu. Tam, kde se moje zbraň trefuje s kulí „natvrdo“ na filcovou ucpávku, kamarádova může spolehlivě fungovat výhradně se třemi kousky hajzlpapíru místo ucpávky.
Pro historické dělostřelectvo platí prakticky totéž, pouze ve větších rozměrech, jen se tam kule ve starších dobách zajišťovala v hlavni klíny a hlaveň čistila mokrým vytěrákem po každé ráně (kvůli doutnajícím zbytkům v hlavni).
(9x známkováno, průměr: 1,89 z 5)