Motýlí dilema

Featured Image

V životě by mě nenapadlo, že se vážně dožiju psychoideologicko-politického hybridu alá Engels-Duhring-Hegel-Jung-Marx a další. A že to fakt bude implementováno naprosto vážně, zaníceně do všech hlav.


Vznikl ideologický hybrid, kde pěstování biologie, sociologie a psychologie pod lampou vývojové teorie, empirismu a umění zacházet s pojmy, postavil nyní i heterosexuální rodinu do pozice iluze. Tedy „žena“ a „muž“ jsou živé systémy ovšem bez biodiverzity. Nyní „občan-jednotlivec“ je lidským biologickým formátem ke zkoumání. Pokud totiž člověka zbavíte pohlaví, zbavíte ho jisté identity, stává se něčím nejasným, je to jakási pochybná liberace a pak ho můžete nejen lépe zkoumat, nýbrž i začleňovat do nové historické epochy. Když nevíte přesně co jste, můžete jako živý systém patřit kamkoliv. Podobný styl „humánního“ myšlení, i když v opačném pólu, si osvojili Němci za druhé světové války – zbavili vybrané lidi lidské důstojnosti do mrtě a pak už to byli jen biologické kusy, smrtelné systémy, hroudy masa a kostí s vytetovanými čísly. Kolik podobných příkladů „humánního myšlení“ bychom napočítali? Radši nepočítat.

Mám souseda, je to moc hodný starý pán. Z mé zkušenosti (empiricky) tedy vyplývá, že všichni staří sousedé jsou hodní páni. Ale to není pravda, je to pouze a jen má zkušenost. Mohu ji vnucovat všem? Mohu vlastní omezené metody myšlení vnutit všem? Znala jsem od vidění jednoho muslima. Párkrát jsem s ním hovořila, zajímaly mě určité jeho životní postoje a myšlenky. Byly to zajímavé rozhovory. Byl inteligentní, i když v některých otázkách neústupný a zanícený, choval se ke mně slušně, zdravil mě na ulici a usmíval se. Moje zkušenost s ním byla pozitivní. Jsou všichni muslimové jako on? Je to jen má osobní zkušenost, navíc povrchní, nevím, jak by se choval za jiných okolností nebo v soukromí. Mohu se tedy spoléhat jen na tuto zkušenost? Mohu mít tedy osobní zkušenost jako jediný zdroj poznání a dle toho utvářet společnost? Mohu tím dosáhnout eurytmie?

Miluji motýla. V rámci sociálních vztahů a prostředí s ním mohu mít svazek. Mám s ním dobrou zkušenost. Má nádherná duhová křídla, je křehký, je to tichý společník. Nepije, nekouří, nemluví sprostě a já v rámci (sebe)reflexe ho považuji za ideálního. Budu s ním vychovávat děti, které ale s motýlem mít nemohu. Žádný „občan-jednotlivec“ ještě neporodil motýla. Adoptuji tedy housenku, ta se zakuklí a bude z ní další nádherný motýl. Budu rodič motýla. Vytvořili jsme s motýlem rodinu. Že to není možné? Pokud nemám pěstovat iluze o tradičních rodinných svazcích, neboť dle politického hnutí OMMO „jsme je již dávno překonali“, pak mi jistě takové politické hnutí usnadní proces dle empirismu a dialektického myšlení tak, abych mohla mít s motýlem rodinu a děti. Všichni budeme mít křídla. Platonická láska s motýlem, jako s dalším biologickým druhem, taková netradiční sociální skupina-rodina 21. století. Duchovně jsem dosáhla další úrovně. Jelikož rodinné svazky byly od počátku lidstva definovány jako tradiční (žena, muž, děti) a nyní už nejsou definovány jako tradiční, mohu jako „jednotlivec-občan“ mít netradiční svazek s motýlem. Pokud mají někteří z vás pocit, že je to postavené na hlavu, že jsem blázen, tak jsem právě s motýlem překročila dosavadní dějinnou ztrnulou klasifikační hraniční čáru (lidsky se tomu říká posouvání mantinelů) a vytvořila tzv. „biologický mezičlen“, který byl zatím ještě nezařaditelný do dosavadní klasifikace pojetí rodiny předešlé generace a do sociobiologických a obecně kulturních nároků ve společnosti. Že tomu nerozumíte? To mně neříkejte. Vede mě totiž spiritus agens.

Rádoby liberální nároky, jejichž platnost bývá historicky vskutku relativní a netradiční, které se tváří mnohdy jako pokrokové, nevšední, originální, nemusí vůbec znamenat pro určitou společnost v daném historickém okamžiku pokrok, vědění, myšlenkový boom, zdravý vývoj člověka, ani rozumný střízlivý ideologický, politický a psychologický směr. Socing opět bezhlavě „vykouskovali“ stará díla Engelse, Marxe, Duhringa, Junga, Freuda, Owena a dalších a vytvořili „nový“ psychoideologický slepenec. Staré myšlenky ze starých děl ukryly pod nová názvosloví, hodily do mixéru a voalá – děsivý ideologický a politický koktejl, mix všeho se všemi, zboštění různorodých menšin a pak v celém obsáhlém ideologicko-politickém pojetí důsledná psychomasírka přes všechno co je online připojeno, od Duhringova pojetí „dvou mužů“ přes spiritus agens až po pohlaví X. Konečné pravdy poslední instance.

Mozkové pochody dnešních socing mi evokují šedou kůru mozkovou Hitlera, který byl velmi zdatný zkušený „kouskovač“. Vyzobal bezhlavě hlavně Nietzscheho „nadčlověka“ a i jiná díla. Vytvořil si, na základě vlastních, a různých převzatých, myšlenkových pochodů a na základě empirismu, svůj psychoideologicko-politický hybrid – nacismus. Zblbnul tím dokonale nejméně půlku světa. A dodnes se s určitostí najdou tací, kteří by nacismus okamžitě zavedli, kdyby měli příležitost. A né že né. Doufám, že budoucí „Kapitol“- doom věčné pravdy a spravedlnosti, absolutní rovnosti a nekonečnými lidskými i zvířecími právy, bude mít nějaké ty „drozdy“. A že přežijí tuto „skutečnou pravdu a lásku“ a všechny ty geniální jedince, jenž poznali tu pravou pravdu a vede je nejvyšší spiritus agens ke smíření božského principu se světem. A doufám, že mě to „vznešené pohnutí“ mine, neboť to budou zase jatka. Že přežijí „drozdi“ bez úhony, by bylo ideální pro případ, že podají objektivní svědectví dalším generacím (jestli to teda nebudou už jen motýli).

Zakončím svůj článek slovy filozofa, pak vám můj článek určitě bude dávat větší smysl: „Ještě nikdy, co slunce září na obloze a planety krouží kolem něho, se nestalo, aby se člověk stavěl na hlavu, to je opíral se o myšlenku a podle ní budoval skutečnost. Anaxagoras první řekl, že nús, rozum, vládne světem, ale teprve nyní dospěl člověk k poznání, že myšlenka má vládnout duchovní skutečnosti. To byl nádherný východ slunce. Všechny myslící bytosti radostně uvítaly tuto epochu. Vznešené pohnutí vládlo v oné době, nadšení ducha prochvívalo světem, jako by teprve teď došlo ke smíření božského principu se světem.“ (Hegel, Filozofie dějin, r. 1840).

 


01. 10. 2017  -ed-

12345 (83x hodnoceno, průměr: 2,42 z 5)
7 009x přečteno
Updatováno: 1.10.2017 — 22:41
D-FENS © 2017