V diskuzi na tomto webu padaly zajímavé názory na tzv.multikulturalizmus v Evropě a nutnost jeho „zrušení“, protože: „Nemá na naší polokouli místo“. Trochu jsem oprášil jednu starší úvahu a přikládám ji jako polínko z trochu jiné dřeviny.
V době sametové revoluce, t.zv. „plyšáku“, jsem tak docela nechápal hesla jako: „Zpátky do Evropy!“, „Hurá!“, „Sláva!“, „Živijó!“, „Vivat!“, která volal kde kdo. Vlastně ne: „Vivat!“ nikoliv, latina už vyšla z módy, zatímco mnozí tehdejší křiklouni se zásluhou silných hlasivek dosud docela dobře živijó.
Co to znamená: „Zpátky do Evropy!“ nevím dodnes, přestože to už bude těch zlatých šestnáct let a národ sám sebe profackovává protivnou pubertou. Tehdá o plyšáku to křičeli všichni. Dnes vidím, že každý z toho davu na listopadovém náměstí viděl Evropu jinde a svým: „Zpátky!“ myslel každý něco jiného.
Jak správně připomínají naši lidovci a jejich evropští myšlenkoví souputníci, Evropa má neopominutelné křešťanské kořeny, přestože křesťanství je náboženství původem asijské.
Křesťanství sehrálo ve středověku svou historickou roli a asijské kořeny Evropy, vydatně zavlažené krví, vyhnaly své výhonky zpět do Asie, někteří národové však zakořenili hlouběji a své evropanství nezpečetili asijským voskem.
Samozřejmě, je zde Afrika, nigra, sed pulchra, o té to platí rovněž, ovšem nejednalo se o zpětný, ale o čistý export.
Nastal čas, kdy Země pomalu přestávala být placatá, a nad Evropou už Slunce nezapadalo. Nastal počátek našeho velkého problému. Evropa kromě náboženství exportovala po celé Zemi své politické problémy a jejich násilná řešení. Odměnu si odvážela v podobě surovin s (někdy)nechtěným přívažkem v podobě lidí, neevropanů. Při exportu náboženství a importu lidí došlo nutně k importu kultury importovaných. Tam má původ tak zvaný multikulturalismus, který dnes mnohým antievropanům leží tak těžce v žaludku. Veškeré volání po jeho omezení nebo zrušení svědčí jen o nepochopení situace. Prostě jsme s chutnými hlízami přivezli i brouky a plíseň. Hlízy můžeme nadále nepěstovat a staré spálit, plíseň s broukem zůstanou a naučí se žrát něco jiného.
Po poslední válce o kolonie se Evropa smrštila do svých středověkých hradeb a chystala se žít z tantiém v domnění, že hranice narýsované na kontinentech pravítkem zůstanou samozřejmostí, že národy rozdělené a přestěhované podle náboženského klíče zapomenou na čilou dámu, která se osvěžila, pojedla a odešla, nezaplativši uzenky ani vstupné.
Leč nestalo se tak. Asie a Afrika tlučou na brány Evropy a dožadují se alespoň úroků. Nechtějí si je nechat poslat domů, chtějí si je užít tady a teď, a mnohdy jsou to úroky už za stovky let.
Jsme jedním z mála národů, který neměl kolonie a naše svědomí by mohlo být klidné, náš malý dvoreček čistě zametený. Z Karáčí nebo Ouagadougou však náš dvoreček není rozlišitelný od starých poplužních dvorů a zbytkových statků. „Vrátili“ jsme se do Evropy v době, kdy bude platit staré dluhy a zaplatíme, rádi neradi, svůj díl. Zaplatíme, aniž jsme čerpali své požitky. Angažovat se po boku galaktického panstva a tvrdit, že nám teroristické útoky nehrozí, je logika, které mě odzbrojuje.
Žijeme v čase, a v čase není cest zpátky, jsou začátky a konce cest. Nadešel prostě konec starých časů.
(Zatím nikdo nehlasoval)