Jako příklad úspěšného odboje ozbrojených občanů se obvykle uvádí americká válka za nezávislost z let 1775 – 1783. Mnoho lidí si řekne, že tehdejší válečné úspěchy amerických dobrovolníků byly podmíněny zejména tehdejší technologickou úrovní výzbroje. Dnes si uvedeme příklad jiný, výrazně novější. Letos v létě od té události uplynulo dvacet let.
Slovinsko je malá, hornatá a příjemná země, kterou mnoho obyvatel ČR každoročně projíždí, ale málo kdo tam bohužel tráví víc času. Málo kdo však ví, kterak dnešní nezávislé Slovinsko vzniklo a válku v bývalé Jugoslávii si omezují na Chorvatsko, Bosnu a Kosovo. Je pravda, že krátká desetidenní válka ve Slovinsku srovnání s dlouhými a krvavými boji války v Chorvatsku, označované jako Domovinski rat nesnese, nicméně je krásným příkladem toho, že i malá země, disponující jen domobranou, se má šanci účinně bránit mnohem silnějšímu a lépe vyzbrojenému agresorovi.
V socialistké Jugoslávii to vřelo už od smrti jugoslávského presidenta Josipa Broźe Tita v roce 1980 a zejména pak od nástupu Slobodana Miloševiće do nejvyšší funkce ve Svazu komunistů Srbska (předseda Ústředního výboru) v roce 1986. Milošević se nejprve postavil za národní zájmy Srbů a Černohorců v Kosovu (do značné míry oprávněné), což ovšem působilo třenice také mezi Srby a dalšími národnostmi jugoslávské federace, zejména pak s Chorvaty. Na vlně nacionalismu se svezla i Miloševićova politická kariéra a začátkem prosince roku 1990 byl zvolen presidentem Srbska, tehdy jedné ze sedmi jugoslávských svazových republik (populačně se ovšem o republiku nejsilnější). Situaci nezlepšila ani špatná hospodářská situace Jugoslávie koncem 80. let. V reakci na rostoucí nacionalismus srbský se, jak už to tak bývá, začalo dařit nacionalismu i v dalších jugoslávských svazových republikách, zejména opět v Chorvatsku, ale také v hospodářsky silném a poměrně vzdáleném Slovinsku. Těsně před vánocemi 1990 pak ve Slovinsku proběhlo referendum o nezávislosti, jehož se zúčastnilo 93% oprávněných voličů a 95% z nich hlasovalo pro nezávislost.
K tomu, abychom pochopili organsaci slovinské domobrany (TO) se však musíme vypravit do historie ještě o něco hlouběji, konkrétně do srpna roku 1968. Tehdy Sovětský svaz vojensky obsadil Československo. Maršál Tito v ten okamžik pochopil, že stejně zranitelná je i Jugoslávie a tak za dramatických okolností svolal všechny důležité stranické a státní představitele a byla vytvořena koncepce Teritoriální obrany, což byla paralelní vojenská složka, v některých aspektech ne úplně nepodobná našemu Svazarmu. Narozdíl od Jugoslávské lidové armády (JNA), jejíž organisace byla v kompetenci federace, byly síly TO v kompetenci jednotlivých svazových republik. Hlavním účelem TO bylo zpomalení útoku protivníka, zejména s využitím terénních výhod, přičemž obranná doktrína SFRJ počítala s tím, že v případě napadení kterýmkoli mocenským blokem se Jugoslávie připojí k tomu druhému (tedy v případě napadení Sovětským svazem požádá o pomoc NATO a bude považovat za nepřítele Sovětský svaz a naopak v případě napadení silami NATO požádá o pomoc Sovětský svaz a bude považovat za svého nepřítele NATO).
Slovinsko proto mělo již od konce šedesátých let vlastni bojeschopnou paravojenskou organisaci. Koncem osmdesátých let sílil v Jugoslávii nacionalismus a federální vedení začalo považovat paravojenské organisace pod kontrolou jednotlivých svazových republik za ohrožení federální moci, došlo proto k reorganisaci vojenských sil Jugoslávie, kdy síly TO měly být nadále podřízeny nikoli republikám, ale federální armádě. V květnu 1990 začalo také masivní odzbrojování sil TO silami JNA, zejména ve Slovinsku, kde již tehdy byly separatistické tendence velmi silné.
Na tyto události tehdejší slovinská vláda zareagovala zřízením tajné paralelní struktury MSNZ, která byla schopna převzít velení sil, zatím spadajících pod TO a organisovala také masivní pašování zbraní zejména z Itálie, což vzhledem k tomu, že měla pod kontrolou hraniční přechody a poměrně dlouhou zelenou hranici, nebyl zásadní problém. TO tak na jedné straně vydávala své zbraně dle rozkazů z Bělěhradu silám JNA, na straně druhé však měly tajné slovinské ozbrojené síly zajištěn přísun zbraní nových, byť se jednalo téměř výhradně pouze o zbraně lehké.
V květnu bylo za použití tanků svazovou armádou obklíčeno výcvikové středisko TO, které však chránil živý řetěz civilistů a jako odvetné opatření nechala slovinská vláda vypnout proud a telefonní spojení do objektů JNA na území Slovinska. Následně vypukly v celém Slovinsku demonstrace, při jedné z nich vjel do demonstrantů obrněný transportér JNA a usmrtil jednu osobu.
26. června 1991 vyhlásilo Slovinsko a spolu s ním i Chorvatsko nezávislost. Federální vláda následně vydala armádě rozkaz obnovit celistvost území Jugoslávie a 27. června nad ránem začala vojenská operace. Slovinské síly zablokovaly kasárny JNA na území Slovinska a některé úspěšně odřízly od světa. Naopak JNA se podařilo obsadit některé hraniční přechody a letiště. Některé důležité budovy ve Slovinsku byly bombardovány. Na několika místech se však slovinským silám, vybaveným jen lehkými zbraněmi, podařilo zastavit jugoslávské tankové kolony. Velkou chybu udělalo velení JNA, když očekávalo, že Slovinsko bude poraženo snadno a vydalo svým vojákům jen omezené zásoby proviantu. Pro slovinské síly pak bylo snadné rozptýlit jugoslávské síly do menších skupin, obklíčit je a počkat, až se federální vojáci sami vzdají. Tímto způsobem se slovinským silám podařilo ukořistit JNA i tanky a helikoptéry.
Federální velení mělo v úmyslu zahájit proti Slovinsku masivní vojenskou ofensivu, narazilo však paradoxně u srbských nacionalistů, pro které bylo poměrně vzdálené Slovinsko nezajímavé, jednak proto, že ve Slovinsku nežili prakticky žádní Srbové a druhak proto, že už doutnal konflikt na chorvatsko-bosenských hranicích a chorvatsko-srbských hranicích, kde si na chorvatském území vyhlásila srbská menšina svou vlastní Republiku Srbská Krajina a začaly boje v okolí Plitvic.
Tolik k historickému exkursu, co je na něm zajímavé, to je fakt, že i dnes může malá, jen lehce ozbrojená síla, která má podporu místního obyvatelstva a k disposici příhodný terén, odrazit mnohem silnější ozbrojené síly. Samozřejmě, Slovinsku velmi pomohla mezinárodní situace, časově koordinované vyhlášení nezávislosti spolu s Chorvatskem a celá řada dalších aspektů. Je jisté, že si pro zahájení svého boje za nezávislost vybrali ten pravý čas, vhodně využívali obtížného terénu i momentu překvapení a pomohl jim i fakt, že agresor své síly jednak přeceňoval a druhak že narozdíl od vysoce motivovaných Slovinců nebyli naopak vojáci federální armády motivováni prakticky nijak, co také čekat od záklaďáků, kteří vítězstvím nezískají nic a tak je jejich hlavním cílem válku ve zdraví přečkat.
Zajímavé je srovnat i ztráty — ztráty Slovinců činily 18 padlých a 182 zraněných (při cca 26000 nasazených bojovnících), kdežto federální síly ztratily 44 vojáků, dalších 146 bylo raněno a kolem 5000 federálních vojáků bylo zajato (přičemž JNA nasadila ve Slovinsku do akce přes 35000 vojáků). Z toho vyplývá, že akce miličních sil mohou být za příhodných okolností nejen úspěšné, ale i vysoce efektivní.
Překvapení je věc, která se odehrává v mozku nepřátelského velitele.
Když už musíte bojovat, vyberte si místo a čas.
Kdo chce být silný všude, není silný nikde.
Zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/Teritoriáln%C3%AD_obrana_Republiky_Slovinsko
http://cs.wikipedia.org/wiki/Slovinská_válka_za_nezávislost
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)