Amerika a Evropa mají rakovinu a symptomy jsou stále zřetelnější. Právě skončený rok 2013 jimi byl doslova naplněn. Dovolte nejdříve malý příběh: Když loni dva britští muslimové za bílého dne v Londýně podřezali krk pětadvacetiletému britskému vojákovi, stihli přímo nad jeho tělem nahrát několik videoblogů, zatímco policii trvalo deset minut, než na místo činu vůbec dorazila.
Když britští občané později vyrazili do ulic, aby solidarizovali s rodinou zavražděného, byla už policie připravena a několik demonstrantů zmlátila. Bylo dokonce zatčeno několik lidí, kteří na sociálních sítích prezentovali své protináboženské názory, a policejní mluvčí se nechal slyšet, aby si lidé dávali dobrý pozor na to, co píší na internetu (!!). Ta samá policie však nechala v poklidu proběhnout demonstraci síly a nenávisti, během níž islamisté provolávali smrt demokracii, Americe a Británii, tedy zemi, která je přijala za své občany a formou štědrých dávek mnohé z nich živí a šatí. Výjev, připomínající spíše každodenní realitu somálského Mogadišu, než Londýn, skončil absurdní scénou, kdy islamisté za posměšných pokřiků rozháněli policejní jednotky.
Těch příběhů bylo napsáno mnohem více: za nezájmu světových médií byl v Oxfordu po několikaleté existenci odhalen pedofilní gang pákistánských pasáků, kteří k prostituci nutili výhradně bílé dívky už od věku jedenácti let. Policie odhaduje, že jen v Británii je takto operujících gangů na padesát. Když britští rodiče odmítli, aby jejich osmiletí potomci v rámci školního výletu navštívili mešitu, škola je varovala, že by to mohlo být považováno za rasismus (tohle si zapamatujte, víra je rasa). Když britský veterán namaloval na dveře vlastního domu anglickou vlajku, tvořenou křížem sv. Jiří, ozval se mu městský úřad s tím, že je nutno ji jako urážlivou přemalovat, protože by některým spoluobčanům mohla připomínat křižáckou minulost Anglie (!!!). Absurdnost celé této estrády dokládá, že sami představitelé muslimské komunity se ozvali, že jim takové tvrzení připadá pomatené. Takže kde je problém?
Neviním pravici, ani levici. Neviním křesťany, ani ateisty. Neviním ani židy, vděčný to terč našich prostomyslných spoluobčanů. A neviním dokonce ani muslimy, kteří v Evropě žijí, z nichž mnozí tohoto zoufalého stavu veřejné správy využívají k vlastnímu prospěchu. Neviním je, protože, ruku na srdce, kdyby se k nám regionální vládci v Abú Dhabí, Dohá či Alexandrii chovali stejně servilně a štědře, kdo z nás by toho nevyužil.
Viním současné ultraliberální politické garnitury napravo i nalevo, pro něž jsou mravní universalismus a zdravé vlastenectví sprostá slova, a občansko-společenské iniciativy, které posledních zhruba padesát let na Západě svorně instalují zhoubný anticivilizační systém. Systém, který formou úpadkového školství a štědré sociální podpory přesvědčuje nezaměstnané lenochy (jedno, zda domorodce či přistěhovalce), že právě oni jsou hlavními oběťmi nespravedlivě nastavených společenských poměrů. Politici často záměrně míří na etnické a náboženské menšiny, které je nejjednodušší rozmazlovat a tedy zneužívat pro vlastní politické hry. V samém zárodku je tím likvidován sebemenší náznak soběstačnosti, stejně jako touha po nezávislosti či pocit potřeby postarat se sám o sebe a své blízké. Důsledky vidíme všude. Domovy důchodců jsou naplněny k prasknutí. Učitelé, zvláště na předměstích a ve velkých městech, se bojí vlastních žáků. Feťáci a chroničtí alkoholici jsou všeobecně prezentováni jako oběti systému, případně vlastního smutného osudu, na něž je nutno vynakládat peníze daňových poplatníků. Když jste přepadeni, skoro se bojíte na zloděje v sebeobraně vytáhnout zbraň, abyste neskončili za mřížemi, v lepším případě několik let vláčeni po soudech. Školní osnovy, především v Británii, obecně však na celém Západě, jsou už desítky let upravovány podle způsobilosti nejslabších žáků, aby se tito necítili odstrčeni a pokořeni lepšími studenty (dlouhodobě to ve svých studiích sleduje významný britský psychiatr mladistvých Theodore Dalrymple, jehož práci doporučuji, byť se jedná o velmi ponuré čtení).
Směsí systematického hloupnutí a vymývání mozků tak vzniká patogenní společenství, denně navíc masírované politickou korektností, prostupující všechny složky života, utápějící společnost stále hlouběji v bahně mravního relativismu. Příkladů je nespočet: Associated Press, největší tisková agentura na světě, ve svém interním slovníku loni zakázala slovní spojení „ilegální přistěhovalec“, protože slovo „ilegální“ by mohlo neblaze působit na jemnocit přistěhovalců. Před nádhernou gotickou radnicí na Grote Markt v Bruselu se loni nerozsvítil tradiční vánoční stromek. Nahradila jej ocelová obluda, která je šestinásobně dražší (a hnusnější), než klasický strom ze dřeva. Podle bruselské radnice, která to celé iniciovala, jde o umění a modernu, spíš to ale vypadá, že politici, kteří už v minulosti stihli oficiálně přejmenovat Vánoce na „Zimní radovánky“, si chtějí koupit hlasy překotně rostoucí muslimské populace (zhruba 25% bruselského obyvatelstva jsou muslimové). V berlínské čtvrti Kreuzberg pro jistotu Vánoce úplně zakázali. Abychom byli přesní, zákaz se týká všech nábožensky motivovaných slavností, protože v Kreuzbergu žije rovněž početná turecká komunita. Tohle má být svoboda? Takhle vypadá rozmanitost a tolerance? Jak vidíme, slavný multikulturalismus – namísto, aby vytvářel pestrá společenství, kde by jedna kultura obohacovala druhou – vytváří jednu jedinou, univerzální, fádní, šedou a strašlivě nudnou společnost, kde pro tradici a kulturu není místo.
Média, v zajetí pokrokových pravidel o vyváženém zpravodajství, zcela selhávají. Odpovězte si sami, kolik z vás se z médií dozvědělo například o zrůdném znesvěcení britského hřbitova nedaleko libyjského Benghází? Na místo, kde jsou pochovány stovky britských veteránů, vtrhla organizovaná skupina Libyjců, aby za všeobecného jásotu rozkopala pomníky, zdemolovala náhrobní kameny a svrhla velký křesťanský kříž. Na místě jsou přitom pohřbeni muži, kteří za druhé světové války zahynuli při osvobozování Libye od nacistů a italských fašistů. Nestalo se nic, nejvyšší politická místa korektně pomlčela a celá událost byla v tichosti zametena pod bruselský kobereček. Bezbřehá hanba přitom dopadá na nás všechny, kteří se vlastních statečných předků neumíme hlasitě zastat ani ve chvíli, kdy oni sami za svobodu našeho projevu položili to nejcennější, život. (Naopak, když skupina pitomých holek uspořádala koncert v ruské katedrále a za své počínání spravedlivě nesla následky, to se západní země promptně ozvaly a zuřivě protestovaly.)
Rozhazovačnost evropských vlád znásilňuje pro změnu naše peněženky. Jeden příklad za všechny: Mezinárodní červený kříž zjistil, že v Evropě hrozí 43 milionům lidí hlad, to však bruselským vládcům nezabraňuje rozhazovat desítky miliard euro v těch nejpochybnějších končinách světa (zrovna loni Evropský účetní dvůr zjistil, že se v obludně zkorumpovaném palestinském státě „ztratilo“ zhruba 2,3 miliardy euro, které tam Brusel v rámci štědré pomoci nalil v letech 2008 až 2012). Evropa, ale i Amerika, která by loni bez dalšího navýšení dluhového stropu prostě zbankrotovala, se musí už jednou provždy zbavit svého nadřazeneckého postoje a nesmyslného mesiášského komplexu. Rok 2014 není rok 1914.
Islamisty nebráním, ti se utrhli ze řetězu zhruba stejným způsobem jako naši politicky korektní fašisté. Jen s tím rozdílem, že sebevědomí jim naopak vůbec nechybí. Dokazuje to nedávné usnesení Organizace islámské spolupráce, největšího mezinárodního seskupení muslimských zemí. Její ministři zahraničí se jednohlasně shodli na zcela vážně míněném prohlášení, že islamofobie je nejhorší forma terorismu. Ne vypichování očí vesničanům, ne upalování dětí zaživa, ne ubodání tříměsíčního kojence, ale odpor k islámu je tou nejstrašlivější formou terorismu, jakou kdy lidstvo vymyslelo. Bravo.
„Musíme neustále opakovat, že zločin je zločin, a ani na okamžik nesmíme dopustit, aby byl mravní řád na svou dobu suspendován,“ napsal před pětasedmdesáti lety, krátce před svou smrtí, Karel Čapek. Jeho slova byla platná tehdy, kdy se na naše hranice (nebo to, co z nich zbylo) řítila nacistická vojenská mašinérie, a jsou možná ještě platnější dnes, v době zdánlivé svobody, míru a prosperity, tedy v situaci, která má tendenci nás ukolébávat.
Věřte mi, málokdo nenávidí Tálibán tak jako já. V jedné věci jsem však nucen dát jim za pravdu: Západ je dekadentní. Je také dotěrný: řeší problémy jiných a vlastní odkládá. Páchá tím sebevraždu, sice pomalou a nenápadnou, ale pokud se něco nezmění, budou následky fatální tak jako tak. Možná bychom se měli začít věnovat méně světu a více sami sobě. Problémů na to máme dost. Do roku 2014 nám všem tedy přeji více statečnosti a sebestřednosti. Taková byla Evropa tisíc let a dařilo se jí. Vše ostatní už přijde samo.
(Zatím nikdo nehlasoval)