Svět, který jsem prve popsal je světem matematiky.
Jeho obyvatelem se stává každý, kdo matematiku použije, a je jedno, zda ve formě prostého kalkulu, nebo jako vědci jiných věd jako nástroj k dalšímu poznání, či jako matematický objevitel a průkopník. Dovolte mi prosím poukázat na jasné analogie mezi mnou představeným světem a matematikou.
Matematika je věda, a vědci, kteří se jí zabývají, nejsou v ŽÁDNÉM sporu.
Neznám žádný matematický PATENT. Nikomu není nijak omezováno nakládat s myšlenkami jiných.
Doslova každý, kdo chce, se může v matematice vydat JAKOUKOLI CESTOU. Pokud se rozhodnete rozporovat některý ze stavebních kamenů matematiky, můžete dokonce objevit nový svět, ve kterém platí jiná pravidla, stejně pevná a ověřitelná, jako v dosud známé matematice. Ti, kteří se v poznání matematiky vydají na delší cestu, a rozhodnou se rozumět více a hlouběji nějakému speciálnímu odvětví matematiky, těm nemůže v jejich cestě NIC ZABRÁNIT.
Používání jakéhokoli druhu matematiky je vlastně esencí SPOLÉHÁNÍ SE jeden na druhého. Žádný z velikých matematiků neobsáhne matematiku všechnu, tudíž k objevování svých světů používá postupy z jiných druhů matematiky. Taktéž vědci jiných věd – používají naprosto přirozeně matematických postupů a poznatků, aniž by si jejich platnosti potvrzovali. Prostě se na ni spoléhají. Lidé, kteří používají matematiku pouze ke kalkulu, se na ni spoléhají tak moc, že dokonce přenechali její používání strojům – od mechanických pokladen k počítačům.
Pokud se nějaký matematik věnuje řešení nějakého nevyřešeného problému, nikdy nezlehčuje práci těch, kteří se věnují problémům jiným. Každý matematik jistou část matematiky miluje, tu ostatní beze zbytku RESPEKTUJE. Svou rodinu miluji, ostatní respektuji.
Když budete doopravdy chtít, najdete v matematice každý z aspektů, které jsem popsal v předchozích článcích. Ty, které vyzněly více poeticky pak prosím berte jako mou snahu představit si, jak by se jejich existence v našem světě mohla projevovat.
Matematika v našich hlavách vytváří jakousi kostru racionality. Jen uvnitř matematiky samotné je možné opřít se stoprocentně o objevené a používané postupy a vědomosti. Možná by se dalo říct, že pro naši racionalitu je matematika totéž, jako kostra pro naše tělo. Netestujeme předem sílu stehenních a lýtkových kostí, ale troufneme si seskočit ze dvoumetrového plotu a spoléháme se na to, že naše kosti to vydrží.
Jen uvnitř matematiky se můžeme dočkat svého jasného ANO a NE, aniž bychom museli vést s někým mnohahodinové či mnohaleté disputace. Pokud si představíme, že informace v naší hlavě mají pravdivostní hodnotu, která se dá se vyjádřit na celé škále od ANO, přes ASI ANO, NEVÍM, ASI NE, až k ostrému NE, bezpečně a pevně se ve svém názoru cítíme jen v případě, kdy se pravdivostní hodnota velmi blíží ke svým krajním hodnotám.
Když se lidí zeptám, zda jsou dvě a dvě čtyři, odpoví mi jasným ANO. Když se jich zeptám, zda je v pořádku systém, ve kterém jsou děti nuceně zneaktivovány ve svých přirozených činnostech tím, že musí v daném přesně určeném čase sedět v lavicích a cpát do sebe informace, o jejichž potřebnosti více či méně pochybujeme, na takovou otázku dostanu celou škálu odpovědí, a jen málokterá se může opřít naprosto stoprocentně o nějaký argument. Možná by se dalo říct, že čím více můžeme použít pro získání odpovědi matematiku, tím pevnější může být naše ANO či NE. A čím pevnější je naše ANO či NE, tím bezpečněji se cítíme ve vlastní racionalitě. Když si spočítám, kolik potřebuji obkladového materiálu na stěnu, prostým vynásobením dvou čísel dokážu spolehlivě říct, zda se do obkladu pustím, protože na nákup materiálu MÁM nebo NEMÁM peníze. Když se rozhodnu potrestat své dítě za prohřešek, velmi často si neumím s jistotou odpovědět na otázku: je to tak správně?
Matematika je věda o strukturách. Chápání a rozumění jejím principům pak v nás trénuje schopnost vnímat souvislosti. A ten, kdo vnímá souvislosti, ač mohou být na první pohled málo znatelné, se umí ptát PROČ. Právě dětské PROČ nám pomáhá se vyvíjet. Usazuje nás v našich racionálních životech. Čím pevněji se usadíme, tím máme větší sílu ve svých ANO a NE, tím méně pro nás existuje mělkých odpovědí a tím méně jsme manipulovatelní. A naopak – jsme natolik manipulovatelní, nakolik málo umíme vidět řetěz příčin a následků v jasném světle. Pokud naše kostra racionality vypadá jako mohutný dub s kořeny, dokážeme lépe vidět a vnímat. V opačném případě jsou naše znalosti jen chaoticky přerostlý keř s mělkými kořeny, který může i slabší vítr vyvrátit a kutálet jej po světě poznání sem a tam, kam se mu zamane.
Každá vláda potřebuje manipulovat lidmi, ať je totalitní či takzvaně demokratická. Každá vláda potřebuje co nejméně lidí, kteří dokážou sledovat řetěz příčin a následků. Jen v takovém případě může každá vláda dělat, co je pro každou vládu přirozené – beztrestně krást, loupit a vraždit. Na druhé straně ale potřebuje nějaké opěry lidem naočkovat. Něco, co by hodní a poslušní cítili jako SPRÁVNÉ. Každá vláda potřebuje ANO od svých otroků. Proto nepotřebují NE.
Potřebují ANO a to do svých ovcí natlučou prostřednictvím dogmat.
Proti podstatnému vlivu matematiky na osobní svobodu se bojuje na několika frontách.
1. bojová fronta – odstranění NE
Jedno z úplně prvních slov, které se každý člověk naučí, ne-li první, je slovo NE. Slovo NE, nebo chcete-li postoj, je pro člověka tak přirozený, jako dýchání. Zároveň jej chrání před nesvobodou a manipulací. Michael Marshall Smith ve své knize Náhradníci napsal zhruba toto:
V pubertě jsem si myslel, že svoboda znamená kouřit, napít se kdy chci a vůbec dělat všechno to, co jsem doteď neměl dovoleno. A teď, když je vše dovoleno jsem pochopil, že svoboda je – nezapálit si cigaretu.
Nemáme v sobě dost silného NE. Už od prvních kolektivistických krůčků je nám vtloukáno do hlavy ANO. A to skrze indoktrinovaného poznání toho, co je a není SPRÁVNÉ. Co je a není správné se dá opravdu jako injekce vpustit do našich hlav a děje se tak ve všech státních vzdělávacích institucích. Nemohou jinak. Pro indoktrinaci jako takovou jsou současné školy stvořeny. A děje se tak i prostřednictvím médií, zvláště pak těch, které si měsíc co měsíc sami platíme. Platíme lhářům, aby nám lhali.
2. bojová fronta – šikana
Přes svou nespornou objektivitu je matematika ideálním nástrojem šikany mnoha učitelů vůči svým žákům. Doslova každý učitel matematiky, bude-li chtít, může svého studenta utopit. Kdokoliv, kdo v matematice umí třeba jen o kousek víc než jeho žák, dokáže, aby při zkoušce žák zabloudil v lese, kde jsou pouhé tři stromy. Mnoha učitelům to dává pocit moci, který je mimochodem tak strašně nepřirozený pro matematiku samotnou. Jejich kolegům z jiných předmětů je vlastně už dávno úplně jedno, jak je výuka matematiky efektivní. Nakonec jsou všichni považováni za podivíny. Zatímco „neuměním“ matematiky a nenávistí k ní se chlubí televizní celebrity. Není čas se na soustředit na to, jak a co učí ostatní učitelé, jelikož je v kabinetě hromada nevyplněných formulářů, které se musí vyplnit pro bandu bezcitných, tupých idiotů. Těch z ministerstva, kteří už dávno nemají ani abstraktní představu o tom, co by mělo být opravdovým cílem toho umělého věznění a manipulování mladých lidí. Pokud něco tak zvráceného vůbec může nějaký ušlechtilý cíl mít.
3. bojová fronta – narušení hierarchie poznání
Dle mého největší filozof všech dob, Jan Amos Komenský, který se zabýval vzděláváním jako takovým, vyslovil větu, která jistě každému uvažujícímu bude připadat jako axiom – jako jeden ze základů efektivního vzdělávání. Ta věta zní: Je naprosto zbytečné, aby se nový stupeň poznání stavěl na poznání nepochopeném a nezvládnutém. Kdybych se zeptal kteréhokoli učitele, zda je tato věta pravdivá, nevěřím, že by někdo odpověděl NE. Přesto ale současné vědomosti nejsou stromem s hlubokými kořeny, kmenem a rozvětvenou strukturou, ale spíše fotbalovým hřištěm, posetém útržky papírů s napsanými poučkami. Chceme-li v takovém chaosu najít souvislost, nemáme se čeho chytit. Potřebujeme-li nějakou informaci, či odvodit důsledky nějaké situace, nemáme se čeho chytit. Nezachytíme ani trend, ani směr. Všude kolem nás je hromada informací, které si umíme roztřídit jediným způsobem – napsat si k ní, je-li SPRÁVNÁ nebo ne.
K tomu ovšem potřebujeme autoritu – toho, na jehož názor dáme. Pak už si dál nic neověřujeme. Je to SPRÁVNÉ, není to SPRÁVNÉ. To je jediné možné třídění té změti a toho po letech nastřádaného bordelu v nás. Neumíme-li silné NE a silné ANO, stáváme se nejistí a manipulovatelní. Jsme-li nejistí, určuje naše životy autorita. Nakonec ztrácíme schopnost si vůbec všimnout, že už se nerozhodujeme sami, ale rozhoduje cizí autorita v nás. Prostě – zblbneme.
Bojových front, na kterých matematika vzdoruje je samozřejmě více. Ať už se jedná o dogmatizaci, démonizaci, umělé podceňování, kukaččí efekt a další. Matematika ZATÍM vzdoruje. Mně osobně se zdá, že zprávy kolem nás zatím pouze popírají, že jedna a jedna jsou dvě. Popírají to skrytě a my to skrytě přijímáme. Opravdu zle bude až tehdy, až nám bude otevřeně autoritou sdělováno, že se s výsledkem 1+1=0 máme naučit žít. Nebo že ho máme dokonce očekávat ve svých kalkulačkách…
Dovětek
Jsem přesvědčen, že věty „dejme lidem více matematiky a bude se nám lépe žít“ nebo „ztráta matematických principů v nás vede k manipulovatelnosti“ by zněly nepatřičně a podivínsky. Stejně podivně by asi zněla i věta „ve sračkách jsme proto, že říkáme příliš často ANO“. Proto jsem si zvolil zdlouhavější, ale doufám, že srozumitelnější cestu za poznáním, ke kterým jsem došel. V jistém smyslu mi tato forma dovolila snít a pohrávat si s jednotlivými, tak průzračně čistými aspekty matematiky. Matně si v této noční hodině uvědomuji, že jsem se také zmínil o Bohu matematiky, což je téma na samostatný článek.
D-FENSovi tedy velmi děkuji za šanci, kterou mi dal a dále nechám na laskavém čtenáři, zda bude mít zájem se o matematických Bozích něco dozvědět.
(Zatím nikdo nehlasoval)