(Ti, kdo postrádali pozitivně laděné články, se nyní konečně dočkají. Nebude to na dlouho)… Někdo koupí své babičce pantofle a říká tomu dárek. No jo. Mám dva drobné předměty, které mi udělaly tyhle vánoce velkou radost a přesto jsou z užitného hlediska téměř k ničemu.
1. Laibach – Album Volk
Sere vás popmusic? Možná zbytečně. Pop se dá dělat i prodávat tak, aby to nikdo nepoznal.
Slovinskou skupinu Laibach netřeba dvakrát představovat. Vox populi žádá vše pečlivě zařadit do příslušných krabiček, takže Laibach hraje něco jako industrial nebo EBM, jak kdo chce. Hudba je pouze částí celkové tvorby skupiny Laibach, jejich počiny mají mnohem promyšlenější rozměr, propojující dohromady hudbu, civilizaci a národní myšlenku. Pro názorovou většinu by asi tvorba skupiny jako celek nebyla příliš stravitelná – klasický Laibach je těžká hudba, obsahuje složité tóny, zvukové experimenty, mnohdy velmi ponurou atmosféru, s náhlými přechody od velice křehkých až subtilních melodií k hrubým zvukům spolu s typickým hlasem frontmana Fraše. Odhaduji, že ortodoxní frikulín by již po jedné hodině poslechu něčeho takového spáchal sebevraždu nějakým obzvlášt bizarním způsobem. Pro mě také Laibach v podobě Opus Dei byl těžko stravitelný, každopádně se jedná o muziku, na kterou je třeba mít náladu. Laibach není pro nažrání, Laibach je pro chuť, já osobně to používám vždy, potřebuji-li antidotum proti všudypřítomné infekci vlezlým jásavým blbstvím tohoto světa.
Poslední album Volk mi dokonale sedlo.
Volk považuji za popularizační počin kapely a současně zajímavou zvukovou a politickou provokaci. Národní hymny představují patrně neojobehranější popové hity v historii, Laibach ukázal, že i něco tak beznadějně profláknutého lze uchopit za úplně jiný konec. Na albu jsou hymny 14 zemí, bohužel ne česká, ve svérazném hudebním a někdy i textovém podání. Za vrchol alba považuji skladby Anglia a Francia, ale to je ostatně dost subjektivní, dobré jsou všechny. Už pohled na titulní stránku alba s vyobrazeným ovčím stádem (zde se sluší připomenout, že Volk je německy lid) dává pochopit, že zde budeme mít co do činění s inteligentní provokací. A tak třeba text Francie reflektuje řádění barevných výtržníků, Anglia připomíná britský pocit národní nadřazenosti (video) a kdo by ještě neměl dost, může v hymně Izraele vysledovat část palestinské národní písně.
Laibach ukázal, že na smysly posluchačů dovede zaútočit ještě jinak než militaristickou nebo totalitní mystikou, a tohle album nepochybně hodně lidí znechutí ještě víc, než cokoli předtím. Jedno je jasné – až mediální bouře utichne a poslední intelektuální pisálek nableje svoji neúprosnou kritiku slovinské skupiny do tváře čtenářů jeho kulturního sloupku, bude tady pořád jedno album, které dalo slovu pop jiný rozměr.
2. Octavia by Abrex
Teď úplně něco odjinud. Do hráčkářství jsem původně šel pro něco jiného, jmenovitě pro plyšovou beruchu (říkat „beruška“ něčemu, co má půl metru v průměru, fakt asi nejde) určenou jedné velmi dobré známé a její malé ratolesti. Berucha nebyla, ale odnesl jsem jednu malou krabičku, ve které se skrýval model Škody Octavia v měřítku 1:43. Koupil jsem jej sobecky pro sebe a udělal mi radost.
Samozřejmě že se jednalo o Octavii z roku 1963. Solidně zpracovaný model mi dovolil zavzpomínat si na doby, kdy český automobil byl ještě malým uměleckým dílem a nikoli nástavcem na penis a symbolem dominance pro frustrované zoufalce, kterým maska ze švindlchromu a lomozící nízkorozpočtový diesel dovolí aspoň na chvíli zapomenout, že je opomíjí manželka nebo vedoucí. Ironie osudu tomu chtěla, že stará Octavia byla zahrabána právě mezi krabičkami se současnými Octaviemi II. S nechutí jsem stranou odsunul krabicoidní moderní automobil bez tváře a bez duše a vylovil si jednu starou octavii tmavě modré barvy. Popravdě řečeno ani mě nezajímalo, kolik stojí, podobně jako malé dítě zatoužil jsem prostě mít to malé kulaté autíčko v ruce. Doma jsem jej postavil na skříň a dlouho okukoval ze všech úhlů. Přemýšlel jsem přitom, co se asi změnilo v myšlení lidí, že osobní auta mohla zmutovat z podoby, která se nedá nazvat jinak než krásnou, do podoby otřesných škatulí, jejichž beznadějnou ošklivost nezaplaší ani fotografie v atraktivní destinaci. Model je – na to, že je vyráběn sériově – velice pěkně provedený. Sice jsou na něm malé chybky, jako špatný tvar disků, jedna parabola světla se viklá a tak dál, ale to je mi celkem jedno. Také je škoda, že jsem v regálu nenalezl Octavii ve světle modré, bílé nebo tmavě červené, tedy v takovém barevném provedení, v jakém toto auto pamatuji z dob svého dětství.
Zajímavé jsou i stránky Abrexu, musejí tam pracovat lidé, kteří mají svoji práci skutečně rádi. V nabídce je kromě současných škodovek také Felicia (1963) s poněkud nemodelovým čelním sklem (což ovšem z technologických důvodů asi jinak nešlo) a také Roomster („mohli jsme vám vyrobit kvalitní a hezké auto. Ale my jsme řekli ne.“)
Vánoce?
Obdržel jsem hodně mailů s přáním hezkých vánoc. Děkuji. Nestihl jsem na ně odpovědět v termínu – omlouvám se za to, ale přišlo jich vážně dost a i já musím stanovovat priority – a tak místo odpovědí píšu článek. Přeju všem čtenářům, kteří chodí nebo přispívají na naše stránky s férovými úmysly, mnoho zdraví a chutě do života. Vycházím z toho, že kost se dá zlomit ranou zvenčí, ale vůle pouze tlakem zevnitř, v tomto smyslu přeju hodně vytrvalosti v každodenním boji za zachování vlastní tváře a neohnuté páteře.
(4x známkováno, průměr: 1,25 z 5)