Konspirační vidění světa

Featured Image

Konspirační teorie. Takřka univerzálně platí za nadávku, která má znevěrohodnit nějaké tvrzení. Jenže co to vlastně je?

Někteří označují za „konspirační teorii” cokoli, co se neshoduje s oficiálními pozicemi nějakých Ministerstev či bruselské kleptokracie. To asi úplně nebude ono.

Jiní zase vyvrací „konspirativnost” sebešílenějšího výroku Důkazem Indukcí: „pokud A bylo označeno za konspirační teorii ale není jí, potom logicky je-li B označeno za konspirační teorii, také jí není.” Ehm, to také nebude ono.

Čím se tedy nějak objektivněji vyznačují konspirační teorie a čím jdou jednoznačně odlišit od názorů postavených na poněkud tvrdších faktech a vývodech? Podivné existence, které globalizace zanesla až do místních diskusí, zásobují D-Fensovské ichtylology vynikajícím studijním materiálem.

1) Nikoli „výslednice řady sil”, nýbrž „Tajemné spiknutí v pozadí”

Lidé, kteří studují politiku či konflikty zblízka, většinou dochází k závěru, že se na pomyslném hřišti politiky nebo mezinárodních vztahů pohybuje řada „hráčů” (povětšinou D-F terminologií „zmrdů“), z nichž každý „kope za sebe” (popř. svou klaku) proti všem ostatním. Tito hráči se pro dosažení svých cílů sdružují do dočasných či trvalejších (zmrdi)koalic a (zmrdi)aliancí, přičemž výsledek – tedy kdo vyhraje – závisí z velké části na náhodě toho, kdo a kdy se s kým stihne porvat, s kým usmířit a s kým uzavřít alianci, než přijde na lámání chleba. Názorně předvedeno na geometrii: je tu takový počet a velikost dílčích vektorů, jaký je počet a síla jednotlivých hráčů – a to co známe jako „historii” je jen vektorový součet těchto dílčích sil v klíčových okamžicích.

Oproti tomu – víte, co vůbec znamená slovo „konspirace“? Málokdo se obtěžuje si v hlavě přeložit tento módní anglicismus, ale je to prachobyčejné „spiknutí”. Lidé s konspirativním viděním světa tak nevěří na součet mnoha dílčích sil. Věří, že v pozadí dějin prostě musí působit jedna konkrétní obrovská (ideálně globální), ale skrytá MEGAsíla, která ovládá všechny hráče a nutí je jednat podle nějaké své tajemné agendy.

Proč? Protože významné události „přece nemohou být jen náhoda”. Prakticky vzato jde o prastarou pohanskou víru v bůžky, kde každá událost musí mít božského hybatele – protože svět, jemuž nikdo z lidí nevládne, je pro jednoduché mysli příliš děsivý. Zlé události pak mají jako hybatele bůžky války, smrti, podsvětí. Prakticky jde o novopohanství: „ilumináti”, „sionisti”, „NWO” či „Soros” jsou dnešním ekvivalentem „Marse”, „Hádese” či „Šivy”.

To samozřejmě neznamená, že by neexistovaly zločinné ideologie. Právě ty jsou příčinou či hybatelem mnoha důležitých událostí. Jenže na ideologie konspirátoři nehrají. Aby totiž ideologie měla sílu, musí být široce známá; no a to je houby tajné spiknutí.

2) Nikoli sobecké zájmy, ale pohádkový souboj sil Zla a Dobra

Na první bod navazuje druhý. Sleduje-li nějaký subjekt své vlastní zájmy, může nám jeho konání prospívat nebo škodit podle toho, jaké zájmy máme my. Ale ať už naše zájmy kolidují nebo jsou v souladu, ještě to z nikoho nedělá Vesmírné Dobro nebo naopak Padoucha s velkým P. Když pro nic jiného tak proto, že za měsíc se mohou vektory našich zájmů sejít zase úplně jinak. jsou pouze státy, se kterými máme trvalejší shodu na některých hodnotách, a státy které jsou více bezpáteřní.

Oproti tomu lidé s konspiračním viděním světa žijí v pohádce, kde se odehrává galaktický souboj Sil Absolutního Dobra se Silami Totálního Zla, kde první strana je dokonale mravná, čistá, dojemně altruistická a každého pohostí chlebem a solí, kdežto strana druhá vypadá… No asi jako prvoplánový záporák z propagandy Josepha Goebblese. Neustále kuje pikle s cílem Světové Dominance, na macesy si maže krev našich dívek (c) a žádný podraz či podpásovka mu není dost dobrý. Jo, a je naprosto nenapravitelný – Tábor Míru se chystá napadnout odedávna až do konce věků, dokud nebude Zcela Preventivně Obranně Zničen. Rozdělení rolí na klaďase a záporáky je totiž věčné (a Klaďas si nikdy v historii o přesdržku nekoledoval.)

Důležité v tom je, že z pohádkového vidění rolí plyne kromě paranoiy i otravně fanatické vidění světa. Síly Dobra musí být vždy ty nejskělejší a nejlepší a je zakázáno je kritizovat. Cokoli udělají musí být oslavováno nebo alespoň omluveno a bagatelizováno. A pokud by to nešlo ani omluvit, musí to kategoricky popřeno jako sprostá pomluva od Sil Zla. Logicky: pokud někdo kritizuje síly dobra, vlastně tím zpochybňuje Dobro a Zlo, tedy na čí straně máme být, a tudíž je to zrádce! Nebo alespoň slaboduchý „Vovčan”.

3) Nikoli „proč” a „co”, nýbrž „můžou za to…!”

Pokud normální člověk narazí na nějakou zajímavou událost, snaží se přijít na „proč”. To je nejsilnější lidská otázka: zkoumání kauzality a souvislostí. Kdykoli někdo něco „analyzuje”, znamená to že se snaží rozklíčovat spojitosti, časovou posloupnost a abstrahovat obecneji platné vzorce.

Oproti tomu lidé s konspiračním viděním světa mají „proč” zodpovězeno jednou provždy dopředu: odpovědí na každou otázku, vysvětlením každé události světa je Spiknutí Sil Zla. Jediné co je zajímá je, „kdo za to může” – čí nekalé úmysly se dají identifikovat v pozadí. Jak na tu kterou událost navléknout svůj narativ? Tzn. jak zatáhnout Sorose, Bilderberg, Clintonovou, Židy, Ilumináty nebo jiného pohanského bůžka smrti a podsvětí i do uhynulé krávy v Horní Lhotě?

Jenže viz bod 2: pokud se pokusíte svrhnout Bůžka Války a Podsvětí z jeho piedestalu a řeknete, že zmr.Soros nebo Bilderberg může být grázl či banda grázlů, třeba i bohatých a s mnoha zdroji, ale ani omylem neovládá svět (co třeba Čína, hm? Nebo ta má svého vlastního Sorose?), natož aby byl všemocný; nebo pokud si třeba dovolíte vidět za krizí v Sýrii přízemnější a lokálnější vysvětlení, než mnoholetý tajný plán Vrahů z Vól Strýtu (pod gescí Rothschildů), konspiračně vidějící jedinci začnou hystericky kvičet a šílet jako byste právě podřezávali posvátkou krávu.

Tupější konspirátoři už se pak ani nenamáhají s „jak”, prostě si zařvou jméno svého bůžka smrti, jakože jeho spojitost s danou událostí je fakt který ani není potřeba zkoumat a kdo tomu nevěří, je buď omezenec nebo heretik, a považují záležitost za uzavřenou.

4) Kreativní práce s logikou a dokazováním

Svůj narativ konspiračně vidějící jedinci vyztužují řadou kreativních diskusních technik, zejména na bázi Důkazu Indukcí. Jedné aplikace této užitečné metody jsme se již dotkli v úvodu. Ještě oblíbenější je ovšem Indukce Lží. To se má tak: pokud aktér A jednou lhal, plyne z toho že aktér A lže vždy. Oproti tomu pokud aktér B někdy říkal pravdu, plyne z toho, že vždy říká pravdu.
Samozřejmě byste mohli namítnout, že zejména v politice všichni aktéři občas mluví pravdu a většinou lžou, ale ne, ne, nedobře se na to díváte!

Musíte se vrátit k bodu 2. Kdo je aktér A? No Zlo! A kdo je aktér B? No přeci dobro! Může dobro lhát? Samozřejmě že ne. (A pokud ano, tak je to omluvitelné šlechetnými pohnutkami. Třeba válečnou lstí.) Ale navíc tu máme Logicky Konsistentní (c) systém: kdo říká, že aktér B lže? No říká to ten padouch aktér A! A aktér A byl už jednou usvědčen ze lži. Takže vždycky, když aktér A osočuje aktera B ze lži tak lže. A aktér B tedy logicky nelže, to je sprostá pomluva. Aktéra B tedy nikdy nikdo nikdy ze lži neusvědčil (všici lhali!) a je to.

Dalším oblíbeným argumentem je Důkaz Sporem, v praxi provedený jako tzv. „figura imago”. Například je imaginárním oponentům vloženo tvrzení, že „Bilderberg neexistuje a tedy ani nemůže tajně usilovat o světovládu a NWO”.
Následně konspirativně vidějící jedinec bombasticky předloží šokující důkazy, že Bilderberg existuje a sjíždí se! Ausgerechtnet na tajných sjezdech s vyloučením veřejnosti! To je ovšem zcela zjevně Spor, čímž je slavně dokázáno, že Bilderberg tajně usiluje o světovládu a NWO, Q.E.D.

No a konečně tu máme oblíbený „Důkaz absencí” (ovšem to už je na pomezí trollingu). To se má tak: „pokud někdo nedokázal, že se něco nestalo, má se za prokázané, že se to stalo.” Kouzlo této metody spočívá v tom, že důkazní břemeno zcela disproporčně přenáší na stranu oponenta. Konspirační teoretik plácne sebevetší blbost a dožaduje se důkazu, že se jedná o blbost. Případný nachytaný oponent tedy hodinu dohledává a snáší na hromádku fotodůkazy, chemické rovnice, dozdrojovává historická fakta atd. – a když je hotov, konspirační teoretik si za vteřinu vycucá z prstu jinou blbost a opět se požaduje důkazu. Když to udělá pětkrát, nikdo tak naivní, aby se tomu snažil oponovat, se již nenajde. A na to rovnou navážeme Důkazem Goebblesem, tj. „stokrát opakovaná lež se stává pravdou”, od čehož můžeme po infekci dostatečného internetových počtu debat přejít k „Důkazu populárnímu”, tj. „Všichni přeci vědí že”.

Závěrem

Jednu otázku ichtylologický tým nedořešil: co je podmínkou pro to, aby bylo možné libovolný balík výroků objektivně prohlásit za „konspirační teorii“? Musí být splněny všechny čtyři charakteristiky konspirativního vidění světa naráz, nebo jen nějaká jejich podmnožina, nebo popř. nějaká konkrétní kombinace jako (1 && (3 || 4))?

Schválně si do debaty zkuste „zkonspirativnět” nějakou úplně nudnou novinovou zprávu využitím kombinace výše uvedených bodů, které považujete za dostatečně mešuge:
– najděte spiknutí na pozadí události,
– identifikujte Síly Zla které za to můžou,
– proveďte dokazování zmrzačenými důkazy indukcí, sporem nebo absencí

Pokud dovedete navíc identifikovat i Síly Dobra, které dokázaly patřičně pohádkově zabránit kejklům sil zla, máte bonusový bod. A nezapomeňte uvést i link na původní, nudně vovcovitou zprávu.

 


14.04.2018 Jan Mrcasik

12345 (195x hodnoceno, průměr: 3,18 z 5)
14 742x přečteno
Updatováno: 14.4.2018 — 22:34
D-FENS © 2017