Až bude Václav Klaus na Letné bránit výstavbě nové knihovny vlastním tělem, budeme tam dva. Taky se přidám.
Co asi přimělo Václava Klause, pověstného odporem k aktivistům, k takovému rozhodnutí? Co přimělo Václava Klause, aby dobrovolně sestoupil o pět pater dolů na úroveň jeho předchůdce Václava I. Slizkého a jal se komentovat architekturu? Patrně se to nedozvíme, ale já svůj postoj k té žluté věci formuloval poměrně snadno. Výtvor Jana Kaplického je pro mě esteticky nepřijatelný. Je to velice kýčovitá stavba a prostě se mi
n e l í b í.
Knihovnu provází diskuse v médiích a tento článek bude také provázet diskuse. Jejím zákonitým výstupem samozřejmě bude univerzální závěr, že Jan Kaplický je proslulý architekt, pracoval pro NASA a tak padněme radostí na záda, že nám tu za naše peníze postaví stavbu světového významu. Užiteční idioti budou operovat „syndromem Čecháčka“, který si neklade velké cíle a odmítá provokativní design, protože má přízemní předsudky a úzké obzory, jsou nacionalističtí a zaprdění. Intelektuálové se vzájemně obšťastní naleštěnými análními sondami a v hlubokém opovržení se znovu milostivě skloní k nám malomyslným, aby nám znovu a posté milosrdně vysvětlili, co je hezké ááno a co je ošklivé (rada: Není to nic nového. Ukázat jim prostředník a jít si za všech okolností svou cestou!).
Skutečnost je ovšem taková, že všichni, kdo žlutofialový flusanec obhajují, nemají proti odlišnému názoru jediný argument. A těžko by hledali, protože když se někomu něco
n e l í b í
nejedná se o záležitost politického postoje nebo inteligence, ale emocí a vnímání. Všechny objekty, které byly časem rozpoznány jako krásné nebo alespoň zajímavé, předávaly svoje estetické poselství v druhém plánu. Kam až paměť sahá, skutečně krásné objekty se nemusely belhat k uznání pomocí berličky primitivní křiklavosti. Rafinovaná krása je založena na tom, že se skrývá jakoby pod povrchem, v podobě nějakého výrazného tvaru nebo detailu. Najde ji až pozorný pozorovatel a proto takové objekty fungují jako maják, který kolem sebe shlukuje osoby podobného estetického cítění. Platí to pro veškeré objekty ve vesmíru, například pro ženy, stavby, letadla, auta nebo předměty denní potřeby a je to proces probíhající neustále. I v dnešní době se projektují a staví budovy, které zaujmou i bez prvoplánového efektu, podívejte se sem.
Protože si nechci svinit svůj život pohledem na něco takového, přidávám se nyní na stranu odpůrců tohoto patvaru a pevně doufám, že návrh pana Kaplického zůstane ve stadiu návrhu.
Ani jiné Kaplického návrhy se mi
n e l í b í.
V rámci objektivity nutno dodat, že konceptem „flusanec“ se pan Ego ještě docela pochlapil, mohli jsme se také dočkat výtvoru oficiálně nazvaného Zelený pták, který by chodily vzývat gender aktivistky z celé střední Evropy. V objektu Southbank, respektive v té díře, bych si dovedl představit například sídlo praktického lékaře nebo GE Money Bank. I pro ortodoxní návštěvníky Matějské pouti by tu něco bylo. Při tvorbě Národní knihovny v typicky českých barvách fialové a žluté prožíval mistr lepší chvilku. V podstatě si z webu architektovy firmy Future Systems odneseme informaci, že pouze několik Kaplického projektů se fyzicky realizovalo a rozsáhlejší zkušenost se zakázkami v hodnotě té české firma v podstatě nemá.
Pokud se vám ta slátanina také
n e l í b í,
nerozpakujme se to veřejně říci. Na zemi totiž nežijí lidé pouze dvou druhů – totiž architekti a ti ostatní – a tak každý počínaje divákem televizních estrád a konče nějakým mysteriózním etalonem celosvětové estetiky, každý máme svůj vlastní vkus a než si nechat vnucovat cizí tzv. „správný“, je vždy lepší umět hájit ten svůj vlastní tzv. „špatný“.
Chobotnice ze zmrdologického hlediska
Hned jak jsem se seznámil se základními fakty kolem stavby připomínající pohozený kapesník, zablikalo mi v hlavě světýlko signalizující třetí stupeň.
Zatímco krásné věci se neprodávají křiklavým zevnějškem jako prostitutka, existují objekty, které tak plánovitě činí. Říká se jim leštěné prdy a tvoří páteř výrobkového portfolia, které produkuje zmrdí klika. Opět můžeme hledat příklady mezi ženami (plastová postava Pamely Anderson v červených plavkách), automobily (Škoda Roomster aktuálně), letadly a samozřejmě budovami. Jaké sdělení předává navrhovaná knihovna? To sdělení zní – já jsem tady, já jsem stylová, já jsem trendy, arogantně tu stojím bez respektu k okolí … já jsem zmrdí modla.
Nadčasovost definitivně není tím, co by se dalo flusanci vytknout, je to jen dočasná atrakce, která by se dala provést jako nafukovací. Několik měsíců bude připadat atraktivní Pražanům, několik let u toho bastlu budou zívat turisté s hubama umaštenýma od schnitzelu, pak ji pokryje špína a prach a naše děti se budou ptát, proč jsme nechali postavit na tak krásném místě takový paskvil, podobně jako se my můžeme ptát, co za podivné stavby v podobě Priorů a „komunistických kostelů“ se to narodilo před čtyřiceti lety. A tehdy je jistě také navrhovali „přední architekti“, kterým bylo také již „uděleno mnoho významných cen“.
Dalším významným zmrdologickým aspektem je skutečnost, že realizace flusance má stát dvě miliardy korun. S vědomím zásad projektového řízení lze oprávněně předpokládat, že tato částka představuje hrubý odhad spodní meze. Knihovna se staví v zakázce státu a tak to vypadá, že stát má už zase peněz dost, je třeba se proto zamyslet nad tím, zda je skutečně nutné platit daně. Sice proběhla jakási soutěž architektů, ale prý bylo od začátku známo, kdo ji vyhraje. ČKA protestuje proti průběhu soutěže. 355 návrhů posoudila komise během několika hodin, což představuje pro komise tohoto druhu zcela nebývalou produktivitu práce. Vítězný návrh nesplnil některé z podmínek zadání, například nadzemní umístění konzervačních fondů knihovny, ale přesto soutěž vyhrál.
Čuchám, čuchám… havlovinu. Při hledání zdroje podobných megalomanských zprasků totiž často docházíme k jednomu jedinému jménu. V těchto souvislostech se nedivím Klausovu postoji, zvláště když uvážím, kolik práce mu dalo vydezinfikovat Hrad od slátanin jiného certifikovaného estéta jménem Šípek, které se vyznačovaly zhruba stejnou měrou kolotočovitosti.
Sám tvůrce návrhu o svém výplodu říká: „Inspirovali jsme se přírodou – například tvary lidského těla i mořských potvor, třeba medúzy nebo chobotnice. Ale také pražským barokem. Barokní formy jsou hodně důležité – dnes už si lidé mnohdy ani neuvědomují, že všechny budovy nemusí být nakreslené příložníkem.“ Těžko si lze představit něco pro Prahu typičtějšího a také důležitějšího, než jsou medúzy a chobotnice, proto se ani nelze divit, že lidem tolik chybí. Máme tady konečně vítaný multikultruní rozměr, který tvoří zásadní přísadu všech moderních leštěných prdů.
Ing. Milada Kadlecová, jednatelka Institutu regionálních informací, mimojiné k projektu řekla: „Vítězný projekt se mi velmi líbí. Je nevšední a domnívám se, že lidé potřebují osvěžení a ozvláštnění každodenního života…“. Je zarážející, s jakou samozřejmostí ti lidé vědí, co všechno si lidé neuvědomují a co lidé potřebují. Ještě že má dělnická třída takový předvoj.
Že při takových megaerupcích zmrdství někdo obešel nějaké památkáře, působí skoro až nicotně.
„Je to překvapení, je to možná nejzávažnější okamžik v mém životě. Doufám, že se uzavřel kruh od doby, kdy mě v roce 1955 nevzali v Praze na techniku jako neuspokojivého žáka…“
Jan Kaplický na tiskové konferenci.
(5x známkováno, průměr: 1,80 z 5)