Karel se zprudka posadil na posteli a zalepenýma očima zíral na hodiny visící na zdi. Ukazovaly 7,30. „Ksakru, to je nadělení, už jsem měl být na cestě do práce“, uvědomil si a jeho pohled sklouzl na radiobudík , stojící na nočním stolku.
Přístroj potichu chrčel, ale obvyklé vysílání veřejnoprávního Radiožurnálu se z něj neozývalo. „Asi je to rozbitý“, pomyslel si Karel, „taky to mám ještě po dědovi“ a dál tomu nevěnoval pozornost. To hlavní, co musel řešit, byl urychlený odchod do práce.
Ze skříně lovil součásti oblečení a čím rychlejším se snažil být, tím více zmatkoval. Už měl skoro všechno pohromadě, když tu se z dosud němého radiobudíku ozval monotónní hlas:
„Vážení posluchači, přeji vám dobré ráno. Jak již možná víte, naše země právě prošla největší revolucí ve svých dějinách. Od dnešní půlnoci byl zrušen stát a s ním všechny jeho nástroje: parlament, vláda, zákony, policie, soudy a tedy i veškeré přerozdělování peněz. Ode dneška nikdo nikomu nebude krást jeho peníze a každý bude mít právo volby utratit ty své dle vlastního nejlepšího uvážení. Veškerý dosud státní a komunální majetek má již svého konkrétního vlastníka, který přirozeně sám nejlépe ví, jak s ním naložit. Náš bývalý veřejnoprávní rozhlas si pro dnešní den zaplatilo přesně tolik posluchačů, abychom vám mohli jednou za hodinu odvysílat tuto zprávu. Víc ani ťuk, takže je nám líto. Hezký den a za hodinu naslyšenou“. A z radiobudíku se opět rozhostilo ticho.
Karlova rozespalost byla po této zprávě ta tam. Srdce mu rychle bušilo a aby si ověřil, že to vše není jen sen, rychle sáhl po ovladači televize. Zmáčkl první tlačítko, které mu padlo pod ruku a jeho radost se měnila v bezbřehé nadšení. Obrazovka se rozsvítila právě v okamžiku, kdy ve spoře osvětleném studiu moderátor dokončoval větu „… a protože pro dnešní den si naší bývalou veřejnoprávní televizi zaplatilo…….., další vysílání za dvě hodiny.“ „A ještě si dovolujeme upozornit, že namísto původně plánovaného večerního promítání filmu z cyklu „Italští klasikové druhé poloviny 20. století“ zařazujeme zábavný večer plný taškařic, v němž Petr Novotný ukáže péro a Leoš Mareš břicho. Pokud byste to chtěli naopak, posílejte své další příspěvky na naše konto. Ahóóóój, lidičky, máme vááááás ráááádi, uauuuuu….Mějte hezký den!“
Konečně! Je to tady! Ode dneška jsme svobodní! Nikdo už nebude krást naše peníze! Každý sám a tedy nejlépe rozhodne, za co je vydá! Již žádná nesvoboda, již žádný lupičský stát, již žádná buzerace! Karel přepnul na svou oblíbenou soukromou stanici. Neobvykle bohatě vyzdobené studio hýřilo barvami a stovkami šťastných tváří, které upíraly své nadšené oči k mladému muži s ostře řezanými rysy a bojovně vysunutou bradou, jenž právě národu sděloval, že ode dneška vstupuje do našich srdcí a myslí svoboda, již můžeme nazvat absolutní.
Jako omámený sledoval Karel to nádherné divadlo, když tu náhle si uvědomil, že měl již dávno být v kanceláři. Rychle do sebe vsoukal tři dny starou koblihu, vyběhl z domku, v němž bydlel a spěchal potemnělou ulicí k zastávce autobusu. Cestou si ale uvědomil, že musí být v práci opravdu rychle, proto se vrátil zpět, dálkovým ovladačem otevřel vjezdová vrata a vyjel na ulici svým vozem.
Cesta ubíhala dnes jinak, než obvykle. Byla to neskutečná pohoda, řidiči, zbaveni toho jediného, co z nich činilo tupé a bezohledné stádo, totiž nesmyslných zákazů a nařízení, sami a nejlépe rozhodovali, jak mají jet. Jakmile jel někdo pomaleji, než Karel, což je vždy znakem totálního sráčství a levicové úchylky, vyrazilo rychlé komando zřízené majitelem silnice, takového parazita okamžitě zastřelilo a jeho vůz rituálně sešrotovalo na nejbližším odpočívadle. Karel tak dnes nemusel ani jednou ani o trochu ubrat plyn, kterýžto úkon vždy považoval za absolutní vrchol pošlapávání svých nezadatelných lidských práv.
Připojil se na dálnici a když ho minulo odstavným pruhem již páté Porsche jedoucí rychlostí 220 – 240 km/h, ovšemže nikoho ani zbla omezující, natožpak ohrožující, nastal čas z dálnice sjet. Nemusel již čekat až k výjezdu, otočil se, jistěže naprosto bezpečně, aniž by kohokoli ohrozil, přes středový pás do protisměru a zajel k blízké čerpací stanici. Natankoval plnou nádrž, vytáhl obvyklých patnáct stovek a rychlou chůzí došel k pokladně. „Dobrý den, tak dneska je to dvojka stojan a jako obvykle jedny červený Marlbora“, halasil Karel na pokladní a podával jí tři pětistovky. „Díky, ale tohle si můžete nechat“, usmívala se pokladní a dvě bankovky mu vracela zpět. „Cože, to si děláte legraci?“, nevěřil Karel svým uším. „Ale kdež, byly zrušeny všechny zlodějské daně a tak teď platíte jen skutečnou cenu zboží určenou trhem.“.
Karel z toho byl úplně vedle. O dvě třetiny levnější benzín a cigarety? Je to vůbec možné? Jako v transu dojel před budovu firmy, v níž pracoval. Schody do čtvrtého patra vyběhl po třech a usedl ke svému počítači. Práce mu šla dnes od ruky skutečně skvěle, byl to jeho nejšťastnější den. Všichni slušní lidé dnes slaví příchod světla na zemi! S úderem poledne se vydal na oběd. Cestou se stavil u sekretářky pro výplatní pásku, byl totiž výplatní den. Karel byl celkem dobře placen (a nikomu se s tím, jsa mimořádně skromným, nechlubil, takže to vědělo jen pár desítek tisíc návštěvníků webu, kam Karel pravidelně přispíval a několik desítek jeho známých) a peníze měl rád. Jeho hrubý příjem činil necelých 70 tisíc korun a stát ho okrádal asi tak o třetinu této sumy. Na konto mu tedy měsíčně přibývalo necelých padesát tisíc, což mu, svobodnému, bez závazků, bohatě stačilo na pohodlný život.
Při obědě pásku otevřel a sanice mu zůstala zaseknutá. Na účet mu tento měsíc nepřijde padesát, ale přes devadesát tisíc!! Brali snad prémie? Ne. Udělali v účtárně chybu? Ne. Pak mu to došlo. Zaměstnavatel mu ode dneška platí nejen vše, co vydělá, ale posílá mu také to, co dosud odevzdával zlodějskému státu na zdravotní a sociální pojištění! Karel měl pocit, že nemá v ústech vyschlý řízek, ale manu nebeskou.
Pracoval toho dne ještě lépe a radostněji, než jindy. Nastaly šťastné dny.
V 16 hodin už to nemohl vydržet. Musí do světa, aby s kamarády oslavil ten nádherný den. Prolétl recepcí, sedl do auta a vydal se směrem do města. Zaplatil majiteli dálnice poplatek a zase svištěl jak po másle. Řidiči si navzájem vyhověli a tam, kde to bylo nutné, svobodně se domluvili na řešení složitých situací. Řidič dálkového autobusu právě vyměnil s řidičem kamionu umožnění průjezdu levým pruhem za pytlík bonbonů. Najednou se ale doprava zpomalila. Karel nevěřil svým očím. Vpředu, roztaženo po celé šíři dálnice, jelo šest silničních vší. Auta za nimi troubila a blikala, ale vši jely v poklidu dále a všechny blokovaly. No bodejť by ne, tahle levičácká svoloč nás vysávala ještě za státu a ani teď nerespektuje pravidla. Karlovy nervy začínaly pracovat, když tu náhle spatřil u dálnice budku s nápisem „Správce dálnice“. Zastavil a vešel dovnitř. Za pultíkem stál mladý muž a s úsměvem Karla přivítal:
„Dobrý den, pane, jsem zástupcem majitele této dálnice, co pro vás mohu udělat?“
„Dobrý den, mohl byste prosím zařídit, aby ti odporní levicoví paraziti přestali blokovat dálnici a umožnili nám, kteří si za její použití zaplatili, volný průjezd!?“
„Vidím pane, že máte na rukávu modrou pásku.“
„A co má být?“, nechápal Karel.
„Modrou pásku nosí ti, kdož si zaplatili tarif highway standard. Tento tarif vám neumožňuje vyžadování přednosti před ostatními uživateli dálnice. Pokud byste měl zájem, můžete si dokoupit tarif highway plus, který vám zaručuje právo přednosti před plátci nižších tarifů.“
Karel nevěřícně valil bulvy. „Cože, to myslíte vážně? Doteďka jsem měl dycinky přednost já, protože jsem nejlepší a nejrychlejší řidič“.
Pak se ale zarazil, uvědomiv si, že každá dobá žádá své oběti.
„A kolik jako ten plus tarif stojí?“
„Stojí dvojnásobek tarifu standard“.
Karel bezmocně zíral na mladíka. Jenže opravdu pospíchal a tak před sebe vysázel svazek bankovek.
„Děkuji pane a přeji příjemnou cestu.“ odvětil dobrý muž a připnul Karlovi na rukáv červenou pásku.
Asi po 3 minutách Karel opět dojel kolonu. Ostatní řidiči okamžitě zaregistrovali barvu jeho pásky a sami mu svobodně uvolňovali cestu vpřed, až dojel vši. Jak se ale dalo čekat, ty ne a ne uhnout. Karel troubil jak zběsilý, vši nic. Vtom se vedle Karla objevil motocykl a na něm další usměvavý mladý muž v uniformě správce dálnice.
„Dobrý den, pane, jsem zástupcem majitele této dálnice, co pro vás mohu udělat?“ ptal se Karla otevřeným okýnkem.
„Odstraňte mi okamžitě z cesty tu upocenou páchnoucí svoloč, mám červenou pásku!!!“, řval Karel.
„Je mi líto, pane, to nepůjde!“
„A proč by to nešlo!? Nemám snad přednost před ostatními, tedy i touhle pakáží??!!“
„Jak vás, pane, můj kolega informoval, dává vám červená páska právo přednosti před uživateli nižších tarifů. Cyklisté, jedoucí před vámi, si zaplatili tarif highway ultra plus, který je ze všech tarifů nejvyšší a před nimi tedy přednost nemáte.“
„Cože? Chcete tím říct, že tahle verbež má vyšší práva, než já?“ hulákal Karel a krev se mu hrnula do hlavy při pohledu na zlaté pásky cyklistů.
„Majitel této dálnice rozhodl, že práva uživatelů jeho majetku se budou řídit tím jediným spravedlivým metrem, tedy cenou, kterou za to zaplatí. To je vždy to jediné a správné kritérium, nebo byste si snad přál, aby do toho zase mluvili nějací zlodějští politici a úředníci, pane?“
„A co mám teda dělat, abych se před ta hovada dostal!?“
„Pozor, pane, jsou to naši VIP zákazníci, važte slova. Ale k vaší otázce. Chcete-li získat dočasnou výhodu nad uživatelem nejvyššího tarifu, máte možnost zakoupit si jednorázový balíček highway ultra plus platinum, který platí 30 sekund a během této doby jsou povinni uživatelé tarifu highway ultra plus umožnit vám předjetí.“
„A kolik to stojí?“
„Deset tisíc korun a ještě k tomu dostanete zdarma DVD se spoty z cyklu Nemyslíš, zaplatíš. Necenzurovaná verze!!“
„Cože? Deset táců za předjetí šesti cyklistů!!?? Jste zešíleli??“
„Neakceptujete-li naši nabídku, máte vždy možnost dohodnout se s jiným majitelem jiné dálnice na lepších podmínkách.“
„Výbornej nápad, akorát že ta jiná dálnice nevede tam, kam potřebuju jet, kreténe!“
„Jistě, pane, to je docela dobře možné. Hluboce s vám sdílím vaše rozrušení. Mohu pro vás ještě něco udělat?“
Karel bezmocně svíral volant. Naštěstí se blížil exit a tak sjel z dálnice na obyčejnou silnici. Tam už cesta probíhala v poklidu, až dojel na křižovatku dvou silnic uprostřed lesa. Na cestě stál semafor a na něm svítila červená. „Co tady dělá semafor, ještě včera tu nebyl“, pomyslel si Karel, ale červené světlo respektoval. Když už bylo čekání velmi dlouhé, Karel začal být znova nervózní. Už už se chystal projet na červenou (po křižující silnici nic nejezdilo), když k jeho autu přistoupil postarší muž.
„Dobrý den, pane. Jsem majitelem tohoto úseku silnice a tohoto semaforu. Zdá se mi, že byste rád zelený signál.“
„No to bych teda kurva rád, hoď tam zelenou a neser mě!!!“ řičel nepříčetný Karel.
„Jistě, pane, poplatek za rozsvícení zeleného světla činí 50 korun.“
„Jo!? A co když se na ten tvůj zkurvenej semafor vyseru a pojedu na červenou, he!??“
„To, pane, jistě můžete, ale porušíte tím základní pravidlo naší svobodné společnosti, totiž že o způsobu používání jakéhokoli statku rozhoduje vždy a jedině jeho majitel. Chtěl byste snad, aby se znovu vrátil stát, který na nás bude na křižovatkách blikat barevnými světýlky a dusit nás tak nesvobodou? A toto je mé rozhodnutí a jako rozhodnutí svobodného vlastníka je z principu vždy lepší, než rozhodnutí státu. Rozumíme?“
Karel se zastyděl. Vytáhl z peněženky padesátikorunu, podal ji muži, ten poděkoval a na semaforu se rozsvítila zelená. Karel zařadil rychlost a vjel do křižovatky. Ozvalo se kvílení brzd a strašná rána. Když se Karel probral ze šoku, vylomil zkroucené dveře svého auta a vypotácel se ven.
„Ty hovado blbý, za co sem ti dal to pade?????“ zajíkal se zlobou.
„Za rozsvícení zeleného světla, pane.“
„Idiote, to snad automaticky znamená rozsvícení červeného v příčném směru!“.
„Nikoli, pane. Zaplatil jste si rozsvícení zeleného světla na tomto semaforu, o ničem jiném nebyla řeč. Zelené světlo jsem rozsvítil a tudíž jste dostal přesně tu službu, kterou jste si zaplatil. A krom toho, semafor na komunikaci příčné má jiného vlastníka, jemuž já nemohu zhola nic přikazovat, co má dělat.“
U druhého semaforu seděl v budce pán v důchodovém věku a zubil se na Karla.
„Příště se stavte i u mě, za pade vám rozsvítím červenou.“
Karlovi docházely síly. Uvědomil si krutou bolest v pravé noze a krev stékající po tváři. „Zavolejte aspoň sanitku, pitomci!“
„Myslíte soukromou zdravotní pomocnou službu, pane?“
„Jo, kurva, kohokoliv, kdo mi pomůže!“
„Jistě, pane, bude to za děvět devadesát, dnes máme na volání sanitek akci, jinak to je za dvacet, máte štěstí, gratulujeme!“
„Rychle, hovado!!!!!“ řval Karel tak, až se medvědi v okolních lesích budili ze zimního spánku.
Za necelých deset minut se k místu havárie přiblížil sanitní vůz. Vystoupil usměvavý mládenec a půvabná dívka s cedulkou „doctor“ na hrudi.
„Jste pojištěn, pane?“ otázala se dívka.
„Jo, jsem“, úpěl Karel, „hlavně mi už něco udělejte s tou nohou“!
Dívka mu ošetřila nohu i krvácející ránu na hlavě a vydali se směrem k nemocnici. Karel si oddychl. Když byli od cíle asi dva kilometry, sanitka prudce zabrzdila.
„Tak pane, vystupovat“, culila se na něj krásná lékařka.
„Proč, dyť ještě nejsme v cíli?“
„No to sice nejsme, ale slyšel jste, jak ráno vybouchly ty rachejtle v tržnici?“
„No a co jako?“
„No, většina raněných byla pojištěna u vaší pojišťovny a tak jsme právě vyčerpali limit na tento den. Pokud bychom vás vezli byť jen o metr dál, bylo by to na úkor jiných lidí, v podstatě byste je okradl o jejich peníze. Tak šup šup, vystupovat!“
Karel bezmocně sténal. Dívka zaznamenala jeho pocity, byla ohromně empatická.
„Ale pokud byste chtěl, můžete si další cestu i ošetření v nemocnici zaplatit v hotovosti. Kilometr stojí tisíc korun.“
Téměř bezvládnou rukou vyňal z peněženky dvě tisícovky a podal je dívce. Když před nemocnicí vystoupil, přitočil se k němu elegantní mladík.
„Musel jste, pane, zaplatit, i když jste byl pojištěn?“
„Jo.“
„A jste s tím nespokojen?“
„No to kurva jsem!“
„Jsem váš poradce pro volný nedeformovaný trh. Máte-li zájem, mohu vám poradit, jak takovéto situaci předejít. Bude vás to stát pouhopouhých pět set korun.“
Karel hrábl do již řádně vyprázdněné peněženky a podal mladíkovi bankovku.
„Děkuji pane. A teď ta rada: musíte zvolit jinou pojišťovnu, kde se tohle nestane.“
„Dobrý, a jak poznám, u který se to nestane?“
„Jo, pane, tak odpověď na tuhle otázku, to je služba, kterou já už neposkytuju.“
„Hňupe zlodějská, zakroutím ti krkem!!“, pokusil se Karel ohnat po mladíkovi, ale prudká bolest mu vrátila ruku zpět.
„Pane, važte slova, dostal jste službu, kteru jste zaplatil? Dostal. Svobodně jsme se domluvili na podmínkách směny statků mezi námi a proto považuji vaše vyjádření za nepřípustná.“
„Jdi do prdele“, bezmocně hlesl Karel.
Za ošetření v nemocnici dal Karel necelých deset tisíc korun a přemýšlel, jak se dostane domů. V sychravém večeru spatřil nedaleko východu z nemocnice taxíka. Dobelhal se k němu a jeho dveře se otevřely. Vystoupil z nich hubený mladík ve fraku a s mírnou úklonou otevíral Karlovi zadní dveře svého vozu. Karel zahlédl jeho tvář a poznal ho. To je přeci ten hajzl, co jsem si ho stopnul před týdnem a který po mě chtěl litr za cestu dlouhou asi 5 kilometrů. Byl ale tehdy úplně jiný, zlaté řetězy, tepláky, mluvil sprostě až na půdu a oslovoval mě „šéfiku“.
„Vítejte, pane, v mém taxi. Jsem majitelem tohoto vozu a jsem vám plně k službám. Během jízdy máte k disposici teplé i studené občerstvení, můžete si zvolit hudbu dle vlastního výběru a ještě mi prosím sdělte, zda si přejete květiny bílé či červené. Cena přepravy činí 8 korun za kilometr. Je mi nejvyšší ctí, že jste si vybral právě můj vůz, pane. Prosím, posaďte se.“
„Hele, co ti je, před týdnem jsi zpíval jinou píseň, na co si to tady hraješ?“
„Jakže, pane? Ach tak, vy máte na mysli naše milé setkání minulou středu. Víte, byl jsem vždy rodiči vychováván k jemnocitu, již jako dítě jsem nejraději ze všeho recitoval básně a lepil mouchám zpět křidélka, která jim utrhávali ostatní hoši. Zbožňuji filosofii a miluji lidi!“
„No ale minulý týden ses choval jak hovado.“
„Co prosím? Ach tak, máte na mysli, že mé způsoby minulý týden vykazovaly určité odchylky od způsobů obvyklých v dobré společnosti…..“
„….jak hovado, řikám….“
… jistěže, tak to bylo způsobeno existencí státu a pravidel, jež přirozeně jako jediné dělají z lidí ona, promiňte, hovádka, jak ráčíte říkat vy. To už nyní je dávno za námi a proto se i my drožkáři konečně chováme tak, jak je nám dáno. Od chvíle, kdy mohu dát konečně plně najevo svou opravdovou povahu, svou důstojnost a vybraný jemnocit, chovám se konečně tak, jak mi příroda a determinace vnějším sociálním prostředím nadělily. Ještě doutník, pane?“
Karel se uklidnil. Není to úplně bezbolestné, ale stojí to za to!
Nechal se dovézt před svůj dům, ale kousek před cílem nastaly další drobné komplikace. Taxík zastavil, neboť přes ulici stál drátěný plot. Za ním Karel spatřil svého souseda, známého uličního ekoteroristu, jenž vždy neustále buzeroval lidi okolo sebe a bývalé úřady úchylnými požadavky a peticemi, jak – přes lezavé počasí – sedí uprostřed ulice s celou svou zelenou rodinkou na zahradních židličkách a opékají si ekobuřty.
„Co to má být, sousede, potřebuji se dostat ke svému domu!?“
„No jo, to budete mít těžké. Jsem totiž novým majitelem deseti metrů této ulice. Víte, jak pudově nesnáším auta a proto jsem se rozhodl tento svůj majetek přeměnit na odpočinkovou zónu s absolutním zákazem vjezdu motorových vozidel. Na kole byste ale projet mohl.“
O Karla se pokoušely mdloby. „A co takhle věcné břemeno a územní plán, buzno!?“, pokusil se vykřesat poslední jiskřičku naděje.
„Věcné břemeno a územní plán, takové bezprecedentní zásahy do práv svobodného vlastníka??? No to se nenechte vysmát! Zrušeno!“ tlemila se ta ekobestie svými zkaženými zuby.
Nezbylo, než objet několik bloků a dostat se ke Karlovu domu z opačné strany. Karel se v bolestech dopotácel do své ložnice, otevřel si lahev vína a zahleděl se z okna. I v temném večeru uviděl na poli za domem pasoucí se stádečko srnčí zvěře a ten klid a pohoda ho natolik rozněžnily, že se usmíval spokojeně jak právě nakojené miminko. Nová doba je nádherná i přes drobná nepohodlí. Sny mnoha generací se konečně naplnily.
Ticho prořízl zvuk domovního zvonku. Karel se dobelhal k brance a uviděl tvář neznámé ženy.
„Dobrý večer, pane, jsem majitelkou chodníku přilehlého k vašemu domu. Sdělte mi prosím vaši hmotnost včetně oblečení a zavazadel a velikost vaší nohy. Zároveň prosím předveďte běžný krok, jímž jste zvyklý chodit.“
„Co to melete, osobo?“
„Jste povinen uhradit opotřebení chodníku, které jste jeho použitím dnes ráno a navečer způsobil. To se vypočte dle hmotnosti, plochy podrážky a délky kroku. Z těchto údajů vypočítáme naprosto přesně sílu, jíž jste na můj chodník působil a dle toho uhradíte poplatek. Chtěl-li byste ale slevu, máte několik možností.“
„Jakých?“
„Zhubnout, prodloužit krok, nosit větší boty nebo použít můj chodník padesátkrát či vícekrát denně.“
„Hele víš co, di do prdele s měřenim, tady máš kilo a jdi! Stačí?“
„Děkuji, pane, předběžně a odhadem jsem náklady spočítala na 86,41, proto vaši nabídku akceptuji. Hezký večer.“
Karel se ani nestačil otočit a zvonek se rozezněl znovu. Za brankou stála asi desetiletá dívka.
„Co chceš, podkurevče?“ zahulákal duševně zcela vyrovnaný Karel.
„Dobrý den, pane. Šel jste dnes v 16,02 okolo restarurace U Kunhuty?“, otázalo se děvče.
„Co je ti do toho, smrade, kde jsem já chodil!!??“
„Děkuji, pane, takže jste to byl vy. Kouřil jste při tom cigaretu a já jsem vdechla několik miligramů vašeho kouře. Proto vám nyní naúčtuji část nákladů na mé budoucí léčení, až dostanu bronchitidu. Dělá to tři padesát.“
Karel se skelným pohledem otevíral peněženku.
„Jo a abych nezapomněla, také jste šlápl do hromádky prachu, který byl na tom chodníku, ten se zvířil a i ten jsem vdechla. Dohromady je to tedy sedum šedesát.“
„S prachem jdi do prdele, to si vyřiď s tím, kdo ho tam udělal!“
„Nikoli, pane, prach jste zvířil vy. Proto chci úhradu po vás. Vy samozřejmě můžete požadovat náhradu po majiteli prachu, ten pak po majiteli chodníku, ten následně po původci prachu a každý tak zaplatí do halíře přesně to, co způsobil a každý dostane přesně to, co zasluhuje. Smrt přerozdělování, pane!“. Poslední větou si děvče Karla docela získalo. Dal mu tedy desetikorunu a šel zpět do domu.
Ještě nedosedl a ozval se zvonek.
„Dobrý den. Jsem majitelem pole vedle vašeho pozemku. Co jste prosím dělal dnes mezi 18,50 a 18,55?“
„Co já vím, to jsem akorát přišel domů, asi jsem tedy jen tak čuměl z okna.“
„A kam jste, jak s prominutím říkáte, čuměl?“
„No z vokna, asi na to vaše pole, kam jinam!“
„Aha, a co jste při tom cítil?“
„Co, cejtil???“, třeštil oči Karel.
„No jestli jste náhodou nepociťoval libé pocity.“
„No pěknej pohled to byl, na ty srnky.“
„Srnky, říkáte. Dobrá. Pohledem na mé pole jste získal benefit v podobě libého pocitu a jistojistě uznáte, že jste tak díky mému majetku získal hodnotu, kteru je třeba vykompenzovat penězmi, abyste nebyl levicově-bolševická vyžírka, která dostane něco zadarmo. Dělá to třicet dva korun.“
Jen jakoby z povzdálí slyšel Karel slova vzdalujícího se souseda:“…díky, hezký den, pane a majitele srnek navštívíte vy, nebo má přijít on k vám?“
Karlovi definitivně došly síly, víno i cigarety. Nutně potřeboval vzpruhu. Vyplížil se z domu do temné ulice.
„Dobrý den, jsem majitelem této lampy pouličního osvětlení. Dosud byl provoz tohoto zařízení hrazen nespravedlivým přerozdělováním, kdy i ti, kdož nikdy naší ulicí neprošli a tudíž nečerpali žádné statky, byli nuceni část nákladů nepřímo hradit, zatímco nyní ….Dvě koruny za třicet vteřin, pane.“
„Dobrý večer pane, právě jste přešel po mé silnici…“
„Příjemnou procházku, pane, dva kroky po mém trávníku dělají….“
Karel pomalu přestával vnímat.
V hospodě ze zbytku drobných nakoupil vše, co potřeboval (stálo to třetinu toho, co obvykle) a dopotácel se domů.
Tak, teď se zavřu ve svém domě a všichni, ale opravdu všichni ať už mi políbí prdel!
Venku se vyjasnilo. Měsíc osvětloval krajinu a v Karlově domě se ochladilo. Koš u krbových kamen byl prázdný. Karel začal horečně přemýšlet a pak se vydal na cestu. Do dřevníku a zpět mu to trvalo slabé tři minuty, přičemž si dával dobrý pozor, aby cestou náhodou nepohlédl mimo svůj pozemek.
Oheň v krbu nádhernně praskal a z Karla spadly všechny chmury. Už skoro spal, když ticho pokoje znvou prořízl odporný zvuk domovního zvonku. Karel nereagoval, ale zvonění bylo čím dál naléhavější. Musel ven.
„Příjemný dobrý večer, pane. Co jste prosím dělal dnes mezi 22,13 a 22,15?“ Karel pocítil chuť vítětství. Tak ty už mě, šmejde, nedostaneš!!!
„Co jsem dělal? Co že jsem jako já dělal, ptáš se?? Tak podivej, dobytku, šel jsem ze svého domu po své zahradě do svého dřevníku pro své dřevo, které jsem pak zapálil svými sirkami ve svém krbu. Celou cestu jsem nesklouzl pohledem nikam mimo svůj pozemek a tak už mi všichni, ale opravdu všichni vyližte prdel!!!!!“, řičel vzteky rudý Karel.
„Ano, pane, to vše naprosto přesně souhlasí. Děkuji vám zdvořile. A když jste tak šel pro to dřevo, čímpak jste si svítil?“, otázal se muž a podával Karlovi vizitku s velkým nápisem „Moon lighting services, Ltd.“ „Platit, pane, můžete i převodem.“
Karel toho dne usínal nevýslovně, nevýslovně šťasten…..
Dovětek editora
Mnoholetá zkušenost s publikováním na D-F mě přiměla napsat tento dovětek. Jsem si vědom vysokého diskusního potenciálu tohoto článku, s autorem jsem na toto téma již komunikoval a podnikli jsme po vzájemné dohodě určité úpravy, které diskusní potenciál snížily a hodnotu zvýšily. Dále jsem zveřejnění článku, o kterém jsem zprvu neměl vysokého mínění, diskutoval s redakcí a nakonec jsme mu pro některé jeho (na první pohled hůře patrné) aspekty dali zelenou. Prosím tedy čtenáře, aby se při komentování článku soustředili pouze na článek samotný a Karlův příběh, nevyjadřovali se k nesouvisejícím věcem, jako třeba osobě autorově, mojí nebo světonázoru mých spolupracovníků. (D-F)
(Zatím nikdo nehlasoval)