Někdy během roku 2011 jsem zabloudil do autosalonu Škoda. Ne snad, že bych tam chtěl kupovat auto, ale bylo to při cestě a známý mne požádal, zda bych mu tam nevyzvedl nové kabely ke svíčkám na Felicii.
„A nechcete si prohlédnout naše nové modely?“ ptá se mne prodavač.
„No, víte, já bych Škodovkou stejně nejezdil. Jak to nemá aspoň tři litry kubatury a minimálně šest válců, tak to není auto pro mne.“
Nakonec jsem se ale nechal přesvědčit a vozidla v nabídce si začal prohlížet…
„Víte, tohle vypadá jako malé auto. Ale podařilo se vyřešit, že je vždy dostatek místa na zadních sedačkách.“ informoval mne prodavač.
„Skutečně vždy? Víte, já mám obvykle sedadlo řidiče dost vzadu a pak je za mnou místo leda v siebte reihe long.“
„Tak u tohoto auta se nemusíte obávat, ono sice vypadá jako malé, ale místa na nohy za vámi bude mít dost každý, i kdyby měl dva metry deset!“
„Opravdu? To mne začíná zajímat. Je to auto snad natahovací? Či nafukovací?“
„Nene, ani jedno. Pojďte se přesvědčit sám…“
A tak jsem šel.
„Tak to je ono, podívejte se.“ řekl mi prodavač, když otevřel víko zavazadlového prostoru. Jaké bylo mé překapení, když po jeho otevření na mne vybafla sedačka.
Musel jsem souhlasit. Místa pro nohy by měl dost i Robert Pershing Wandlow se svými 272 cm.
„V základní výbavě dodáváme dvoje kolečkové brusle, aby si osoby na zadních sedadlech neodřely nohy o vozovku, ve výbavě Ambiente je pak také speciální držák na registrační značku.“
„Jak speciální?“ zajímalo mne.
„Před otevřením dveří dáte dolů registrační značku, tu pak pomocí tohoto držáku a tohoto gumového popruhu umístíte cestujícím na kolena. No a když zrovna nevezete nikoho, komu byste tu značku mohl připevnit na koleno, zkrátka ty zadní dveře zavřete a značku umístíte zpátky tam, kde má být. Simply clever.“ konstatoval prodavač.
„A jak je to s bezpečností?“
„Proti vypadnutí z vozidla chrání cestující na zadních sedačkách běžný dvoubodový bezpečnostní pás, ve výbavě RS pak tříbodový.“
„No výborně. Tady vidím, že motor je ve výkonné versi 1.2 HTP. Můžeme to zkusit projet? Támhle vidím, že máte sympatickou kolegyni…“ ukázal jsem na štíhlou brunetku, odhadem tak pětačtyřicetikilovou. „Tak ona by mohla řídit a my dva se posadíme sem dozadu a vyzkoušíme si to. I s těmi bruslemi a odkládacím prostorem na nápoje.“
A jak jsem řekl, tak se také stalo. Od autosalonu na silnici se vyjíždělo do mírného kopce. Jaké bylo mé překvapení, když náhle pod námi Joyster lehce poklesl a já uslyšel zvuk motoru ve vysokých otáčkách, aniž by se cokoli dalšího stalo.
„Nějaký problém?“ ptám se.
Slečna na sedadle řidiče se evidentně snažila rozjet, vseč jí síly stačily. Motor jí v okamžiku, kdy pustila spojku a přidala plyn, skutečně nechcípl, ale prudce zvyšoval otáčky, avšak přední kola tento výkon z nějakého důvodu nedokázala přenést na vozovku. Že jde příliš zlehka i tradičně přeposilovaný volant, toho si chudák ani nepovšimla.
Teprve když jsem se otočil a nahnul tak, abych viděl vpřed, mi došlo, co asi není v pořádku. Přední kola se protáčela dobrých třicet centimetrů nad vozovkou…
„Nezlobte se, ale tohle auto si asi nekoupím. Nějak se zdá, že se příliš nehodí do kopcovitého terénu.“ konstatoval jsem, zouvaje si brusle a svlékaje si z kolene registrační značku.
„To máte asi pravdu.“ přitakal prodavač „Počkejte si raději na verzi 4×4.“
(Zatím nikdo nehlasoval)