Na hlásné troubě LŽI DNES.CZ mě zaujal článek o zmizelých japonských seniorech. V Japonsku se všeobecně zjistilo, že rodiče a prarodiče mohou zajistit slušnej vejvar i po smrti.
Japonsko drží světový rekord v délce života obyvatel. Jako všechny i tato statistika čerpá z číselných údajů japonských ministerstev. Nedávno se však provalilo, jak je to s těmi staříky doopravdy; když hledali pána, co už tu straší rovných 111 let, zjistilo se, že už nežije přes třicet roků. Příbuzní mají průser, neboť nenahlásili jeho úmrtí z toho důvodu, že třicet let pobírají za pradědka starobní důchod. To odstartovalo lavinu. Podle statistik žije totiž v Japonsku i slušné množství stopadesátiletých – „žijí“ proto, že důchodový systém jim pravidelně posílá jejich díl.
Účel mého sdělení však leží ještě někde jinde. V článku najdeme (pointu jsem vytučnil):
Japonský tisk nyní probírá smutné zprávy o tom, že mnozí senioři umírají opuštěni, bez zájmu svých rodin i přepracovaných dobrovolníků pečovatelských organizací.
„Donedávna byly pevné rodinné svazky jádrem japonské společnosti. Tento model se však mění a rodiny se již o seniory automaticky nestarají,“ uvedl demograf Akio Deteuči. „Je proto zapotřebí, aby tradiční domácí péči nahradil nový systém,“ dodal.
Pane Deteuči, to je dobrá analýza, ale opravdu moc špatná syntéza. Je to stejné jako poradit feťákovi, kterým lomcuje absťák, nechť si znovu šlehne, a bude mu hej. Co takhle odvyknout?
Jsem bytostně přesvědčen že to, co rozbilo tradiční rodinné svazky, např. i v Japonsku, je tzv. sociální systém. Synové a dcery jsou státem chlácholeni, že o jejich rodiče se postará hodný stát. Ty pouze vydělávej a nech to na nás. Potomci tak logicky dělají to, k čemu je systém vede. Bohužel však zakrátko přichází těžká deziluze, neboť stát není pečování schopen. Vytahá z kapes potomků pakl peněz a rodičům během jejich života vrátí sotva polovinu. Ta druhá se prožere, utratí za úředníky co nepracují, přistěhovalce co nepracují a za odborářské předáky, kteří když pracují, napáchají větší škody, než kdyby nedělali nic. Není tedy dost peněz a seniorům tedy často do tance moc není. Potomci ale logicky nekladou vinu sobě, ale státu – slíbil a nesplnil.
Více si přečtěte např. v mém oblíbeném pojednání Jak sociální stát zničil Švédsko.
Jak z toho ven? Myslím si, že potřeba a vůle starat se o své rodiče (a děti) je pro člověka stejná přirozenost, jako zajít na záchod. Jedinci tuto vlastnost postrádající jsou dle mého psychicky blokovaní, retardi, chcete-li, a jedná se o ojedinělý zjev. I ti, na které rodiče srali nebo je mlátili jak Putzstock, mají většinou tendenci se o ně postarat. Je to zvířecí přirozenost.
Do hry však vstupuje faktor sociální státu, který se snaží vnutit, že se o rodiče postará sám o sobě.
V některých případech je sice dobré, aby se o seniora staral vyškolený personál, dle mého by to ale měla být externí pečovatelka, pokud je důchodce zdravý a nepotřebuje přímo špitál. Myslím si, že jsou mnohé chronické choroby způsobené frustrací z toho, že senior je vyšoupnut do domova důchodců, kde život stojí za vyližprdel.
Nechci předstírat, že nejsem materialista, přesto však celý život není o penězích. Demokracie jako to nejmíň hrozné z možného (při současné inteligenci voličské většiny) má chyby, vidím je kolem sebe dnes a denně. Největší chybou je existence sociálního státu. Ten se snaží lidský život kvantifikovat penězi. Vztah potomek – rodič vyjádří sumou, kterou pošle seniorovi měsíčně složenkou. Tím jsi, občane, svého závazku zproštěn.
Navíc se dá v poslední době hovořit o vytěsňování stáří a smrti mimo tu cool super image realitu. Jsou tací, kteří jsou svými starými rodiči dokonce těžce obtěžováni. Vrcholem tohoto zvráceného postoje k životu je eutanázie, milosrdná smrt. Smrt milosrdná pro potomka, ne pro starého nebo nemocného. Jak jinak si mám vysvětlit, že tento „skvělý vynález“ datujeme do doby rozvinutého sociálního státu?
Důsledkem předešlých faktorů pak může být to (jako i v Japonsku), že potomek o svého rodiče nejen nepečuje, ba dokonce mu důchod zabaví a vůbec ho začne brát jako zdroj příjmů. To u mnoha jedinců pokřivuje základní hodnoty lidské morálky, ty hodnoty, ke kterým se hrdě hlásím, ale mám pocit, že jich denně několik umře a vůbec že už jich mnoho nezbývá. Myslím si, že sociální stát vytváří precedens toho, že o penězích už jsou i rodinné a mezilidské vztahy. Senior je figurka na šachovnici, kterou může potomek využít aby si z rozpočtového koláče ukousl další porci. To je ale špatně. Nebo je snad normální očekávat od okolí péči o členy vlastní rodiny?
Teprve v momentě, kdy nepůjde o tuto debilní hru (ve které opravdu prohloupí ten, kdo se nezúčastní, stejně jako kdysi kdo nekradl, okrádal rodinu a nikomu se nešlo divit, že hrál tato pravidla hry) půjde o to, co jít má. Například o osobní hrdost – „mí rodiče se budou mít dobře, i kdybych měl dělat soboty“. To je přece správný přístup.
Bojíte se, že na své rodiče nebudete mít dost peněz? Ale jděte. Každá třetí koruna státního rozpočtu (z vašich daní, z vašich peněz) jde na důchody. Co si tu korunu nechat a postarat se o rodiče podle svých představ? Kde není penězotok, není ani zmiňované prožrání peněz na polovinu a opětovný tok zpět.
Vezměte tedy zítra ráno do ruky hůl a bušte do svého úředníka tak dlouho, až vám podepíše, že odteď se vás (a celé vaší rodiny) sociální odvody a příjmy netýkají. Postarejte se o své rodiče sami. Když to udělá i Japonsko, zjistí, že „tento model se však už zase mění a rodiny se již o seniory řádně starají“.
Tak, jako v každé opravdu civilizované společnosti.
(1x známkováno, průměr: 3,00 z 5)