Slyšte příběh o tom, jak jsem se málem stal účastníkem tzv. Programu a jak taky pracuje úřad, který (pokud jsem to dohledal správně), přerozděluje vašich toliko 100 miliard korun kocourkovských. Můžeme si rovnou zkraje říci, že na konci tohoto příběhu zůstane více otázek než odpovědí, nechť tedy vážený čtenář nečeká nějaký laskavý a bezpečný návod, jak snad se svým životem lépe naložit.
I stalo se, že jsem se stal klientem ctěného Úřadu práce. Netřeba zde detailně rozebírat okolnosti, jak a proč se tak stalo, no po zhruba patnácti letech strávených na různých pracovištích jsem si po zralé úvaze řekl, že je čas si také trochu odpočinout a prohlédnout si Systém i z té druhé strany, tedy z pozice klienta eráru. Na tomto místě je dlužno říci, že úvodní dojmy byly veskrze jen pozitivní, protože když jsem úřadu hned zkraje odevzdal zápočťák, chovala se ke mě ta „moje“ paní úřednice až nečekaně zdvořile, což jsem si vysvětloval i tím, že má poslední mzda byla něco kolem čtyřnásobku průměru a z počátečního přístupu té paní jsem následně dovodil, že pravděpodobně nejsem zcela typický klient tohoto úřadu – tedy v jejích očích onuce na dně společenského žebříčku.
Měsíce tedy poklidně plynuly a plánovaně jsem čerpal především ze svého „štrozoku“, kde jsem měl lidově řečeno nasysleno, protože i když zpočátku erární podpora nebyla vyloženě zlá (cca 14k měsíčně), na delší život „na odpočinku“ tato prostě nestačí, erár je docela štědrý jenom prvních pět měsíců. Vzhledem ke zdejšímu čtenářstvu považuju za důležité zároveň upozornit i na to, že za ten více než rok jsem erár kromě přímých výdajů na (později mizernou) podporu téměř nic nestál, absolvoval jsem všehovšudy asi dvě běžné návštěvy obvodního lékaře, plus jednu „laborku“. Stačilo mi, že erár za mě vyřeší své povinné desátky (zdravotní + socku) a tím jsme byli spolu zcela vyřízeni. Uvážím-li, jakou řachu jsem po celá léta do eráru chtě-nechtě musel každý měsíc odvádět, za celou dobu svého setrvání v pozici klienta úřadu jsem pak ani jednou jedinkrát neměl pocit, že bych úřadu (potažmo eráru) byl, nebo snad měl být něco dlužný. Tyto pokojné časy se ale měly už brzy změnit.
Jdou po mě!
Jednoho dne jsem se dostavil na pravidelnou schůzku, které probíhaly každý kvartál. Do té doby probíhalo mé „hledání“ práce za aktivní dopomoci úřadu doslova symbolicky, schůzka málokdy trvala déle než tři minuty. Už na té poslední schůzce jsem ale zaznamenal, že dosavadní přístup té mé paní úřednice se poněkud změnil. Přehoupl se totiž rok a asi jsem začal někomu někde „vyskakovat z tabulek“, zkrátka být na obtíž. Paní odložila svůj obvykle zdvořilý tón a nasadila tón komisní. Neměl jsem ji vůbec za zlé, že mi celkem už za asi 15 měsíců schůzování nenabídla jedinou rozumnou práci – moje kvalifikace je vlivem životních křižovatek lehce komplikovaná a ona prostě nejspíš nevěděla, co se mnou. V tom by potíž ani nebyla – aspoň tedy ne za mě, protože tuhle partii jsem s ní prostě hrál s tím, že si dám nějaký (zatím neurčený) čas „voraz doma“, ale přitom nebudu erárem každý měsíc „oloupán o desátky“. No a až mě tahle etapa přestane bavit, tak si prostě – jako ostatně do té doby vždycky – něco sám najdu a začnu opět nemalou měrou příspívat do společného, mj. i na výplatu téhle paní a mnoha dalších paní a pánů na jejich spokojený, bezstarostný život v erárních jistotách.
Jenže tenhle erár se mou situaci rozhodl řešit. Na té schůzce jsem se dozvěděl kromě jiného, že se mnou chce hovořit ještě nějaká „jiná paní“ z úřadu – a o co jde, to že se dozvím až od ní. Začal jsem být lehce napjatý, tušil jsem levotu – a ještě navíc, co čert nechtěl, schůzka s touhle jinou paní mi byla sjednána už za dva dny – a to v termínu, kdy jsem věděl, že na 100% nebudu v Kocourkově, protože den hned následující po schůzce na úřadu jsme měli na týden odjíždět. Šel jsem tedy za tou jinou paní ihned. Nějaký naiva by asi možná čekal, že pro mě nejspíš bude mít nějakou fakt dobrou práci, něco pod pultem, minimálně “nějakého ředitele”, když s tím dělají takové tajnosti. Ale to by nesměl být úřad v Kocourkově – měl jsem se totiž místo ředitele stát účastníkem Programu! Pominu úvodní formality a zdvořilosti, kdy se mě nikdo nezdržoval optat se například na takové banality, jako například jestli se můžu (nebo dokonce snad chci) zúčastnit nějakého Programu (o jehož detailech jsem do této chvíle netušil ale vůbec nic), no zkrátka šli jsme rovnou na věc: prostě mi bylo stroze sděleno, že jsem “byl vybrán” a Program mi začíná už hned ráno následující den! Konverzace s jinou paní a dalšími účastníky tedy probíhala zhruba v tomto duchu (K= klient, JP = jiná paní, V = Vedoucí):
JP: Dobrý den, takže zítra ráno v osm přijdete tam&tam a ohlásíte se jim jako účastník Programu.
K: Dobrý den, obávam se, že to spíš nebude možné, zítra ráno v pět na týden odjíždím z Kocourkova.
JP: To tedy neodjíždíte – zítra v osm Vám začíná Program.
K: Madam, odjezd už nelze nijak změnit, vše je zaplacené, zařízené – nejde s tím už vůbec nic udělat.
JP: To je mi jedno – buď zítra nastoupíte do Programu, nebo Vás okamžitě vyřadím z evidence úřadu.
K: Zatím jsme mi ani slovem neřekla, o jaký Program vlastně jde, ale určitě musí být možné zapojit se do Programu, až se vrátím – to bude jen za týden. Kdybych měl třeba chřipku, též bych nemohl přijít.
JP: Ale chřipku nemáte a dodatečně nastoupit nemůžete. Je to program Evropské Unie, který vrací klienty úřadu zpět do práce a já tam mám poslední volné místo, Program začíná zítra. Tak si vyberte: buď to Program, nebo vyškrtnutí z evidence. Jiná možnost není, jste klient úřadu a máte povinnosti.
K: Vážená paní, mám také nějaká práva. Pokud mi to předestřete právě takto, chci mluvit s ředitelem.
JP: (neochotně zvedá telefon a říká) Jiřinko, můžeš sem přijít? Pán nechce do Programu a chce tebe.
Po peripetii s Jiřinkou, která se po chvíli ukázala jako něčí zástupkyně a snad pro situaci jevila náznak pochopení, po asi 15 minutách na mou žádost nakonec skutečně přišla „Vedoucí“ – ředitelka úřadu. Je také dobré vědět, že bylo už krátce po jedenácté, čili ve většině úřadů fakticky konec pracovní doby.
JP -> V: Tadyten pán nechce nastoupit do Programu, ani se nechce nechat vyškrtnout z naší evidence.
K: (už znatelně podrážděným tónem) Paní ředitelko, rád Vám vše vysvětlím. Před Vámi nyní už potřetí této paní říkám, že neříká pravdu, tvrdí-li, že se nechci zúčastnit. Naopak jsem jí řekl, že se Programu zúčastním, ale nemohu začít hned zítra, protože budu týden v zahraničí. Kromě toho, paní mi vůbec neřekla, o jaký Program vlastně jde, jak je časově atp. náročný, nevím o tom zkrátka dosud zhola nic.
V -> JP: Je to pravda? Pokud pán přišel předem a slušně sdělil, že se nemůže účastnit hned zezačátku, pak bysme snad pro něho mohli mít špetku pochopení. A mimochodem, o jaký Program vlastně jde?
JP: To není pravda! Jasně jsem tu pánovi řekla, že jde o Program Evropské Unie, který vrací klienty do práce (a následuje monolog na už známé téma, že má v Programu jedno poslední místo, které prostě musí obsadit, že rozhodně nelze nastoupit později atp, přitom důvod, proč by to nešlo, neříká žádný. Rovněž se nedozvídáme vůbec nic nového o samotném Programu, a to ani název – dodnes ho nevím).
Během jejího povídaní jsem nicméně trochu srovnal myšlenky a rozhodl se vytáhnout eso z rukávu:
K -> V: Paní ředitelko, těžko bych býval mohl začít v Programu už zítra, když úvodní iniciační schůzku tadyhle s tou paní jsem měl mít až pozítří. Tím samozřejmě celá věc padá, nelze mě nutit k vyřazení z evidence, když jsem o své vůli přišel před řádným termínem oznámit komplikaci s odjezdem a řádně s úřadem spolupracuji. Opakuji, že jsem neodmítl účast v Programu, byť nadále stále nevím, o co jde.
Nato paní ředitelka i paní zástupkyně víceméně ve shodě uznaly, že na tom „něco bude“ a v podstatě tím byla celá věc pro všechny – už dost otrávené – skončena. Šlo se na oběd a domů s konstatováním, že se prostě zúčastním někdy v budoucnu „jiného programu, protože nepochybně ještě nějaký bude“.
Co s tím?
Na tomto místě příběh zatím končí. Ano, jak už jsme řekli v úvodu, pointu zde hledáte marně, žádná tu není. Tenhle příběh ale především nemá sloužit jako východisko k úvahám, proč (např.) se někdo rozhodne déle než rok flákat, čehož součástí se ukázala být i tato nedůstojná scénka na úřadu, kterou jsem musel absolvovat. Věc se má tak, že do té doby se nic takového na tom úřadu nedělo a já jsem se prostě jen flákat chtěl a hlavně, mohl jsem si to své flákání dovolit, a to včetně péče o svou rodinu. I přes mj. Kalouskovy všechny možné, stávající i nové a každopádně neustále se zvyšující rumunské daně, kdy máme den daňové svobody už skoro v polovině kalendářního roku, jsem si dokázal „dát bokem“ dost peněz na to, aby mi to flákání celkem v pohodě šlo. Nejde teď ani o to, jak moc pro tyhlencty všechny lidičky na světě jsem nebo nejsem užitečný, když se „válím doma na podpoře“ a nejde ani o to, kolik jsem do celkem eráru odvedl a kolik pak zase celkem vyčerpal během té doby svého flákání – to jsou prostě jen nějaká čísla a já jsem si naprosto jistý i bez nějakého podrobného počítání, že dlouhodobě vůči eráru jsem v těžkým mínusu.
Díky, pokud jste dočetli až sem. Klidně mě kamenujte, jaký že to jsem lempl a zevlák a jak byste vy doma nevydrželi ani týden natož rok a víc, no ale co hlavně bych se rád v případné diskusi níže dočetl:
1. Máte někdo podobnou zkušenost s déle než ročním „flákáním se“ v Kocourkově někdy od roku 2010 a/nebo později? Pokud jo, co vás k tomu vedlo a s jakým výsledkem jste se (do)flákali až sem?
2. Máte někdo zkušenost s Programem (nebo jiným programem)? Přihodilo se vám, že jste se museli Programu zúčastnit a hlavně – vrátilo vás to fakt do práce? Nebo jste taky měli za to, že nějaká paní na nějakým úřadu, která tam přitom sedí jen a jen za tímhle jedním konkrétním účelem, prostě musí ve svý „pracovní“ době nečím vyplnit nějaký tabulky a že výsledek tohoto musí být nula nebo mínus?
3. Měli jste coby klient ten pocit, že tenhle úřad je sice obrovská budova, kde sedí spousta podobných paní a pánů, ale že život je už úplně jinde a tenhle úřad by šlo ze dne na den zrušit? A pokud ne, proč?
4. Vyskytne-li se tu někdo poučený: lze nějak zobecnit, jaké tyhle Programy mají výsledky? Je to aspoň trochu k něčemu, nebo je to totál píčovina a funguje to jen jako malá domů těmhle lidem?
5. Je ještě nějaká možnost s tím (různý zbytečný paní a pánové na různých zbytečných úřadech) něco udělat, nebo to takhle nějak pojede pořád, až se to prostě jednoho dne sesype? Není taktikou většiny lidí (té většiny, která tu pravidelně vyhrává volby) se spíš do takových úřadů nasáčkovat, než je rušit?
(Zatím nikdo nehlasoval)