„Co pořád máte s tím pomazánkovým máslem a se zahnutím banánů? Důležité je přeci, že můžeme jezdit bez kontrol na hranicích, vyvážet zboží a že je v Evropě mír!“ Tak zní nejčastější argumenty většiny „eurokonformistů“, tedy lidí, kteří sice o EU příliš nepřemýšlejí, ale v médiích slyšeli, že ten „euroskepticismus“ je tak nějak fuj…
Zaprvé se jedná o argumentační klam falešného dilematu “pokud chceme volné cestování, obchod a mír, musíme mít regulace”, což není pravda. Zadruhé tyto na první pohled úsměvné a marginální (a z toho důvodu bagatelizované) regulace jsou daleko větším zlem nikoliv pro věc samotnou (máslo, banány, žárovky), ale pro svůj etický dopad na ty, co se jimi mají (a nechtějí) řídit. Smršť nesmyslných regulací, které nic nepřináší (a to v tom lepším případě) podkopává důvěru v právo, jehož úkolem není kauzisticky řešit doslova každé uprdnutí. Navíc rychlost chrlení těchto nápadů znemožňuje důkladnou diskuzi o nich a efektivní formování kritických připomínek. Tyto regulace jsou často předkládány ve formě návrhů, či doporučení, aby mohly být dočasně staženy v případě přeci jen úspěšného zformování opozice a jejich vyznění bagatelizováno tím, že šlo „jen“ o pracovní materiál. A v neposlední řadě tvorba těchto regulací ze strany úředníků a zájem se s nimi seznamovat ze strany veřejnosti a zájmových spolků odčerpává obrovské množství práce a myšlenkové kapacity lidí, kterou by bylo možno využít mnohem lépe.
Uznávám, že snaha o zavádění nových regulací do všech myslitelných oblastí lidského života není u těchto úředníků patrně vedena zlým úmyslem. Nepodezřívám tyto užitečné idioty, z toho, že by se pokoušeli o globální spiknutí s cílem zglajchšaltovat lidi a upevnit tím vládu nevolených elit. Věřím, že většina z nich si dokonce myslí, že koná dobro.
Tragédie spočívá v tom, že jejich zhoubné jednání je motivováno dvěma scestnými názory, které psychologicky pramení z přehnaného pocitu osobní důležitosti v konfrontaci s reálnou absolutní nejistotou a neukotveností. Tyto myšlenky jsou následující:
Zaprvé: „Co je dobré pro mě, je dobré pro všechny.“
Zadruhé: Některé věci je třeba vynucovat, nebo zakazovat, i když inteligentní lidé (mezi které počítají) by tyto příkazy a zákazy nepotřebovali, ale většina lidí je bohužel příliš hloupá.
Pokud je někdo v důsledku přebujení své osobní důležitosti přesvědčen, že co je dobré pro něj, musí být nutně dobré pro všechny, je to jednak projev pýchy, ale i nedostatku fantazie. I mně připadá dobrý nápad mít při cestě na kole na hlavě helmu, mít v automatech na školách třeba čerstvé zeleninové šťávy místo čokoládových tyčinek a vzít si třeba reflexní pásek při noční cestě po okresní silnici. Ale současně si dokážu představit, že někdo třeba hraje airsoft a potřebuje se po svých za večerního šera přemístit několik kilometrů „nepřátelským“ územím, a to částečně i s využitím krajnice silnice. Takový člověk na sebe nechce upozorňovat reflexním páskem a tomu jednomu autu, které po odlehlé silnici večer projede, s předstihem uhne mimo cestu, protože jej ve večerním tichu slyšel na dva kilometry dopředu. To ale pachatele dobra nenapadne, protože on to nikdy nehrál a konec konců, proč má někdo hrát hry, které jej osobně nebaví a nevidí v nich smysl?
Druhý postoj, podceňování intelektu ostatních, je také důsledek přebujelého ega a myšlenky „jsem něco víc“ a zaznamenávám jej u mnoha politiků, ale i občanů, se kterými diskutuji. „Jasně, Vy a já víme, že budeme jednou staří, a proto bychom si odkládali zdroje bokem, ale většina lidí by je utratila a byl by problém.“ „Jasně, Vy a já můžeme mít v trezoru pistoli, protože nejsme blázni a nepostřílíme školu, ale nemůžeme to přece dovolit všem, to by se pozabíjeli.“ Tyto postoje v sobě kromě samotného zla nesmyslné regulace nesou ještě daleko větší zlo hrubého pohrdání ostatními a stavění se do role „elity“. Kdo pročítal nějaké diskuze pod články, nebo diskuzní fóra, zná tento postoj jako své boty.
Kromě těchto dvou hlavních motivů se může také jednat o něco jako odpustek. Pokud se jednotlivec proviní proti svým morálním zásadám a touze po dokonalosti tím, že se pohádá s manželkou, podvede ji, křičí na děti, zanedbává své rodiče a prarodiče, uhýbá v práci před zodpovědností a maskuje průšvihy způsobené vlastní neschopností, vyvolá to v něm touhu kompenzovat tato selhání projevem statečnosti a dobrého úmyslu někde jinde. A tak si občas koupí věcičku s nápisem „fair trade“, přispěje na nějakou sbírku, nebo podepíše nějakou petici. Takovému aktu osobní zodpovědnosti a projevu dobré vůle nelze v podstatě nic vytknout (kromě toho, že je smutné zanedbávat blízké a kompenzovat to „rozmazlováním“ neznámých).
Problém nastane, když tento jednotlivec „hřeší“ ve svém životě takovou měrou, že mu tyto individuální odpustky přestávají stačit. Pokud někdo vystuduje obskurní předmět a poté se upíchne na nějakém úřadě, kde je konfrontován se zbytečností své práce, nutností uhýbat nadřízeným a krýt prasárny, a svoji frustraci ze zmařeného talentu si vybíjí na svých blízkých, nebo hledá únik v souběžných vztazích, jako nejmenovaný miliardář a bojovník proti korupci, má takový člověk oprávněný pocit, že se chová špatně. Aby dokázal takovouto míru křiváctví a zbabělosti kompenzovat, musí najít vskutku veliké a ušlechtilé aktivity a cíle. A tak se stane bojovníkem proti korupci, nebo rovnou jejím bonzákem. Vytvoří „jasná a objektivní” pravidla, podle kterých by se měly řídit všechny politické strany, jinak jsou zlé a podezřelé. Začne aktivizovat za méně aut, více cyklostezek, podporu hladových dětí v Indii a podobně. Jeho názor na „dobro“ je totiž tak správný, že jej přece musí přijmout všichni ostatní. A kdo ne, je zlojed…
Nevýhoda takové „overkompenzace“ je v tom, že se jedinec stává militantním a pro většinu ostatních obtížným. Ještě horší je, když svým halasným křikem dosáhne částečného naplnění svých cílů. Bohužel, takto jsme byli vychováváni a takto vychováváme své děti: Kdo víc křičí, má víc pozornosti a abychom si to usnadnili, raději mu vyhovíme. Osobně jsem u dětí pro výchovu opačným přístupem – jakmile dítě začne křičet (pokud je to vědomý vynucovací křik), přestat si jej všímat a věnovat se mu s plným nasazením, jakmile s křikem a vynucováním přestane. Tím, že křikloun dosáhne svého, jednak uškodil všem, kteří nesdílejí jeho světonázor, a jednak získal motivaci křičet ještě více u svého dalšího obskurního nápadu.
Nakonec bych se vrátil k příkladu z reality dnešních dnů – zdravé potraviny do automatů na školách. Mým snem je žít ve společnosti, kde člověk, který dojde k názoru, že po čokoládových tyčinkách se tloustne, kdežto zeleninové šťávy pomohou bojovat proti epidemii hypertenze za 20 let, místo aby začal psát rozhořčené články a petice a lobovat na ministerstvech školství a zdravotnictví, využije této příležitosti a sám zeleninové šťávy nakoupí a začne je ve škole nabízet.
(Zatím nikdo nehlasoval)