Byl jsem požádán o travel report z letu Iljušinem Il-96, tak tady je. Mezi lidmi kolují různé historky o sporném technickém vybavení Aeroflotu, například letadlech z války s demontovanými kulomety a ovcích na palubě, tak to prosím pěkně není tak úplně pravda.
Letadlo je OK. Ti, co co něj nastupují, však OK nejsou, protože to bývá velmi často pakáž ruská.
Aby bylo jasno. Říkejte tomu třeba rasismus nebo xenofobie, ale já Rusy nemám rád. Je zcela legitimní nemít Rusy rád, protože okupovali naši zemi a to dokonce dvakrát. Nyní se o to pokoušejí potřetí. Žádná země neměla tolik pokusů jako oni. Aniž by je tu někdo chtěl, tak sem lezou a zatahují sem ty jejich neandertálský zvyky. Rusáci si podmanili násilím část Evropy i světa. Jejich základní strategií je přivlastňování si cizího hmotného i nehmotného majetku, neexistuje žádný jiný národ, který by byl tak rozpínavý a ještě stavěl svoji nenažranost tak bezostyšně najevo. Jejich dlouhodobá strategie je postavena na okrádání okolních zemí a exportu jejich národní mentality obalené do rudého hadru. Kdo má pořád námitky proti Bushovi a Americe, nechť se hluboce zadívá do vodových prasečích oček soudruha Putina a identifikuje v něm svého vůdce. Amerika je totiž jediná síla, která dlouhodobě dovede udržet rusáka na uzdě, tím spíš na našem teritoriu, kam je z Moskvy dvě a půl hodiny letu.
Jistě tedy chápete, že jsem z letu Aeroflotem neměl zrovna orgáč.
Il-96 (fotka)(fotka) je čtyřmotorový dopravní letoun pro 235-300 cestujících. Maximální rychlost je 900km/h, dostup 13.000m a dolet 11.000 km. Maximální vzletová hmotnost je 240 tun, letoun nese maximálně 122 tun paliva. Tyto technické parametry jej činí srovnatelnými s letouny stejné kategorie výrobců Airbus a Boeing. Letoun byl vyvinut v druhé polovině osmdesátých let a vyráběn v letech devadesátých. Ačkoli mnozí předpovídali letounu komerční úspěch a technické a ekonomické parametry činily tento předpoklad reálným, nebyl stroj nikdy vyráběn a dodáván ve velkém. Hlavním uživatelem je Aeroflot, který jich šest kusů provozuje na dálkových tratích. Kritickým pro Il-96 byl rok 2005, kdy byly všechny stroje nakrátko staženy z provozu kvůli problémům z brzdami. Zdá se, že projekt Il-96 ještě čeká nějaká budoucnost, nechme se překvapit.
Il-96 RA-96015 v novém cool outfitu Aeroflotu startoval z letiště v Incheonu. Zhruba dvě hodiny před odletem se začali shlukovat rusáci u patřičných okének chtějíc provést check-in. V rusku byly totiž právě májskije prázdniky, tedy období volna, kdy rusáci slaví úspěšný export jejich komunismu do našeho světa. Desperate army dislokovaná v Koreji se tudíž vydala na cestu do svých domovů. O vysoké kulturní úrovni ruských cestujících hovořil fakt, že se na cestu vyšňořili do slušivých teplákových kombinéz a nablýskaných mokasín. Nakoupili svým rodinám hodnotné dárky, jako například pokojíčky pro Barbie, toastery a varné konvice. Někteří měli docela slušně upito a jiní měli už úplně vylito. Prázdnými pohledy koukali kolem sebe a bylo vidět, že maj z tý jejich vódky už úplně vyjebáno. Rus neuvažuje normálně, třeba že by se někde posadil a počkal, až otevřou okénko. Rus totiž neustále vytváří fronty, aby mu něco neuniklo, třeba vstupenka do mauzolea, jódový tablety nebo vódka.
Zakrátko se vytvořila fronta i u check-inu pro business třídu. Vida, jak se rusák adaptoval z beztřídní společnosti. Zejména mě fascinovala Ruska s řetězy kolem krku a ve fešáckých kozačkách, které pravděpodobně sundala u Stalingradu nějakému německému vojákovi. Táhla tři obrovské kufry, každý velký jako lednička Minsk. Dostavila se právě v okamžiku, kdy se u okénka pro business udělalo volno a tak jsem se tam přesunul. Nabrala mě trailerem se zavazadly přes prdel. Nějaké izvníte nebo jako se říká sorry v tom jejich speaku ani omylem. Odehrál se dialog mezi ruskou a korejskou pracovnicí u přepážky. Korejka se pokoušela sundat její megazavazadla z pásu a snažila se jí vysvětlit, že tak velké zavazadlo je třeba poslat nějakou zásilkovou službou. Báryšna zase trvala na odeslání zavazadel a cpala zavazadla zpátky na pás, přičemž neustále něco haťmatila rusky. Žádný pokus o komunikaci anglicky, nas mnogo a my jsme přece velmoc! Diskuse ukončil až příchod neobvykle vzrostlého Korejce v tmavém obleku a brýlích ala agent Smith, zřejmě bezpečnostní služby a delegáta Aeroflotu. Ruska naložila svoje rance a odfrčela pryč. No prostě sebranka.
Korejci rusáky taky nemusí. Jak mi vysvětlili domorodci, solidní základy pro vzájemné nepřátelství byly položeny v roce 1983, kdy ruská stíhačka sestřelila letoun korejských aerolinek plný cestujících. Korejci Aeroflotem nelétají. Někdy to ženou do extrému. Když například přijde rusák do restaurace, kde obsluhuje ortodoxní rusofil, dostane sklenici vody a pak ho Korejec vykáže. Asijská pohostinnost je tím ideálně skloubena s projevem odporu k vlezlému národu.
Přesuňme se do letadla. Vnitřek stroje na první pohled vypadá jako kterékoli jiné moderní letadlo. V economy sektoru je kolem sedadla zhruba stejně místa jako v A-320 v business třídě, což je jistě výhoda. Předpokládám, že kapacita stroje, kterým jsem letěl já, byla o něco snížena. V business class může cestující vychutnat široká měkká sedadla dimenzovaná na prdel Naděždy Krupské. Plasty tvořící vnitřní výplně jsou špatně spasované do sebe, asi v zavodu imeni Lenina nebo kde ten bastl vyrobili neznají pravítko. Všechno je jaksi nakřivo, tím se ale vyznačují všechny ruské výrobky. Je třeba mít na paměti, že i bublina ve vodováze zpravidla plave v lihu. Všechny předměty vykazují značný stupeň opotřebování a ohmatanosti, na okénku jsou mastné otisky prstů. Asi nějaký rusák baštil k vodce špek. Na nějaké vymoženosti, jako displeje s údaji o průběhu letu a různé panely s tlačítky zapomeňte. Je mi to jedno, zvenčí napulírovaný čtyřmotorový stroj ve mně budí důvěru a tak usedám do modrého křesílka v očekávání věcí příštích.
Ihned po nalodění posádky a cestujících se začala rozlévat vodka. Jedna z letušek v business class se dostala do cyklu, chodí od sedadla k sedadlu a dolévá vodku. V podstatě se stala obětí své vlastní ochoty. Rusák vedle mě patří k zdrženlivějším, protože při pojíždění vychlastá jen dva panáky. Začínám cvičit letecký personál v používání světové řeči a odmítám komunikovat rusky. Snažím se jí vysvětlit, že nechci vodku, nakonec se dohodneme na džusu, což mě v očích mých spolucestujících – zřejmě ruských managerů nebo mafiánů – diskvalifikuje. Jestli nějaký alkohol skutečně nemusím, tak je to becherovka a vodka.
Start proběhl v pořádku, i když poněkud vlažně. Zasunutí podvozku provázela dost brutální rána, ale pak se ukázalo, že Il-96 letí pozoruhodně potichu. Mašina imeni Gromova se pohybovala modrým nebem bez vrčení typického pro A-330. Nad Čínou nastane poměrně kuriózní manévr – prudká stoupavá zatáčka – a továřišče, kteří se stihli odpoutat a vytvořit diskusní klub, to poněkud destabilizuje, přičemž je zjevné, že se konzumace vodky negativně podepsala na jejich gyroskopech. Zhruba za dvě minuty křižuje náš kurz Boeing 737-300 letící o nějakých 1000m níže. Manévr proto přičítám antikoliznímu systému a ne molodcovi v kabině.
Pilot občas něco vykládá to palubního rozhlasu, ale aparatura jeho hlas tak silně zkresluje, že mu není rozumět. Neumím rusky, znám jen slova sobáka a kanikuly, přičemž u toho druhého nevím, co by to mohlo znamenat, buď jsou to prázdniny nebo brusle, taky by to mohly být ledviny. Rus vedle mi něco povídá, tak mu říkám že english nebo german, jinak že sorry. Takže sorry. Letuška roznáší ruské noviny, které nikdo nechce. Hlavní externalitu pořád ještě představuje vodka a rusáci ji usilovně internalizují, ale někteří už usínají. Tlustý vousatý Rusák padne držkou na displej DVD přehrávače, na kterém běží nějaký film z dob carismu, kdy byla ještě jejich radína slavná, a slintá do přístroje na obraz ctihodných rusáků s kníry a v cylindrech.
Dále se servíruje blevajz. Dostávám hovězí s kusy hub a nějakou omáčkou, která vypadá, jak kdyby se na to vysmrkal Ilja Muromec. Přesto to nechutná špatně. Odmítám opět (již potřetí) vodku a zaznamenávám, že vodka po jídle spadá do jiné kategorie alkoholismu než vodka před jídlem, vnímá se jako součást jídla. Jako zákusek následuje položka nazvaná v menu „cake with black current“, což překládám jako „buchta upečená na elektrickém proudu odebíraném načerno“. Rusáci se dál mezi sebou hlasitě baví, pijou vodku a já usínám. Budím se za tři hodiny zrovna v okamžiku, kdy zhruba dvoumetrákový rusák, který předtím poslintal Puškina, z neznámého důvodu třepe opěradlem rusákovi sedícímu před ním. Nevím, co to mělo znamenat, možná nácvik na nouzové přistání nebo simulace jízdy moskvičem po moskevských ulicích.
Přistávací manévr na Šeremeťevu spojený se sestupem v jakési spirále dává poněkud zabrat mému žaludku. Obdivuji rusáky, jak mohou po konzumaci vodky udržet při tomhle vnitřnosti v klidu, nicméně nakonec se podvozek dotkne přistávací dráhy bez toho, aniž bych se já musel dotknout oranžového pytlíčku na blitky.
Letiště na Šeremetěvu je kapitola sama pro sebe. Vydýchaný vzduch, hodně lidí (májskije prázdniki), málo místa, duty-free shopy s vódkou, kaviárem a další odpadní produkcí ruské ekonomiky, noviny s Putinovým xichtem na hlavní straně. Chci si koupit něco k pití (láhev coly za dvě eura), ale je mi řečeno něco v tom smyslu, že pokladna not go a že mám platit v rublech. I don´t have any of your sucking currency. Je to sranda nadávat někomu, když vám nerozumí, spravily to dvě sklenice džusu v letadle. Titulky informují, jak se ruským firmám dobře daří na světových trzích a Klaus že nepochodil. Následně se bavím s nějakou Němkou, která říká, že je jí z toho prostředí nevolno. Nemám sílu ji říci, že kdyby se ten jejich wehrmacht nezastavil před Moskvou a pokračoval dále, že bychom tenhle problém nemuseli řešit.
Let autobusem A320 na lince ze Šeremetěva do Prahy proběhl v mezích normy až na přistání, kdy sabáka v kabině zřejmě nacvičovala přistání na letadlové lodi. Možná měl také pilotní průkaz „flight only“, každopádně kombinace podvozkových brzd a reverzace tahu dala cestujícím pocítit, že ty pásy tam nejsou jen tak na hovno.
Až příště poletím nad Moskvou letadlem, tak to bude bombardér.
(19x známkováno, průměr: 1,32 z 5)