Jako věřící čtenář Bible, jenž celou Bibli doposud nepřečetl, si zde dovoluji sepsat myšlenky ohledně toho, jaké světské hospodářství by si přál náš Nebeský Otec a jeho syn Ježíš Kristus.
Snad nejsem daleko od pravdy když napíšu, že ideální ekonomika by měla být jako ráj na zemi. Ráj byla velká zahrada plná ovocných stromů, kde rostly jahody jako melouny a pomeranče sladké jako med. Žádné geneticky modifikované sra*ky, ale pouze ty nejchutnější originály. Lidé v ráji nemuseli pracovat, protože chutné ovoce rostlo vždy, všude a o jeho růst se lidé nemuseli starat. A tak nezbývalo než hrát hry, chodit se koupat do studánek a jezer, a pojídat z všudypřítomného nadbytku, jenž rostl vůkol zadarmo.
Adam s Evou byli vyhnáni z ráje s tím, že budou dřít na poli a jíst byliny polní. Zde je vidět degenerace lidské ekonomiky z rajského stavu do stavu pracovně užitkového. Další přechod byl ze stavu pracovně užitkového do stavu rodinného. Praprapraprarodičům se narodil Kain, a potom Ábel. Prvorozený Kain přijal po otci funkci oráče polí, mladší Ábel začal pěstovat zvířata. Bůh měl radši mladého Ábela, přestože jeho rukou přišla na svět smrt. Ábel jako první člověk v dějinách podřízl ovci a upekl ji – tato ovce byla první mrtvou bytostí v historii celého světa.
Pro upřesnění dodávám, že to co se stalo beránkovi nebyla vražda, ale „oběť“. Proto dobří křesťané děkují Bohu za každé jídlo, zejména pokud se jedná o maso – poděkovat za to, že za vás živá bytost položila život je poměrně vhodné. Ale pokračujme dále…
Nabízí se vysvětlení, že si Bůh oblíbil Ábela také protože se při chovu ovcí moc nenadřel. Nechal ovce běhat kolem, a pak prostě jednu chytil, podřízl jí a upekl, a měl jídlo. Celá procedůra netrvala ani celý den. Jen si to srovnejte s Kainem, jenž musel zorat, zasít, odplevelit, sklidit, vymlátit, semlít, aby nakonec upekl bochník chleba… O rozdílu chuti mezi masem a chlebem nemluvě. Možná že je to opět paralela s rájem – Ábel měl čas na sport a hry, zatímco Kain trávil většinu času prací.
Celá situace nakonec Kaina pořádně dožrala. Kain vegetarián se rozzuřil tak, že svého bratra zabil – pravděpodobně při hádce o výhodách rostlinné a masité stravy. Od té doby se lidé – bratři – začali vraždit navzájem. Od té doby to s lidmi šlo s kopce, a nakonec to došlo to tak daleko, že se Bůh rozhodl seslat velkou povodeň a zahubit vše živé na zemi, „neboť země byla kvůli nim plná násilí“. Velkou potopu přežil pouze Noe s rodinou v Arše.
Po povodni začal nový svět. Noe zasadil vinici a začal pít víno. Lidé se usadili v dnešním Iráku (Uruk, Erech), kde byla úrodná pláň. Jak se lidská rodinka po povodni rozrůstala, lidi napadlo pálit cihly a začít stavět obrovské baráky. A když píšu obrovské, mám na mysli baráky až do nebe. Jenže takové stavby jsou poměrně náročné na materiály a vyžadují milióny hodin lidské práce. A tak Bůh sestoupil mezi lidi, aby lidem překazil otrockou práci na stavbě Babylónské věže. Opět je zde souvislost mezi náročnou prací, a Božím zásahem.
Po nějaké době od Babylónského incidentu se v Iráku narodil Abrahám. Tomu se narodil Izák, a Izákovi se narodil Jakub. Jakub zápasil s Bohem, čemuž já rozumím tak, že nebyl tím kdo by jenom slepě poslouchal a nechal se nést s proudem. Podle mého skromného názoru, „zápasit s Bohem“ znamená mít nějaký cíl úplně mimo obecnou zkušenost a hledat ke svému cíli cestu a Boží požehnání. „Ten kdo zápasí s Bohem“ – hebrejsky „Israel“.
Israel a jeho dvanáct synů se po různých peripetiích dostalo do Egypta, kde jim Faraón dal za zásluhy v boji proti světovému hladomoru nejlepší a nejúrodnější zem v nilské deltě – Gošen. Israelité přišli do Egypta jako svobodní lidé a vážení hosté, jenže po 400 letech se z jejich národa stali egyptští otroci. Pyramidy v Gize a jiné architektonické skvosty Egypta jsou dílem rukou starých Israelitů.
Egyptská architektura je sice monumentální a úžasná, ale Bůh s tím měl opět problém. Vzpomeňte na rajskou zahradu – Bůh stvořil svět pro radost, a tady najednou stojí Egypt, země otroctví, „dům služby“. Inu, Bůh přivedl na svět Mojžíše, aby vyvedl egyptské otroky Rudým mořem z Egypta do země zaslíbené, mlékem a strdím oplývající. Podle výpočtů letopočtů z Bible se tak stalo za vlády „egyptského napoleóna“ Tutmose III. v dubnu roku 1450 před naším letopočtem.
A zde se konečně dostáváme k tomu, jak vypadá „moderní“ ekonomika podle Bible. Po exodu z Egyptského otroctví dal Bůh Israelitům desatero přikázání, podle kterého:
I – Bůh nás vyvedl z otroctví, nebudeme mít jiného Boha než Hospodina, jenž nás vyvedl z otroctví
II – nebudeme si Boha nijak zobrazovat a nebudeme se klanět obrázkům
III – nezneužijeme jméno Boha
IV – budeme si pomatovat že Bůh v Sobotu odpočívá a tak budeme také odpočívat
V – ctít otce a matku
VI – nevraždit
VII – nesmilnit
VIII – nekrást
IX – nedávat křivé svědectví
X – nezávidět
A to je (skoro) celé. Bůh vryl těchto deset příkazů prstem do kamene, a proto je desatero z celého starého zákona nejdůležitější. Samozřejmě kdo četl Bibli, našel mnohem víc příkazů – jako například mít si ruce před jídlem, spálit oblečení lidí nemocných leprou, nejíst prasata a ústřice, anebo stavět svatyně z nasypané hlíny a z neopracovaných kamenů. Za zmínku stojí, že menhiry a dolmeny, na které jsou někteří naši spirituálně uvědomělí občané tak hrdí, jsou svatyně z nasypané hlíny a neopracovaných kamenů. Kdyby moderní spirituální „druidové“ otevřeli oči, zjistili by komu jsou tyto „keltské“ svatyně zasvěceny doopravdy. Ale pokračujme dále…
Bůh si přál, aby Israelité žili jako jedna velká rodina, bez státního zřízení. Bůh si přál, aby Israelité nebyli pověrčiví jako například Filištíni, aby nepoužívali amulety a aby nedělali nic co by připomínalo zaříkávání, čarodějnictví, věštění, woodoo, a tak podobně. Bůh si přál, aby Israelité nestavěli a neuctívali sochy a obrázky, ale aby sázeli víno a hráli na hudební nástroje. Bůh si přál, aby Israel byl uskupením rovnoprávných bratrů a kamarádů bez krále a úředníků.
Jenže Israelité po nějaké době v zemi zaslíbené zatoužili mít krále – prý že Filištíni měli taky krále tak proč Israel ne? I když se to Bohu nelíbilo, souhlasil, a dal Israelitům krále Saula. Jenže první král Israele rychle zpychnul, a začal se chovat nezřízeně. Jako mnoho jiných králů, také Saul přestal považovat svou pozici za čest a dar od Boha, a tak to s ním šlo od deseti k pěti. Nakonec se Saul vydal do války bez Božího požehnání a zahynul v bitvě i se svým synem.
A tak Bůh na Israelský trůn povolal Davida – nejlepšího krále historie. David byl nejenom dobrý válečník, ale také muzikant a tanečník. Když Israel zrovna nebyl ve válce, David organizoval velké festivaly a rauty na kterých bylo jídlo pro všechny zdarma, a víno teklo proudem. Stejně jako praotec Abrahám, jenž taktéž organizoval hromadná setkání u ohně. Moderní křesťané často přehlížejí fakt, že služebník Boha Všemohoucího – král David – nebyl zrovna státník, ale pastevec ovcí, voják a ve volných chvílích tanečník a hudebník. Davidovy žalmy jsou ve skutečnosti texty jeho písní.
Po Davidovi nastoupil na israelský trůn jeho syn Šalamoun – co se materiálních statků týče nejmoudřejší a největší král v historii světa. Šalamoun nechal vystavět obrovské paláce, námořní loďstvo, a pod jeho vládou se z Jerusaléma stalo nejskvostnější město na světě. Avšak Šalamoun na své bohatství, zdá se, doplatil. Tisíc milenek a tuny zlata mu nakonec zatemnily myšlení, takže se ke sklonku života znelíbil Hospodinovi.
Šalamoun budoval své království za pomoci daní. Od svých poddaných Šalamoun vybíral 666 talentů zlata ročně, což je poměrně zajímavé číslo. Zároveň je jméno Šalamoun v pořadí od Adama 666. jméno v Bibli, a tak si myslím, že kdo hledá význam čísla šelmy, měl by se podívat na to co udělal Šalamoun. Šalamoun za pomoci daní vybudoval nejskvostnější a nejbohatší království historie, aby nakonec z toho přepychu zpychnul a ztratil sebekontrolu.
Král Babylónský – Nabukadnessar – na vrcholu své slávy také zpychnul, a Bůh ho za to proměnil na pár let v šelmu. Možná, že jméno šelmy je ve skutečnosti něco úplně jiného než čárkový kód na ruce, anebo mikročip implantovaný pod kůži…
Když Šalamoun umřel, vládu nad Israelem přebral jeho syn Rehoboam. Avšak když za mladým králem přišli Israelité, že jsou prý v Israeli příliš vysoké daně, Rehoboam jim odpověděl: „Otec můj stížil jho vaše, já pak k němu přidám; otec můj trestal vás bičíky, ale já biči uzlovatými.“ Rehoboam si moc nezakraloval – Israel se mu kvůli daním a vysokým trestům rozpadl pod rukama. Israel se rozdělil na deset severních kmenů – Samarii, a Židovské Království. Stalo se tak kolem roku 920 před naším letopočtem.
Kolem roku 700 př.n.l. byli Samaritáni vyhnáni Asyřany do světa, protože přestali poslouchat Hospodina. Z dnešního pohledu je jistě zajímavé, že jedním z hříchů Samarie bylo, že mezi sebe vpustili cizince, kteří neznali Hospodina a odmítli se přizpůsobit Israelským zvyklostem. Babylónský král Nabukadnessar kolem roku 590 př.n.l. dobyl Jerusalém, a Židy odvedl do Babylónského otroctví – protože si Židé mysleli, že mají všechnu pravdu na světě, a tak se jim nemůže nic stát.
Na závěr si tedy dovolím odpovědět na otázku: „jaké hospodářství se líbí Hospodinovi?“
Zřejmě něco jako rodinné hospodářství, ve kterém nepanují zlé úmysly, trestají se zlé činy, ctí se osobní vlastnictví, pomáhá se nemajetným a chudým, a nepodvádí se – hospodářství, ve kterém mají hlavní slovo prarodiče, rodiče, a majitelé stád a statků – hospodářství, jehož primárním cílem není práce, ale užitek z výsledků práce k všeobecné radosti lidské a Boží. Hospodářství, jenž není postavené na daních, ale na dobrovolné spolupráci. Takovému hospodářství, myslím, Hospodin žehná.
Práce která nevede k radosti anebo k omezení strasti je z pohledu našeho Pána zcela zbytečná.
Kazatel 8:15 A tak chválil jsem veselí, proto že nic nemá lepšího člověk pod sluncem, jediné aby jedl a pil, a veselil se, a že to pozůstává jemu z práce jeho ve dnech života jeho, kteréž dal jemu Bůh pod sluncem.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)