Tentokrát jsem se rozhodl navést do představitelů slovutné Hippokratovy profese.
Nebudu si brát na mušku systém našeho zdravotnictví, protože to je příliš snadný cíl a navíc míra vulgarit by mohla přerůst obvyklou míru i pro tento velice svobodomyslný server. Zaměřím se výhradně na doktory a jejich vlastnosti.
Všechny postřehy jsou pochopitelně ryze subjektivní, to mi ovšem nebrání v tom, vyvozovat z nich obecné závěry.
Připouštím, že existuje spousta mnohem horších povolání. Třeba zaměstnání kreativního ředitele reklamní agentury, který je placen za to, aby co největší hovadinou vymyl co největšímu počtu lidí mozky. Nebo třeba advokát, který je poměrně slušně honorován za lhaní a krytí zločinců. Viz například ten humorista, který nám nedávno v přímém televizním přenosu vysvětloval, že rozhodčí jsou za pískání fotbalových zápasů placeni živými kapry. Být Martou Kubišovou, okamžitě podám na všechny fotbalové rozhodčí trestní oznámení za trápení zvířat, protože jenom maniakální sadista může nabouchat třicet kaprů do malé obálky.
Jenže společenská prestiž podobných parazitů je po zásluze velmi nízká. Zatímco společenská prestiž doktorů je velmi vysoká, řekl bych, na základě vlastních zkušeností, až nezaslouženě vysoká. Což je asi to, co mi na tom vadí. Obvodní lékař byl za socialismu vnímán jako jakýsi nadčlověk a lékař v nemocnici jako polobůh, což má na svědomí mimo jiné také nebožtík Dietl. Toto vnímání přetrvalo v jisté míře dodnes, zejména v rurálních oblastech naší vlasti.
Tento článek má tedy sloužit demýtizaci lékařského povolání.
Začnu konstatováním, že lékařská fakulta není, v rozporu s obecným míněním, tou nejobtížnější fakultou, kterou lze absolvovat.
Je těžké se na ní dostat, protože zástupy vidláků, toužících po společenském uznání se na ní stahují jako můry na světlo. Abych nebyl jednostranný – stahují se na ní i děti snobských rodičů z měst. Hlavně ti takzvaně pilní.
Zatímco frekventanta FTVS bychom nejpřiléhavěji označili souslovím rychlý blbec, frekventant medicíny si stejnou měrou zaslouží označení pilný blbec.
Nejobtížnější zkouškou na medicíně je již v prvním ročníku takzvaná anča čili anatomie, která od adepta medicíny vyžaduje nasoukat si do hlavy milión a jeden logicky naprosto nesouvisejících názvů a canců, pokud možno ještě v latině. Jedná se o prosté memorování, nějaká vyšší mozková činnost k přípravě na tuto zkoušku není potřebná. Nemusíte nic chápat, prostě se naučíte bichli nazpaměť. Ideální činnost pro ambiciózní šprty mdlejšího ducha.
Na medicínu chodí studenti, kteří měli na střední škole potíže s matematikou.
Pozná se to i později v ordinaci. Vzpomínám, jak jsme jeli se ženou do tropické oblasti a potřebovali si vyzvednout antimalarika, která se berou týden před odjezdem, v průběhu pobytu a ještě šest neděl poté. Doktorka (jinak velmi milá paní) byla postavena před neřešitelný problém:
Kolik balení léků budou potřebovat dva lidé, jestliže jedou na čtrnáct dní do malarické oblasti, každý potřebuje jeden prášek denně a v balení se nachází 50 pilulí?
Paní doktorka si dlouze psala čísla na papírek a nakonec došla k chybnému výsledku, že nám stačí dvě balení. Naivně jsem po ní výpočet nekontroloval, a tak jsem musel nazítří do ordinace ještě jednou pro další recept na třetí balení.
Splést se může každý, ale v tomto případě je chyba velmi signifikantní. Doktoři se i s triviálními matematicko-logickými problémy ve své profesi potkávají asi tak často jako černoši s ledními medvědy.
Další příklad specifického doktorského myšlení mi kdysi popsal můj strýc, který mi vyprávěl, jak mu jednou doktorka měřila tlak. Měla zřejmě již stařičký tlakoměr a věděla od oka, že měří cca o 20 torrů níž než před lety a tak naměřené hodnoty automaticky navyšovala o tuto odpozorovanou konstantu. Měřila každého pacienta pochopitelně jenom jednou.
Strýc (celoživotní výzkumný pracovník, od sedmdesátých let u počítačů jako jeden z prvních u nás) vyprávěl:
„Každej technik ví, že jedno měření rovná se žádný měření. A ona tě jednou změří, upraví měření o hausnumero a na základě tohoto v podstatě z prstu vycucaného údaje ti předepíše několik léků s tisícem vedlejších účinků. Kdyby takhle pracovali inženýři, bál bych se vstupovat do budov nebo jezdit vlakem.“
Silně přehnané je také přesvědčení, že lékař je vzorem etického chování a příkladem obětavosti pro blaho druhých.
Je pravdou, že průměrný lékař je určitě větším altruistou než průměrný vohnout ze slévárny, ovšem ani toto pravidlo neplatí absolutně. A když jde doktorovi o kariéru, bez skurpulí využije své převahy, plynoucí z nerovnováhy sil mezi ním a pacientem. Do jisté míry je to pochopitelné, protože doktor, pokud nemůže konat své povolání, je většinou v jiných profesích naprosto nepoužitelný.
Se stavovskou solidaritou a krytím zad ve zdravotnictví se setkal jistě každý, kdo sebral odvahu a zkusil si stěžovat na nějaký lékařský zákrok či na svérázný přístup moderního šamana ke klientovi. Opět mám pěkný příklad, který nádherně předvedl, jakým způsobem jsou doktoři zvyklí vést boj v případě svého selhání.
Jeden můj nynější kolega pracoval dříve na návrhu databázového systému pro jednu velkou pražskou nemocnici. Klasický manažérský systém, ve kterém mělo být všechno, od diagnóz až po nákupy hadrů pro uklízečky.
Jenže doktoři se domákli, že systém bude uchovávat svou historii, neboli bude jednoznačně dokazatelné, KDY doktor napsal jakou poznámku do chorobopisu a tento fakt způsobil, že nemocnice nemá manažérský systém dodnes. Doktoři nemohli potřebovat, aby někdo post factum zjistil, že jisté větičky byly do chorobopisu připsány až poté, co si pacient stěžoval…
Nejlépe by vztahy lékařů a pacientů pročistilo placené zdravotnictví, ale to už jsme zase u systému, a o tom jsem psát nechtěl.
Sečteno a podtrženo – postavení doktorů ve společnosti je stále ještě vyšší než si zaslouží. Průměrný doktor(ka) není žádný lumen a také žádný zářný morální vzor.
Tím pro dnešek končím – jo, a abych nezapomněl – kromě toho soudím, že Evropská unie musí být zničena :-).
(Zatím nikdo nehlasoval)