Nejprve čtenáře seznámím s Čmeláčím mužem. Čmeláčí muž na mně udělal obrovský dojem, takže se mu musím věnovat, protože takovýho kreténa hned tak neuvidíte.
Čmeláčí muž byl viděn na kole v žlutém trikotu a černých kaťatech. Na hlavě měl černou helmu. Čmeláka připomínal nejen barevně, ale také vzhledově. Čmeláčí muž dnes sjížděl v Pelhřimově před nádražím směrem do centra s kopce na silnici I/34 a to zhruba v 17 hodin. Hmotnost Čmeláčího muže, aerodynamický tvar a sklon vozovky napomohly tomu, že Čmeláčí muž dosáhl vpravdě obrovské rychlosti, patrně se mu zdálo, že letí. Nicméně neletěl, jel na kole, buzerant jeden. Čmeláčího muže vozidlo, jízdní kolo, bylo při této rychlosti na hraně ovladatelnosti. Každý byť malý zásah do řízení vyvolával reakci projevující se kličkováním zhruba přes polovinu šíře jízdního pruhu a latentní ztrátu stability. Vypadalo to, že Čmeláčí muž spadne. Myslím, že takové věci nemají na silnici vůbec co dělat. Myslím, že kola nemají na silnici co dělat. Je to pořád stejný problém. Ale proč vlastně Čmeláčí muž kličkoval. Stalo se to, že směrem od Jindřichova Hradce přijížděl sanitní automobil Volkswagen. Jasně, je to sanitní automobil, což je závadné, lepší by bylo, kdyby to bylo sanitní elektrokolo, co jezdí v Praze sbírat pomlácený cyklozmrdy po cyklostezkách, ale tohle byl automobil ke škodě toho nebožáka vevnitř a navíc se zdálo, že má naspěch. Řidiči v osobních autech uhýbali na všechny strany, protože jsou to piráti a jsou bezohlední. Čmeláčí muž jel středem. Ne snad že by chtěl, ale proto, že nemohl dostatečně účinně brzdit a nemohl ani uhnout. Za ním jela sanitka s majáky. Houkala ostošest, ale nebylo to nic platné. No co, sanitka si počká. Cyklistika je hlavní.
Přemýšlel jsem cestou domů, jak to přijde, že se vůbec vylíhne takovej pytel sraček jako cykloaktivista, potažmo jinej takovej šmejd. Protože otevřu noviny a kam se podívám, vidím jen sráče jako Nečas, Sobotka, Schwarzenberg a Peake, a já odmítám věřit tomu, že skutečně chceme, aby tahle verbež stála v našem čele. Protože k tomu neexistuje jediný důvod.
Chodili jsme do školy, četli Staré pověsti české a Tři mušketýry a Robinsona Crusoe a další podobné tituly, které si zapamatoval snad každý. Většina z nás jistě obdivovala odvahu těch mužů, kteří neváhali nasazovat svoje životy v krvavých bitvách o svoji zemi. Po vyhrané bitvě řvali jako paviáni a mávali kolem sebe zakrvaveným mečem, aby každý viděl, jak dopadne, když se do nich bude srát. Někdy bojovali za svoji čest nebo alespoň pro přízeň krásných dam. Četli jsme – k naší škodě povinně – Viktora Huga a obdivovali nezlomnou vůli hrdinů jeho románů. Dívali jsme se v televizi na fascinující příběhy cestovatelů, námořníků, pilotů nebo kosmonautů. Chlápků, co se nechali vystřelit na Měsíc v plechovce, nikdo to nemohl předtím stoprocentně odzkoušet, neskutečná odvaha. Na koho by neudělaly dojem příběhy slavných vynálezců a vědců, kteří obětovali mnoho let svého života pro to, aby nalezli nový lék, nový materiál nebo třeba vynalezli kondom. Nebo třeba aby jen zjistili, že tudy cesta nevede. Oni neváhali riskovat a někdy dokonce zemřít proto, aby rozšířili možnosti lidské společnosti a umožnili nám nahlédnout za obzory, které jsou nám dány. Sledujeme film Letec o Howardu Hughesovi, jeho dialog s venovskými levičáky u oběda a jeho obhajobu u toho komického senátního slyšení, sledujeme ty jeho projekty a říkáme si, ano, sice vždy nešel tou správnou cestou, vlastně většinou nešel tou správnou cestou, ale tak nějak cítíme, že takoví lidé dostávají společnost dál.
Jejich společným motivem bylo – zbavit se pout, zbavit se omezení daných přírodou a jejími zdroji. Popřít fyzickou podstatu vzpřímeně chodící opice, dosáhnout jiných kontinentů, planet, vyšší kvality života, vyšší úrovně poznání.
Najít nové cesty, rozšířit možnosti, poskytnout příležitost.
Společnost jejich práci viděla a ctila. Dokonce i ti, kterým nebylo dáno letět na Měsíc vyšli do ulic a hodili hrst papírových konfet na svého kosmonauta, protože chápali, že se stalo něco velkého, co přeneseně ovlivní jejich životy nebo životy jejich dětí. Anebo se jim prostě líbila ta show. Někdy se také stávala zajímavá věc. Příslušný bojovník, objevitel, letec nebo kosmonaut byl pozdvihnut do čela společnosti, ne snad proto, že by něco uměl, ale že představoval autoritu.
Možná si to idealizuji. Možná to tak není.
Jenže pak se něco zmrvilo a priority se změnily. Už nikdo nebude mávat šavlí, aby zahnal nepřítele, naopak, otevřou mu bránu pod heslem multikulturalismu, a nechají ho vejít dovnitř, ještě ho servilně vítají, a nezúčastněně hledí na to, když podřezává svoji adoptivní matku. Ptáme se proč, správná otázka by měla být kde, protože byly doby, kdy by je prostě a bez morálních dilemat pověsili. Za čest se dávno nebojuje, urážky přijímáme jako něco normálního, že je to legitimní projev světonázoru. Srdce krásných dam obměkčí nikoli naleštěné brnění, ale pečlivě vybrané oděvní doplňky v obchodech pro metrosexuály, vlastně ty dámy už také nejsou moc krásné, protože je in vypadat jako šmudla, mezitím nám změnili vkus. Ale to je ještě tak nějak pochopitelné. Pochopitelné ovšem není, že společnost ze svého středu vyvrhne chcípáka, který postrádá jakýkoli charakter, je jen takovou chodící mluvící prdelí, a jeho činností od probuzení k usnutí není nic jiného, než omezování lidí a jejich přirozených zájmů. Žádná letadla, žádné družice, žádné otevírání nových možností, pouze regulace a „nastavování mezí“.
Zablokovat cesty, omezit možnosti, odebrat příležitost.
A omezovač není odmítnut. Nebo alespoň není odmítnut dostatečně silně. Jaká autorita on je a co nám vlastně chce dát? Vždyť je to sráč! On nedává, on jen bere. Rytíře vystřídal Nomád a Enablera vystřídal Disabler. Člověk, který svůj život vystavěl na tom, že bude jiným zakazovat. Znemožňovat se stalo mnohem módnějším než umožňovat, a také ctnostnějším a lépe placeným a mnoho lidí již od školních let myslí na to, jak se bude až do penze živit znemožňováním (něčeho), což by ještě před ne zcela dávnou dobou bylo přijímáno jako podlé a nečestné povolání.
Máme smůlu. Zasvinili jsme naši společnost poraženectvím a levičáky. Lidé, kteří od malička dělali jen politiku, nikdy nežili reálným životem a nikdy nepracovali, nám říkají, jak máme pracovat. Doporučuji video z Detroitu, který se povedlo dokonale disablovat.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)