Chtěl bych se v dnešní ekonomicky neklidné a zcela jistě zajímavé době podělit o svůj náhled na dnešní situaci, její příčiny a možné důsledky, a také těm, kdo jako svou profesi nezvolili obor blízký ekonomii, také zprostředkoval informace, které se v mainstreamových médiích příliš neobjevují. Tu a tam zde čtu články na podobné téma, ale rád bych se pokusil o ucelenější náhled.
Necítím se být ekonomem, proto se čtenářům, kteří utrpěli ekonomické vzdělání předem omlouvám za určitá zjednodušení, kterých se zvrhle dopustím za účelem srozumitelnějšího podání mého úhlu pohledu.
Ač nemám rád doomsayery a obecně hlasatele konce světa příští středu, musím konstatovat, že ekonomickou budoucnost západního světa v řádu několika let příliš růžově nevidím, ale myslím si, že rozhodně stojí za to zmínit kořeny dnešních problémů, o kterých se nemluví příliš často. Také neoblibuji boostrování vlastního ega nesrozumitelnými cizími slovy, což je bohužel jev v poslední době velice častý napříč všemi obory. Pokud tedy takový výraz v tomto pojednání použiji (a pokusím se ho i vysvětlit), není to míněno jako snaha ukázat jak jsem cool a expert a vy jste všichni blbí, ale pokus přiblížit skutečný význam zmrdispeaku používaného některými politiky, některými médii a některými ekonomickými experty (uvozovky si prosím doplňte dle uvážení a vlastních zkušeností).
Nejprve tedy některé pojmy.
Ekonomie
Ekonomii nám soudružka profesorka vysvětlovala jako vědu, která se snaží řešit rozpor mezi potřebami, které byly, jsou a zřejmě vždycky budou neomezené, a zdroji, které byly, jsou a zcela jistě budou vždycky omezené. Odvážně při tom poznamenala, že to co jsme se naučili v občanské nauce máme na chvíli zapomenout, protože ono to ve světě ekonomie tak úplně podle té občanské nauky nefunguje. Jakkoliv se ekonomové snaží ostatní přesvědčit, že mají v ruce křišťálovou kouli, celá ekonomie je jenom o volbě. Tedy o volbě, které zdroje použijeme k uspokojení kterých potřeb. Zní to triviálně, ale obrovské množství lidí dnes zapomíná, co to vlastně znamená. Znamená to učinit volbu, a nést její důsledky, ať už pozitivní, nebo negativní. Pokud tatíček stát přidá další novou regulaci, omezení nebo donucení, tak nám zkrátka některou z těchto voleb znemožní.
Byť se ekonomie často tváří jako exaktní věda, je to spíš něco mezi společenskovědní disciplínou a bojištěm politicko-náboženských sekt. Existují různé ekonomické směry, zpravidla silně ovlivněné některou politickou ideologií. Některé stojí na dogmatech, další na touze po moci, jiné na slepé víře, některé na rozumných úvahách. Některé spolu vzájemně souhlasí, jiné se tolerují a další jsou v příkrém rozporu. Odtud usuzuji tu podobnost s politikou a náboženstvím.
Ceteris Paribus
Jak je možné, že jeden ekonom řekne, že nějaká konkrétní věc ekonomice ublíží, druhý ekonom prohlásí, že jí to pomůže a i po zřejmém důsledku, který by měl dokázat, kdo měl pravdu a kdo plácal blbosti si stejně každý z nich trvá na svém? Důvod, proč jednotlivé ekonomické směry mohou mít zcela protichůdné názory a ani tvrdá realita jejich postoje nedokáže zviklat je vyjádřena latinským souslovím „Ceteris Paribus“, což znamená „ostatní věci neměnné“. Každá ekonomická teorie nebo model totiž platí ceteris paribus, tedy za předpokladu že ostatní věci zůstanou nezměněné. Příklad: Náhradní díly na japonská auta budou levnější, pokud se zruší dovozní clo, které je na ně uvaleno, ceteris paribus. Pokud se nám do toho ale zamotá něco dalšího, třeba tajfun nebo zemětřesení v Japonsku, bude těch dílů málo a jejich cena naopak vzroste. Spousta ekonomických směrů se při jakémkoliv zásahu do ekonomiky dohaduje, zda nějaký efekt nastal díky zásahu, nebo navzdory zásahu. Protože situace „Ceteris paribus“ se v reálném světě prakticky nevyskytuje, můžou se ekonomové z různých směrů vesele dohadovat a každý z nich může považovat svou teorii za pravdivou i po konfrontaci s důsledky.
Kapitalismus
Poslední dobou často slýchám názor, že kapitalismus míří do záhuby, že je potřeba něco jiného. Je otázka, co si člověk pod slovem kapitalismus představí. Na rozdíl od například feudalismu, socialismu a podobných ismů totiž nebyl vymyšlen, vytvořen a uměle udržován při životě. Kapitalismus spontánně vzniknul ze svobodného chování jednotlivých spotřebitelů, výrobců a obchodníků, tedy ekonomických subjektů. Samotný kapitalismus je zajímavá soustava vztahů, které se navzájem samy dokopávají k rovnováze, pokud není jejich chování nějak omezeno. Zákon nabídky a poptávky je zřejmě dostatečně známý, vychází z principu vzácnosti – pokud je něco vzácné a je o to zájem, cena stoupá, dokud se nabídka a poptávka nevyrovná. Pokud to vzácné být přestane, nebo poptávka opadne, cena klesá, dokud se opět nedosáhne nové rovnovážné úrovně. Skutečný kapitalismus dnes v zemích západní civilizace prakticky nenajdeme.
Někteří lidé na konstatování o dnešní absenci kapitalismu rádi poznamenávají, že ten pravý kapitalismus z konce 19. a začátku 20. století byl dobou, kdy dělníci žili v bídě a nouzi. Ano, z dnešního pohledu to byla bída a nouze, ale z pohledu tehdejší doby byla jejich životní úroveň vyšší než kdykoliv předtím. Právě díky kapitalismu se lidem všeobecně dostalo vymožeností, které byly pár desítek let předtím pouze pro několik procent vyvolených.
Historický kontext je mnohem jednodušší demonstrovat, než by se mohlo zdát; Vezměme si předválečnou dobu v USA. Chudák dělník pracující ve Fordově automobilce za 5 dolarů za den by sice byl v dnešních cenách vykořisťovaný chudák, odíraný na krev chamtivým kapitalistou. Ale když si uvědomíme, že Ford T se prodával za 575 dolarů, chleba za 5 centů a dům za 2.000 – 5.000 dolarů, snadným vynásobením (aby to bylo fakt jednoduché) zjistíme, že dnes v ČR při ceně rodinných domů 2-5 mil. Kč a ceně nového auta 575 tis. Kč to odpovídá výdělku 5.000 Kč – ZA DEN. A ne, opravdu to nebyla 25tihodinová pracovní směna, ale dnešních standartních 8 hodin. Rozdíl oproti dnešku byl jen v tom, že se pracovalo i v sobotu – ale mluvili jsme o 5.000 Kč za den, čili se pracovalo nějakých 312 dnů v roce, bez dvou týdnů volna řekněme 300. Krát 5.000 Kč za den to je 1,5 mega ročně, ergo 125.000 měsíčně. Navíc, daň z příjmu fyzických osob činila 2%, ovšem z ročního příjmu přesahujícího 4.000 dolarů (v našem srovnání by to bylo 4 mil. Kč). Ne, to není překlep, daň z příjmu tam tehdy byla DVĚ procenta a platilo ji pouze deset procent lidí s nejvyššími příjmy. A fungovalo to, dokonce stát hospodařil s pravidelnými rozpočtovými přebytky. DPH a podobné prasárny samozřejmě neexistovaly. Nevím jak vy, ale já bych si takovou bídu dal líbit, a s tou absencí důchodového a sociálního systému bych se milerád vypořádal vlastními silami.
Proč ten ošklivý kapitalista platil tak moc? No, protože i když je kapitalista chamtivý, nebo možná právě proto, nenechá si utéct šikovného zaměstnance, který mu vydělává ke konkurenci, která ho za jeho dobrou práci zaplatí lépe. Dnešní tvrzení odborářů že bez odborů by zaměstnavatelé platili lidem 10x míň popírá hned další jejich heslo, totiž že bez zaměstnanců se zaměstnavatelé neobejdou. Ne, neobejdou, v tom mají pravdu – stejně jako se zaměstnanci neobejdou bez zaměstnavatelů, tedy pokud se zaměstnavateli, případně živnostníky sami nestanou. A pokud se dva navzájem potřebují k dosažení cíle (byť má každý z nich jiný), musí se domluvit a jeden z nich může druhého vydírat asi tak, jako ten druhý toho prvního. Tedy do chvíle, než se do věci vloží stát a prohlásí, že jeden z nich může víc než ten druhý. Ale to už jsme od kapitalismu trochu odbočili, takže zpět k základním pojmům.
Cena
Zajímavá veličina. Jejím prostřednictvím totiž dochází k nejefektivnější alokaci zdrojů. Kolik je kdo ochoten za nějakou věc zaplatit v porovnání s tím kolik stojí takovou věc dodat, vytváří příležitosti pro zisk, což následně vede k produkci toho, o co je zájem, po čem je poptávka za vyšší než výrobní cenu. Cena je pro výrobce důležitý signál který mu sděluje, o co je zájem a na čem může sobecky vyvařit a mimoděk dodat lidem to po čem zrovna touží, pokud se to dá vyrobit za míň než jsou zákazníci ochotni zaplatit.
Centrální plánování
Můžeme se snažit ekonomiku zcela řídit – například pořádat průzkumy veřejného mínění (případně sbírat statistická data jinou cestou), zpracovávat statistické analýzy spotřeby a odhadovat co lidi budou chtít a co ne, kolik čeho budou chtít a co budou ochotni za to dát, a podle toho se snažit naplánovat a s minimálními možnými náklady vyrobit odpovídající poptávané množství za přijatelnou cenu.
Pokud to budeme dělat na úrovni firmy (tedy z hlediska mikroekonomie), pěkně za svoje a budeme u toho riskovat vlastní bankrot, jmenuje se to ekonomická kalkulace. Pokud to budeme dělat na úrovni státu (tedy makroekonomie) a za cizí peníze, výrobu budeme prosazovat direktivně a riskovat budeme jenom životní úroveň občanů, na kterých nám zas až tak moc nesejde, jmenuje se to centrální plánování.
Většina východoevropských zemí včetně České republiky zakusila zdravou dávku tohoto ekonomického přístupu v minulém století. Centrální plán spočívá v tom, že se nějaký státní úřad pokusí odhadnout poptávku a z jeho odhadnutých údajů pak vznikne plán pro každou fabriku v zemi. Pointa tkví v tom, že pokud vyrábíte v miliónech kusů na místo v tisících, stanou se fixní náklady (to je to co se musí vynaložit bez ohledu na počet vyrobených kusů, například vývoj) zanedbatelnými a někdy to docela zlevní výrobu jednoho kusu. Dá se to ještě vytunovat tím, že vyrábíte jenom omezený sortiment zboží, a pak třeba na tom vývoji výrobků ušetříte ještě víc. Sice pak bude k dostání jenom 5 druhů bot, ale což. Problém centrálního plánování tkví v tom, že po likvidaci trhu a stanovení pevných cen přicházejí výrobci o signály, o co je jak velký zájem a musí se spoléhat na odhady plánovací komise. A protože odhady nejsou vždy úplně přesné, dochází k tomu, že se někdy vyrábějí neprodejné věci, které nikdo nechce a kterých jsou pak následně plné sklady, anebo naopak k tomu, že věcí o které je zájem se nevyrobí dostatečné množství a pak je jich nedostatek.
V našich zeměpisných šířkách bývá centrální plánování spojeno s režimem zvaným Socialismus.
Trh
Centrální plánování, jak jsme si už řekli, plánuje výrobu k uspokojení spotřeby. Je ale vysoce nekompatibilní se svobodným trhem, protože ten nestojí na odhadech a opravování něčeho co není rozbité, ale namísto vykopávání koryt a vymýšlení trasy vodních toků nechá všechno volně téct a ona si ta voda to koryto vymele. V tržním prostředí si lidi vymýšlí různé nesmysly, které chtějí a výrobci na to reagují tím, že si provedou ekonomickou kalkulaci a pokud je o dané zboží nebo službu zájem a lidi jsou ochotni za to zaplatit víc, než stojí to vyrobit, tak to prostě začnou vyrábět, respektive v případě služeb poskytovat.
Některým levicovým voličům se to asi nebude líbit, ale pojem „neviditelná ruka trhu“ není výmysl Václava Klause, ale jistého britského pobudy z 18. století jménem Adam Smith. Tento vejlupek zpracoval nejvýznamnější pojednání o ekonomii od dob starověku (před ním byl rekordmanem v pitvání ekonomie jakýsi Aristotelés, žák jistého Platóna a učitel nějakého Alexandra, kterému se z jakéhosi důvodu říkalo Veliký). To nám z pana Smithe dělá docela slušný a respektovaný kádr, koneckonců odvolávají se na něj jak Marx a Keynes, tak i třeba Ludwig von Mises. Bohužel v dnešní mainstreamové ekonomii se má za to, že Adam Smith je jeden extrém, Karel Marx druhý extrém a John Maynard Keynes je to pravé mezi nimi. (Což mi připadá trochu zvláštní, skoro jako kdyby zabít milión lidí byl jeden extrém, nezabít nikoho druhý, a zabití pár tisíc lidí by byla taková ta správná střední cesta).
Tak tedy Adam Smith ve svém Bohatství národů popsal, jak zcela sobecký jednotlivec sledující vlastní zájem posílá prostřednictvím koupě svoje peníze tam, kde jsou pro něj osobně podle jeho názoru nejužitečnější a kde nejlíp plní jeho vlastní potřeby. Čím víc lidí považuje konkrétní odvětví za prospěšné, tím víc peněz prostřednictvím nákupů do tohoto odvětví plyne. Zároveň se tím tedy tento jednotlivec zcela nevědomě podílí na podpoře toho, o co je ve společnosti největší zájem, a cenou kterou zaplatí tím pádem živí zaměstnance v odvětvích, které nejlépe uspokojují potřeby spotřebitelů a celá společnost tak bohatne, protože zdroje se neplýtvají na věci, které nikdo nechce. Jinými slovy, sobecká svobodná volba v tržním prostředí zajišťuje rozdělování zdrojů tak úžasně efektivně, jak to žádná centrální autorita nikdy umět nebude.
Nicméně abych nebyl jednostranný, některé ekonomické směry říkají, že neviditelná ruka trhu nám tak trochu selhává v případě, kdy se do věci vloží tzv. externalita. Externalita je něco, co nepodchycuje vztah nabídky a poptávky, respektive zahrnuje náklady, zájmy nebo škody, který výrobce/poskytovatel/spotřebitel z nějakého důvodu nehradí, protože se do ceny nepromítají. Může to být životní prostředí, nebo třeba vnitřní či vnější bezpečnost státu. Pak asi musí nastoupit nějaká autorita, která v takových oblastech řídí všechno dění, zpravidla stát.
Nicméně co ekonom, to názor, jeden extrém je ten, že stát nemusí existovat vůbec, opačný extrém je, že stát musí řídit i pohyb hvězd po obloze.
Trh vs. ventrální plánování
Jádro konfliktu mezi centrálním plánováním a svobodným trhem je v tom, že pokud máme trh, který nabídkou reaguje na poptávku, tak se nám ta poptávka začne docela slušně vyvíjet a tudíž měnit.
A úhlavním nepřítelem každého dlouhodobého plánu je co, Halík? Správně, ZMĚNA.
Svobodný trh nám totiž, díky neustálým změnám, které přináší, v konečném důsledku spolehlivě popraví jakýkoliv systém centrálního plánování. Proto musíme, pokud chceme centrální plánování udržet, zlikvidovat trh dřív, než nám tu naší centrálně plánovanou bábovičku rozšlápne.
A protože trh není nic jiného než možnost volně nakládat se svým majetkem, tedy součást svobody, stane se každá centrálně plánovaná ekonomika dříve nebo později do jisté míry diktaturou. Nástrojem takové diktatury, čili výrazného omezení svobody, může být jak ilegalizace soukromého vlastnictví výrobních prostředků (čímž eliminujeme tržní výrobu), tak i ilegalizace obchodu, například prostřednictvím existence trestného činu spekulace (dle § 117 tr. z. bylo v ČSSR trestné nakoupit zboží za účelem dalšího prodeje za vyšší než pořizovací cenu).
Tady není od věci připomenout, že to nemusí být vždy jen diktatura proletariátu, například první relativně fungující centrální plánování v moderním průmyslově rozvinutém světě fungovalo už v předválečném Německu za Hitlera.
Socialismus, Komunismus
Době od roku 1948 do roku 1989 se u nás říká buď správně „za komunistů“, nebo nesprávně „za komunismu“. Jak si díky svému onehdy kvalitně vymytému pubertálnímu mozku pamatuji (z voleje a bez googlu, čestný pionýrský), tak socialismus je vlastně jenom temporary stádium. Pánové Marx a Lenin totiž vymysleli supr systém, kde budou lidi na sebe hrozně hodní, budou mít všechno dohromady jako v té písničce z Císařova Pekaře (mimochodem slušná podprahová indoktrinace už od útlého věku, zcela poplatná roku svého vzniku 1951) a společnost bude fungovat podle hesla „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Jenomže jak už nám pár odstavců nazpátek vysvětlila soudružka učitelka, problém s potřebami je ten, že jsou tak trochu neomezené. Snadný důkaz: co člověk ve skutečnosti potřebuje? Cukry, tuky, bílkoviny, 25°C a všechno ostatní je víceméně rozmazlenost. O.K., ještě tedy potřebuje mít pocit že ho někdo nekuchne, potřebuje patřit do nějaké bandy (třeba rodiny nebo klanu), slyšet že je cool, a taky tomu sám věřit (viz Maslowova hierarchie potřeb). Pokud budeme řešit potřeby z čistě materiálního ekonomického hlediska, tak pokud nejsou zabržděné nedostatkem zdrojů, pak jsou fakt neomezené – pokud bude mít průměrný člověk jednu dvoumetrovou plazmu v obýváku a druhou v ložnici a nebude řešit peníze, tak bude chtít taky jednu do kuchyně a další na záchod. Prostě představte si člověka, co vyhrál 10x za sebou ve sportce – bude nakupovat hromady kravin i když je ve skutečnosti vůbec nepotřebuje. To by nám ten komunismus moc nefungoval, kdyby bylo v krámech všechno zadarmo, co? Jasně, na to totiž potřebujeme „nového člověka“. Takového, který bude skutečný kolektivista – bude upřednostňovat zájmy kolektivu před vlastníma. Takový člověk, který si fakt vezme jenom to, co opravdu potřebuje, a nebude plýtvat, protože bude „uvědomělý“. Takového člověka se komunisti snažili vytvořit, protože bez něj ten komunismus prostě nemůže fungovat.
A řekli si, že do té doby, než se to povede, bude holt zatím jenom taková light verze – socialismus. To je společnost, která má pro vznik komunismu vytvořit podmínky. Společnost v něm funguje podle hesla „každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh“. Tedy zatím budou existovat peníze, ale protože zaměstnávání jednoho člověka druhým je vykořisťování, protože chudák zaměstnanec by nedostal zisk, který vzniknul díky tomu, že podnikatel riskuje a vytvoří pracovní místo, zakážeme zaměstnávání jednoho člověka druhým. To by bylo vykořisťování člověka člověkem a to je špatně, áno? Zaměstnávat (=vykořisťovat, hehe) smí pouze stát, protože ten patří nám všem, tedy nikomu (a co mu ukradneme, nebude nikde chybět, že?). Centrálně plánovaná ekonomika a eliminace trhu pak šly ruku v ruce, jak je popsáno výše.
Timeout
Na povídání o ekonomii je to docela dost politiky, že? To je dáno tím, že politika a ekonomie jsou dvě protivná uřvaná dvojčata, která jsou sice jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, ale když se mezi sebou chvíli nedohadují a vyrobí společně nějakou obzvlášť závažnou pakárnu, tak to svorně svádí jedno na druhé, případně na někoho dalšího.
Fiskální politika
Fiskální politika je způsob, jakým stát zachází s vybranými daněmi, za co utrácí, a jak ovlivňuje ekonomiku. Může být buď expanzivní (což je momentálně v prakticky celém západním světě), tedy stát utrácí více, než kolik vybere, neutrální, což by byl vyrovnaný rozpočet bez deficitu či přebytku, anebo restriktivní, což je přebytek vybraných peněz nad těmi utracenými – v dnešní době velice vzácný jev.
Agregátní poptávka
Tenhle strašně odbornej výraz, kterej má Pepovi s Jardou hned ze startu naznačit, že se bude mluvit o něčem co je nad jejich chápání a že maj přepnout na Růžovku, znamená jenom součet toho, co je daná společnost schopná a ochotná za nějaký časový úsek nakoupit. Honzík Keynesů tvrdil, že když se kšefty moc nehejbou, může stát agregátní poptávku stimulovat tím, že začne utrácet namísto zákazníků a spotřebitelů sám, a to za v podstatě lhostejnou kravinu (rozhlednu, přehradu, cylostezku). Tím prý totiž dosáhne jednak toho, že lidi budou za státní peníze pracovat, vydělají si, a jednak budou platit daně a jednak budou utrácet a kšefty se zase začnou hejbat, proto je fajn nápad si na takovou záležitost v době ekonomického útlumu třeba i půjčit. Nakolik takový přístup může fungovat, je otázkou diskuse a názoru.
Co je ale zcela mimo diskusi je fakt, že tenhle honzíkův nápad se politikům tuze hodil do krámu, protože jim konečně dodal oficiální a ekonomicky odborně zdůvodněnou výmluvu pro to, co odjakživa tak rádi dělají: totiž pro utrácení cizích peněz.
Netřeba dodávat, že při útlumu nebo recesi si politici půjčují, aby stimulací agregátní poptávky vyvedli zemi z krize, zatímco při konjunktuře si půjčují, aby si nakoupili další voliče, tedy chci říct, aby tu ekonomiku ještě víc rozhicovali. Myslím, že kdyby Keynes viděl, co dnešní politici vyvádějí ohánějíce se jeho prací, jeho otáčení v hrobě by dosahovalo tísíců r.p.m.
Minimální cena, cenový strop
Super možnosti, jakými stát může zasahovat do ekonomiky.
Minimální cena je nějaká spodní hranice, za kterou se smí legálně nakupovat zboží nebo služba. V dnešní společnosti se aplikuje zejména na cenu práce, výsledkem je pak Minimální mzda. Tím že se ve jménu ochrany nejnižších příjmových skupin zavede (případně zvýší) minimální cena, za kterou zaměstnavatel smí nakupovat práci, dochází k tomu, že nekvalifikovaný zaměstnanec, který by rád pracoval i za míň, se nesmí se zaměstnavatelem svobodně domluvit na ceně za svojí práci. Zaměstnavatel by byl ochoten zaměstnat tohoto člověka za cenu(mzdu), za kterou se mu jeho (byť nekvalifikovaná) práce vyplatí. A protože koupě práce, stejně jako kterékoliv jiné služby nebo zboží je daná dobrovolnou dohodou, díky státnímu zákazu k dohodě o nákupu/prodeji této nekvalifikované práce nedojde. Zaměstnavatel tedy musí buď nakoupit kvalifikovanější pracovní sílu, kterou již odmění povolenou cenou, ale díky vyšší produktivitě kvalifikovaného zaměstnance se mu to vyplatí, nebo si na splnění protřebných úkolů koupí stroj, případně vyřeší situaci jinak. Každá minimální cena, která diskvalifikuje koupi/prodej za svobodnou rovnovážnou cenu, vyvolává přebytek, v případě minimální mzdy je tímto přebytkem pracovní síla která zůstává nevyužitá, čili navýšení nezaměstnanosti. Následkem minimální mzdy právě ten nekvalifikovaný, nízkopříjmový zaměstnanec nenajde pracovní místo vůbec a minimální mzda mu ve svém důsledku uškodí. Je s podivem, že minimální mzda je jako státní zásah generující přebytek (nezaměstnanost) uváděná jako příklad v hromadě učebnic ekonomie, nicméně státy tento krok dál vesele prosazují a podporují.
Opakem minimální ceny je cenový strop. Ten zase naopak stanoví maximální cenu, za kterou se smí nakoupit nebo prodat. Příkladem může být regulované nájemné. Tím že stát znemožní pronajmout byt za rovnovážnou cenu, dochází k tomu, že poptávka za danou regulovanou cenu je vyšší než nabídka a dochází naopak k nedostatku. V extrémním případě, jako například v Bronxu ve 40. letech, kdy se stát rozhodl pomoci nejchudším nájemníkům (jak jinak než za cizí peníze), může dojít i k tomu, že cenový strop je tak nízký, že majitelům nemovitostí přestane stát za to se o byty starat a pronajímat je, takže své domy nechají napospas vybydlení a devastaci, a chudí nájemníci si pak mohou vybrat mezi bydlením pod mostem, nebo v rozpadlé barabizně která jim padá na hlavu.
Úskalí fiskální politiky a státních zásahů je podle mého názoru v tom, že stát prostřednictvím politiků a úředníků ovlivňuje a deformuje normální obchodní vztahy. Jenomže státní úředník, který do ekonomiky a do podnikání zasahuje, podnikání nerozumí (kdyby mu totiž rozuměl, nědelal by státního úředníka za 25 měsíčně). Politik naproti tomu sice možná z vlastní minulosti podnikání třeba i rozumí, ale jako politik má úplně jiné priority, a díky všeobecnému volebnímu právu má unikátní možnost dosahovat svých politických cílů skrze ekonomické státní nástroje – ať už systémovým uplácením skupin voličů, nebo krátkodobými kroky v kontextu délky volebního období.
Obsluha státního dluhu
V případě státního dluhu se nemluví o úrocích, ale nákladech na obsluhu státního dluhu. Je to dáno především mechanismem, jakým si státy půjčují peníze. Sice jim půjčují banky, penzijní fondy případně jiné finanční instituce, ale nefunguje to tak, že Kalousek přijde do Spořky,vyplní formulář, dostane peníze a pak je 5 let splácí, jak se spousta lidí domnívá. Funguje to tak, že ministerstvo financí vydá dluhopisy, takové pěkné papíry s obrázkem nějaké významné osobnosti, s nějakou cifrou, řekněme 1.000.000 peněz a s datem splatnosti třeba 1.11.2016. Ministerstvo se na tom dluhopisu zavazuje vyplatit těch 1.000.000 peněz tomu, kdo si o ně 1.11.2016 řekne s dluhopisem v ruce. Tyhle dluhopisy se pak po nějakých balíčcích draží. Pokud za takový dluhopis někdo v dražbě zaplatí řekněme 900.000 peněz, pak procentuální výnos z toho dluhopisu je nákladem na obsluhu části státního dluhu, financované tímto dluhopisem. A protože různé dluhopisy se v různé době prodaly za různé peníze, nedá se dost dobře mluvit o úroku. Vládní dluhopisy mají různě dlouhou dobu splatnosti, ale důvěryhodnost daného státu je pro náklady na obsluhu dluhu naprosto kriticky důležitá. Stát, který nesnižuje svůj dluh (což není téměř žádný stát západní civilizace), totiž fakticky nemá na vyplacení svých dluhopisů. Pokud se tedy přiblíží datum splatnosti dluhopisů, stát musí včas vydat nové dluhopisy a prodat je, aby měl na zaplacení těch starých. Sice to vypadá tak trochu jako půjčka od Providentu aby bylo z čeho zaplatit splátku Spořitelně, ale je to standartní způsob financování státního dluhu. Jedním z důsledků (kromě faktického placení úroků z úroků) je to, že pokud se země stane nedůvěryhodnou, pak se jí během poměrně krátké doby zvýší náklady na obsluhu už existujícího státního dluhu, protože investoři, kteří je kupují, nejsou ochotni platit v dražbách tolik co dřív.
Monetární politika
Monetární politiku nemá na starosti přímo stát, ale centrální banka, která je na státu (prý) zcela nezávislá. Jelikož v podmínkách ČR se jedná o veřejnoprávní instituci vzniklou na základě zákona a členy bankovní rady jmenuje prezident republiky, až tak úplně nezávislá zase nebude. Centrální banka by měla pečovat o stabilitu měny, monetární politika může být buď restriktivní, což je zjednodušeně řečeno snižování množství peněz v oběhu, nebo expanzivní, což je opak. Existence centrálních bank se zdůvodňuje mimo jiné tím, že jak se zvětšuje množství vyrobeného množství zboží a služeb, je nutné odpovídajícím způsobem zvyšovat množství peněz v oběhu, aby nedocházelo k poklesu cenové hladiny – deflaci. Ta je podle mainstreamové ekonomie škodlivá, protože motivuje lidi k držení peněz, protože čím později nakoupí, tím to budou mít levnější. Centrální banka naopak podporuje určitou míru inflace, která nutí, pardon, „motivuje“ majitele peněz k investicím. Centrální banka k tomu má několik základních nástrojů.
Jedním z hlavních je manipulace s úrokovou sazbou, za kterou si od ní půjčují normální banky. V prostředí bez centrálních bank to fungovalo tak, že pokud se v zemi žilo dobře, lidi tam měli vyšší příjmy než životní náklady, tak mohli spořit. Nechat ale ležet peníze ve slamníku byla sice jistota, ale pokud se člověk rozhodl ty peníze nekomu půjčit nebo je do nečeho investovat, tak se mu hezky množily. Pokud bylo úspor, a tedy peněz na investice hodně, byla nabídka volných investičních peněz vysoká a tedy jejich cena – úroková míra – nízká, volné peníze byly levné, protože jich bylo hodně. To samozřejmě napomáhalo dalšímu rozvoji ekonomiky, protože kdo měl dobrý obchodní nápad, relativně snadno sehnal investora. Naopak pokud bylo v zemi úspor málo, byly peníze drahé a sehnat investora byla fuška. Tím pádem se neinvestovalo do nových věcí a ekonomika zkomírala. Dnes s centrální bankou je to o dost jinak, centrální banka totiž úrokovou míru prostě stanoví, a pokud je poptávka po penězích vyšší, než kolik jich existuje, může centrální banka tahat další peníze jako králíky z klobouku. Samozřejmě to není tak jednoduché, že se natiskne nebo nakliká tolik, kolik je třeba, ty komerční banky musí mít nějaký kolaterál, pokud si chtějí od CB půjčit, ale velmi, velmi zjednodušeně řečeno může centrální banka emitovat nové peníze podle vlastního uvážení. Úrokových sazeb je několik, podstatné je ale to, že tím že je centrální banka nastaví, přímo ovlivňuje, za kolik pak budou půjčovat komerční banky. V poslední době jsou úrokové sazby většiny centrálních bank velice nízko, ve snaze rozhýbat ekonomiky prostřednictvím levných půjček a úvěrů. Problém je v tom, že banky se v dnešní rozbouřené době bojí, že ty půjčené peníze z dlužníků nedostanou, a proto úroky z poskytovaných úvěrů navyšují, aby zohlednily riziko nesplácení.
Dalším důležitým nástrojem centrálních bank je manipulace s minimální výší rezerv, což je množství vkladů, které musejí komerční banky mít složeny v ČNB. V ČR je tato míra 2%, například v USA je to 10%. Poté co přijde člověk do banky a uloží si tam 100 peněz, banka uloží u ČNB 2% jako rezervu a zbylých 98% někomu půjčí. Půjčené peníze si dlužník uloží na svém účtu (případně je utratí a uloží si je prodejce, přičemž v tomto případě nám nejde o to, jestli je uloží do jiné banky nebo do té samé, podstatné je to, že se tyto půjčené peníze dostanou zpět do bankovního systému jako vklad). Z tohoto vkladu 98 peněz banka opět uloží 2%, tj. 1,96 peněz jako rezervu a zbytek může půjčit, kolečko se může zopakovat. Jmenuje se to peněžní multiplikátor a jeho produktem je v konečném důsledku to, že v ekonomice se potlouká podstatně víc peněz, než kolik jich bylo původně, ale také to, že lidé v důsledku také dluží více peněz, než kolik jich původně existovalo. V internetových diskusích se dá často narazit na lidi, kteří po shlédnutí nějakého osvětového videa na TyTrubce tvrdí, že když banky chtějí nekomu půjčit, tak si ty peníze naklikají v počítači. Tak triviální to opravdu není, banky se sice podílejí na zvyšování možství peněz v oběhu, ale ony vlastně jenom půjčují větší část peněz, které si u nich někdo uložil. Nezkoumají, jestli ty peníze nejsou půjčené, proč by taky konec konců měly.
Posledním nástrojem centrálních bank, který chci zmínit, jsou operace s cennými papíry. Pokud se centrální banka rozhodne, že do ekonomiky napumpuje nějaké množství peněz, může tak učinit tím, že nakupuje nějaké cenné papíry, přičemž je platí čerstvými penězi. Takovými papíry mohou být například vládní dluhopisy, ale třeba i hypoteční deriváty. V USA v rámci tzv. Quantitative Easingu nakupoval FED vládní dluhopisy od soukromých bank, a platil za ně nově vytvořenými penězi. Tím došlo jednak k přílivu nových peněz do ekonomiky (byť za cenu zadlužení vlády), ale také k umělé poptávce po vládních dluhopisech, což podpořilo cenu těchto dluhopisů.
HDP (=GDP)
Dnešní zlaté tele. Jeho uctívači jím měří finanční kvalitu národů, dávají ho do jmenovatele všech možných i nemožných poměrů a ukazatelů. Sprostě řečeno se jedná o souhrn toho, ce se v dané zemi spotřebuje plus investuje, včetně zboží a služeb pro stát plus obchodní bilance (export mínus import). Měří se statistickými metodami, a je, stejně jako většina dnešních statistik, předmětem obrovského politického tlaku, jehož výsledkem je reverzní statistika. Ta je v podstatě stejná jako standartní statistika, ale dělá se obráceně. Tedy nikoliv sběr dat, nastavení kritérií, statistický výstup a interpretace dat, ale vezmeme si, jaký výstup a interpretace se po nás chce a dle toho si stanovíme kritéria a podle toho si vybereme zdrojová data. Podobně to funguje i se statistickým měřením inflace. Core CPI kterým se měří inflace v USA je index, který v podstatě ingoruje ceny potravin, paliv a energií, které stoupají nejvíce a tudíž se skutečná inflace přikrášluje (či spíše ignoruje).
Investor
Byť je v souvislosti s momentální dluhopisovou krizí tento mystický tvor často vykreslován jako vychrtlý hrbatý slizoun v cylindru, trousící z přecpaných kapes nakradené zakrvavené bankovky, jedná se většinou o instituci, která má za úkol spravovat úspory a důchody chudáka obyčejného člověka. V tomto světle se volání po okradení či státním zabavení majetku investorů, aby obyčejný člověk nemusel trpět, jeví jako poněkud schizofrenní. Tím, že se například prostě škrtně část peněz které stát platí za dluhopisy, přijdou o tyto peníze často lidé, kteří je prostřednictvím svých důchodových fondů vlastní.
Spekulant
Krvelačný zloduch, který má tu drzost pokusit se odhadnout, jestli cena dané komodity, cenného papíru nebo čehokoiv jiného poroste nebo poklesne, a vsadí na svůj odhad své peníze. Na růstu (bull market) se dá vydělat například nákupem dnes a prodejem se ziskem v budoucnu (long), na poklesu (bear market) se dá vydělat tím, že člověk využije nějakého derivátu, který mu umožní prodat v budoucnu, ale za dnešní cenu (short). Spekulace není v konečném důsledku nic jiného než sázka na nějaký předpokládáný cenový vývoj, a pro jejich realizaci vznikla postupně spousta derivátů, které nabízejí různou míru výnosu při různé míře rizika. Výnos (nebo také ztrátu) lze dost výrazně znásobit použitím páky. Deriváty, spekulace a bubliny jsou spíše materiálem na samostatný článek.
Peníze
Peníze to není jen pojem. Peníze jsou příběh, a to příběh velice zajímavý a poučný. Tento příběh do značné míry ovlivňuje celou lidskou historii a jak známo, národ, který se nedokáže poučit ze své historie je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval. Peníze hýbou světem, a proto se jim brzy dostane samostatného článku.
(1x známkováno, průměr: 2,00 z 5)