Realita D-F weblogu by D-FENS u příležitosti blížícího se dvoumiliontého zobrazení.
Asi nemá cenu zabývat se úvahami typu „D-F není, co býval“, protože spadají do kategorie hlášek typu „všechno je dneska vošizený“, „auta sou čím dál tím víc plastový“, „jo to bejvaly zimy“ nebo „pivo není to co bejvalo za Husáka“ (za Zápotockého, Háchy, Masaryka, císaře pána…).
D-F weblog se nám vyvinul.
Problém, který autor nepojmenoval, pojmenuji já, protože se mně relativně nejvíce týká.
Znárodnění D-FENSe.
Pokud je počet hitů podle počítadla měřítkem popularity, pak je D-F populární web. Stal se například oblíbeným ejchuchu státních úředníků při pití odpolední kávy (počet zobrazení kolem 14 hod. roste, zatímco ve 13h. klesá, prostě papat je taky třeba) a prostředkem pro zkrácení dlouhých minut za pracovním stolem.
Jak postupně stoupala popularita celého webu, přicházelo k němu čím dál tím víc různých nýmandů. Částečně jsem to způsobil já několika extrémně zábavnými články. Nejsme to ovšem my, komu oficiální média narvala do ucha zvon na čištění odpadu a z druhé strany jej vytáhla ven i s jeho mozkem, je to on. Jásavý blb. Nalákán mými leštěnými prdy myslel, že tady najde bezva srandu, místo toho našel nastavené zrcadlo a mega frustraci, protože to, čemu se tu vysmíváme, je v podstatě on sám, jeho spotřebitelská dogmata, myšlenkové vzorce, formulky na štěstí a mediální závislost.
D-F je teď něco jako elektronická hospoda. Pivíčko, bedýnka s obrázky fotbalistů a tlachání, jak to každej dělá blbě a jak oni by to udělali správně.
Diskuse na D-FENSovi klesly už dávno pod úroveň, která by se dala nazvat uspokojivou. Najdou se dokonce bezmozkové, kteří si myslí, že to tady všechno je nějaká velká legrace, že jsme všichni taková jedna veselá e-parta a že do diskuse prostě také něco musí napsat, aby ukázal, že on je taky veselej. To pak vede k výkřikům typu „D-FENS je debil“ nebo „D-FENS rulez“ a já přemýšlím, zda náhodou nebudu muset jít blejt.
V poměrech Kocourkova je zvykem, že se nikdo neobtěžuje rozlišovat, kde končí Trautenberkovo a kde začíná Krakonošovo. Nerespektování majetku a nerespektování názoru jedno a totéž jsou. Tady je prostě všechno všech, díky čemuž běžný konzument zapomněl, že je tady laskavě trpěným hostem a nic mu tu nepatří. Když se mu tu nelíbí, má právo maximálně jít si tiše po svých číst Psa nebo nějaký slintavý blogísek. Už asi padesátkrát jsem dal najevo, že si žádné hodnotící komentáře samozvaných expertů nepřeji, pokud neobsahují nějaké argumenty a nebo fakta, kterými bychom se všichni tak nějak oplodnili. Nebylo to nic platné. Vohnoutí čtenářská obec jakoby se domnívala, že D-FENS je veřejnoprávní médium, které se bude přizpůsobovat tomu, co momentálně stádo vyžaduje. Tím se D-F stal tím „veřejným statkem“, byl autorům znárodněn a dostává se pod kontrolu mas, které si zkoušejí diktovat, co chtějí a co nechtějí slyšet.
Kvalita každého veřejného statku je dána tím, že Gaussova křivka popisující rozdělení inteligence ve společnosti má maximum četnosti u dvojciferných hodnot.
Zní to hrozně?
To je realita.
A teď něco osobnějšího.
Docela by mně zajímalo, s jakými očekáváními píšou někteří čtenáři svoje reakce do e-prostoru, který jim rozhodně neříká pane. Čekají snad, že se nad výlevem plným bohorovné ironie (v lepším případě) nebo bezpointového blábolení s pravopisnými chybami (v tom horším) tak nějak hluboce lidsky zamyslím, polituji své dosavadní hříchy, soudružsky přehodnotím svůj dosavadní jednatřicetiletý vývoj a řeknu si, kurva, tenhle frustrát má pravdu!? Jako když mladá soudružka Vacková zkoušela vysvětlit jedenáctiletému malému D-FENSovi, že ta zábava v pionýru s ostatními spolužáky je hrozně fajn a že dělám moc špatně, že se straním vysoce hodnotných a výchovných kolektivních her, zatímco malý D-FENS usilovně pracoval na poznání, že jsou všichni budižkničemové včteně soudružky Vackové, nyní směnové vedoucí v prádelně?
Fakt má převýchova davem tak široké možnosti? Ani ne.
Sám se nutím k tomu, psát články tak, aby do nich frustrát nemohl zaháknout pařát a vyšťourat do nich díru, do které se následně nahrnou další. A že frustrát je hnidopich! Tím jsem musel rezignovat na různé myšlenkové zkratky. Například stati o zmrdech by za dnešních podmínek byly nepublikovatelné, protože právě takové myšlenkové zkratky obsahují. Na všechno je třeba najednou více slov a myšlenky se toporně šinou dopředu jako německý kolopásový transportér a škobrtají přes různé antivohnoutí pojistky.
Myslíte, že mě taková práce baví?
Nebaví.
Volba je – buď provozovat relativně populární web, na který se nabaluje socialistické vohnoutí svinstvo, nebo si založit nějaký jiný, na který nebude nikdo chodit a tím zůstane nýmandy nedotčen. Myslíte, že by se ještě vyrábely syntetické špekáčky za 35 Kč/kg, kdyby je nikdo nekupoval a vysílalo Gogoshow, kdyby jej nikdo neposlouchal? Je to totiž úplně stejné dilema jako všude jinde okolo – média, televize, web, stát, vláda, cokoli veřejně dostupného je totálním odrazem svých konzumentů a ti jsou statisticky svázáni normálním rozdělením.
Pomalu začínám bilancovat, protože cítím, že nadešla doba pro zásadní obrat a že existují i jiné směry společenské realizace, než je e-publicistika. Jedno vím jistě – díky D-FENSovi jsem poznal pár lidí, které bych jinak a jinde nepotkal, bohužel za cenu kruté sondy do davového myšlení. Můžete přemýšlet sami, jak se cítí člověk, kterému se vytrácí pod rukama to, co po nějakou dobu po večerech vytvářel, ale já to kupodivu beru optimisticky, protože každé poznání má svoji cenu a ta cena je úměrná úsilí, které jsem k tomu vynaložil.
Nakonec básnička od Hermanna Hesse pouze a speciálně pro čtenáře, kteří přišli na D-F proto, že je tam skvělá prdel.
(4x známkováno, průměr: 1,50 z 5)