Čmeláci

Featured Image

V Budějovících je hodně líných lidí. Na všechno serou, na křižovatce se nerozjíždí na zelenou a nezastavují na červenou a místo aby ušli pár set metrů pěšky, potřebují na to emhádé, proto jsou tu zastávky co půl kilometru. Je to tady takzvaně na pohodu, což znamená, že všichni mají všechno u prdele.

Ale že to budou mít u prdele i včely, o kterých nám ládovali do hlavy, že jsou to pilné dělnice, to jsem nečekal. Furt se tady opakuje situace, že lidi zahrabou něco do země, ono to vyroste, vykvete a pak je do toho hovno. Maliny, ostružiny, dokonce i sousedky třešeň funguje jako velká okrasná květina, protože se to zapomnělo opylovat. Tak jsem začal přemýšlet, kde splašit čmeláky. Čmeláci nemají včelí manýry, jsou v konečném důsledku daleko produktivnější, jen jsou lehce asociální.

Čmeláky lze získat různými cestami. Například si je objednat, jenže jsou vyprodaní za den nebo dva. Další řešení je přesvědčit na jaře paní čmelákovou, že by si měla přihlásit u vás trvalé bydliště. Na to existuje celá řada metod, zahrnujících pozitivní i negativní motivaci. Začal jsem proto vyrábět čmeláči budky zvané čmelíny.

Mimochodem víte, že pokud byste náhodou chytili někde v přírodě čmeláčici a hodlali ji domestikovat tak, že jí hodláte přenést do umělého hnízda, že musíte informovat nejbližší orgán ochrany životního prostředí a vyžádat si jeho souhlas?

Vzhledem k některým okolnostem této činnosti jsem neviděl reálně více než jeden čmelín za rok. Čmelíny jsou ze dřeva a já se dřevem nepracuji rád. Vypadalo to tedy tak, že jsem vypil Big shock, udělal si kafe a šel vyrábět čmelín. To proto, že práce se dřevem mě nebaví, když mě něco nebaví, unavuje mě to, začnu zívat a třeba to ani nedodělám. Naštěstí bylo na internetu dostatek návodů, jak čmelín vyrobit i naspeedovaném stavu. Čmelín 2016 byl ještě poměrně triviální. Byla to v podstatě ptačí budka, která měla nahoře odnímatelné víko a na něm sedlovou střechu. Jako průchod fungovala ¾ palcová plastová trubka na vodu. Bohužel, čmelín neudělal na žádnou čmeláčici dojem, čemuž se s odstupem času nedivím.

Čmelín 2017 jsem optimalizoval. Předně jsem ho zmenšil a uvnitř vylepšil přepážkou. A světe zboř se, sehnal jsem i čmelákovou. Sice se to stalo lstí, ale když jde o ženy, je určitý marketing povolen. A tím nastalo martýrium s čmeláky. Měl jsem tehdy radost, že jsem sehnal čmeláčici, ale kdybych věděl, jaký s tím bude vomrd, asi bych ji ještě rád někomu nechal i s boudou.

Čmeláčice byla pravděpodobně v konfiguraci „čmelák skalní“, podle oranžové prdelky. Po nějaké době se objevili dva malí čmeláci a chov se začal rozrůstat. Celkem jsem se dopracoval k nějakým 15 čmelákům, než se dostavily potíže. Čmeláci mají velmi mnoho nepřátel a jeden je úplně maximální zkurvysyn. Jmenuje se to zavíječ čmeláčí a vypadá to jako malá můra nebo motýlek. Tenhle zkurvysyn vylítne do akce po setmění a vkrade se čmelákům do hnízda. Tam se usadí na stropě a naklade čmelákům do hnízda vajíčka. Z těch se vylíhnou housenky, které žijí čmelákům v hnízdě. Primárně se živí voskem, ze kterého si čmeláci staví hnízdo, ale v podstatě žerou cokoli, včetně čmeláčích larev a spících dospělých čmeláků. Třeba jednomu čmelákovi užrali křídlo, jinému něco jiného podstatného, takže umřel a na čmeláčí komunitu to mělo celkově negativní vliv. Trochu mi to připomínalo problémy s islámskou komunitou v Německu, kde vetřelci také postupně sžírají hostitelskou společnost, ta se také přestane rozvíjet a vykazuje to, čemu se říká behavioral sink. Nejhorší na tom je, že čmeláci zjevně svoji situaci dokázali pochopit, protože na nich byla patrná nervozita a jejich aktivita slábla, ale nedokázali provést žádnou akci, aby s vetřelci skoncovali, ačkoli by je normálně mohli zlikvidovat svými kusadly a žihadly. Ostatně stejně jako Němci.

Říká se, že čmeláčí komunita napadená zavíječem se v podstatě nedá zachránit, což se potvrdilo a funguje to i v případě Německa. První impuls byl housenky pochytat a pozabíjet, což se snadněji řekne než udělá, protože žijí různě schované v členitém hnízdě a manuálně pochytat je v podstatě nejde moc dobře ani za běžných okolností. Zapomenout na to můžete, když do toho zasahují debilní čmeláci, kteří vůbec nechápou, že jim chcete pochytat jejich kámošky housenky, co jim pak v noci ukousnou hlavu. Když vám kolem hlavy lítá patnáct nasraných čmeláků, zatímco vy lovíte centimetrovou housenku pinzetou potmě, raději toho necháte.

V další fázi jsem tedy provedl na zavíječe bakteriální útok. Ten zahrnuje použití přípravku Lepinox, který se dá koupit za pár korun. Čmelákům nevadí, ale housenkám vadí fest. Přípravek obsahuje baktérie, které se postřikem dostanou na povrch hnízda, housenky je sežerou a baktérie jim zlikvidují trávicí trakt. Z toho housenky nemají radost. Okamžitě přestanou žrát a následně chcípnou. Bohužel předpokladem úspěšné akce je postříkat dostatečnou plochu hnízda tak, aby se všechny housenky stihly infikovat. Kromě toho, jak plyne z popisu činnosti preparátu, housenky musejí žrát, aby umřely, takže škody tak jako tak vzniknou.

Paralelně s postřikování hnízda Lepinoxem jsem samozřejmě musel chytat další zavíječe, kteří v podstatě kontinuálně útočili na hnízdo. Každý den odlovil jednoho až dva, jak poletují kolem čmelína nebo trůní na stropě zevnitř. Začínal to být vopruz a spotřebovávalo to čím dál více času. Nechápal jsem, kde se ty kurvy pořád berou.

Začal jsem investigovat, jak zabránit intruzi zavíječů do hnízda. Tak jsem našel na internetu vynález, který se zove vstupní klapka. Protože jsem neměl čas čekat, až ji dodají, tak zase big shock, kafe a večerní výroba klapky ze dřeva a plastu, který najdete v límci, když si koupíte novou košili.

Funguje to zhruba takto. Čmelák je z konstrukčního hlediska poměrně tvrdá samonosná skořepina. Něco jako moderní stíhačka, jen místo duralu, karbonu a titanu je použitý chitin. Lehkou klapku nemá člemák problém odsunout. Zavíječ je něco jako dřevěný dvouplošník potažený plátnem a jeho struktura není dost pevná na to, aby odstrčila plast tvořící klapku. Jenže čmeláci klapku neakceptovali. Nevěděli, jak s tím naložit, kroužili kolem hnízda jako dopravní letadla po uzavření letiště a klapku jsem musel opět odmontovat.

I přes veškeré úsilí jsem nedokázal zabránit početnímu úbytku čmeláků. Vypadalo to, že je zase něco žere, ale v hnízdě jsem žádného červa neviděl. Nicméně chyba. Když bylo zjevné, že čmeláky něco likviduje, sáhnul jsem ke krajnímu opatření – hnízdo jsme vyjmuli z budky, aby žena zjistila, že dole na dně budky pod hnízdem operuje jeden velký, asi čtyřcentimetrový červ. Dopřáli jsme mu doživotní wellness pobyt v kelímku s Lepinoxem.

Na internetu jsem našel i další postupy, jak se zavíječe zbavit. Některé návody například uvádějí pomatlat boudu petrolejem nebo naftou. Čmeláci to necítí, ale zavíječ prý ano. Nevím, jak se někomu podařilo určit, že zavíječ cítí petrolej, protože zavíječ je tvor spíše nekomunikativní a neprotestoval, ani když jsem ho přibil napínáčkem ke čmelínu, takže ani nepředpokládám, že by poskytl nějakou rozsáhlou výpověď na téma vnímání ropných paliv. Spíš si myslím, že petrolej maskuje pachové stopy čmeláků. Každopádně ke konverzi čmeláků na TDI jsem se neodhodlal.

Ve finále nejspíš začalo čmelákům vadit to, co vadilo i mně, totiž neustálé intruze do čmelína. Lovení zavíječů, instalace klapek, postřiky, lovení červů a podobně totiž nepřestaly bavit jen mně, ale hlavně čmeláky. Tou dobou jsem taky čmeláky začal přikrmovat (směs medu, cukru a vody v poměru 1:1:1 byla OK) a zbylí čmeláci změnili mód naší spolupráce na formu bufetu. Do budky přilétali, sežrali krmení a odletěli do řiti. Pak už jsem o nich neslyšel.

Celá akce s čmelákama tedy skončila neslavně.

Kromě všeho ostatního to spotřebovalo mrtě času. Představte si, že přijedete z pracovní cesty, ujedete za den osm set kilometrů a pozdě v noci dorazíte domů, a místo do postele jdete chytat nějakého darebného zavíječe a dělat čmelákům krmení. Na konci celé operace jsem se zařekl, že čmeláky už never. Netušil jsem, že mají tolik nepřátel.

Na druhé straně některé pozitivní efekty se dostavily. Žena někde sehnala speciální směs semínek na kytičky pro čmeláky. Tak jsem to zasel (nasypal na zem, sorry, já jsem technik), ono to vykvetlo a slétali se na to čmeláci z širokého okolí. Díky tomu se pověnovali i ostatním rostlinám, takže třeba ostružin se urodilo dost. Otázkou je, k čemu nám to je, protože už nám pak lezly i ušima a ostružinovou šťávu konzumujeme ještě teď. Jeden čmelín také obsadila myš a nějakou dobu v něm vegetovala, ale pak ji asi sejmula nějaká z koček operujících po okolí.

Nicméně přes zimu jsem opět změnil názor. Uvařil jsem kafe, vyndal z ledničky patronu Big Shocku a vyrobil čmelín model 2018. Naimplementoval jsem několik vylepšení. Předně mi nešlo do hlavy, kde se bere tolik zavíječů – celkem jsem jich zabil asi dvacet. Nejspíš čmelín lákal imigranty ze širokého okolí podobně jako německý sociální systém. Tak jsem čmelín od začátku pojal tak, abych zmenšil jeho pachovou stopu. Zmenšíl jsem průměr vstupní trubky na půl palce. Jak jsem našel na internetu, čmeláci nemají s malým vstupním otvorem problém, protože sklopí křídla podobně jako letadla na letadlových lodích. Na internetu se dá najít video, jak hustej čmelák vystěhuje myš z její díry, takže jsem se neobával trubku prodloužit a udělat zahnutou. Spáry mezi bočnicemi a podlahou jsem zatěsnil akrylovým tmelem, stejně tak jsem se postaral, aby dobře doléhalo víko a z prostoru včelína neunikaly pokud možno žádné pachy, které by umožnily zavíječům se navigovat. Větrání čmelína jsem řešil tak, aby se dalo přes den otevřít a zavřít na noc, kdy IFR poletuje zavíječ. Nový čmelín jsem dále vybavil prkýnkem pod vstupním otvorem, který funguje jako přistávací plocha. Odpozoroval jsem totiž, že zejména mladší čmeldové mají problém strefit se při přibližovacím manévru do trubky a musí opakovat approach, což by v kombinaci s tenčí trubkou asi činilo problémy.

Z internetu jsem objednal profi klapku. Není to žádné veledílo, větší hodnotu než klapka samotná má nenápadný návod k ní připojený. Z toho jsem se dozvěděl, že uvést klapku do provozu je zhruba srovnatelné se spuštěním atomového reaktoru, protože se musí nainstalovat ve správné době a čmelákovou na ni přivyknout postupným přivíráním. Vstup do čmelína jsem proto řešil tak, že trubka je dvoudílná a přední vstupní díl i s přistávací plochou lze zvenčí odejmout a nahradit klapkou, aniž by se muselo zasahovat dovnitř čmelína.

Možná by stálo za to vyrobit nějaký mechanismus, který by klapku zavíral a otvíral sám podle času. Celé by se to dalo nastavit tak, aby došlo k zavření vchodu do čmelína například ve 21 hodin, kdy čmelácí už chrní a první zavíječi startují, a čmelín opět otevřelo například v 5:00. Opomenutí nějakého opozdilého čmeláka venku mi nepřipadá fatální. Jako ideální servomotor mi připadá programovatelná hlavice na topení, která má v sobě současně řídící systém.

Ještě mi zbývá se opět zfetovat kofeinem a provést retrofit čmelínů 2016 a 2017 na standard 2018. Pak bych měl být na čmeláčí sezónu připraven.

Celou dobu mě fascinovalo, jak málo se toho dá o čmelácích zjistit a jak zranitelná současně je jejich populace. Máme celou řadu institucí, které zkoumají všechno možné, včetně brouků a červíků někde v Africe a v Antarktidě, ale když se chcete dozvědět něco bližšího o něčem tak všudypřítomném a obyčejném jako čmeláci, tak narazí na pár amatérských webů a stránky z wikipedie. Ale tak to asi musí být.

 


03.04.2018 D-FENS

 

12345 (676x hodnoceno, průměr: 1,13 z 5)
35 830x přečteno
Updatováno: 1.4.2018 — 23:44
D-FENS © 2017