Český olympijský výbor „vylepšil“ českou státní hymnu

Featured Image

Kolem nové verze hymny je značná kontroverze. Hudební aranžmá je častováno přívlastky nevkusné, kýčovité atd. Rozhodl jsem se tedy napsat sondu a přidat vlastní názory, neboť, jak už je mojí dotěrnou vlastností, fušuji úplně do všeho a vyjadřuji se ke všemu, včetně hudby a to především politicky nekorektně a na názor většiny ostentativně kašlu.

Připomínám, že se jedná o moje vlastní názory, nikomu nic nevnucuji a pokud se to někomu nelíbí nebo nesouhlasí, ať to nečte.

 

Zastavení první: Původní znění Škroupovy verze písně „Kde domov můj“

Budiž řečeno, že autentické nahrávky nejsou, protože v době národního obrození se nahrávací technika příliš nepěstovala. Původní znění si představuju asi takto, zejména v čase t=0:00 – 1:55

V původní Škroupově partituře je označeno nástrojové obsazení: Housle sólo, I. a II. housle, viola, I. a II. fagot, lesní roh, violoncello a kontrabas.

Nejednalo se tedy o žádný symfoňák s mohutným smíšeným sborem, ale spíše o komorní orchestřík a mužské sólo. Samotné písni předcházela čtyřtaktová předehra, kde (cituji) „přednášejí sólové housle hlavní motiv doprovázený JEDNODUCHÝM průvodem ostatních nástrojů a připravující nástup zpěvního hlasu.“

Takže housle s orchestříkem a sólo zpěv s pár jednoduchými akordy, maximálně. Nic pompézního a tak to pravděpodobně mělo i zůstat na věky. Ovšem nezůstalo.

 

Zastavení druhé: „Socialistické“ zlepšováky

Zajímavá a ne příliš publikovaná skutečnost je, že naše státní hymna neměla za „socíku“ jednotné aranžmá, přičemž veškerá provedení více méně vycházela z „protektorátní“ verze, přičemž hlavní rozdíl spočíval v tom, že za protektorátu nebyl z pochopitelných důvodů hrán slovenský přílepek „Nad Tatrou sa blýska“ (stejně jako se z pochopitelných důvodů nehraje od roku 1992).

Oproti původní Škroupově verzi můžeme rozpoznat následující rozdíly:
a) Původní tónina Edur záhy „poklesla“ do poněkud „slavnostnější“ a pompéznější Es dur (což je pochopitelné, jelikož původní lesní rohy nahradila zbytnělá žesťová sekce a donutit zbytnělou žesťovou sekci hrát v Edur je tak trochu kvadratura kruhu.
b) Dynamika čím silněji, tím lépe. Původně Škroup napsal dynamiku piano a pianissimo s crescendem a decrescendem. V socialistickém pojetí jsme se dopracovali k forte po fortissimo s konstantním crescendem.
c) Harmonicky, čím více tónin, tím víc Adidas. Původní „jednoduchý průvod“, jak ho zmiňuje

Škroup, se už za protektorátu poněkud zkomplikoval. Původně se ve skladbě vyskytovaly krom toniky Edur , subdominanty Adur a dominanty Hdur ještě paralelní mollová cis moll a její harmonické funkce a to bylo všecko.

Podobnost s písněmi bří Nedvědů na tři kila k táboráku čistě náhodná.

Naproti tomu socialistické aranžmá vytvořilo z jednoduché písně na tři akordy nefalšované hudební drama. Nějaké „zárodky“ už lze vystopovat ještě před protektorátem, už na začátku 20. století, viz např. zde.

Pokud formálně rozdělím Kde domov můj jako dvojperiodu s třítaktovým předvětím a čtyřtaktovým závětím první periody a čtyřtaktovým předvětím a šestitaktovým závětím druhé periody, tak první perioda je harmonicky ještě relativně v klidu. Krom obligátních obratů základních a vedlejších harmonických funkcí E dur tam mistři skrz harmonii přidali jednu mimotonálku – zmenšený akord šestého stupně cis zm, který připadá na text „po skalinách“. Z obrozeneckého a prvorepublikového pohledu drama drama drama, dneska zívačka (zmenšák šestého stupně koneckonců běžně používal už Mozart). Pokud nevíte, o čem mluvím, mohu vám to vysvětlit tak, že do původní tóniny se přidaly dodatečné citlivé tóny, které přinášejí zvýšení napětí a hudební „barevnost“ (srovnej chromatika v hudbě / barva).

V druhé periodě, konkrétně ve 12.-13. taktu (a to je ta krásná země) nám mistři skrz harmonii vymysleli chromatickou tercovou příbuznost (namísto původní paralelní Škroupovy E dur-cis moll tu dostaneme nářez akordů vypůjčených z GIS dur, přičemž GIS dur je jen tak mimochodem dominanta k původní Škroupově cis moll) a pár dalších mimotonálních funkcí vypůjčených bůhví odkud, které vrcholí ve 14-15 taktu (na domov můj), kde se opět setkáme se starým známým zmenšákem šestého stupně (ala Mozart), čímž se z krotkého Škroupova harmonického vybočení do cis moll stala plnotučná chromatická modulace tam a zase zpět.
Z pohledu obrozenců by to byla jistě vyšší dívčí až mission impossible, z pohledu protektorátu opět celkem zívačka ( tercové příbuznosti a mimotonální harmonické funkce na základě chromatické příbuznosti používali hojně už romantici a národní školy, například náš Smetana a Dvořák, nebo maďarský Bartók). Pokud nevíte o řeči, no tak jsme se od písničky na tři kila v původní Škroupově verzi posunuli přes Mozarta ke Smetanovi a začátku 20. století a národním školám, to vše na miniaturním rozmezí pouhých 17 taktů s nápěvem ala lidová píseň. Pohříchu nápěvem ala česká lidová píseň, kde jsou typická právě ta tři kila, nikoliv lidová píseň ala Balkán nebo Maďarsko, kde by jeden čekal podobné harmonické legrácky a koktrmelce. Ze sémiotického hlediska jistě cizorodý a rušivý prvek, ale víte jak. Co člověk, to názor.

Zastavení třetí: Sovětský svaz, náš vzor.

Asi netřeba připomínat Sovětskou hymnu Sojuz něrušimyj, která bezpochyby inspirovala naše orchestry k nápodobě, čímž bylo ofiko aranžmá doplněna o další bicí a mohutné dynamické gradace (aneb v Rusku i jeho socialistických satelitech vsjo balšoje). Srovnej také viz Zastavení druhé, bod b) týkajícího se fortissima na věčné časy.

Zajímavé na tom je, že i když dneska všichni svorně nadávají na Sovětský svaz a po „plyšáku“ jsme předělali kde co, včetně přejmenování ulic, letišť a přemalování státního znaku, estetika hudebního doprovodu naší hymny ala Sojuz něrušimyj se natolik vžila, že ji pokládáme za projev vlastní národní identity (na obranu tohoto hudebního (ne)vkusu budiž podotknuto, že Sojuz něrušimyj je napsán po hudební stránce excelentně.

 

Zastavení čtvrté: Rozpad ČSFR

Postupný vývoj naší hymny nebyl jen v negativním duchu, ale sem tam přinesl i nějaká pozitiva. Odstraněním slovenského „přílepku“ se v roce 1992 vyřešil chronický problém, kdy dohrála česká část hymny, lidi začali tleskat a halekat a do toho začala hrát část slovenská a všichni se cítili trapně.

Neodpustím si jízlivou poznámku, že jsme se tím de-facto vrátili k protektorátu.

 

Zastavení páté: Hudební overkill pokračuje

A jsem konečně u současné olympijské verze, kde platí vraž tam libovolnou harmonickou funkci, vraž tam klesající citlivé tóny, vraž tam co nejvíce disharmonických a melodických tónů průběžných , střídavých a bůhvíjakých, v libovolném čase, v co největším rozsahu, jen proboha nepřiznej původní tóninu, používej co nejširší harmonii, zdvojuj, ztrojuj a zečtveřuj hlasy, mixuj tóniny, vymáčkni z orchestru co nejsilnější dynamiku a vraž tam co nejvíc nesmyslné výplně a balastu. Samé hudební lži, zatloukání, rozmělňování a zaplácání co největším pozlátkem pro prázdný vnější efekt. Sovětská estetika oproti tomu hotové ztělesnění estetična – můj názor.

Link na „olympionickou“ verzi pro masochisty.

Zastaveni šesté: A zase ten Mozart

Zlí jazykové tvrdí, že Škroup vlastně žádný nápěv Kde domov můj nevymyslel a že naší budoucí státní hymnu a nejposvátnější píseň českého národa sprostě vykradl z druhé věty koncertní symfonie pro 4 dechové nástroje Es dur 297b W.A. Mozarta (a zase ta Es dur, kam to po původní Škroupově Edur skončilo, všímáte ? :D ). Link na Mozarta

0:28 – 0:40 tam Boryš umí po skalinách lézt docela zdatně a přesvědčivě, si myslím.

Zastavení sedmé a poslední: Závěr

Už jsem tu měl Kde domov můj ala Nedvěd, ala sovětská hymna, ala olympionický mišmaš a ala Mozart, ale dosud nezaznělo to nejpodstatnější.

Česká hymna je rafinovaná a těžká a snad jen s výjimkou profesionálů ji všichni zpíváme kolektivně blbě. Pokud si chcete sami sáhnout do svědomí, doporučuji si to poslechnout, jelikož naši hymnu zpívají naši lidi blbě minimálně už od roku 1934 :) A tenhle problém žádné nové aranžmá fakt nevytrhne.

 


S pozdravem, váš (oblíbený) zrg1.

22.04.2018

12345 (158x hodnoceno, průměr: 1,35 z 5)
11 959x přečteno
Updatováno: 22.4.2018 — 23:38
D-FENS © 2017