Následující text je ve své podstatě komentářem k sedmi předsudkům diskutérů pod článkem „A znovu školství“. Školství obecně (a také vědu) totiž obestírá tak hustá mlha, že málokdo je na věc schopen hledět realisticky.
Přitom určitého realismu je zajisté třeba, neboť rozpočtované výdaje Ministerstva mládeže, tělovýchovy a školství za rok 2013 dosahují úrovně 140 miliard Kč, což je bezmála tolik jako obrana, spravedlnost, doprava a zemědělství dohromady, aniž bychom uvažovali výdaje na úrovni krajů a obcí. Zahrneme-li do tohoto účtu také bohulibé instituce jako GAČR, TAČR a Akademii věd, které nás stojí dalších více než deset miliard korun ročně, dostáváme na číslovku 150 000 000 000 Kč. Dohromady se tedy jedná o ekvivalent více než 447 tisíc zbrusu nových etalonů nižší střední třídy z Mladé Boleslavi (v absenci výbavy).
Předsudek první: Vzděláním se rozumí formální vzdělání.
Bezesporu některé obory potřebují roky trvající teoretickou přípravu, většinou však lze potřebné dovednosti mnohem efektivněji získat kombinací teorie a praxe. Dle ČSÚ k roku 2010 téměř studovalo na vysokých školách téměř 400 tisíc osob, což odpovídá 27 procentům populace mezi dvacátým a devětadvacátým rokem. Jelikož studium výrazně prodlužuje, anebo doktorské studijní programy navštěvuje, pouze menšina, pak se blížíme ještě mnohem většímu podílu studentů vůči celkové populaci mezi dvacátým a čtyřiadvacátým rokem věku. Hrozí, že zanedlouho začnou univerzity navštěvovat lidé podprůměrné inteligence (kterých je kupodivu celá polovina populace) nikoliv jako výjimky, ale jako pravidlo. Nabízí se otázka, zda takovým studentům může formální vzdělání vůbec něco přinést, i kdyby se jednalo o vzdělání velmi kvalitní. Nebylo by efektivnější, kdyby tito mladí lidé trávili formativní léta svých kariér v praxi?
Předsudek druhý: (Formální) vzdělání je nepodmíněné dobro.
Není. I když pomine tu část populace, která nemůže standardů vyššího vzdělání dosáhnout, je vzdělání dobrem pouze podmíněným, neboť jako všechny činnosti má vzdělání své náklady příležitosti. Proto toho, kdo se vzdělává, se stává nemožným získat pracovní zkušenosti, vydělat si a stát na svých nohou, založit dříve rodinu, anebo naopak rodinu nezaložit a rozšířit si rozhled (pracovním) pobytem v zahraničí, nebo kupříkladu častějšími návštěvami zábavních podniků. Jen nepoctivec může tvrdit, že užitek těchto nerealizovaných alternativ lze od stolu srovnat s mnohdy pouze domnělým užitkem z formálního vzdělávacího procesu.
Ostatně kdyby vzdělání bylo nepodmíněně dobré, proč bychom na něj neměli utratit mnohem více než mrzkých 150 miliard plus drobné z rozpočtů ÚSC? Proč ne rovnou 80 nebo 90 procent HDP?
Předsudek třetí: Naše státní školy vůbec nejsou tak špatné, jelikož očividně produkují celou řadu velmi kvalitních absolventů
Za prvé, v populaci vždy bude určitý počet nadaných jedinců, bez ohledu na systém vzdělávání. Za druhé, jejich excelence v různých oborech nemusí být důkazem kvality státních univerzit, dosti možná univerzita nedokázala těmto lidem zabránit svůj talent rozvinout. Za třetí, i kdyby snad univerzity státní (a řádně akreditované) nadaným studentům skutečně pomáhaly, pak to nedokazuje efektivitu takového uspořádání. Ostatně státem financované agentury byly schopné dopravit člověka do kosmu i na Měsíc, třebaže to bylo zhola zbytečné a tytéž peníze by bývaly přinesly mnohem větší užitek v jiných odvětvích. Přesto jsou mezi námi tací naivové, kteří považují uvedený počin za vrchol snažení lidstva během poslední desítky tisíc let. Podobná sorta pak v oblasti vzdělávací horuje pro státní produkci vzdělání za každou cenu.
Předsudek čtvrtý: Školství znamená státní školství
Dejme tomu, že na moment připustíme určitý smysl podpory vzdělání z erárních peněz. Znamená to, že musíme podporovat systém státních družstev lokálně řízených svými zaměstnanci a klienty, která jsou globálně ovládána na jedné straně direktivami, dle kterých se vyplácejí prostředky za studentskou hlavu a za „vědu“ v podobě RIV bodů, a představami orgánů akreditačních o správné podobě jejich produktu na straně druhé? Stěží.
Stát může stejně dobře podporovat studenty tak, že jim nabídne vyplatit určité prostředky u kterékoliv soukromé instituce, kterou si sami zvolí a která může být v principu společností s ručením omezeným poskytující titul alchymisty. Racionalitu rozhodování studenta pak zajistí prosté opatření, a sice příslib, že pokud se rozhodne ne-studovat, pak tutéž částku získá odpočtenu z daní z příjmu (nemovitosti, sociální daně, zdravotní daně atp.).
Předsudek pátý: Ministerští úředníci dokáží racionálně odhadnout poptávku po vzdělání
Byrokraté jsou živeni z daní, a proto nemají žádné měřítko efektivity své práce, i kdyby je nakrásně taková věc zajímala. Zatímco podnikatel, který se rozhodne postavit velkou fabriku na dřevěné trakaře, záhy sezná, že pochybil, jelikož po desítkách tisíc trakařů ročně poptávka prostě není prakticky bez ohledu na cenu, byrokrat může produkovat zboží či službu po celé roky, aniž by ji kdo vůbec potřeboval (taková služba může dokonce být čistým zlem). Navíc pokud se někdy perfektně zjevně ukáže, že konkrétní úřad fatálně selhal, není rozebrán na kusy a prodán konkurenčním producentům, jak se to děje soukromým firmám, ale naopak je jeho rozpočet dále zvýšen a pravomoci rozšířeny.
Konkrétně v případě školství byrokraté nemají tušení, kolik by mělo být v tom kterém oboru produkováno ročně absolventů. Dopouštějí se proto dvou typů chyb. První z nich je tou, kdy studentů v oboru je příliš mnoho. Na jejich soukromou racionalitu se nelze zcela spoléhat, protože neplatí plnou cenu svého vzdělávání, jsou subvencováni. Nebo jinak, studentovo rozhodnutí je sice racionální, ale data, z nichž vycházel, jsou nesmyslná. Společenská škoda je pak rovna objemu daní, které byly na toto zbytečné studium vynaloženy. Druhý omyl spočívá naopak v přílišné restrikci, to jest podhodnocení poptávky po absolventech v daném oboru. Tento omyl se snad může jevit jako v našem systému nepřítomný, ale to je jen zdání. Celá řada oborů, kupříkladu medicína a právo, jsou téměř jistě v téhle kategorii. Byrokratické rozhodnutí, že budou jen tři právnické fakulty v zemi a na nich bude studovat jen tolik a tolik studentů, pak není vůbec daleko od rozhodnutí jiných úřadů v jiném režimu, podle kterých politicky nespolehlivé živly byly z univerzit vyloučeny. Někdo se prostě k danému typu vzdělání nedostane. Zatímco zdůvodnění se mění, efekt zůstává ve výsledku tentýž.
Předsudek šestý: Soukromé školy jsou škodlivými institucemi.
Existence soukromých mlýnů na diplomy je trnem v oku mnohým puristům, kteří nejsou schopni porozumět eleganci fungování těchto institucí. Pobídky vedou velkou část mladých lidí k volbě „bezplatného“ univerzitního vzdělání. Někteří však nemají čas, anebo energii, případně schopnosti, prolézat překážkovou dráhou veřejných vysokých škol, a proto existuje poptávka po snazším řešení tohoto problému. Tím nemá být řečeno, že všechny soukromé školy jsou takovými zkratkami, pouze to ukazuje, že zkratky jistě budou existovat, dokud tituly z různých škol nezačnou být veřejností dostatečně rozlišovány.
Proč kvalita titulů není veřejností dostatečně rozlišována? Možných vysvětlení je více. Za prvé, státní intervence může mít v oblasti stejný vliv jako jej má kupříkladu ve farmacii, kde mnohý spotřebitel pod vlivem představy, že „by přeci nepovolili nic škodlivého“, nijak blíže nezkoumá proces hodnocení drog a kvalitu jeho výstupů.
Druhým možným vysvětlením je skutečnost, že v celé řadě oborů může být vzdělávání nabízené státními univerzitami tak bídné, že ve skutečnosti není vůbec nutno rozlišovat mezi jejich absolventy a mezi absolventy soukromých škol. Obojí může dávat zaměstnavateli stejně zarušenou informaci.
Za třetí, zaměstnavatelé mohou být perfektně schopni hodnotit kvalitu titulu, nicméně u obsazované pozice neexistuje objektivní potřeba takového rozlišení. Postačí jim pouze, že nějaký titul je přítomen. Náhodný pozorovatel z toho pak vyvozuje zcela mylně, že zaměstnavatelé rozlišení schopni nebyli.
Ať už je důvod jakýkoliv, soukromé vysoké školství i tam, kde pouze produkuje tituly bídné kvality, plní požadavky svých klientů k jejich úplné spokojenosti. Ve společnosti, kde je titul nezbytnou podmínkou k celé řadě povolání, jelikož vysoké vzdělání je masivně subvencováno, představuje takový „diploma mill“ pro mnohé úsporný způsob odstranění naprosto zbytečné překážky kariérního postupu. Kritici jednak nerespektují právo dotyčných studentů utratit si své peníze po libosti, dále předpokládají existenci vysokých standardů kvality na veřejných univerzitách a konečně předpokládají také objektivitu těchto standardů, jíž mlýnice na diplomy ukazují odhalenou zadnici. Všechny tyto předpoklady jsou vyjma své neplatnosti také nesmírně humorné.
Předsudek sedmý a (zde) poslední: Trh tedy ne.
Kdyby po desetiletí existoval pouze jediný výrobce bot, kupříkladu Botostroj n.p., pak by slušná část populace trpěla utkvělou představou, že nikdo jiný než monopolista by ani boty produkovat nesvedl a že to rozhodně není žádoucí. Obávali by se tito lidé celé řady nebezpečných jevů, například chaosu palety produktů navzájem se lišících výrazně kvalitou, vzhledem i cenou. A nebyl by takový systém nesmírně nespravedlivý, kdyby si každý mohl nosit pohodlnou botu bez ohledu na to, že jeho soused si ničí nohy v laciných škrpálech? Nemluvě o tom, jaké náklady by nekvalitní obuv přinášela našemu znárodněnému zdravotnictví!
Katastrofou současného stavu je, že ačkoliv jeho iracionalita je zcela očividná všem zúčastněným, nikdo nemá intelektuální a morální sílu na císařovu nahotu poukázat. Studenti důležité roky svých životů tráví prolézáním labyrintů plných naprosto nesmyslných překážek, které obsluhuje personál znuděný, nekvalifikovaný, anebo rovnou podlý, aby nakonec získali produkt podléhající rychlé ztrátě hodnoty. Poněkud nepochopitelně to však považují za přirozený stav věcí a v jejich očích nebývá patrná žádná nenávist vůči systému, většina z nich dokáže nenávidět pouze konkrétní osoby, které stojí v cestě k získání kreditů.
Deziluze jejich bachařů je v těchto podmínkách zcela racionální reakcí, neboť dělat slušnou práci nepřináší zaslouženou odměnu. Na technických oborech za ni soukromý sektor zaplatí nepoměrně lépe. V humanitních oborech se veškeré činorodosti efektivně předchází. Na jedné straně Akreditační komise hájí pevně titulární gerontokracii, která nepřipustí změny ohrožující její pozice, natož pak nějaké zásadní zpochybnění paradigmatu, na straně druhé neustále přestavovaný rivovský mechanismus nutí publikovat až do úmoru bez ohledu na kvalitu, a tedy na originální práce není čas a navíc hrozí velmi reálné nebezpečí, že tato originální práce zůstane v šumu šmejdu nerozpoznána.
Byrokraté jsou bez výjimky vůči iracionalitě systému apatičtí, jedná o jejich základní kvalifikaci, bez níž ve své práci nemají naději na kariérní růst. Politici pak nemají odvahu ani zájem říci pravdu, neboť jednak se bojí lidu vzít iluzi bezplatného a kvalitního vzdělání, především však nemohou mít zájem vyloučit celý jeden obor lidské činnosti ze sféry svého vlivu. A většina veřejnosti si skutečně myslí, že vyrábět boty jinak je čirým nesmyslem, anebo rovnou neoliberálním tmářstvím.
(Zatím nikdo nehlasoval)