Ve svém prvním článku jsem psal o podobnosti státních opatření proti covidu s náboženstvím. Možná, že pro mnoho z vás tyto pasáže nemusely být stravitelné. Pokusím se proto svoji původní myšlenku trochu rozvést a doplnit. Pokud vydržíte číst až do konce, dám i slib, který, jak doufám, nezarmoutí.
Vládnou nám nepřátelé?
Samozřejmě, a to jste nevěděli? Kdo četl knihu Petra Hampla Prolomení hradeb, ví, že byrokratické aparáty vůbec nejsou uzpůsobeny k řešení problémů. Kdyby totiž účinná a rychlá řešení nacházely, vedlo by to po čase nevyhnutelně k vyčerpání zásoby problémů. Jenže ti lidé nejsou blbí. Přece si neodpraví vlastní agendu, z níž jsou živi. Dělá se to proto tak, že se přichází s řešeními, která ve skutečnosti žádnými řešeními nejsou, anebo ještě lépe, která vytvoří jenom více problémů. Před veřejností se to pak prezentuje jako maximální možná snaha o řešení problému (tzv. makáme). To se přesně děje právě teď a říká se tomu “boj s koronavirem”.
Religiozita tohoto boje je dána dvěma aspekty. Jednak objektivní data o průběhu chřipky a její epidemie jsou natolik výmluvná, že překroutit je v jejich pravý opak už nejde jen obyčejným lhaním a propagandou (tak jako třeba v otázkách ekonomických, kterým běžný člověk nerozumí). Je potřeba vytvořit emočně podmíněnou svatou víru, založenou na bázni – prozaicky řečeno na strachu. Strach je nejzákladnější a nejhlubší lidskou emocí, a proto jeho prostřednictvím je možno zasáhnout mimořádně široké publikum.
Druhý aspekt je dán hladem po moci. Kdyby se všechna opatření prezentovala s náležitým odstupem, tj. jako vědecky více či méně podložená epidemiologická opatření, nedal by se z toho vytlouct ten politický a mocenský kapitál. Ten je získáván prostřednictvím emoční manipulace. Přístup politické elity je dávno vzdálen racionalitě a veze se výhradně na vlně emocí: vyvolávání strachu a hrůzy, vyvolávání pocitu nutnosti “semknout se”, vyvolávání pocitu nejistoty a zároveň iluze, že jediný, kdo má moc nás ochránit pomocí různých debilních a škodlivých programů (rouška pro důchodce, program antivirus, kompenzační bonusy atd.) je vláda. Vláda tak sama sebe vyzdvihla na roveň boha nového náboženství, je jediná, která s ním dokáže “komunikovat”.
Pojďme si to shrnout přehledně v tabulce. Pro srovnání jsem vzal symboly křesťanského náboženství, ale úplně stejně bychom mohli použít symboly kteréhokoli jiného.
| Hospodin | Koronavirus – nikdo z nás ho nikdy neviděl (ani nejsou důkazy), ale všichni věříme, že tu s námi je. Je bezpředmětné, že jde o “zlo”, svoji funkci boha, ve kterého je nutno věřit, naplní stejně skvěle (viz satanské církve). I křesťanský Bůh má v sobě trochu čehosi, co nahání strach – stále nás vidí, může nás potrestat atd. |
| Vatikán = vykladač Boha | WHO – sice pokaždé tvrdí něco jiného, ale kdo chce “důkazy”, vždy se na ni odvolá |
| Arcibiskup pražský a primas český | Pan Rouškyrouškyroušky Hamáček |
| papežský nuncius | muž s deskami |
| Svatá Trojice | 3R |
| Desatero přikázání | Devět rad jak neschytat velkou virovou nálož covidu |
| Kříž = zdálky patrný poznávací symbol | Rouška |
| Mše svatá a kázání | tiskovky ke koronaviru, kde se denně od hlavních věrozvěstů dozvídáme, jak hřešíme a jaká nová opatření se na nás proto vymyslela |
| Rozdávání hostií | Distribuce respirátorů a roušek důchodcům |
| Inkvizice, inkvizitoři | Zaklekávání cestujících v metru, různí Flégrové a Fauciové. |
| Svatí, kteří obětovali život církvi a vešli ve všeobecnou známost | Taxikář nebo zdravotní sestra – životopisy těchto lidí známe do detailu, ačkoliv ničím nevybočují z Gaussovy křivky nemocných s jakoukoliv jinou diagnózou |
| atd… |
Boj s koronavirem velmi hezky shrnuje výše citovaný článek na novinkách Devět rad, jak neschytat velkou virovou nálož covidu. Redaktorka tady přehledně seřadila všechny bludy, tvořící svatý grál všech vlád a všech těch, co nejsou covid-popírači. Pro přehlednost je tady vyjmenuji:
1) Nechodit tam, kde je více lidí uvnitř
2) Do restaurací chodit pouze na zahrádky
3) Roušky ve všech vnitřních prostorách
4) Roušky na vněších (rušných) prostorách
5) Mýt si ruce
6) Nesahat si na ksicht
7) Dvakrát denně vykloktat vlažnou vodou (WTF???)
8) Nejezdit MHD
9) 2 metry distanc od ostatních
Nevím jak vám, ale mně na tomto seznamu udivuje především jedna základní věc: a sice, že se spíš než o boj jedná o pouhopouhé únikové strategie. Je to popis způsobu, jak se koronaviru VYHNOUT, nikoli jak s ním bojovat. Je to strategie postavená na dokonale pasivním principu.
Představte si, že by do naší republičky vtrhli třeba z Německa nějací nespokojení obyvatelé příhraničních uprchlických táborů a rozhodli se, že si rozšíří svůj životní prostor na náš úkor. Nikoliv prostřednictvím žádosti o azyl a slučování rodin, ale pěkně s mačetami, noži a palnými zbraněmi. Muslimské bojůvky by začaly terorizovat obyvatelstvo (mně, ježto se prakticky na jeden takový tábor přes hranice dívám, to nepřijde tak za vlasy přitažené). Co by to bylo? Nejspíš invaze, válka.
A teď si představte, že by naše vláda vydala semafor, které okresy jsou muslimskou invazí zasaženy málo, středně a které nejvíce. Těm v nejvíce postižených oblastech by se doporučovalo nevycházet ven, prostě proto, že tam hrozí nebezpečí. Každý den by média přinášela zprávy o rekordních počtech invazistů v tom kterém okrese (pokaždé jiném). Byl by zaveden nákladný systém “trasování” invazistů, a pokud by se zjistilo, že některá ozbrojená tlupa překročila hranice na určitém místě, tisíce lidí by bylo odvoláno z jejich práce, která je živí, aby ex post hlídaly tento úsek (přitom okolní hranice by zůstala zcela bez dozoru). Vymyslel by se nějaký zcela absurdní způsob demonstrování, že se proti muslimské invazi chráníme, třeba kukání každou půlhodinu směrem na východ. Spustila by se megakampaň na přesvědčování veřejnosti, že právě to je jediný způsob, jak se invazistům bránit. Přitom by se – samozřejmě – konfiskovaly lidem zbraně, protože by početnými studiemi bylo prokázáno, že jako ochrana nefungují, tak na co je mít. Kdo by nekukal, byl by prohlášen za veřejného nepřítele. A všechno by se dělo pod heslem “boje s muslimskou invazí”.
Přesně tak postupuje naše (a nejen naše) vláda v boji s koronavirem.
Chtěl bych odněkud konečně slyšet, že žádný boj s koronavirem dosud nezačal, že prostě neexistuje, že všechno, co kdo kdy napsal o koroňáku, má za cíl jedinou věc: útěk před ním, únik, tj. zabránění epidemii, utlumení epidemie, zploštění křivky atd. Vzhledem k tomu, že je ta kurva nejspíš pěkně nakažlivá, je evidentní, že to je strategie předem odsouzená k nezdaru, což ovšem nezabrání byrokratickým aparátům ji prohlašovat za jedinou možnou a urputně ji prosazovat (viz druhý odstavec tohoto článku).
Tím není řečeno, že žádný covid neexistuje. Nepatřím mezi covid-popírače, co do jednoho článku sesypou tisíc “důkazů”, že virus je výmysl anebo je aspoň z labáku, že je to vliv 5G sítí, že je to Gatesova očkovací genocida, případně pokus jak nás zbavit papírových peněz nebo aut (i když na všem může být zrnko pravdy…). I já si se zájmem přečtu články lidí z první linie, jako je ten, co nedávno vyšel zde na dfensovi anebo o půl roku dříve tady.
Ačkoliv oceňuji nesporný vhled autorů těchto článků přímo do určité části problému, jejich odbornou erudovanost a hlavně vlastní zkušenost, současně nemůžu nevidět, že tyto klady jsou zároveň i jejich největší slabinou. Kdybych byl anesteziolog a viděl na vlastní oči to, co je tam popsáno, asi bych měl stejný názor jako pisatelé: proboha ZASTAVTE to za KAŽDOU CENU. Kdybych byl epidemiolog (a hlavní věc, kterou se každý epidemiolog ve škole učí, je jak epidemii zabránit…) asi bych se taky staral hlavně o to, jak epidemii potlačit. Kdybych byl genetik, mikrobiolog, infektolog, imunolog, zase bych se snažil přijít na podstatu problému ze svého hlediska. A v tom právě tkví achilova pata naší moderní medicíny: čím více je specializovaná, tím méně má schopnost jednotlivé detailní pohledy spojovat dohromady a vidět celek.
Proto mě trochu popuzuje, že v současné době ve veřejném prostoru převládl prakticky výhradně tento jednostranný, a ve skutečnosti veskrze poraženecký postoj – snaha epidemii se vyhnout. Prymula sice svého času kecnul něco o promořování, ale to bylo jen z hlouposti, v té době ještě nevěděl, jakou strategii razíme my kluci, co spolu mluvíme. V médiích se to prezentovalo tak, že vzbudil značnou kritiku napříč společností. Teď už to ví a drží hubu. Všechny debaty, a to i na dělící linii mainstream / alternativa, jako by se vedly v mantinelech tohoto postulátu. Co funguje a co nefunguje pro dosažení cíle, o to jsme schopni se hádat od rána do večera, ale že sám ten cíl je blud, to jaksi nikdo vidět nechce. Paradoxně, když se někdo odváží tomuto bludu vyjít vstříc s protinázorem (jako třeba Lukašenko, co údajně prohlásil, že lékem na koronavirus je vodka, sauna a práce na poli), je vysmíván, prohlášen za exota, a automaticky odsunut do sféry extrémismu, o kterém se slušný člověk ani nebaví.
Škoda, protože kdyby se nad tím někdo trošilinku zamyslel, možná by mu došlo, že někde tady by se mohl zrodit způsob uvažování vedoucí ven z totálně slepé uličky boje s koronavirem, v níž momentálně beznadějně vězíme.
—
V této části jsem se pokusil ukázat, že boj s koronavirem, o kterém slyšíme ze všech stran, je ve skutečnosti krycím názvem pro útěk před ním. Jako boj s nepřítelem, kterého nemůžeme vidět, natož porazit, je zneužíván novodobým státním náboženstvím k ovládání lidí prostřednictvím strachu. Příště se pokusím nastínit, co mohl stát udělat (tedy kdyby nebyl na světě jen proto, aby nám škodil), a nakonec, co můžeme pro sebe udělat my sami i bez státu.
04.10.2020 František Závora
(206x známkováno, průměr: 2,31 z 5)